juvelinokivi

Bůh byl svržen z trůnu a rozum se stal korunovaným vládcem filozofie. Nyní se věda těší našemu největšímu uctívání. Vědec je papežem dneška a sedí ve Vatikánu světské autority. Přijímáme jeho učené objevy s nábožnou, posvátnou úctou. Věříme jeho slavnostním prohlášením tak, jako kdysi celá Evropa věřila zásadám a dogmatům církve. (...) Mám hlubokou úctu k intelektuálním schopnostem a trpělivému charakteru vědce. Věřím, že jeho práce má své pravé a užitečné místo v životě. Nevěřím však, že toto místo je nejvyšším.

Demokratický ideál sebeurčujícího se jedince, vynález strojů poháněných motorem a rozvoj vědeckých metod výzkumu natolik proměnily lidský život, že se zhroutil nekonečný vesmír symbolů děděných z dávných dob. (...) Nejde jen o to, že před pátravými dalekohledy a mikroskopy se bohové nemají kde skrýt, ale už ani neexistuje společnost, kterou kdysi podporovali a chránili. Společenská jednotka již není nositelem náboženského obsahu, ale stala se ekonomicko-politickou organizací. Jejím ideálem již není posvátná němohra, jež pozemskému oku zviditelňuje nebeské formy, ale světský stav tvrdé a neustálé soutěže o materiální nadvládu a zdroje.(...) Komunikační kanály mezi vědomými a nevědomými oblastmi lidské duše byly přerušeny a my sami jsme rozpolceni vedví. (...) Hrdinským činem dnešní doby je pátrání po ztracené Atlantidě harmonické duše a vynesení nově nalezené harmonie na světlo světa. (...) Fungující svět nepotřebuje předstíranou pobožnost, ale přeměnu celého společenského řádu v tom smyslu, aby skrze každý detail a čin světského života pronikal do lidského vědomí oživující obraz univerzálního boha-člověka, který je ve skutečnosti přítomen v každém z nás. (...) Moderní hrdina, který se odváží vyslyšet volání a hledá příbytek oné bytosti, s níž bychom se měli usmířit, nemůže, vlastně ani nesmí čekat, až se jeho společenství zbaví svého nánosu pýchy, strachu, rozumově zdůvodněné lakoty a posvěcené nechápavosti (...) Každý z nás nese svůj díl nejvyšší zkoušky a vykupitelův kříž — nikoli v rozzářených okamžicích velkých vítězství svého kmene, ale v tichu své osobní beznaděje.

Kdysi se jeden silný a mocný muž, který měl ale pochybný charakter, zamiloval do krásné dívky. Dívka však nejen oplývala tělesnými půvaby, ale měla také svatou povahu - proto se jí mužovy pokusy o navázání známosti vůbec nezamlouvaly. Muž, hnaný svým chtíčem, se však nedal odbýt. Dívka ho tedy požádala, aby počkal sedm dní, a stanovila hodinu, kdy se s ním sejde. Muž souhlasil a s nadějí očekával smluvený den.

Dívka si zvolila velmi poučnou metodu, jak muži ukázat pravou podstatu tělesné krásy. Začala požívat silné dávky projímadla a po sedm dní měla neustálý průjem. Vše, co snědla, také vyzvracela. Následkem této kůry takzvaně krásná dívka zhubla na kost, pleť jí zčernala a její hezké oči zapadly do očních důlků. Takto ve smluvenou hodinu očekávala dychtivého muže.

Když se objevil v pěkném obleku, zdvořile se zeptal škaredé dívky, která tam čekala, na krásnou dívku, se kterou se měl setkat. Nepoznal, že žena, která před ním stojí, je právě ta krásná dívka, na kterou se ptá. Přestože ho několikrát ujistila, že je to ona, koho hledá, nemohl ji vzhledem k jejímu žalostnému stavu poznat.

Nakonec mu řekla, že svou krásu oddělila a uložila v nádobách. Sdělila mu také, že si může těchto nektarů krásy užívat. Když ji požádal, zda by ty nektary krásy mohl vidět, zavedla ho do místnosti, kde ve vhodných nádobách shromáždila své výkaly a zvratky, které nyní nesnesitelně páchly. Tak bylo muži zjeveno celé tajemství tekuté krásy.

