Narya89

Musím říct, že tento snímek na mě až nepříjemně silně zapůsobil. Nevím přesně čím, zřejmě tou svou bizarností a podivně nevýraznou maskou na tváři Eriky, která pro mě představovala minimálně sociopatku a významně narušenou sexuální deviantku. Waltera mi bylo zejména líto, neboť asi skutečně na začátku měl romantické představy, jež byly vzápětí roztrhány a znásilněny chorou myslí Eriky, která od něj chtěla akorát páchat bolest. To je pro duševně zdravého člověka předpokládám nepřijatelné a proti srsti, nicméně ty její mind games a ups and downs začaly měnit i chudáka Waltera, který v sobě objevoval temnější zákoutí své osobnosti, který nemohla být beztrestně vystavena takovému ponižování a nadvládě. A jen si představte, pokud by snad o šlo o dítě - jaký by asi byl takový jedinec vyrůstající s maminkou Erikou? Dospělý jedinec dokáže určitou chvíli vzdorovat a neklesnout pod určitou úroveň, za kterou nechce zajít, ale děti bohužel rodiče nekriticky kopírují od prvních pár týdnů života, protože je to první vzor, který mají...proto nezřídka v dětství sériových či masových vrahů nalézáme nějaké abnormální dysfunkční rodinné vzorce a chování. Konec mi přišel dost podivný a smutný. Další filmový mindfuck bez větší přidané hodnoty.

Tento snímek, zabývající se tematikou ženského volebního práva, mě oslovil a emočně zasáhl mnohem více, než současná přehypovaná Suffragette. Hilary Swank je naprosto perfektní ve své roli Alice, která se snaží prosadit správnou věc a nehodlá se vzdá ani ve vězení či podlehnout tělesnému mučení. Osobně nedokážu pochopit, jak mohlo trvat tolik století, než byly ženy oficiálně uznané jako rovnoprávné bytosti, jejichž hlasy mají stejnou váhu jako mužské a měly by tedy mít právo se podílet na vytváření státu a společnosti, ve které žijí. To i ti černoši si tuto pravomoc vydobyli dříve, nicméně bílé ženy byly stále považovány za něco nižšího, postrádající rozum. Skutečně bylo nutné tak dlouho čekat, dokud ženy neprolily dostatek krve ošetřováním zraněněných vojáků a jinak se nezapojily do válečných aktivit, než byly uznány za dostatečně kompetentní? Přijde mi to smutné. Když už nic jiného, tak ženy svými akcemi ukázaly, že ačkoliv postrádají trochu svalové hmoty, je to bohatě vynahrazeno psychickou odolností, sílou ducha a odhodláním bojovat za své principy - i když je to těžké, nevděčné a stojí proti vám v tu chvíli třeba většina společnosti. Jak vidíme dnes, ve výsledku se to vyplatí. Někteří lidé se bohužel narodili moc brzy a na jejich v tu dobu nesmyslné převratné myšlenky a jejich realizaci si musejí nejprve počkat, než na stejnou úroveň dospěje i zbytek společnosti. Do té doby budou zesměšňováni, stíháni, umlčováni a jinak tyranizováni za to, že se snaží změnit status quo. Až se příště zase budeme vysmívat nějaké inovaci, zkusme se nejprve zamyslet nad tím, proč je tak špatná/nemyslitelná a zda to není jen o našem zabudovaném vnitřním konzervativismu, který nás nutí apriorně negativně nahlížet na změny obecně.

