dubinak

Velice nenápadný jednohubkový horůrek, při kterém jsem neměla vůbec dobrý pocit, když jsem na něj koukala sama doma. Autentičnost je zde opravdu kvalitně vykonstruovaná a všem postavám se dá uvěřit. Je to sice malinko zmatečné tím, že jsou to vlastně tři filmy v jednom, ale scénář to drží na úrovni, kdy se dá ve všem snadno orientovat. Found footage záběry jsou atmosferické, v několika posledních scénách mě fakt intenzivně mrazilo, takže pro mě to je prostě malý levnější efektivní horor, který dokázal zaškrtnout veškeré položky na mém seznamu, abych mu ty čtyři dala.

Hahaha. To byl dobrej apríl na mě. Na Anhtropophaga jsem se chystala skočit hned, protože jsem byla hodně v náladě pustit si nějakou pořádnou kanibalistickou prasárnu. Podle luxusního hodnocení několika uživatelů to vypadalo, že si přijdu na své a konečně se objevilo něco, co dosáhne kvalit už téměř archivního Pachu krve. No tak mi ukažte, za co tady dáváte ty čtyři hvězdy. Já popírám samu sebe už jen s těmi dvěmi, protože to byla taková chujovina. V životě jsem neviděla debilnější chování postav. Navíc jsem to měla ještě v tom stavu, že mi přišlo, že zdejší italské herečky se snaží hýbat pusou anglicky, ale vlastně jim to vůbec nejde, takže jsou v postprodukci ještě navíc tragicky a bez emocí anglicky nadabované, což teda bylo dílo už samo o sobě se zapřít a zkusit to nevnímat. To že to bylo extrémně sexistické ani rozebírat nebudu. Navíc já nesnáším, když se na to ty tvůrci vyloženě vyserou a rozhodnou se neřešit detaily nebo nějakou autentičnost. Je vidět, že jediné na co se tu kladla největší snaha bylo gore a efekty. To uznávám, že bylo celkem fajn, ale stejně si neodepřu názor, že to bylo extrémně prvoplánované, protože nic jiného tu opravdu nefunguje a stejně to funguje vlastně dost nezajímavě, protože se tu omýlá jeden repetitivní vzorec dokola. A ač je těžké vymyslet originální kanibalistický scénář, tohle fakt nebyla odpověď. Jedna a půl. I ta vrahova maska byla dost chabá.

Šikovně vystavěná minisérie, která dokáže jednotlivými cliffhangery s přehledem udržet divákovu zvědavost, hlavně díky tomu, že je to natočené úderně, stylově a cílí to na moderního člověka, který má pak možnost se zamyslet nad trendem dnešní doby v podobě sociálních sítí. #annaismissing může tak poskytnout i edukativní vhled do nebezpečí těchto platforem a občas mě i donutilo si vzpomenout na V síti. Příběhem je to opravdu dobře zvládnuté, nepůsobí to klišovitě a poskytuje i kvalitní red herring a vypointování.

Dějově nic moc překvapivého, kvalitativně bych to srovnala s kterýmkoliv případem Poirota. Tady je ten šmrnc ale právě v tom skloubení nadpřirozených elementů s úžasně zručnou kamerou, která tomu dodává opravdu zajímavý úhel pohledu a efektivně navozuje pocit takových těch starých zámeckých hororů. Vizuálně určitě nejpříjemnější díl a potěšilo i zajímavé obsazení.

Tento film dost úspěšně dokáže budovat napětí a hutnou atmosféru, nepříjemnou nejistotu týkající se záměru zdejších postav a celkovou atraktivitu díky zvolené předloze. Bohužel film buduje a buduje aniž by něco ve finále dotáhl do konce a na to, že stopáž je poměrně neúprosná, asi to nakonec mé chutě po lepším rozuzlení neukojilo zcela. To jsem ale zčásti schopná odpustit, jelikož ta atmosféra to vážně umně vyvažuje. Diváka to pořád ponechává ve střehu a napnutého jak kšandy. Je to zkrátka dobře zvládnutá apokalyptická konverzačka, svým dějem dosti autentická, protože přesně tohle ticho a nevědoucno si vlastně v takové situaci lze dobře představit.