"Můj přítel Pobers, profesor na katedře parapsychologie v Utrechtu, byl pozván na Antily, aby tam studoval úlohu telepatie, běžně užívané mezi primitivy. Když chtějí ženy poslat vzkaz muži nebo synovi ve městě, obrátí se na strom a otec nebo syn přinese, oč ho požádaly. Jednoho dne, když byl Pobers přítomen tomuto jevu a zeptal se selské ženy, proč používá právě stromu, byla její odpověď překvapující a schopná rozřešit celý moderní problém našich instinktů zakrslých vlivem strojů, na něž se člověk spoléhá. Otázka zněla: "Proč se obracíte ke stromu?" A odpověď: "Protože jsem chudá. Kdybych byla bohatá, měla bych telefon."

Tak jsem zase jednou překvapila samu sebe - viděla jsem film, který ve mně po hodně dlouhé době (vlastně asi poprvé v životě) probudil nutkání napsat jeho rozbor. Jen tak, abych pochopila, co jsem to vlastně přesně viděla. No, a když jsem ten rozbor napsala, tak jsem si řekla, že je možná zase škoda, abych si ho nechala tak úplně pro sebe. :) Proto jsem se rozhodla ho dát sem - pro případ, že se třeba najde někdo, koho by to zajímalo - myslím ten film i ten rozbor.

Sarangddawin pilyoeobseo (2006)

Film Love Me Not (사랑따윈필요없어; Sarang ddawin piryo eopseo; český neoficiální překlad zní Láska je k ničemu - mimochodem díky jistému Syslovi za výborné titulky) natočil v roce 2006 režisér Cheol-ha Lee na základě desetidílného japonského televizního dramatu z roku 2002 I Don't Need Love, Summer (愛なんていらねえよ、夏; Ai Nante Irane Yo, Natsu). Z výše řečeného vyplývá, že děj, který se původně odehrával na ploše zhruba 450 minut, musel být brutálně zkrácen. Některé informace se tedy dozvíme jen v náznaku a je na nás, abychom si domysleli, co se vlastně událo. Například víme, že hlavní hrdina Julian byl na šest měsíců uvězněn na základě udání – ale proč ho někdo udal a za co byl vězněn, není jasné (v seriálu Julian skončí ve vězení neprávem).  Soudě podle ukázek přístupných na internetu se do filmu dostaly ty nejromantičtější scény (hrdina se rozhoduje, jestli nechá svou „sestru“ zemřít pod koly vlaku; scéna se světluškou jako symbolem věčné lásky; slepecké tápání v noční zahradě,…), ovšem z romantického dramatu se ve filmovém zpracování stala symbolická pohádka.

Julian (Ju-hyuk Kim) je gigolo – ovšem ne jen tak obyčejný gigolo. Ve svém oboru je prostě mistr. Je králem klubu Adonis (příznačně pojmenovaném po mladíkovi z řecké mytologie, který byl tak krásný, že ho chtěly mít za milence rovnou dvě bohyně – Afrodita a Persefona) a vzorem pro všechny „spolupracovníky“.  Zakládá si na svém dokonalém chování, na svých drahých přesně padnoucích oblecích, na svém přitažlivém hlasu a především na své tváři, která je jeho hlavní obchodní devizou (Julianův obdivovatel a spolupracovník Mike:„Za škrábanec na kulečníkovým stole se platí pokuty. Poškrábat Julianův obličej – to už musí bejt zločin.“). O jeho minulosti se dozvíme jen to, že patrně pochází z chudých poměrů, jako malého ho opustila matka a otec-alkoholik se před jeho očima upálil. Jsme ovšem ponecháni na pochybách, jestli je to skutečně pravda. Každopádně, pokud někdy měl nějaké city, uzavřel je v sobě a rozhodl se ve světě plném zla a přetvářky být ten nejhorší podvodník. Jeho skutečné jméno se (na rozdíl od seriálu) vůbec nedozvíme – celou dobu se skrývá za pseudonymem Julian (možná slyším trávu růst, ale napadl mě odkaz na Juliena Sorela ze Stendhalova románu „Červený a černý“, ambiciózního mladíka, který vystoupal strmě vzhůru po společenském žebříčku díky mileneckým poměrům se ženami.). Razí heslo „láska je k ničemu“ – nemá nikoho rád, na nikom a na ničem mu nezáleží, sám říká: „Někdo jako já nemůže nikdy prohrát.“ Ovšem vzápětí zjistí, že existuje přece jen něco, co je pro něj důležité – jeho vlastní život. Do příběhu vstoupí  Kwang–su – zvláštní muž, oblečený vždy do červenooranžové haleny….

