Pacco

Příběh lesa tak nějak stojí mezi tím, čím by chtěl být a tím, čím ve skutečnosti je. Vizuálně krásná bajka by chtěla působit, jak pro děti, tak pro dospělé. Jenže... Pro dospělé je až příliš jednoduchá a jediné, čím dokáže ohromit, je ve chvílích, když se nějaký predátor rozhodne zlikvidovat svoji kořist. Pro děti je naopak zase příliš zmatečná – čas zde neurčitě plyne a staletí mizí stejně jako den a noc. Vážné věci jsou tu zlehčovány komickým pokukováním ptáků. Tohle že je nápaditost od tvůrců Mikrokosmu? Závěrečná půlhodinová agitka (časově 1/3 z celého dokumentu!) sice drala slzy do očí většině hipsterských párů, kteří viděli králíka naživo jen v pražské zoo, ale je rozdíl mezi prosbou, která chce být vyslyšena a emočním vydíráním. Příště prosím dokument, ne telenovelu.

Jeden z mála filmů, který skvěle funguje 3D, ale bez své hloubky obrazu nemá takový efekt, díky kterýmu jsem se jako známý vertigář pohybovala v sedačce nahoru a dolů. Bez 3D a neuvěřitelně skvělého budování napětí nám zůstane jen průměrný příběh o šílenci, co se procházel tam a zpátky po laně. .....a + za českou trikovou společnost.

První hodinu Terror Live přináší mnoho příslibů, ale nakonec jen některé dokáže splnit. Jeho hyperrealistické pojetí ztroskotává na klišé a závěrečném odhalení s velmi slabou pointou. Film však vyzvedává nad průměr skvěle propracovaná stylistická stránka, plná chytrých vizuálních nápadů, díky kterým těch 90 minut svižně uteče. Když k tomu připočítáme skvělé herectví korejské hvězdy a pár kritických píchnutí do vosího hnízda kapitalismu, nemusíme být vůbec zklamaní. Když v červnu minulého roku vstoupil do kin, soupeřil na předních příčkách s takovými letními blockbustery jako Muž z oceli, Pacific Rim a Snowpiercer, přičemž nakonec skončil jako devátý nejúspěšnější film roku. Jeho úspěšnost zle odůvodnit nejen pomocí všeobecného hladu po lokálních blockbusterech, ale také tím, že v implicitní rovině čtení v něm mnoho Korejců najde svůj profesní příběh. Bezohledný kariérismus je aktuální problematikou nejen ve vyspělých západních zemích, ale také právě v Koreji, která drží prvenství země s největším pracovním vytížením a počtem sebevražd (není náhodou, že most, který na začátku filmu vybuchne, je místo, kde si mladí Korejci často berou život). Film proto mohl mít daleko větší účinek na lokální publikum, než na diváka z maličkého státu v centru Evropy.

osobní film (2x)

Televize bude! toho chce říci strašně moc v krátkém čase. Hlavní postava není nebo jich je hned několik, nápadů je jak na tři celovečerní filmy a vše je to stlačeno do 52 minut. Je to dobře? Mockument používá veletucty skvělých a méně dobrých vizuálních triků, odkazuje a všemožně hustí různá ozvláštnění a formální témata. Jenže se nemůžu zbavit pocitu, že uvnitř je prázdný, totiž že příběh sám je osekán na takové minimum, že mnoho z jeho potenciálu vyzní naprázdno, a on sám existuje a jen jako sled krátkých skečů, pospojovaných díky bravurní formální stránce a falešné jednozáběrovosti, která samozřejmě opět k něčemu odkazuje (a to od dlouhých záběrů z počátečních televizních vysílání až ke kultovním jednozáběrovým filmům). Stojí za to si taky povšimnout, že Televise bude! je natočena jako televizní dokument, ale je jím i není. Fakticky ano - zítra bude vysílána na ČT2 a uvidí ji mnoho televizních diváků, formálně ale nefunguje jako televizní formát, který sledujeme jedním okem od prkna na žehlení. Svou formou spíš vyzývá lidi k tomu, aby jej sledovali několikrát a pochytali různé vizuální odkazy a vtipy, které nezaznamenali v prvním plánu. Proto mi přijde, že ač obsahově o vzniku televize, formálně je dokument spíše o její smrti, protože využívá multi-odkazovosti, vizuálních hříček a inside džouků, jaké jsou dnes typické na mediálních platformách typu YouTube. Otázkou pro mě ale zůstává, zda takto vizuálně nápaditý dokument o prvním československém vysílání dokáže dostat i toho obyčejného diváka od žehlícího prkna a pevně ho usadit před televizi.

"...a nezapomeň políbit bublinku!"...zatím nejslabší Mijazaki, co jsem viděla.

Kdybych nepsala bakalářku o Návratu oživlých mrtvol, byla by o tomhle filmu.

Takeru Sato si dá facku a vrátí se do žánrů pro holčičky, kam patří .... Při pohledu na to, co dělá WB samurajskému žánru je mi mírně nevolno, něco tak plastového jsem naposledy viděla dneska ráno v kpopu nebo roky předtím u Disneyho. Přesto děj utíká poměrně svižně, mizanscéna je na vlas hezoučky blbá, krve sem tam ukápne a občas i nějaké to kýčbitch moudro upadne….hlavní problém je však v samotném Kenshinovi - Takeru Sato se snaží být tvrdý, mystický, svižný a moudrý, ale sry vychází mu to je ve flashbacích, protože tam opravdu na těch 14-19 vypadá, jinde když má konkurovat lidem kolem 30 a výše (což má být podle příběhu jeho aktuální věk), nikdo nehne ani brvou, že stále vypadá (a chová) se jako culi-culi-teenager z j-dramat, z kterých taky herecky vzešel. Je to sice super vrazit ho do úplně jiného žánru a ukázat, že mu to FYZICKY jde skvěle(/BOŽSKY), ale problém nastává, když se od něj čeká i nějaký herecký výkon. Ten se u něj rovná kulešově efektu s Mozžuchinem – čumím a čumím, a podle reakcí okolí si asi domyslete, co sem asi teďka myslel. Ne, opravdu to nezaměňujte se skrytým psychologickým herectvím. Jediné, čím si to samozřejmě u mě vynahrazuje (protože jsem holčička) je ve svém megasexy vzhledu, kdy jsem tekla až na podlahu …. samozřejmě ale v neustále nejasném očekávání, kdy zahodí katanu a začne tančit a zpívat.

It is ok, I am masochist....

kdepak jsi králíčku?