kwietitze

Televize bude! toho chce říci strašně moc v krátkém čase. Hlavní postava není nebo jich je hned několik, nápadů je jak na tři celovečerní filmy a vše je to stlačeno do 52 minut. Je to dobře? Mockument používá veletucty skvělých a méně dobrých vizuálních triků, odkazuje a všemožně hustí různá ozvláštnění a formální témata. Jenže se nemůžu zbavit pocitu, že uvnitř je prázdný, totiž že příběh sám je osekán na takové minimum, že mnoho z jeho potenciálu vyzní naprázdno, a on sám existuje a jen jako sled krátkých skečů, pospojovaných díky bravurní formální stránce a falešné jednozáběrovosti, která samozřejmě opět k něčemu odkazuje (a to od dlouhých záběrů z počátečních televizních vysílání až ke kultovním jednozáběrovým filmům). Stojí za to si taky povšimnout, že Televise bude! je natočena jako televizní dokument, ale je jím i není. Fakticky ano - zítra bude vysílána na ČT2 a uvidí ji mnoho televizních diváků, formálně ale nefunguje jako televizní formát, který sledujeme jedním okem od prkna na žehlení. Svou formou spíš vyzývá lidi k tomu, aby jej sledovali několikrát a pochytali různé vizuální odkazy a vtipy, které nezaznamenali v prvním plánu. Proto mi přijde, že ač obsahově o vzniku televize, formálně je dokument spíše o její smrti, protože využívá multi-odkazovosti, vizuálních hříček a inside džouků, jaké jsou dnes typické na mediálních platformách typu YouTube. Otázkou pro mě ale zůstává, zda takto vizuálně nápaditý dokument o prvním československém vysílání dokáže dostat i toho obyčejného diváka od žehlícího prkna a pevně ho usadit před televizi.

První hodinu Terror Live přináší mnoho příslibů, ale nakonec jen některé dokáže splnit. Jeho hyperrealistické pojetí ztroskotává na klišé a závěrečném odhalení s velmi slabou pointou. Film však vyzvedává nad průměr skvěle propracovaná stylistická stránka, plná chytrých vizuálních nápadů, díky kterým těch 90 minut svižně uteče. Když k tomu připočítáme skvělé herectví korejské hvězdy a pár kritických píchnutí do vosího hnízda kapitalismu, nemusíme být vůbec zklamaní. Když v červnu minulého roku vstoupil do kin, soupeřil na předních příčkách s takovými letními blockbustery jako Muž z oceli, Pacific Rim a Snowpiercer, přičemž nakonec skončil jako devátý nejúspěšnější film roku. Jeho úspěšnost zle odůvodnit nejen pomocí všeobecného hladu po lokálních blockbusterech, ale také tím, že v implicitní rovině čtení v něm mnoho Korejců najde svůj profesní příběh. Bezohledný kariérismus je aktuální problematikou nejen ve vyspělých západních zemích, ale také právě v Koreji, která drží prvenství země s největším pracovním vytížením a počtem sebevražd (není náhodou, že most, který na začátku filmu vybuchne, je místo, kde si mladí Korejci často berou život). Film proto mohl mít daleko větší účinek na lokální publikum, než na diváka z maličkého státu v centru Evropy.

Věřím, že kdybych byla na živém představení a loutky (a buchty) mi tam předváděly, jak se dá vyrobit jednovaječné nevlastní dvojče a jak se vykládá budoucnost z vypláchnutých exkrementů, tak se jistě více než usměji (musela jsme se k úsměvu nutit). Medium mění i přístup diváka a tak by se měl změnit i přístup filmu k divákům. Obviňuji Berana, že se pokoušel natočit český Team Amerika, ale nevěděl, že na to nevystačí jen fekálním humorem, ..chtělo by to přidat více osobního materiálu, ne jen zkoušet (velmi hloupé) hospodské vtipy. Nemůžu však zatřít, že se o "píchnutí si do něčeho českého" nepokusil. Ale nějak to nefungovalo.. Popravdě mě pohled na kálejícího a zvracejícího Spejbla a Hurvínka nepřišel vtipný, ale silně se mi rozhoupal žaludek (no jen si přestavte, že by tohle dělal třeba Krteček, chudák). Jde o to být nejen věrohodně nechutný, ale i sofistikovaně. Samotný fakt, že na plátně sere Spejbl nestačí. To, že jsem zachytila pár chvílí (a díky úděsně desorientačnímu tempu filmu je zas zapomněla) mající (asi) hlubší smysl, svědčí o snaze najít nějaký prostředek sdělení čehosi divákovi. Ale možná nad tím moc přemýšlím a měla bych se na to všechno vysrat a jít na pivo (díky doktore, tu jedinou radu si od vás nechám). Ps: Nakonec jsme se rozhodla rozdělit moje 2* : 1. je opocenému kuřeti a 2. bezpočtu pestrobarevných kondomů.