Postava Kwang – sua je opravdu nejpodivnější v celém příběhu a její účinkování ve snímku působí na diváky, očekávající tradiční romantické drama, dosti nelogicky. Objevuje se jako by „spadl z čistého nebe“; kříží Julianovi neustále cestu bez toho, že by mohl tušit, kde se Julian právě nachází; ví věci, které by vědět neměl. Už jeho vstup „na scénu“ je, mírně řečeno, překvapivý. Řídí na osmiproudé silnici kamion v protisměru a na poslední chvíli zabrzdí před autem, ve kterém jede Julian se spolupracovníkem Mikem.  Z následujícího rozhovoru s Julianem je jasné, že celou kolizi připravil záměrně – chtěl tak Julianovi naznačit, že velmi nekompromisně požaduje vrácení obrovské sumy peněz, kterou mu Julian dluží, a v případě překročení měsíční lhůty nebude váhat Juliana usmrtit.  Pak spustí zvláštní stopky, jejichž ručička opíše 360 stupňů nikoliv za minutu, jak je u stopek obvyklé, nýbrž za měsíc… Kdo je tedy podivný Kwang – su? Nevím, jak by byl nazván v Jižní Koreji, ale v evropské tradici by mu zcela jistě příslušelo označení Ďábel. Jeho předvídavost si nelze vysvětlit jinak, než nadpřirozenými schopnosti – např. za slunečného počasí ho vidíme vybaveného deštníkem, který využije, když se po chvíli obloha zatáhne a rozprší se. Nikde to sice není řečeno, ale své peníze vymáhá patrně na základě úpisu, které má Julian ve zvyku podepisovat vlastní krví (Nebo je to v korejském podsvětí obvyklá praxe?).  Sám pak Julianovi připomíná: „Nezapomínej, kdo z tebe udělal to, co jseš.“ Aby Julian přežil, musí tedy do měsíce sehnat pro Kwang-sua obrovský finanční obnos. Vzápětí se mu naskytne příležitost tento problém vyřešit… a on se jí duchapřítomně chopí. Zjistí totiž, že další z jeho spolupracovníků a obdivovatelů, nedávno zemřelý Ryu Jin, je dědicem úžasného majetku po zesnulém otci.

