kwietitze

První hodinu Terror Live přináší mnoho příslibů, ale nakonec jen některé dokáže splnit. Jeho hyperrealistické pojetí ztroskotává na klišé a závěrečném odhalení s velmi slabou pointou. Film však vyzvedává nad průměr skvěle propracovaná stylistická stránka, plná chytrých vizuálních nápadů, díky kterým těch 90 minut svižně uteče. Když k tomu připočítáme skvělé herectví korejské hvězdy a pár kritických píchnutí do vosího hnízda kapitalismu, nemusíme být vůbec zklamaní. Když v červnu minulého roku vstoupil do kin, soupeřil na předních příčkách s takovými letními blockbustery jako Muž z oceli, Pacific Rim a Snowpiercer, přičemž nakonec skončil jako devátý nejúspěšnější film roku. Jeho úspěšnost zle odůvodnit nejen pomocí všeobecného hladu po lokálních blockbusterech, ale také tím, že v implicitní rovině čtení v něm mnoho Korejců najde svůj profesní příběh. Bezohledný kariérismus je aktuální problematikou nejen ve vyspělých západních zemích, ale také právě v Koreji, která drží prvenství země s největším pracovním vytížením a počtem sebevražd (není náhodou, že most, který na začátku filmu vybuchne, je místo, kde si mladí Korejci často berou život). Film proto mohl mít daleko větší účinek na lokální publikum, než na diváka z maličkého státu v centru Evropy.

Televize bude! toho chce říci strašně moc v krátkém čase. Hlavní postava není nebo jich je hned několik, nápadů je jak na tři celovečerní filmy a vše je to stlačeno do 52 minut. Je to dobře? Mockument používá veletucty skvělých a méně dobrých vizuálních triků, odkazuje a všemožně hustí různá ozvláštnění a formální témata. Jenže se nemůžu zbavit pocitu, že uvnitř je prázdný, totiž že příběh sám je osekán na takové minimum, že mnoho z jeho potenciálu vyzní naprázdno, a on sám existuje a jen jako sled krátkých skečů, pospojovaných díky bravurní formální stránce a falešné jednozáběrovosti, která samozřejmě opět k něčemu odkazuje (a to od dlouhých záběrů z počátečních televizních vysílání až ke kultovním jednozáběrovým filmům). Stojí za to si taky povšimnout, že Televise bude! je natočena jako televizní dokument, ale je jím i není. Fakticky ano - zítra bude vysílána na ČT2 a uvidí ji mnoho televizních diváků, formálně ale nefunguje jako televizní formát, který sledujeme jedním okem od prkna na žehlení. Svou formou spíš vyzývá lidi k tomu, aby jej sledovali několikrát a pochytali různé vizuální odkazy a vtipy, které nezaznamenali v prvním plánu. Proto mi přijde, že ač obsahově o vzniku televize, formálně je dokument spíše o její smrti, protože využívá multi-odkazovosti, vizuálních hříček a inside džouků, jaké jsou dnes typické na mediálních platformách typu YouTube. Otázkou pro mě ale zůstává, zda takto vizuálně nápaditý dokument o prvním československém vysílání dokáže dostat i toho obyčejného diváka od žehlícího prkna a pevně ho usadit před televizi.

Film vypráví příběh muže středního věku, který těsně před Novým rokem chodí pravidelně s přáteli do lázní v Moskvě, tentokrát se ale v lázních opije při připitích na své zásnuby a odletí místo svého přítele do Leningradu. Tam se nechá odvést do svého domnělého bydliště, avšak jak velké je jeho překvapení, když zjistí, že v jeho „bytě“ bydlí cizí žena… Ironie sudby je romantickou komedií plnou zmatků a (ne)dorozumění, které se odehrávají (víceméně) v průběhu jedné noci v jednom bytě, takže hlavní důraz je kladen na herecké výkony a proměnu vztahu postav během jejich krátké známosti. Naďa a Žena musí v průběhu noci urazit v poznání toho druhého dlouhou cestu, aby si nakonec padli do náručí. Dozvídáme se o nich různé intimní detaily, telefonáty a návštěvy podsouvají naraci kupředu nebo do ní přináší náhlé zvraty. Všeobecně výkon Brylské a především Mjagkova v hlavních rolích je dominantním kladem celého filmu. Škoda jen, že Timur Bekmambetov nedopřál dvojici ve svém spektakulárním pokračování naleznutí klidu v manželství.