Barghest

Feel good movie pro psychopaty. Pár momentů bylo hodně over the top, ale jinak jde o slušnou podívanou s ucházejícími hereckými výkony. Některé scény jsou hodně brutální a v paměti rozhodně utkví.

Prachobyčejné fantasy béčko s prkenným Arnoldem, jehož kultovní status tak docela nechápu. Ale Poledourisova hudba je opravdu skvělá.

Sequelitida v plné polní. Celé je to vlastně o ničem, scénář nedrží pohromadě a jen se snaží variovat zápletku z jedničky. Z mile zbrklé a trochu potrhlé Bridget je nesympatická stíhačka a z jejího sympaťáka Darcyho nadutý snob. Jejich rádoby konflikty jsou jak vycucané z prstu a namísto dramatických chvil spíše diváka nudí. Autoři si s dvojkou očividně nevěděli moc rady a jejich sebevykrádání vyloženě zamrzí.

Bridget Jonesové jsem se hodně dlouho vyhýbala kvůli dojmu, že jde o tuctovou romanťárnu pro hloupé nanynky, ale ona je to zatím moc příjemná romantická komedie, která nezapomíná být ani opravdu romantická, ani opravdu vtipná. A přitom se nesnaží z diváka udělat vola. Pozitivní dojmy zapřičiňují také skvělé postavy a perfektní obsazení v čele s Colinem Firthem, který by to svoje sympaťáctví mohl klidně vyučovat. P.S.: "It's raining men" rvačka je nejlepší scéna z filmu.

Zklamání roku? Rozhodně jedno z nich. Laika mě neoslnila ani Koralínou, ani ParaNormanem, ale tak nějak jsem doufala, že to dovedou aspoň Škatuláci. Trailery slibovaly originální podívanou, přecpanou dobrými nápady a tvůrčí invencí. Místo toho se nám dostává přehršel zoufalé nudy a nevyužitého potenciálu. Příběh přinejlepším neoslní a humor tu skoro neexistuje. Škoda promarněné příležitosti.

Vánoce letos přišly o trochu dřív. Interstellar je splněným snem a velkým dárkem od taťky Nolana pro všechny filmové fanoušky. Tahle těžkotonážní hardcore sci-fi podívaná člověka zarazí do sedačky tak hluboko, že tři hodiny se zdají jako okamžik a pocit žízně se uctivě dostaví až se závěrečnými titulky. Čím méně toho divák o Interstellaru dopředu ví, tím lépe pro něj. O to níž mu spadne čelist a o to déle mu pak zůstane v hlavě. První, co po komorním úvodu praští do očí, je vyšperkovaný, opulentní vizuál. Tady se tvůrci vážně vyřádili a nezůstali nám dlužni vůbec nic. Když se kamera přilepí na čenich vesmírné lodi a zírá kamsi do neproniknutelné temnoty vesmíru, podpořena Zimmerovou dokonalou hudbou, nebo naopak tichem, nezbývá, než fascinovaně zírat. Nolan ale nesklouzává k obrazové onanii, naopak naprosto vše podřizuje vyprávění. Když nám ukáže černou díru, z níž bych já osobně padla na zadek, kdybych už neseděla, nedělá to proto, aby nám dokázal, jak pěkně ji má vymyšlenou, ale proto, že tam prostě má být. Každý, koho aspoň trochu zajímá vesmír, se musí tetelit blahem, že věci ve filmu fungují tak, jak mají, a vypadají přesně podle toho, co o nich dosud víme. Spolupráce s takovou kapacitou, jako je Kip Thorne, je opravdu znát. Fakta jsou navíc podána tak, že jim porozumí i ti, kdo o nich nikdy před tím neslyšeli. Interstellar je ale mnohem víc než jen sci-fi o cestách do nedosažitelných vesmírných dálav. Příběh má více vrstev, než by se mohlo na začátku zdát a dokonce i na humor dojde. Ač se některé části filmu mohou zdát nedostačující nebo neladící se zbytkem děje, vždycky se nakonec ukáže, že všechno tady má svoje místo a účel a všechno nakonec dostane smysl. Je fascinující, že Nolan dokázal zachovat jak velkolepost vesmírné mise, tak intimitu příběhu jednoho otce od dětí. Oba pocity se v člověku slévají v jeden moment. I když o jednání postav lze občas pochybovat, člověk si musí přiznat, že v jejich situaci a za stejných okolností by nejspíš udělal to samé, perfektní herci mu jeho porozumění o dost ulehčují. Zvláštní uznání si zaslouží geniálně pojatí roboti TARS a CASE. Nolan se prostě opět trefil rovnou do černého. Škarohlídi a frfňalové nechť si přečtou něco o teorii relativity, tohle je jednoznačný film roku. Jedna projekce rozhodně nestačí. P.S.: Kdo taky podezříval Nolana z halovských tendencí?