Ryu Jin, přestože se filmu vůbec neobjeví, je nejkontroverznější postavou celého příběhu. Hned na počátku snímku se s ním setkáváme v takříkajíc „zpopelněné formě“. Dozvídáme se, že před třemi dny zemřel při autonehodě, kterou nezpůsobil – naopak okolnosti nasvědčují tomu, že byl zavražděn.  Můžeme se jen dohadovat, jestli za jeho smrtí nestojí nesplněná dohoda s ďáblem Kwang-suem – jistě víme jen to, že Ryu Jin měl jeho kontakt v mobilu. Postupně se dozvídáme, že Riu Jin odjel po rozvodu rodičů s matkou z domova, matka zemřela a Riu Jin se stal gigolem a zaníceným obdivovatelem Juliana (dokonce takovým, že sestře nepíše o sobě, ale o Julianovi). Toto prosté konstatování ovšem vyvolává množství otázek: Proč Ryu Jin na rozdíl od Juliana a Mika nepoužívá při svém povolání nějakou světáckou přezdívku? Jak dlouho působil v klubu, když společné fotky s Julianem jsou maximálně tři roky staré (jsou datovány letopočty 2003 – 2004, zatímco film vznikl v roce 2006), přitom jeho sestra Min četla dopisy o jeho působení v klubu předtím, než oslepla (tj. nejpozději před pěti lety). Proč si otec nechal ve své péči dceru a ne syna? Proč se Ryu Jin nepřihlásil k otci (a jeho bohatství) a raději pracoval jako gigolo? Nenáviděl snad otce natolik, že se s ním netoužil setkat? Dokonce natolik, že kvůli tomu blíže nekontaktoval ani svou milovanou mladší sestru Min?  Nebo ho snad otec sám zavrhl? Seriál možná uspokojivě odpovídá na většinu otázek, které se kolem Ryu Jina točí, ale ve filmu se odpovědi nedozvíme. Můžeme jen soudit, že Ryu Jin patrně sdílel byt s Mikem, který ví podrobnosti z jeho soukromí – psal každý den dopisy mladší sestře (!přesto, že mu na ně neodepisovala, jak se dozvíme později!) – a poskytne Julianovi všechno, co po Ryu-jinovi zbylo – především fotografie a skleněnou hrací kouli se zasněženou krajinou, ve které stojí u opadaného stromu dvě bíle oděné dětské postavičky (v seriálu plní stejnou funkci hrací strojek s postavami nevěsty a ženicha). Julian s Mikem se rozhodnou doručit osobně Ryu Jinův popel pozůstalé sestře a získat si tak její (finanční) vděčnost. Po příjezdu k luxusnímu sídlu však Julian neodolá a z náhlého popudu se rozhodne předstírat, že je Ryu Jin. Vždyť uvnitř je dvacetiletá dívka… jedna z mnoha žen a dívek, které si Julian umí otočit kolem prstu a oni mu bezvýhradně uvěří všechny jeho lži... dokonce i tu, že je jejich milovaný bratr.  Julian netuší, že obelhat Min nebude jednoduché…

Slepá sestra Ryu Jina, Min (Geun-Young Moon), se kterou se setkáváme už v úvodní pohřební scéně, je zahořklá dívka. Má to, po čem touží všichni (a Julian nejvíc): nechutné množství peněz. Kvůli tomu ale nejlépe ze všech ví, že peníze ke štěstí nestačí – nedovedou jí vrátit zrak ani získat lásku. Po smrti otce už neexistuje nikdo, kdo by jí miloval. Min sice nevidí, ale cítí chlad, který vyzařuje ze všech lidí v jejím okolí. Chlad, který příliš bolí. Proto se rozhodne lásce úplně uzavřít, zbaví se i vzpomínek na posledního člověka, ke kterému něco cítila – odhodí skleněnou hrací kouli, stejnou, jakou vlastnil její bratr. Julian tak ke svému překvapení nenalezne lehce získatelnou kořist, ale své duševní dvojče, které také dospělo k přesvědčení, že „láska je k ničemu“. Navíc k ošálení „sestry“ nemůže použít ani svou nejdůležitější „zbraň“ – vzhled. Zůstává mu jen jeho přitažlivý hlas - ten ale nedokáže zakrýt prázdnotu pronášených slov, kterou Min dobře vycítí. Julian útočí, jak nejlépe umí, ale všechny jeho pokusy o sblížení se odrážejí od mohutné zdi, za kterou Min schovala svoje city. Vzájemná nenávist Min a Juliana vyvrcholí ve scéně, kdy jde Min s Julianem po kolejích a za nimi se blíží vlak. Julian od kolejí poodejde a vážně uvažuje o lákavé možnosti nechat Min zemřít. Zbavil by se tak poslední překážky, která ho dělí od peněz, a navíc by získal dědictví celé.  V té chvíli se ale Min na Juliana otočí a poprosí ho, aby ji nechal zemřít. Po nekonečných vteřinách váhání nastává zásadní zlom v příběhu - Julian Min z kolejí odtáhne.  Překvapí tak sám sebe, když zjistí, že nedokáže být chladnokrevný vrah, a zároveň i Min, která cítí, že na ní někomu záleží. Od té chvíle dochází k jejich postupnému sbližování. Julian přesto Min daruje prášek s jedem (o kterém jí ovšem řekne, že obsahuje jed, i když tuto informaci vzápětí zpochybní) – doufá, že se Min zabije sama, když on není schopen jí aktivně ublížit. Min sice ví, že jí Julian lže, ale zároveň cítí, že to není chladný člověk a že jeho city k ní jsou skutečné. Postupně opouští nejen zdi otcovského sídla, za kterými se po celou dobu skrývala, ale zároveň boří i hradby kolem svého srdce. Sblížení vyvrcholí ve chvíli, kdy Julian zjistí, že Min o něm ví z bratrových dopisů, a vyslechne si z jejích úst velmi přesnou charakteristiku „krále klubu Adonis“. Už nedokáže Min dál podvádět a rozhodne se přiznat jí celou pravdu. Ale právě tehdy nastane další zásadní obrat v ději – Julian náhodou zjistí, že prozatímní správce společnosti, pan Oh, a hospodyně, paní Lee, nejsou ti milý, dobrosrdeční a hloupí lidé, za které je pokládal.

