Mefistofelle

K tomuhle filmu jsem se dostala přes něčí komentář k Afterschool, který byl s tímto počinem srovnáván. A opravdu - tyhle dva filmy toho mají mnoho společného. Místo, kde se děj odehrává je redukováno jen a pouze na školní prostředí, vnější svět do něj zasahuje minimálně. A pak tu samozřejmě máme tragickou událost, která je ústředním tématem obou snímků. A jaké jsou odlišnosti? Elephnat, na rozdíl od místy až otravné statičnosti Afterschool, sází na dynamickou kameru, která je téměř neustále v pohybu a škola tak o to víc působí jako lidské mraveniště. Takovou zvláštností je i neztradiční pojetí postav, které nám zde jsou představeny jaksi letmo a divák nemá téměř šanci se s nimi nějak emocionálně ztotožnit či, chcete-li, je poznat hlouběji. Jsou to jen neurčití mladí lidé, takoví, kterých jsou po celých Státech miliony. V Afterschool byl děj zaměřen pouze na jednoho člověka. Tím, že píšu toto srovnání, zároveň naznačuju, kde jsou ta pozitiva Elephanta, která zapříčinila to, že jsem ho hodnotila o dvě hvězdy výše než Afterschool. K samotnému ztvárnění reálné tragédie Columbine nemám výhrady, postavy obou vrahů jsou věrohodné. Škoda, že to samé nejde říci o chování některých studentů v době střelby, protože jinak bych neváhala dát i plné hodnocení.

Wake Wood je další z "hororů z pásové linky". Vzal si ústřední téma ze Řbitova zviřátek, přimíchal neutrální dospělé herce, nudnou dětskou herečku, špatný scénář a smíchal z toho eintopf, který by v nejlepší hororové restauraci rozhodně neservírovali. Své silnější momenty to má, ale nestačí to ani na průměr. Delší komentář netřeba...

A opět tu máme další úchylárnu, kterou dohromady ušili John Waters a Divine. Tentokrát se jedná o něco trochu jiného, než na co jsme od této dvojice zvyklí. A to, že se jedná o černobílý film je teď vedlejší... Ale začněme pěkně od začátku: Hlavní hrdinkou je zde Lady Divine, která vede potulný cirkus, který předvádí divákům všemožné prasárny a úchylnosti. Ve skutečnosti se však jedná o partičku lupičů, která své diváky na konci představení okrade, načež se přesunou do jiného města. Po jednom takovém "vystoupení" se Lady Divine dozví, že její přítel se tajně schází s jinou ženou, a naštvaně se chystá danou situaci vyřešit. Cestou je však znásilněna a na chvíli se zastavuje v kostele. Zde potkává podivnou lesbu a zažije s ní intenzivní sexuální rozkož. A zde právě nastává to, co je u Waterse neobvyklé. Během jejich... hm... aktu (sama nevím, jak to nazývat) se rozvíjí obrazový příběh o Ježíšově utrpení. Je zde snaha o nalezení určité paralely s tím, co Lady Divine prožívá a co prožíval Ježíš na kříži. Současně nám Waters ukazuje záběry bičovaného Krista a poněkud nechutného lesbického... čehosi. Sama nevím, jak si tuto pasáž vyložit. Měla to být provokace vůči církvi či snad nějaké vyšší poslání, které jsem nepochopila? Ať je to tak či onak, ona část filmu byla na můj vkus moc zdlouhavá a do celkového konceptu mi moc nezapadala, což ve výsledku způsobilo, že hodnotím níže, než obvykle u Waterse dělám. P.S.: Jistá scéna s humrem je tak krásně náhodná, trashovitá a bez zdaleka jekéhokoliv smyslu, že ji prostě musím zbožňovat :).

Typický Waters a typická Divine - těm, kdo už něco z dílny této dvojice viděli, to řekne dost. Pro ty ostatní povím tolik, že se dočkáte neskutečně úchylné a extravagantní podívané. Již zmíněná Divine (Nebo zmíněný? Pořád nevím, jak tu bytost označovat...) se zde opět objevuje v roli zvrhlé a přešminkované ženské, které není žádná prasárna ani zločin cizí. Tentokrát je to zlodějka Dawn, která žije ve společnosti striptérek, kurev a přiteplených kadeřníků. Doma vychovává poněkud reatrdovanou dceru a jediné, co ji zajímá, je její vzhled. Proto je v kadeřnictví jménem Lipstick pečená vařená a dokonce si zde najde i manžela... ovšem tento vztah se zanedlouho díky její příšerné povaze rozpadá. Když jí majitelé salonu nabídnou, že ji budou fotit při páchání zločinů a udělají tím z ní neobvyklou módní ikonu, je nadšením celá bez sebe. Mlátí dceru, krade a u toho stačí pózovat pro objektiv. Svou slávou je tak posedlá, že když je zohavena kyselinou, přesvědčena okolím, že vypadá perfektně, pokračuje dál a její poslední zbytky zdravého rozumu se začínají vytrácet... ----- John Waters zde kromě Divine představuje i jiné své dvorní herce. Edith Massey (vajíčková paní z Pink Flamingos) se objeví v roli matky Dawnina manžela, Mink Stole (růžencová lesba z Multiple Maniacs) zase hraje Dawninu dceru. Vypadá to, že režisér je se svými herci už sžitý a každý přesně ví, co se od něj očekává. Proto se dočkáte standartně kvalitní bizarní zábavy.