Zvláštní, málomluvný film. Podobně jako v Hillcoatově Cestě dostáváme minimum informací a jsme vrženi rovnou doprostřed dění. Režisér nám to stylem vyprávění příliš neusnadňuje. Nic z toho ale není na škodu. Vyprahlá australská poušť dokáže navodit atmosféru skoro stejně depresivní jako mrtvé stromy v popelavě šedé krajině v McCarthyho apokalyptické vizi. Těch pár logických nedostatků ve scénáři lze Michôdovi odpustit, v tomhle filmu je děj pouhá zástěrka. Jde hlavně o vykreslení atmosféry a portrét člověka, svlékajícího pod tlakem okolností civilizační nátěr, a taky o herecký koncert ústřední dvojice, které to spolu nečekaně sedne. Patinsonova postava svádí k tomu, aby si z něj člověk dělal srandu typu „Tak Patinson nám konečně dostal roli odpovídající jeho intelektu.“ Ale chci být fér, a tak mi nezbývá než uznat, že ten chlap má vážně talent a v roli mentálně zaostalého Reye je prostě skvělý. Jeho usilovná snaha vymanit se z role přitepleného krvesaje je mi docela sympatická, a tak mu chtě nechtě musím fandit. Je překvapivě zdatným hereckým partnerem parádnímu Gui Pearceovi, který o svém umu už nikoho přesvědčovat nemusí, páč ten chlap je prostě frajer. P.S.: Antipatie ať vezme čert, palec nahoru za Robertovo úspěšné tažení k novým rolím a taky za Guyovu polonahou scénu před zrcadlem, ostatní dámy jistě pochopí proč.

Hood by měl svým hercům líbat kotníky, protože ho zachránili před slušným průserem. Především díky trojici Jackman-Schrieber-Reynolds se na Wolvieho origin dá koukat. I přes ten nepříliš podařený scénář. Ovšem za to, co provedli Deadpoolovi, si autoři zaslouží pověsit za koule do průvanu. Reynold se na roli překvapivě hodí a jeho postava sama o sobě by nebyla až tak špatná, kdyby se nejmenovala Wade Wilson.

Možná jsem cynická, ale tahle filmová klasika je pro mě jen ubrečená, sladkobolná limonáda s přepálenou stopáží a občas stupidními dialogy, kterou pozvedají parádní herecké výkony ústřední dvojky. Nějak mi nejde do hlavy proč z toho Slinta Meryl tak slintá, ale budiž, chemie očividně funguje. Mezi herci určitě.

To nízké hodnocení vážně nechápu. Originál z roku 1987 jsem neviděla, tudíž nemám s čím srovnávat a proč se nasírat. V tom to možná bude. Nový Robocop není překvapivě takový průser, jak se před premiérou zdálo. José Padilha neobvykle mísí akční sci-fi s psychologickým dramatem a ono mu to kupodivu jde uvěřit. Ústřednímu kyborgovi proniká hluboko pod kůži (obrazně i doslova, heh) a díky Joelu Kinnamanovi jeho utrpení diváka doslova bolí. Přidejme technické hrátky, snesitelnou akci, pečlivě budované napětí, zajímavé vedlejší postavy (Dr. Dennett Norton, Raymond Sellars), parádní herce… Doufám, že tohle byl teprve začátek nové franšízy.