7 min. x 10 = zkouška mentální výdrže, psychické stability, freudovské lability a filmové deprese (larvy, rozpadlá emulze, černé tečky místo očí, bubliny, kontury, točící se Turek, nekonečná sekvence s jeptiškami, zoufalé hledání děje a obrazu, smršť rýh, západ slunce, zničená perforace, blikání, nic, mihotání, nic, ruka sahá na dlouhé černé moře filmových pásů, konec).

O bože, kde začít? Bratr byl pouhou neoriginalitou festivalového typu, nudně vážnou podívanou jakpak došel Danila "Hood" k vyčištění Leningradu (é Petrohradu) neb zpráva o současné ruské drsné škole. V naprosté hrůze, jaká palba sociálna a sebevykrádačtví mě čeká v druhém dílu (jakýkoliv film, který v nemá dnešní době uzavřený konec si o něj říká), jsem čekala zločinnost, co mi ukradne dvě hodiny života.. .Eh nešť, vše se zdálo přesně špatně podle očekávaní, tedy až do té doby, než Rusákům na letišti odcvakají falešné pasy a letí se za oceán.. Víte, v Americe byl každý ničitel dobrého vkusu (Major Meisner budiž příkladem) a buď ji letěl dobýt nebo být ji dobyt. Na první pohled by se zdálo, že Danila má namířeno k dalším čistkám ve jménu dobra (a zábavy?). Jenže tady není doma v Rusku, aby vyprazdňoval do zdejší mafie zásobník hřebíků.. Konfrontace dvou světů (můžu říct ještě bloků?). Západ a východ. Satyra a pravda? Zábava a vážnost? Zručné podobenství nebo jen prachobyčejná vykrádačka akčních filmů z NDR? Ono je to vlastně všechno dohromady. „Zmačkneme ji.“ „Kde žiješ posledních 12 let? Odkdy můžeme někoho slavného zmáčknout? Napíchneme jí telefon.“ „Jste gangsteři?“ „Ne Rusové.“ A konečně s pořádnou hudbou (i v té se střetává americký pop a ruský Nautilus). PS: Ryze slovanský film-dává facky sobě i tobě a ještě si pěkně zarecituje, he.