Paní Lee přišla do domu rok po rozvodu rodičů Min a celou dobu byla zřejmě otcovou milenkou a náhradní matkou Min (v seriálu je to jasně řečeno, zatímco ve filmu můžeme jen vyvozovat z fotografií v jejím pokoji).  Přesto jí patrně otec v závěti nic neodkázal. I tak paní Lee dál oddaně plní svou funkci hospodyně a starostlivé macechy. Julian až pozdě přijde na to, že paní Lee není tak hodná, jak vypadá. První trhlinou v úloze, kterou paní Lee mistrně sehrává, je zjištění, že zadržovala dopisy od Ryu Jina, aby tak zpřetrhala pouto mezi bratrem a sestrou.  Skutečnost je ovšem ještě daleko horší – paní Lee je odhodlána získat peníze, proto chce Min provdat za pana Oh, se kterým uzavřela dohodu.  Nakonec Julian zjišťuje, že paní Lee a pan Oh jako zákonní zástupci Min odmítli podepsat souhlas s operací mozkového nádoru, který byl u Min zjištěn, a Min tak zbývá pouhých šest měsíců života.  Paní Lee Min ve skutečnosti na smrt nenávidí (Možná kvůli tomu, že s ní prohrála souboj o otcovo srdce? Přesné důvody se ani v tomto případě nedozvíme.), což samotná Min vycítila už dávno. Julian pochopí, že ve skutečném životě nemusí být Čarodějnice tak ošklivé jako v maňáskové hře, kterou s Min sledovali při slavnostech. A v té chvíli se stejně jako ve zmíněné hře stává Princem, který je odhodlán svou Princeznu zachránit ze spárů zla. Tehdy ovšem do děje významně zasáhne Mike.

Jak bylo řečeno výše,„roztomilej a zábavnej“ Mike - pravým jménem Kim Tae-ho (Jin Goo) - pracuje také jako gigolo a v Julianovi ctí mistra svého oboru. Obdivuje jeho dokonalé lži, jeho schopnost předstírat, jeho bezcitnost a bezcharakternost. Julianovo sbližování s Min nejprve sleduje s naivní vírou, že si snad jeho vzor jen připravuje „půdu“ k nějakému úžasnému triku. Postupně ale pochopí, že ho jeho idol zklamal, a překazí Julianovy naděje.  Záměrně umožní Min, aby vyslechla celou pravdu o všech zúčastněných i o svém vlastním osudu. Hra na „ideální rodinu“ tak končí. Min chce slyšet pravdu i od Juliana, ten se ale rozhodne setrvat ve lži. Stále neochvějně Min ujišťuje, že je její bratr – teď už ne ze zištných důvodů, ale aby Min nezklamal a zároveň ji dál mohl chránit. A Min chce věřit a proto věří. Nazítří ráno uspořádá svou vlastní „pohřební hostinu“ – celá v černém při jídle, které poprvé v životě sama uvařila, rozdá ostatním něco jako svoji závěť. Každý dostane, co chtěl. Paní Lee spoustu peněz, pan Oh společnost a Julian částku, která patrně odpovídá bratrovu dědickému podílu. Za to od nich Min žádá, aby okamžitě odešli. Obviní ze zlých úmyslů pana Oh i paní Lee, ale svému „bratrovi“ dál důvěřuje. Přesto i jeho posílá pryč - přizná se k tomu, že se od něj chce odloučit, protože ho miluje... ne jako sestra, ale jako žena.

