Gumby

Pustit si to zrovna v den, kdy se americkým prezidentem stala kombinace Biffa Tannena a Zafoda Bíblbroxe je čirej masochismus. Na druhou stranu se z týhle perspektivy jeví film o něco smutnější a závažnější, což u bláznivý komedie způsobuje divný mrazení v zátylku, díky kterýmu mu dávám o hvězdičku víc, než by si ještě předevčírem zasloužil.

Konečně historický film, která není pohádkou a je o něčem... Jediný co můžu vytknout, je přílišná délka a zbytečná upovídanost...jinak nechápu co může odůvodňovat tolik zklamaných reakcí a malin - vypadá to že Amíci jsou opravdu divný...

stejný námět by se dal natočit jako další historické drama, epický příběh o lásce, zradě, pomstě, naději blabla. A je krásně potměšilý jen skoro ho odvyprávět hodně zamženým pohledem té nejvedlejší, navíc jakoby lehce dementní, postavy. A ještě z perspektivy "čtyřicet let poté". A ve "scanner-very-darkly" stylizaci :)

Nádhera vypiplaná do posledního detailu. A ve 43. min je náznak, že Šó je syn Mei z Totora. I počty sedí. A leccos to vysvětluje :)

Nejslabší co MPFC udělali, přesto bez diskuze pět hvězd. Na rozdíl od jednotlivých epizod ze kterých je film poskládán, mu chybí - drajv?

Neobyčejná slátanina

jsem rád, že Hollywood stále funguje přesně tak jak má a dokáže aspoň jednou za deset let vytvořit lehkej a přitom monstrózně zábavnej blokblástr.

vrcholem Andersonismu pořád zůstává Life Aquatic. Toto je tak dokonale stylizované až je to - neživé. Jistě, všechny umělosti se dají teoreticky vysvětlit prepubertální perspektivou, ale já si tedy nevzpomínám, že by moje dvanáctileté vnímání bylo ujeté tímhle smutněveselým způsobem. Víceméně se připojuji k Marigoldovu hodnocení ...a doufám, že příště Wes Anderson natočí povídkový film (ideálně s jedním animákem).

wiki: "...Guetta tells the paper: "In the end, I became [Banksy's] biggest work of art.""

Beethovena über alles :) I teď, když tohle píšu, mě k tomu hraje jedna z jeho sonát. Proto mě dráží filmy a knihy o něm, který jsou nudný (a těch je 90%), zvlášt když jejich tvůrci LvB zjevně vůbec nechápou. Jedna scéna, která to dokládá, za všechny: Jedna z postav filmu mluví o svém nadšení z konce druhé věty sonáty Les Adieux. Zjevně má na mysli začátek věty třetí (takovou zběsilou introdukci, doslova radost ze znovushledaní - která předchází tématu třetí věty, pročež lze těžko rozlišit, že už se o opravdu jedná o třetí větu), ovšem tvůrci filmu jeho slova vzali doslova a tak k tomu hraje tichý, smutný až úzkostný závěr věty druhé.