Turme

Neo Yokio odpovídá na otázku, jak by twitter Jadena Smitha vypadal ve formě anime. Zároveň je uměleckým dílem, které mi během své stopáže trvající něco přes 2 hodiny dokázalo naprosto rozbít jakýkoliv vnitřní systém hodnocení pro ČSFD. Jedná se o dvouhvězdičkový seriál s pětihvězdičkovými momenty, který jsem si zvláštním způsobem užila víc, než jsem ochotna přiznat. Kombinace nudného designu postav i prostředí, vykrádání všech anime klišé, špatného načasování střihů a plochého hlasového projevu většiny zúčastněných vyzdvihuje seriál do stavu, kdy je vlastně velmi zábavným fan-dabingem sám sebe. Bizarnost mnoha elementů vás zároveň neustále fascinuje a nutí očekávat cokoliv, co by připomínalo silnou hlavní zápletku (spoiler: silná zápletka nikdy nepřijde). Několik aspektů působí téměř originálně (marnivý protagonista s vášnivou láskou k módě; místy až gatsbyovské motivy atd.) a občas byste skoro věřili, že Neo Yokio má být sofistikovanou satirou na vše od jiných anime až po kapitalismus. Bohužel pochybuji, že tvůrci zamýšleli tímto dílem říct cokoliv hlubšího než to, co je divákovi předkládáno přímo. Veškerá brilantnost Neo Yokia je tak patrně čistě náhodná. Přesto nemůžu říct, že bych zhlédnutí tohoto seriálu nedoporučila. Kdo ví? Možná vás výměnou za 2 hodiny vašeho života také čeká podobně transcendentní zkušenost.