RickDeckard

Můj oblíbenec Russel Crowe si stoupl poprvé v životě za kameru (ale pro jistotu zůstal i před ní) a naservíroval nám komorní příběh australského farmáře, který se vydá hledat ostatky synů padlých v 1. světové válce až do daleké Osmanské říše. A já musím říct, že jsem spokojeně v kině mručel, jak pěkný debutový film se mu povedlo natočit. Předně je třeba zdůraznit, že navzdory okázalé výpravě je děj plně soustředený na cestu otce a jeho pátrání po ztracených synech a fascinující prostředí střetu britského imperialismu a tureckého nacionalismu v poválečných letech vedoucí k zániku Osmanské říše za všech okolností zůstává jen neokoukanou kulisou. Crowe kromě protiválečného poselství nepřidává žádný komentář, dokonce ani vysvětlivky k okolnímu dění, tudíž pokud je pro vás tato etapa dějin velkou neznámou, budete se patrně minimálně zpočátku trochu ztrácet v motivacích ostatních postav. To ovšem není kritika, protože stejně ztracený se cítí i hlavní hrdina – obyčejný venkovan, kterého čeká velké vystřízlivění z jednoduchého náhledu na svět rozděleného na ty hodné a zlé, kde existuje jediná pravda, za kterou je třeba bojovat. Musím vyzdvihnout i technickou stránku filmu. Ačkoliv jsou kamera i střih poměrně intimní, až úsporné a nesnaží se působit prvoplánově okázale, přesto plní svou úlohu a dotváří přesvědčivou atmosféru, které pomáhají i reálné lokace a neokoukaní turečtí herci. Celkově jsem měl tísnivý pocit realismu – u flashbacků ze zákopové války jsem si říkal, že takhle nějak to tam asi opravdu vypadalo. Navíc v Cestě naděje (mimochodem angličtináři si užijí symbolickou vícevýznamovost originálního názvu) i všichni velice pěkně hrají, kromě tradičně spolehlivého Crowa dokonce i Olga Kurylenko, a vlastně i ten na první poslech podivný hudební mix se k té atmosféře multikulturního střetu nečekaně hodí. Abych se ale jen nerozplýval, pár začátečnickým neduhům se přeci jen Crowe nevyhnul. Zejména prostřední část filmu s pobytem v Istanbulu až nepříjemně ztratí tempo a některé vedlejší příběhové linie vyšumí zcela do ztracena (prosba o nalezení otce). Nicméně pořád je výsledek o dost lepší než většina produkce řady zavedených režisérských harcovníků. A z nedávné doby si nepamatuju příliš filmů, které by mne donutily dohledat si na wikipedii historické souvislosti a zároveň moji drahou polovičku uronit slzu. Takže tady máš 80% a doufám, že jsi na té režisérské sesli neseděl naposledy, chlape!

Ach jo. Na úvod zmíním, že Spidey patří mezi mé nejoblíbenější komiksové postavy a mám jeho příběhy a univerzum poměrně solidně načtené/nakoukané. Na druhém „Amazing“ Spider-Manovi je vidět oproti minulému restartovanému originu zlepšení ve všech technických aspektech. Triky jsou o několik levelů výše, kamera si vybere čas od času nápaditý a neokoukaný úhel a vůbec dělá při akci zajímavé kejkle, v čemž ji silně podporuje konečně smysluplné 3D, které dává poletování mezi mrakodrapy „hloubku“ ve všech smyslech tohoto slova. I (nejen) Zimmerův elektronický soundtrack minimálně na plátně působí o řád lépe než Hornerův nevýrazný recyklát k jedničce. Jenže co je tohle všechno platné, když ty hlavní výtky týkající se děje a postav zůstávají a možná se i stupňují. Amazing Spider-Man 2 tak sice funguje v jednotlivostech, ale krutě selhává jako celek. Příběh vůbec nedrží pohromadě a opět celé dějové linie mizí nebo vyznívají naprázdno (především Peterovo pátrání po osudu rodičů, kdy po nalezení důkazu, že otec nebyl padouch, se Peter zničehonič vykašle na odhalení, zda a proč zemřeli a kdo je za to odpovědný, ačkoliv vodítek dostane ažaž). Andrew Garfield i nadále lavíruje kdesi na pomezí mezi nerozhodným ufňukánkem a rádobydrsným nuceně hláškujícím hajzlíkem, což mu na sympatiích nepřidává. Naprosto zbytečně z něj tentokrát jeho pavoučí schopnosti dělají nezranitelného suprmana, který chytá auta v letu. Dokonce i ta romantická rovina s Gwen se od roztomilého dobývání posunula k nudnému rozejít/nerozejít, v němž se utápí navzdory tomu, že Emma Stone je osudovou první láskou v každém záběru. Tragické figurky záporáků Electra i Harryho Osborna pak selhávají v motivacích a vznik jejich nenávisti k Spider-Manovi, potažmo Parkerovi působí u obou vyloženě uměle, jen jako vrtoch scénáristů generující akci (které je v takřka 150 minutové stopáži poměrně málo). S ohledem na nezajímavě podané hrdiny a nekompaktní děj mě vlastně ani nepřekvapilo, že mě finále filmu nechalo zcela chladným, ačkoliv se Marc Webb evidentně snaží z diváků ždímat emoce i vnadit na trojku. Tak prostě zase za dva roky... Promarněných 60%.

