Mefistofelle

Halloween je jeden ze základních kamenů hororového žánru, o tom nelze pochybovat. Je praotcem slasheru, který je jedním z nejoblíbenějších hororových subžánrů a to až do dnešních let. Carpenter se zasloužil za vznik legendy a patří mu za to veškeré zásluhy. V reakci na úspěch Halloweenu vznikly mimo jiné i série jako jako je Friday the 13th a Nightmare on Elm Street, které jsou neméně oblíbené. Ale zpátky k Halloweenu... Příběh je poměrně jednoduchý: šestiletý Michael Myers zabil svou sestru Judith a po patnácti letech utíká z blázince, vrací se do svého rodného města, a rozpoutává vraždený masakr. Nikdy nemluví, přes bílou masku nespatříte jeho tvář a vraždí s neuvěřitelným chladem, stopu jakékoliv emoce byste u něj hledali marně. Je nezastavitelný, neoblomný a veskrze záhadný. Haddonfiled je malé a klidné městečko, kde je však zároveň plno stínů a odlehlých míst, kde se může Michael skrývat a číhat na své oběti. Atmoféra je dechberoucí, navíc podpořená dnes už taktéž legendární hudbou. Jamie Lee Curtis, která si střihla roli Laurie, zde exceluje a zajistila si tak pozici jedné z nejvýraznějších a nejoblíbenějších hororových hereček, a stejně dobrý je i Donald Pleasence v roli Dr. Loomise, Michaelova psyachiatra. Děj odsýpá slušným tempem a nenudila jsem se ani na chvilku. Abych to shrnula... Halloween má všechno to, co od dobrého slasheru očekávám: chladnokrevný a charismatický (dá se to tak říct?) zabiják, dobré herecké výkony, atmosféru, napětí i hudbu. Za sebe můžu říct, že už hodně let se jedná o můj nejoblíbenější horor (potažmo i sérii) a Michael Myers je má nejoblíbenější filmová postava vůbec. Díky, Carpi:).

Partička studentíků natáčejících dokument o záhadném Dr. Satanovi narazí v typickém americkém zapadákově na stopařku... a zde začíná noční můra. Nyní už skoro klasický gore snímek od režiséra Roba Zombieho dle mého názoru patří mezi nejlepší horory vzniklé po roce 2000. Je brutální, vtipný, neotřelý a hlavně... pěkně ujetý. Rob Zombie vzdává filmem hold starým béčkovým/trash filmům z 50.-70. let, takže atmosféra je zde trochu jiná než vidíte v jiných filmech s podobným rokem vzniku. A ačkoliv můžeme v úchylné filmové rodince vystopovat inspiraci Texaským masakrem motorovou pilou z r. 1974, není to v nejmenším na škodu, zdegenerované buranské rodinky jsou pořád v kurzu:). Bod navíc dávám za slizáckého klauna - kapitána Spauldinga:). Není to nejspíš ideální film pro každého, protože mírou nechuťáren a svou celkovou bizarností se dost liší od obvyklé (dnes už bohužel značně vyměklé a stále se opakující) americké produkce, ale pro hororové fandy je to nepochybně něco, co čas prověří jakožto klenot:).

Nejlepší kingovka převedená na plátno. Kombinace Stanley Kubrick a Jack Nicholson se ukázala jako ten nejlepší nápad. Film má opravdu neuvěřitelnou atmosféru, výborné herecké výkony - Jack Nicholson perlí jako nikdy předtím - a některé scény (krev valící se z výtahu, holčičky na chodbě, scéna s vanou,...) jsou jedny z těch nejlepších hororových scén, jaké můžete v rámci tohoto žánru vidět. Prostředí obrovského hotelu, který má rodina celý pro sebe, vás nenechá ani na chvilku v klidu a pořád budete očekávat co se stane v nejbližším okamžiku. Ani na maličký okamžik jsem se nenudila. Tohle je jeden z těch filmů, které musíte vidět než umřete...

Chuck Palahniuk napsal knižní předlohu, Fincher ji zfilmoval a tak se zasloužil o to, že spousta lidí po shlédnutí filmu sáhla po Palanhiukově knize... což beru jako obrovskou zásluhu, protože tento autor si to zaslouží. Co se filmu samotného týče, jedná se o technicky a scénáristicky velmi dobré zpracování. Herci - Norton, Pitt i Bonham-Carterová - hrají své role s nevídanou vervou, je vidět, že je to baví, a troufám si říct, že lepší herecké obsazení si pro tento film představit ani neumím. Tohle dobře vybrané trio je je tedy rozhodně nejsilnější stránkou filmu. Po dějové stránce si taky nemůžu stěžovat, vše odsejpá přesně v takovém tempu, že prakticky neodtrhnete oči od obrazovky, gradace zde funguje nevídaně a závěr je doslova bombastický. Co víc k tomu dodat? Snad jen to, že některé scény jsou opravdu nevídané a výborným způsobem natočené - Norton mlátící sám sebe v kanclu svého šéfa, členové Fight clubu snažící se vyvolat rvačku s netečnými "obyčejnými" spoluobčany atd.