Zajatec je jedním z válečných filmů, na které můžete jít s očekáváním i bez a stejně vám zasáhnou osrdí. Dalo by se říci, že v oblasti filmů z válečných zákopů se natočilo všechno a proto mě o to více potěšilo, že i takovém případě se Bodrov neuchýlil v dalšímu depresivnímu, krvelačnému líčení ztrát, psychiky, pádů, vzestupů, chyb a mement.. Zůstává věren prostředí, kam Zajatce situoval - Kavkazská příroda je nejen krásná (dechberoucí, smrtelně dobře nasnímaná), ale taky prostá všeho cizího, řídící se vlastními, hluboko zakořeněnými zvyky a tradicemi s nimiž nemají vetřelečtí ruští zajatci nejmenší šanci dojít jakéhokoliv pochopení či sounáležitosti. A takový je i celý film - uvnitř příběhu prostý a lehký, ale navenek originální (věřte, že do poslední chvíle nebudete mít šajnu, jak příběh skončí), pevný a scénář je tak dobře napsaný, že by mu mohli všechny ty cedulky:“Podle skutečných událostí“ hezky zamávat z dálky a jít k šípku. Ve filmu, který začíná jako Tankový prapor je o to víc šokující, že byť jsme odříznuti od civilizace, od politických informací, kabel propojení mezi námi a dvěma hlavními herci je přímo přeelektrizován napětím. Nelze si nenajít cestu k naivnímu benjamínskému holobrádkovi (pozor- bez 0% dávky sentimentu) či se hořce nezasmát životním průpovídkám jeho zkušenějšího a životem otlučenějšího nadřízeného (charismatický kámen ruského filmu Menšikov). Dlouho jsem přemýšlela, co dělá film tak živoucím a opravdovým.. až jsem na to přišla v jedné scéně, kdy přichází za, do jámy uvrhnutým, vojínem místní muž s prosbou o spravení hodin. Byl to ten neohraničený klid, provázející celý film. Smrt, prohra, strach, láska jsou zde předávány s naprostým vnitřním a vnějším klidem (neplést s filmovou nudou). Ona scéna s hodinami je vpodstatě nedůležitá a v jiném filmu by jen brzdila nervydrásající děj, zde působí plnohodnotně, i když vymizí do ztracena (se symbolikou na jednu předchozí událost aneb nespoileruju). A vlastně ten klid souvisí s celým tím Kavkazským koloritem, kde čas plyne svým tempem a každý má od narození dané místo. Až budete mít cestu kolem filmového klubu a budou dávat Zajatce-běžte se podívat. Imho v dnešním Rusku nebyl natočen lepší válečný film.

V jednom domě spolu žijí zástupci několika generací ruské společnosti, sice s různými pohledy na nynější politickou situaci (děj se odehrává v roce 1936), ale jinak v naprosté symbióze (až idealistickou společností). O to je pak důležitější a zásadní je pak sledovat reakce osadníků, když se nečekaně navrátí ztracený syn, který s sebou přináší nejen kulové blesky, rodinná tajemství, ale v závěru i tu krutou realitu. Nerušená rodinná idyla se mění až na konečné cestě polem, kdy pokrytecké postavy odkrývají své pravé já. Když Stalinův portrét stoupal nad krajinou, uvědomila jsem si, že před slepým terorem není úniku. Jeho obětí může být kdokoliv, ať náhodný řidič nebo bývalý hrdina revoluce...

Živí mrtví se stali bezpochyby nejslavnějším filmem svého druhu vůbec a otevřeli Jacksonovi cestu do Hollywoodu. A kupodivu znamenali i konec splatterování. Možná právě proto, zde využívá veškerých dřívějších zkušeností v co největším měřítku. Nedá se už mluvit o jednoduchoučkých tricích ve stylu „udělej si sám doma na dvorku“, ale o sofistikované vytváření hand-made trikových sekvencí, které si sice nezavdají s dnešní PC technikou, ale jejich promyšlenost a satirická brilance mají ve svém oboru nejvyšší punc kvality. Neb kdo si všimne, že na zemi se svíjející trávicí soustava jednoho ze zombíků dokáže skvěle splňovat svou funkci (tzn. prdět a vyměšovat) a zároveň škrtit přítomné oběti? Ať se to jeví sebevíc odpudivé a nechutné, všechny ty hektolitry prolité krve jsou K SMÍCHU. Ano, k smíchu. Pokud nepatříte do spolku milovníků odpoledního čaje a recitátorů milostné poezie budete se svíjet na podlaze v křeči smíchy a vaše mysl bude v rozpacích: „Proboha, čemu se to tady směji? Dyť je to vyložený intelektuální humus!“ A taky je. Ale pekelně dobře nakročený, nehrající si na nic víc, než prachsprostou morbidní podívanou. Samotné zombie sado maso ale nemůže být vtipné... hlavní eso je skryto v rukávu mixu žánrů, který se rozpučel v ŽIVÝCH MRTVÝCH do podoby všehožroucí rakoviny. Copak smixovat kýčovitou love story, psychologický film a horor není samo osobě k smíchu? Jackson navíc všechny žánry vesele paroduje a prošpikovává vrstvícími se ORIGINÁLNÍMI NÁPADY SCÉNAŘE z dílny Frances Walshové (za všechny nespoilersky zmíním návštěvu předsedkyně ženského spolku a závěrečný večírek s užitečným využitím strunové sekačky na trávu). Tradiční lekací scény hororů se samoparodizují. Kamera je strčena hercům přímo pod nos (nebo naopak snímá ze země), což nejsou atributy hororu, nýbrž poťouchlé parodie. Herci bez ostychu schválně přehrávají – v tomhle ohledu je mistrem Timothy Balme jako chcípaček Lionel, jehož neustále vyvalování očí, grimasy jak z němého filmu od Ejzenštejna a pohyby à la Mr. Bean z něho dělají nezemského debila, kterého si musíte zamilovat. O poznání horší je na tom Diana Peńalver alias Paquita, která se zpočátku nemůže vymanit z kolonky obyčejné holky od vedle..trochu velký skok pak v její roli následuje, když ji vidíme na závěrečném večírku jako pravou action girl. Mno, ale co by člověk neudělat pro lásku? Pravým klenotem film je Elizabeth Moody, stálice novozélandské kinematografie, která si svoji semetrickou matku vychutnává až do stádia jejího fyzického rozkladu. Čímž se oslím můstkem dostávám k samotným zombákům, kteří ve filmu početně převažují. Těmi slizkými, hnisem prolezlými potvorami, jimž neustále vypadávají součástky těl (rozuměj orgány) se nenechte oklamat! Chvíli na vás budou dělat smutné zombácké ťuťu ňuňu, ale achtung vážení, jde jim jen o vaše vnitřnosti! Takovou líbivou ambivalenci jinde nezažijete..imho je na ně úctyhodný pohled, co zombík, to osobnost (tzn. propracovaná maska).