Řekl bych, že to nemohlo v podstatě dopadnout lépe. Nový Robocop je povedeným moderním remakem, který sice v lecčem na originál odkazuje, ale nebojí se vykročit vlastní cestou a díky řadě koncepčních změn nenudí a nepůsobí ve 21. století jako relikvie. Zásadní posun tkví v tom, že Padilhův Robocop je daleko více než kdy dřív psychologické drama (aniž by nějak výrazně ubylo akce) o tom, jak se člověk a jeho okolí vyrovnávají s tím, že je z něj v podstatě mechanická hračka, v níž toho původního lidského, skrze co si zrakem a hmatem identifikujeme své blízké, zůstalo jen pramálo. Tvůrčí rozhodnutí, že Robocopovi uvidíme v remaku velmi často do tváře (zakrytou ji má jen když jde do akce) a že jeho identita po probuzení v robotickém těle bude známá jeho rodině i zbytku města, se ukázalo jako velice chytré, ačkoliv fanoušky Verhoevenovy klasiky přivádělo po odhalení k nepříčetnosti. Je zcela příznačné, že scénou, která vás v tomto filmu nejvíc šokuje, není na rozdíl od původního Robocopa akční poprava, ale zcela intimní debata, v níž se Alex Murphy plně odhalí duševně i fyzicky. Akce je víceméně "jen" adekvátní, ale vrchovatou měrou ji kompenzují etická témata, která film nadhazuje a k nimž se neprvoplánově vyjadřuje, ať už je to právo manipulovat s jedincem (prostřednictvím moderní technologie umožňující propojení živé tkáně s elektronickými čipy) nebo s davem (prostřednictvím masmédií či veřejného mínění). Body plus dávám i za recyklaci hudebního tématu od Basila Poledourise. 90%

Anderson je opět typicky svůj a subjektivní hodnocení Grandhotelu Budapešť se nutně musí odvíjet od toho, nakolik je divák ochoten přistoupit na pastelkové vidění světa v alegoricky alternativním světě. Já se jím náramně bavil a režisérův jemný slovní humor plynoucí často jen z kulometného tempa absurdních proslovů, ale i záměrně trikově nedokonalých obrazových gagů, mi spolehlivě kouzlil úsměv na tváři. Plejáda slavných herců, často k nepoznání namaskovaných, zvládne uhrát mistrovské etidy často jen na ploše několika vět, přesto je ústřední Ralph Fiennes ve své herecké preciznosti nedostižný. Kamera se opět pohybuje v zásadě výhradně paralelně s plátnem nebo zůstává statická, přesně jak je u Andersena zvykem. Vizuálních nápadů a pseudohistorických odkazů zakomponovamých neprvoplánově do prostředí je tu tolik, že se těším, až si budu moci film stopovat na blůčku. Nápad s přehledným odlišením jednotlivých časových rovin pomocí změn poměru obrazu (které vždy odpovídají poměru, v jakém se filmy točily v době, kdy se odehrává v daný moment děj) je geniální a funkční zároveň. Rovněž bez Desplatovy hudby by byl film jen poloviční. Hřejivou a pozitivní náladu na duši mi kazily jen poněkud zbytečně násilné momenty, které se do celkové poetiky filmu moc nehodí. V mých očích je nejnovější počin Wese Andersena ukázkovým příkladem divácky vstřícného artu, byť postrádá hlubší myšlenky a chce především pobavit. 80%

S každou přibývající minutou mě více a více zaplavoval smutek z toho, že mnou obdivovaný Ridley Scott natočil bezobsažnou pseudointelektuální nudu, jejíž děj by zabral tak deset minut a proto je zbytek vyplněn jalovými dialogy bez špetky smyslu a realističnosti. Jedna dvě scény v paměti utkví ("autoerotika" provozovaná Cameron Diaz a explicitní eliminace jedné z postav v závěru), ale jako dvouhodinový celek nemá Konzultant šanci obstát a nezachrání ho ani plejáda prověřených hollywoodských stárs. Bohužel jednoznačně nejslabší zápis ve filmografii (kdysi) výjimečného režiséra. 30%