"SPOILER ALERT" Tento snímek je důkazem toho, že i relativně finančně nenáročné filmy dokáží zaujmout a přinést něco nového. Osobně mám ráda, když je dobře vykreslená atmosféra a charaktery postav, protože to je základ emočního dopadu na diváka. A i jednoduchá zápletka může být dostatečná, jak již demonstrovaly filmy typu Cujo, 12 Angry Men, 127 hodin či Man from Earth. Frozen je další z této řady a poskytuje detailní vhled do velice prekérní situace - trojice sympatických mladých lidí uvízne na lyžařském vleku ve velké výšce, v noci a za blížící se bouře. Jak byste si poradili vy? Každému určitě bleskne hlavou spousty nápadů, nicméně jejich realizace vždy obnáší rizika - v tomto případě smrtelná. Je tedy lehké hodnotit a sedět u toho bezpečně na gauči, nicméně s hladovou smečkou vlků pod Vámi získáte jinou perspektivu. Sama jsem si ani nedokázala představit hrůzu, kterou museli zbývající dva prožít, když se ten první rozhodl skočit a když poté sledovali, jak dopadl. Především z pozice jeho přítelkyně to muselo být nepředstavitelně devastující. Mimořádně silný okamžik. Musím říct, že ačkoliv se nejedná o logicky neprůstřelný snímek, tak jsem prožívala každou z jeho 93 minut (ok, kromě zdlouhavého začátku) a určitě ve mně vyvolal zamyšlení nad tím, co jsou skutečné problémy a složité situace, a co je menší a horší zlo v podobných krizích. Člověk by rád sám sebe přesvědčil, že by byl tím, kdo ví, co je potřeba udělat a má odvahu to uskutečnit, nicméně pud sebezáchovy dokáže s charakterem pěkně zamávat, takže upřímně netuším, co bych dělala já. A co Vy?

Velice zajímavý dokument, který mapuje globální dopady současného způsobu stravování. Konkrétně se zaměřuje na živočišnou produkci, která má za následek obrovské emise CO2, stejně jako úbytek deštných pralesů, znečišťování půdy a ovzduší, ničení ekosystémů jak na souši, tak v oceánech, vymírání živočišných druhů a v neposledních řadě i utrpení, kterému jsou zvířata ve velkochovech vystavována. Jako závěr představuje řešení - stravovat se z rostlinných zdrojů a stát se vegany, což může alespoň minimálně zpomalit současné dopady naší existence na planetu zemi. Spolu se zdravotními a etickými důvody je tu představen i ekologický argument, což si myslím dohromady vytváří silnou motivaci minimálně zkusit změnit své stravovací návyky a omezit konzumaci živočišných výrobků, protože každý den se počítá a i malé změny mají velké globální dopady.

Tento snímek mě hodně emočně oslovil, protože mě stejně jako Rachel dokáže skutečně dožrat, když vidím, jak se někde děje bezpráví nebo je někomu ubližováno a svědci příhodně mlčí, případně to ještě popřou. Takové situace bohužel nastávají u obětí násilí nezřídka, což je také důvod, proč stále pokračuje. Násilník buď drží oběť v šachu skrze strach, co by se jí stalo, kdyby něco řekla, nebo ji natolik psychicky vydeptá, že nemá dostatečné sebevědomí cokoliv říct a nemyslí si, že by jí někdo věřil. Současně s fyzickým tedy probíhá i násilí psychické. Někteří lidé dokáží být skutečné hyeny, to je prostě fakt, ovšem těch je naštěstí minimum. Co mě ale zaráží víc je to, že většina těch ostatních, kteří věřím, že s násilím nesouhlasí, nedokáže povstat a něco s tím udělat, nebo to minimálně někomu říct. Rachel je v tomto snímku odvážnou Američankou, která musela přijít do Bosny a říct jim tam, že to, co se tam odehrává, skutečně není přijatelné chování. Nicméně jak už to bývá, ten kdo říká nepříjemnou pravdu není zrovna populární a je nutné se ho zbavit. Smutné je, že je film podle skutečné události a Kathryn skutečně po tomto incidentu nezískala žádnou omluvu, ani podobnou práci. Jaké je tedy poučení? Raději mlčet? Nemyslím si. Jsou tací z nás, kteří by nemohli v noci spát, pokud by nějak nezasáhli a jsou také tací, kteří raději zodpovědnost za akci přehodí na jiné lidi a spí klidně. Já bohužel či bohudík? patřím do té první skupiny. A stejně tak Kathryn, která alespoň jednala podle svého svědomí a pomohla zlepšit byť třeba jen pár lidských životů - a to se počítá.