Julian odchází a po sobě zanechává v domě Riu Jinovu hrací kouli. Jeho život se zdánlivě vrací do starých kolejí. Je opět tím úžasným králem klubu Adonis. Dojímá ženy historkou o slepé sestře, která mu dala prsten… a ony ho zahrnují penězi, aby mohl zaplatit její operaci. Jenže tentokrát je jeho historka pravdivá – Julian jako bratr Min podepíše souhlas s operací a sám ji také zaplatí. Navíc vrátí i obálku s penězi od Min, kterou má právník společně s jeho dopisem, v němž Min odhaluje své city, Min po operaci odevzdat. Zahazuje prsten s diamantem – poslední pouto s Min – a odchází. Min se však o Julianově dopisu dozvídá ještě před operací. Přečte si ho a rozhodne se s Julianem promluvit ještě před zákrokem, protože není jisté, jestli při operaci nezemře. Julian ovšem v klubu není… za to je tu všudypřítomný Kwang-su.

Julian právě prošel s falešným pasem celní kontrolou na letišti. Je nadmíru spokojen s tím, že všechno vychází podle plánu. Min možná právě v téhle chvíli operují a on uniká z ďáblovy moci. Ďábel však nehodlá prohrát. Ryu Jinův telefon zazvoní a vítězně se usmívající Julian uslyší nejen Kwang-suův, ale také Minin hlas. V té chvíli je dokonána Julianova proměna z bezcitného playboe v člověka, který obětuje pro lásku to jediné, čeho si předtím cenil… vlastní život. Bez zaváhání se otočí zády k bezstarostnému (a bezcitnému) životu a běží zachránit Min – slunce zapadá a ďáblovy stopky odtikávají poslední minuty měsíční lhůty. Julian Min zachrání a doběhne si pro svou smrt. Ďábla totiž nelze oklamat ani obelhat. Kwang–su nad pobodaným Julianem jen suše konstatuje: „Julian konečně našel lásku, jenže už je pozdě – protože není nic důležitějšího než peníze.“ Jenže se mýlí… jak dokazuje poslední scéna filmu.

Min oblečená celá v černém prochází otcovským sídlem, jehož nábytek je ale zahalen bílými prostěradly. Už není slepá – v zrcadle si upravuje účes. V dalším záběru leží na zemi s rukou položenou na hrací kouli, která jí zůstala po Julianově odchodu. Min patrně úspěšně absolvovala operaci, ale rozhodla se na základě Julianova dopisu najít svou lásku „tam, kde teď je“, proto zřejmě volí sebevraždu. 

V následující scéně se Min už v červeném kabátku a kožešinové čepici ocitá v zasněžené krajině. Zjišťujeme, že jde o krajinu z hrací koule – je tu stejný holý strom a v jeho blízkosti si hrají dvě bíle oblečené děti – holčička a chlapec (malá Min a malý Ryu Jin?). U stromu se Min konečně setkává s Julianem, kterého poprvé také vidí… a všechno pochopí. Ďábel sice ukončil Julianův život, ale jeho duši nezískal… ta bude navěky patřit Min. A tak duše Min a Juliana šťastně splynou v objetí.

Zmíněný konec je patrně odlišný od konce japonského dramatu - nepodařilo se mi sice zjistit, jak přesně končí, ale píše se o očekávatelném konci. Konec filmu je ovšem nejen nečekaný, ale navíc přenesený do symbolické duchovní roviny, takže mnoha divákům připadal nepochopitelný. Přitom v rámci žánru symbolické pohádky je jen přirozeným a logickým vyvrcholením příběhu. Láska Min a Juliana je v celém filmu prezentována jako blízkost dvou duší bez jakéhokoliv sexuálního podtextu. Je tak v přímém protikladu k tomu, že Julian jako gigolo naopak ženám dává své tělo k sexuálnímu uspokojení bez nejmenší citové angažovanosti.