Herecký koncert ústřední trojice, který by si s přibývající stopáží zasloužil lepší scénář i dramaturgii. Tvůrčí nápad s motivem personifikované smrti je zprvu (za)jímavý, ale na konci trestuhodně nevyužitý. Řemeslně a technicky je film na výši, děj ale bohužel představuje jen další variaci na téma přechovávání osob určených nacismem k likvidaci, která nemá čím překvapit a má navzdory tomu, že se odehrává přímo v Něměcku, zbytečně obroušené hrany. 70%

Tenhle fim je božíííí! Neuvěřitelně hravá a originální story, která naplno využívá svůj trademark včetně desítek cameo figurek z jiných filmů (jež mají i oficiální Lego podobu). Popkulturní, leč inteligentní a místy kriticky sžíravá řachanda dovedená k dokonalosti, která navíc ke konci razantně změní způsob vyprávění a odhalí zcela neironickou myšlenku a zvládne i dojmout. Tvůrčí láska k současnému velkorozpočtovému filmu i těm všudypřítomným Lego cuplíkům je cítit z každého políčka (ehm, dneska už vlastně frameu). Vytvořit na digitálních postavách i okolním světe všechny ty nedokonalosti imitující skutečné plastikové Lego muselo zabrat fůru času (z poloviny vlastní animování, z poloviny hraním si pro inspiraci s opravdovou stavebnicí). Ústřední písnička vás navíc bude nedobrovolně doprovázet ještě řadu dnů, stejně jako bolení bránice. Animák pro každého, kdo má v sobě pořád kousek dítěte, které si chce hrát a tvořit bez pravidel určených shora a zabalených do standardizovaných příruček a manuálů, klidně i (nebo snad především?) se svými vlastními dětmi. 100%

Jednou to holt přijít muselo. Šmakova dračí poušť je prvním filmem z hobito-prstenové ságy, u kterého se nad mým komentářem nevyjímá pětihvězdičkové hodnocení. A příčin je hned několik. Především si na sebe Peter Jackson uvrtal hned dva zrádné úkoly – dodat studiu celkem 3 filmy a navrch ještě 3 jejich prodloužené verze. To má v případě druhého Hobita ten neblahý důsledek, že si PJ nemůže dovolit žádnou postavu či podzápletku z knihy „vyhodit“, zároveň ale musí pro kina krátit a jako tradičně to odnášejí zjevně především dialogy. Výsledkem je úchvatná podívaná na putování hrdinů fantaskní říší, na níž se ovšem setkávají s řadou figurek, kterým chybí hlubší prokreslenost. Zatímco ve Společenstvu prstenu měl Jackson dost odvahy vyškrtnout pro další děj zcela nepodstatnou postavu Toma Bombadila a v Návratu krále se obešel bez celého čištění kraje, aby netříštil gradaci velkolepého finále, v postavami daleko přeplněnějším Hobitovi na vyškrtnutí podobně nadbytečného Medděda kuráž (a prostor) nemá. Jelikož ale ve všech třech zastávkách před vstupem do Osamělé hory strávíme poměrně málo času nevyplněného akcí, charaktery Thranduila, Barda či starosty Jezerního města postrádají hlubší rozměr a motivace, které by vysvětlovaly jejich jednání (přiznám se, že si knihu moc nepamatuju a o co výše jmenovaným jde, mi chvílemi nebylo moc jasné). Jedinou výjimkou je drak Šmak, jehož dialog s Bilbem patří k vrcholům filmu. Další nevýhodou je „syndrom prostředního dílu trilogie“, kdy Šmakově dračí poušti zcela chybí dílčí uzavřený dramatický oblouk a vyvrcholení (kterými ve Dvou věžích byla bitva o Helmův žleb a porážka Sarumana). Zatímco ve Dvou věžích mělo prostřihávání mezi dějovými linkami pozitivní efekt na zvýšení dramatičnosti, právě díky jejich závěrečnému spojení, zde stejný přístup vyznívá naprázdno, jelikož všechny započaté bitvy jsou useknuty přesně v polovině. Naopak ve chvíli, kdy dojde na akci, je Jackson opět naplno ve svém živlu a souboje jsou plné nápadů, humoru a vizuálně vypiplané (pavouci v Temném hvozdu, geniální jízda v sudech, souboj se Šmakem) a 3D projekce zde má svůj smysl. Stejně tak si zaslouží pochvalu Gandalfovo pátrání po původu temnoty, které je do děje začleněno zcela organicky a propojuje Hobita nenásilně s Pánem prstenů, i nově vytvořená postava elfky Tauriel, jež tvoří ženskou protiváhu Legolasovi (jen ta její načrtnutá romance poněkud zdržuje a jsem zvědav, jestli nevyzní úplně naprázdno). Výtvarně je všechno opět úchvatné, i proto, že se konečně podíváme do nových dosud na plátně neviděných lokací, škoda jen, že citelně ubylo scén natočených ve skutečných exteriérech a převažují kulisy doplněné o CGI. Musím si ještě postesknout, že hudba mi poprvé přišla více generická a recyklovaná, bez nových výrazných motivů (a závěrečný song nudný a jaksi bez šťávy). Přes všechny výtky nicméně druhý Hobit zůstává naprůměrným fantasy bijákem, akorát za staršími bratříčky lehce zaostává. Minimálně do doby, než uvidím rozšířenou verzi, je to tudíž „jen“ za 80%.