Zdravý člověk si jen těžko představí, jak se žije někomu s nemocí jako je ASL. Dokud jsme totiž mladí a fit, tak nám naše tělo přijde fajn - v ničem nás totiž neomezuje, naopak pomáhá realizovat naše vize, vynáší nás na hory, umožňuje nám se dotýkat druhých lidí, ale především být soběstační. V momentě, kdy se ovšem s tou tělesnou schránkou něco stane, se pro nás stává spíš vězením, znemožňujícím naší duši naplňovat své představy a přání a dokonce někdy i formulovat své myšlenky jako v pozdějším stádiu ASL u Kate. Nejhorší nemoci jsou podle mě ty, kdy si je člověk plně uvědomuje, ale není schopen s tím něco dělat, tj. kdy je mentálně v pořádku, ale fyzicky není. To musí být strašné utrpení. Dny proležené v posteli, kdy víte, že jste svým nejbližším na obtíž, že kvůli vám nemůžou nebo ani nechtějí prožít plnohodnotný život, že se vzdávají spousty věcí, že se i na vás začínají dívat jinak - se soucitem, lítostí, smutkem, což vám ještě více ubližuje. Jak když ten obraz sebe sama, který jste měli vytvořený a jak se vnímáte vy sami, najednou nevidí nikdo jiný, protože je uvězněný v tom ošklivém nepohyblivém těle. Musí to být neskutečně frustrující a to nejen pro stranu pacienta, ale i jeho okolí, které zase nemůže dělat nic jiného, než buď odejít od milovaného člověka nebo zůstat a sledovat jeho postupný úpadek a mizení (alespoň projevů) té osoby, kterou znali a měli rádi s tím, že prakticky jen čekají, než zemře a nemohou s tím absolutně nic udělat. Naprostá bezmoc. Asi nemusím dodávat, proč mě takový film zasáhl, podobně jako dříve Still Alice či Theory of everything. Navíc kdo může říct, že zrovna nás něco takového nepotká? O důvod navíc, proč si naplno vážit každého dne, kdy jsme zdraví a nebrat to samozřejmě.

Tenhle příběh se mi hodně líbil především kvůli svému širšímu meditativnímu kontemplativnímu rámci. Někdy jde v daný moment o to najít odlišnou perspektivu, která nám umožní uzavřít rány z minulosti, pořádně si je prožít, oplakat a posunout se dál. A k tomu, abychom toho dosáhli, volíme každý jiné cesty. Hlavní hrdinka tohoto snímku si potřebovala dát pořádně do těla, uvědomit si své limity, ale i objevit zdroj vnitřní síly a skutečný pud sebezáchovy, který ji nakonec donutil se utkat i s vnitřními démony a osobními problémy. Zvláště bych pak ocenila skvělý hudební doprovod a poetickou stránku filmu. We've all got our miles to go before we sleep.

Xavier Dolan mě nadále nepřestává udivovat svým originálním zachycením jednotlivých lidských osudů. Jak už prokázal v předchozích snímcích, má úžasné estetické vnímání, takže jeho filmy jsou pastvou nejen pro oči, ale i pro uši, protože soundtrack sám o sobě si zasluhuje ocenění. Především dva songy - On ne change pas a Experience - z mého pohledu korespondovaly s emočně nejsilnějšími scénami snímku a výborně dokreslovaly zobrazované události. Dolan se nebojí jít pod povrch a úspěšně znázorňuje i to, co je těžké ve filmu vyjádřit - to nevyřčené, myšlenky, pocity, ale i určitou skrytou sociální kritiku a tematiku jinakosti. Tento film je o lásce, síle ducha a naději a je to film, který se dokázal naladit na mé vnitřní emoční struny a zahrát na ně fascinující árii, jejíž dozvuky vnímám ještě teď. Svět potřebuje víc Dolanů.....

Velice zajímavý snímek, který ale může někomu přijít zdlouhavý, protože nestojí ani tak na ději, jako spíš na hloubkovém zachycení pocitů přeživších letecké katastrofy. Posttraumatická porucha může mít totiž na základě charakterů postav nejrůznější podoby a podle toho je také je nutné volit metody k jejímu překonání. A jako všechno i traumata vyžadují čas, který zaceluje rány. Ještě bych chtěla zmínit geniální hudbu a závěr, který byl opravdu silný a skvěle zpracovaný. 80 %

Film podle skutečné události, který je dle mého názoru dostatečně poutavě zpracován a ukazuje, že i relativně dobří lidé mohou páchat zločiny a také to, že peníze jsou častou příčinou krachu mezilidských vztahů. Jim Sturgess potvrdil, že dokáže zahrát i něco jiného než roztomilé zamilované hošíky, což je osvěžující. 75 %