Ve všech těchto odlišných oblastech se filmový či fotografický obraz mění z okna rozevřeného do znázorněného světa v plochu, na níž se jedna obrazová vrstva skládá na druhou nebo vynořuje z druhé a vytváří tak kolážové efekty, které spíše než efekt hloubky prostoru navazují efekt tloušťky obrazové plochy a vzájemnou koexistenci, kdy je střih vnesen dovnitř obrazu a prostoru za účelem vrstvení či klíčování významů. Neb vázáním listů vzniká kniha, stejně jako chronologií stran a namáčením brku do kalamáře, když dojde roztřesené ruce v návalu inspirace inkoust či dech. Love it.

Nikdo o tom nechce slyšet, nikdo to nechce vidět…to nepatří do diskuze – o dobru a zlu. Nenáviděl jsem svoje rodiče. Nenáviděl jsem, jak se podobám otci. Nenáviděl jsem svoji nenávist. Astenický – slabý, neduživý, netečný. Zoufalá. Zoufalá žena po smrti manžela. Její příběh nekončí jinak. Konec promítání. Lidé odcházejí hromadně ze sálu - nechtějí se bavit o filmu. Jejich životy jsou nudné a ubohé, chtějí se při filmu smát, ne uvažovat. Usínají v metru. Učitel. Spí v metru. Lidé přes něj netečně šlapou – další zoufalá situace zavání slovanským cynismem… od učitele děj neustále odbíhá - sleduje další události -….někde zabili nějakého Kolju....dvě dvojice se vášnivě líbají…učitel vzdělává netečné studenty…venku se strká fronta o ryby …netečný žák rozbaluje rybu a učitel propadá melancholii. Učitel se ptá, co bude žák dělat po maturitě, odpovídá mu střih na bezdomovce co vypráví jak okradl dívku o kabelku…střih zpět do třídy, třída se směje. Později učitel vidí toho žáka obhajovat týraného idiota... Učitel usíná. Má narkolepsii? Je tohle svět, kde je lepší být jen divákem, netečným pozorovatelem sugestivního proudu informací, ohromujících skrytých pravd, odkazů a věcí, bezděčným voyerem životů, které se stejně točí v kruhu či se pokusit… ale o co se pokusit? A proč, když stejně všichni zůstávají slepí. Nenávidím vás, protože jste živí. Opravdu?