Dvojka, kterou jsem si moc přál a zároveň se jí hodně bál. Je vůbec možné v době, kdy jsou filmové adaptace komiksů suverénně kralujícím komerčním subžánrem, vstoupit do stejné nespoutané a nekorektní říčky jako před třemi lety, zvlášť když Matthew Vaughn vyměnil režisérskou sesli za pouhý producentský dohled? Inu, z podstaty není, už proto, že se to nepovedlo tak úplně ani té komiksové předloze, ale to neznamená, že ta snaha nestojí za to. Nový kormidelník Jeff Wadlow se ukázal jako poměrně schopný plagiátor, který dokázal jednotlivé atributy jedničky přenést i do sequelu, byť celek není tak sebevědomě soudržný a převším ke konci před finální bitvou mu trochu ubývá tempo a tah na branku. I tak je to ale stále ten rozjívený popkulturní mišmaš kombinující brutální násilí a geekovské narážky, sebeshazující citace i chuť plout v mezích studiových možností proti uhlazenému střednímu proudu. Mně osobně nevadil ani posun k teenage tématice (zaviněný aktuálním věkem Chloë Grace Moretz, ze které se stává solidní záruka vlhkých klučičích snů a pocitů provinění za pedofilní myšlenky u dospělých pánů), který obohatil film o starosti ne úplně typické dospívající dívky a špetku fekálního humoru. Škoda jen, že kromě ústřední trojice z jedničky (Nářez, Zabijačka a nyní už Čurák) z té záplavy samozvaných superhrdinů a padouchů vyčnívají jen Carreyho trestuhodně nevyužitý Plukovník Pravdoláska a über-woman Matička Rus, zbytek jsou jen figurky v rozehrané partii. Občas se i projeví, že aby film mohl vůbec vznikout, musel být osekán jeho rozpočet (viz honička s dodávkou), ale řada nápaditých vizuálních cingrlátek a dynamický střih tyhle pocity zase spolehlivě zaplaší. Rozhodně jsem se bavil lépe, než jsem čekal, a Kick-Ass 2 je v mých očích jen o málo menší nářez než jednička. Tleskám i odvaze distributora ponechat v titulcích nevybíravý překlad z komiksu. 80%

Neuvěřitelně našlapaná filmová jízda, která ke konci začne škobrtat kvůli nedomyšlené a nepravděpodobné pointě. Příběh čtveřice kouzelníků, kteří získají od tajemného "sponzora" nabídku dělat ty nejlepší show, při kterých obírají boháče o peníze, je naštěstí tak nahuštěna dynamikou a filmovou kinetikou, že při sledování vám na přemýšlení nad logickými lapsy nezbyde ani vteřina. Děj totiž neustále doslova žene kupředu a přesouvá se rafinovaně z místa na místo, pořád se něco děje (často na vícero místech současně, což je perfektně podtrženo střihem), kamera krouží kolem postav, hudba burácí a tepe a když náhodou nesledujeme kouzelnické výstupy nebo akční honičky, vyplňují stopáž vypointované a vtipně kulometné dialogy. Musíte se nicméně smířit s tím, že veškerá magie ve filmu nemá s tou opravdovou nic společného a kouzlí se primárně díky digitálním trikům. Závěrečné odhalení, které při zpětném zkoumání předchozího děje nemůže příliš fungovat, nedokáže přebít adrenalinové první dvě třetiny stopáže. I těch náhod, které ani ti nejlepší plánovači triků (na pódiu i mimo něj) nedokáží ovlivnit, je tu zbytečně moc, a vy víte, že ve skutečnosti by hrdinům leccos zkrátka nemohlo vyjít. Všichni čtyři kouzelníci jsou na jevišti sice dokonale sehraná parta, v zákulisí se z nich ale stává rozkošně nesourodá skupinka egomaniakálních hajzlíků, kterých nejde nefandit, ačkoliv svými triky páchají zločiny (hlavně nevybíravý Jesse Eisenbeng). Akční omladinu příjemně doplňují veteráni Morgan Freeman a Michael Caine především detektiv Marka Ruffala s buldočí náturou, jenž je odhodlán odhalit pravdu za každou cenu. Celkové hodnocení přesto bohužel sráží drobná pachuť z toho, že na začátku vypadají Podfukáři jako podstatně chytřejší film, než se ve finále ukáže. 70%