Kdo nemá rád starší italské horory, může klidně přestat číst dál, protože Antropofagus je jejich vcelku typický zástupce. Akorát trochu nudnější než obvykle... Žádné extra gore nečekejte, spíše počítejte s tunou dialogů, zejména pak v první polovině, která je tak orpavdu dost nezáživná. Posledních cca 20 minut je už velmi slušných, bohužel však nepřebíjí pachuť té předchozí hodiny. Je škoda, že s tak zajímavým námětem nedokázal Joe D'Amata vykouzlit větší nakopávák. Takhle zůstává jen film, který i přes pár slušných scén zapadá do slabšího průměru...

Jsem trochu zklamaná. Na tenhle film jsem se těšila, protože Freud i Jung jsou už mnoho let předmětem mého zájmu a byla jsem zvědavá na filmové ztvárnění jejich vztahu a práce. Možná jsem od toho asi čekala moc, ale nemůžu se ubránit pocitu, že to prostě nebylo ono. Začátek přitom vypadá moc dobře - v momentě, kdy do špitálu, kde pracoval Jung, přivezli bláznící Keiru Knightley, jsem byla silně zaujatá. Ovšem poté začal být děj šíleně rozvláčný a až moc se mluvilo, aniž by z toho něco vzešlo. Ano, je to film o psychiatrech, mluvení se očekává, ovšem když desetiminutové dialogy vedou pouze k tomu, co už bylo řečeno na začátku onoho dialogu, tak jsou tam zbytečně. Když však upustím od děje, je tu ještě další věc, která mi tak docela nesedla a kterou jsem ani nečekala. Ačkoliv mám Keiru Knightley ráda, v tomto filmu mi přišlo, že až úděsně přehrává. Scény, kde hraje záchvaty jsou perfektní (takhle se skutečně někteří duševně nemocní lidé chovají, včetně toho pitvoření), ovšem v pozdějších fázích příběhu mi její postava přišla nepřirozená. Pochvalu si naopak zaslouží Viggo Mortensem a zejména Michael Fassbender, jehož Jung se mi opravdu líbil. Samozřejmě také nejde pochválit krásná výprava. ----- Možná by to mohlo teď trochu vypadat, že lituju, že jsem A Dangerous Methode viděla, ale není to pravda. Film rozhodně doporučuju, ovšem s několika silnými výhradami.

Já toho Waterse prostě žeru. Za posledních pár dní jsem zkoukla velkou část jeho tvorby a Desperate Living samozřejmě v tomto seznamu nemohl chybět. Ačkoliv zde neuvidíme jeho dvorního herce/herečku Divine, který(á) dává jeho filmům specifický říz, jedná se o stejně střelenou a úchylnou zábavu jako je například Pink Flamingos. Tentokrát se vydáme do městečka Mortville, kde se shlukují různé existence, které jsou jinde stíhány zákonem - nejčastěji pro vraždu. Je tu špína, smrad a každý obyvatel je úchyl. Všemu vládne pevnou rukou královna, kterou hraje nezapomenutelná Edith Massey a která nedělá nic jiného, než že se přežírá a vymýšlí si hlouposti, které mají za účel zesměšňovat její poddané. Je jasné, že těm se to po čase přestane líbit a nakonec nastane pěkná mela... Jak už to bývá i u jiných Watersových filmů, nesedne to každému. Je to hodně specifické po všech směrech - ve způsobu jakým herci (ne)hrají, v druhu použitého humoru, v ději a jeho stavbě. Řečeno jednoduše, pokud máte rádi trochu té úchylnosti a bizáru a chcete vidět něco, kde se furt něco děje, určitě Desperate Living doporučuju.

Výborná psychedelická komedie Polyester asi nebude tím správným šálkem čaje pro každého a nejspíš si ji užije jen velmi specifický okruh diváků. Stejně jako v Pink Flamingos, jiném filmu od režiséra Johna Waterse, i zde je hlavní hvězdou transvestita Divine. Tentokrát se však neobjeví v roli úchylné a veskrze odporné ženské, ale obyčejné ženy v domácnosti Francine, která se stala obětí šikany ze strany svých dětí i nevěrného manžela. Její jedinou kamarádkou je střelená uklízečka, která přišla k nevídanému bohatství a žije si teď na vysoké noze. Francine postupně propadá alkoholu a utápí se v depresích. Vypadá to jako veskrze smutný příběh, ovšem pokud budete naladěni na tu správnou notu, hodně se u toho nasmějete. Pár výhrad bych možná měla k několika finálním scénám, ale celkově jsem s výsledkem velmi spokojená.

Naprostá pecka! Dokonalé rodinné drama na téma vztahu matky a jejího nemilovaného dítěte. Je to velmi emotivní od začátku do konce, plné pozoruhodných kamerových záběrů a skvělých dialogů. Co se však musí ocenit především je herecké tango, které předvádějí Tilda Swinton a Ezra Miller. To, jak ztvárnili vztah matky a syna, je něco neuvěřitelného. Víc k tomu nemám co dodat, rozhodně všem doporučuju.

Tak tohle bylo velmi příjemné překvapení. Původně jsem od toho neočekávala moc a ani začátek nenapovídal tomu, že by se mělo jednat o něco pozoruhodného. Psycho začíná v momentě, kdy se hlavní hrdinka propadá do stále větší schízy pod vlivem drog, prostřednictvím kterých se snaží zapomenout na to, co provedla své nejlepší kamarádce. A jak to tak u drog už bývá, je ve stále horším stavu a nakonec se z ní stává naprostý psychopat. Posledních dvacet minut je pak opravdu pecka. Škoda jen, že si z toho nejspíš budu pamatovat jen těch posledních dvacet minut...