Nejvýznamnějším předmětem příběhu je Skleněná hrací koule. Nejdříve je poutem mezi Min a jejím bratrem Ryu Jinem, posléze plní stejnou funkci mezi Min a Julianem. Ve filmu je využit i její zvukový potenciál – její melodie přiměje Min, aby Juliana ihned nevyhodila, když se prezentuje jako její falešný bratr, stejná melodie doprovází i počátek scény definitivního Julianova prozření (prozře paradoxně právě ve chvíli, kdy se snaží Min najít se zavřenýma očima, aby se vcítil do jejího postavení); stejná melodie hraje i po definitivním odchodu Juliana z luxusního sídla Min a vyvolá Minin zoufalý nářek nad ztracenou láskou.

Dalším symbolickým předmětem je tu prsten s diamantem, který Min koupí svému bratrovi k narozeninám, ale už mu ho nestačí předat, protože v důsledku působení mozkového nádoru skončí v nemocnici. Julian si však prsten vezme z tašky, která zůstala ležet na ulici. Prsten pak ukazuje svým klientkám, aby od nich získal více peněz na Mininu operaci, a odhodí ho až ve chvíli, kdy je operace zaplacena a on se chystá odejít.

Vždycky je potěšující vidět film, jehož tvůrcům není lhostejná estetika obrazu. Už první záběry nenechají nikoho na pochybách, že se dočká výjimečného vizuálního zážitku. Důležitou roli tu hrají především tři barvy – bílá, černá a zejména červená. Červená je tu spojena se světem zla a smyslnosti – červené jsou růže ve váze Julianovy milenky i prostěradla, na kterých Julian leží po sexuálním aktu s jinou ženou, bílo-červenou barvu má tobolka, ve které se skrývá smrtící prášek, červený je deštník, pod kterým se Min ukrývá před deštěm i lidmi a konečně červenooranžová je i barva Kwang-suovy haleny. Na kolik je ovšem použití této barvy ve výše zmíněném kontextu vědomé, lze jen těžko posoudit. V závěrečné scéně se totiž Min objeví v červeném kabátku, který sice působivě kontrastuje se zasněženou krajinou, ale významově by daleko více odpovídalo použití bílé barvy oblečení stejně jako u Juliana. Režisér nezapře svou zkušenost tvůrce reklam a videoklipů. Všechny záběry jsou efektní, vysoce stylizované a zasazené do luxusních interiérů a atraktivních exteriérů. Zkušenosti z tvorby klipů využívá režisér při scénách z interiérů klubu Adonis, které použitím studených barev – namodralé, fialové - a diskotékově rychlého blikání různých barev působí odtažitě, přízračně, až zrůdně. V přímém protikladu jsou pak exteriérové scény procházek Juliana s Min, které se vyznačují dlouhými záběry na svěží zelenou přírodu (ovšem opět efektně nasnímanou).  S výjimkou úvodní a závěrečné zimní scény (spíše jakéhosi prologu a epilogu) se příběh odehrává na jaře a využívá tedy obrazově i významově déšť (příjezd Juliana k Min, scéna se světluškami) i rozkvetlou přírodu (slavnost s kvetoucími stromy).

Love Me Not není bezchybný film. Ale jeho poselství hravě překryje všechny jeho drobné nedokonalosti. Poselství „že láska je věčná“ ho přes rozdíly v čase a prostoru i zcela odlišné vyjadřovací prostředky spojuje s jinou symbolickou pohádkou – snímkem Návštěva z temnot, který natočil v roce 1942 francouzský režisér Marcel Carné.

Cheol-ha Lee je jedním z reklamních režisérů, které už unavovala malá trvanlivost jejich tvorby a zatoužili po sobě zanechat výraznější odkaz (u nás je takovým režisérem Tomáš Mašín, do světa celovečerních filmů by rádi promluvili například i Ivan Zachariáš nebo Martin Krejčí). Osobně doufám, že takových tvůrců bude stále více, protože na rozdíl od většiny svých kolegů, kteří se věnují tvorbě pro televizi a celovečerním filmům, nemají touhu si celovečerním filmem vydělat na živobytí, ale především jeho prostřednictvím něco sdělit a přitom zároveň umějí zacházet s estetikou obrazu, barvami a kompozicemi záběru.