Škoda té fakt zbytečně dlouhé úvodní půlhodiny, která mě začínala přesvědčovat, že ten film bude nuda. Kdyby se totiž zkrátila minimálně o patnáct minut, věřím, že bych byla schopná tomu přidat. Ač Saltburn působí svým příběhem jako moderní gay-zámecká-fantasy červená knihovna ve stylu harlekýnových romancí (takže ve zkratce romantický brak), má to určitou jiskru, o kterou su ta stará herecké osazenstvo v podání plochých povrchních postav, které zajímá jen to, jak si udělat život co nejvíce bezstarostný. Duchapázdnost těchto posh postav tomu dodává takové to pozlátko, na které se dobře kouká, ale špatně se s ní soucití. Středobod děje je tu totiž vztah mezi Olliem a Felixem, který podle mě nebyl vykreslen příliš zdařile, a tudíž divák nemá moc důvodů se s postavami sžít. Vizuálně a herecky je to super. Barry si podle mě zadělává na slušnou kariéru. Artový feel a krásné britské zámecké prostředí tomu dodávají zapamatovatelný design, ovšem ten ústřední vztahový motiv na mě dělal dojem spíše parodický než plnohodnotně emotivní. Možná to tak ale mělo být. Ten závěrečný twist a změna směru by tomu odpovídala. Těžko říct, co přesně si z toho divák má odnést.

Další příklad důvodu mého komplikovaného vztahu se španělskými horory. Tady je ten děj totiž tak debilně zrealizovaný, že mě to většinu času úplně iritovalo a když k tomu připočtu i fakt, že se tam po většinu času neděje nic, co by nějak atmosfericky dokázalo věstit přítomné zlo a pořád se tam jen objevují náhodné postavy a výjevy, které rozbíjí koherentnost děje a je to prostě jen divné, zmatené a nic neříkající, fakt jsem se přemáhala, aby mě to aspoň náznakem nějak víc bavilo. Sice mi trvalo nějakou chvíli odhadnout pointu, ale to hlavně proto, že je celý ten scénář tak strašný bordel a působí nekompaktně a nešikovně. Kukačky mě zkrátka opravdu dost nepotěšily a o nějaké hororové stránce je taky až škoda mluvit.

Taikův jemný, lidumilný novozélandský humor je mému srdci fakt blízký a ještě když se tu dá dívat na mnou milovaného Fassbendera, jsou to jenom plusové body. Není to kdovíjak divoký humor, ale není to taky ten americký na sílu tlačený debilní humor plný dvojsmyslů, ale humor dobrých srdcí v podání samojských lidských figurek, které to s vámi vždycky budou myslet dobře ve svém pozitivním přístupu k životu. Za mě by se měl Taika drže těchto svých malých, upřímných a silně oduševnělých komediálních předloh a ne se falešně chytat tzv. magnetů na peníze jako jsou blockbustery o trapných Marvel světech, které člověku nedají nic. Tohle je totiž čistokrevné duševní wellness.

Trochu přehajpená indie záležitost, která disponuje neuvěřitelným tahounem v podání Nicolase Cage, jež měl konečně zase po dlouhé době možnost dát na odiv svůj herecký um ve vážné roli. Ač se tento netypický kousek označuje za komedii, byla bych s tím označením opatrná, protože spíš je to dosti tragikomedické až tragické a komedii zde vytváří vlastně jen občas vtipně podané neštěstí člověka, jehož osud byl zpečetěn zvláštní až fantasmagorickou systematickou událostí, kterou nelze nijak ovlivnit. Jedná se tedy spíše o smutnou ironii, kde se vysokoškolský profesor stane známým pro úplně zcela odlišné důvody. Ač měl ten scénář značný potenciál, nedostál svému očekávání téměř ani zdaleka. Je tu jen velice málo silných scén a jelikož film neohromí právě ani humorem, je těžké tu na něčem stavět, když nepočítám Cageův brilantní výkon. Ten závěr tak nějak strašně vyšumí a člověk si z něj hlubší message moc neodnese.

Vizuálně a výpravně skvělá záležitost s divadelním feelem, ale z důvodu těžkopádného scénáře a nedotaženého potenciálu některých scén to mám tak mezi dvěmi až třemi hvězdami. Některé promluvy jsou opravdu strnulé a nelíbivé, hlavně tedy právě monology Marlowa v podání Hanáka. I ten příběh má spoustu slabých stran a na to, jak humorné to mohlo být, jsem se smála opravdu téměř minimálně. Vilmě Cibulkové alias zdejší femme fatale nepomohlo v prázdných promluvách ani její úchvatné vzezření. Mít to poutavější, mnohem vtipněji napsaný příběh, byla bych nadšená. Ta trapnost a všudypřítomná prázdnota a směřování do nikam je ale do očí a hlavně uší bijící.