Quentin Tarantino a jeho Pulp Fiction nepotřebují žádný extra komentář - geniální od začátku do konce.

Podle mě je Braindead nejlepší zombie komedie na světě a tenhle názor mi nikdo a nic nemůže vzít. Jedná se o geniálně namíchaný koktejl černého humoru a gore masakru. První polovina je spíše tou vtipnou částí - zombie kryso-opice kousne matku hlavního protagonisty, která se následně promění v zombie. Našeho hlavního hrdinu samozřejmě nenapadne nic lepšího, než ji zavřít ve sklepě, ale přesto se nákaza šíří dál i na další lidi, zatímco se chudák Lionel snaží vše napravit. Uvidíte souložící živé mrtvoly, jejich děcko a samozřejmě nesmí chybět ani romantická vložka v podobě vztahu hlavního hrdiny a Paquity. Druhá polovina a hlavně závěr je zase naprostý masakr v čistě béčkovém stylu. Hektolitry krve, sekačka na trávu řezající zombíky, splatterová nechutnost, to jsou prvky, které zde najdete ve víc než velké míře. Zkrátka perfektní zábava:).

Když jsem toto shlédla poprvé, koukala jsem po škončení filmu ještě asi dalších 5 minut s otevřenou hubou na obrazovku a můj jediný pocit, který jsem v ten moment měla, byl se dal vyjádřit takto: !!!!!!!!!!!!! :). Málokdo umí na člověka tak niterně zapůsobit jako Darren Aronofsky. Sledujeme postupný propad hlavních postav, až na jednoho všech drogově závislých, do temnot závislosti a jejích důsledků. Detailní kamerové záběry střídající se s dlouhými jednozáběrovými scénami, naprosto podmanivá hudba Clinta Mansella, psychedelie a zoufalství jsou mix, který z tohoto filmu dokázal udělat absolutní špičku a sesadit tak z trůnu filmů s drogovou tématikou až dosud kralující snímek My Děti ze Stanice Zoo. Reqiuem je něco, na co dlouho nezapomenete a co na vás dokáže zapůsobit pokaždé, když to vidíte, a Darrenu Aranofskymu za to skládám hlubokou poklonu.

V době, kdy jsem se chystala do kina na Fontánu, jsem ještě nevěděla, jaké emotivní a hluboce zasahující filmy Darren Aronofsky točí a tak mě tenhle filmový zážitek naprosto vyvedl z míry. Po skončení projekce jsem měla pocit, jako by mě přejel vlak. Fontána je film, pro který je nejlepším adjektivem slovo KRÁSNÝ. Ano, je to krásný vizuální zážitek od začátku až do konce. Hugh Jackman a Rachel Weisz hrají úžasně, kamera doslova dělá divy svými close-up záběry a vše podbarvuje nádherná hudba Clinta Mansella. Děj je rozdělen do tří se sebou navzájem souvisejících úrovní a la minulost-současnost-budoucnost, které vás sice na začátku budou pěkně mást, ale ke konci se vše složí dohromady v kompaktní celek. A navíc, výbušnější směs emocí jen tak někde nanajdete. Fontána není film, určený k zaplácnutí nudného odpoledne, je to něco, nad čím budete ještě hodně dlouho přemýšlet. Víc slov nemám, skládám Aranofskymu hlubokou poklonu.

Toto Kubrickovo dílo je hodně těžko stravitelné a zároveň i jeho interpretace je dost obtížná. Je násilný, divný a z velké části dost těžko pochopitelný. První polovina jede podle schématu drogy-násilí-sex. Alex a jeho banda, oblečení do divných oblečků, vyráží nejdřív do svého oblíbeného baru pít moloko (mléko obohacené nějakou drogou) a poté vyrážejí do ulic, aby zmlátili bezďáka nebo rovnou zazvoní u dveří nějakého nebožáka, kterému vtrhnou do bytu a přinejlepším mu ho komplet zdemolují. Znásilňování ženských patří samozřejmě také do jejich repertoáru. Jenže jednou klec spadnout musela a odnesl to Alex, hlavní hrdina, z jehož pohledu je příběh vyprávěn. V tento moment končí ona násilná jízda a začíná tak trochu jiný film. Sledujeme Alexe ve speciální léčebně, kde se ho poněkud drastickou metodou snaží zbavit jeho násilného chování, a jeho návrat do normálního života... Na tomto filmu si cením zejména vizuální stránku a to ať už se to týká kostýmů nebo interiérů, dále oceňuji hudbu, téma a jeho zpracování i herecké výkony (výborný je zejména Malcolm McDowell). Za zmínku stojí i využití nářečí zvaného cockney, kterým hlavní postavy mluví - dodává celé atmosféře šťávu. Vytknout osobně nemám co.