baronGrga

Men zvou na hororově laděný výlet na britský venkov, kde lze prožít nejen idylu zelených luk a hájů, ale i pořádnou dávku tradičních hodnot zakonzervovaných kdesi v 19. století. A ze začátku to funguje skvěle. S první vycházkou do přilehlé vegetace, v níž je naprosto přesně vystižen onen svíravý pocit, který velká část žen reálně zažívá, když se ocitnou někde samotné, přichází i první pořádné mrazení, které dál graduje stalkováním, podivným zíráním či pokusy o průnik poštovní schránkou. Jenže pak se to celé přestane sunout kupředu a film se stává jen jakýmsi výčtem toho, co vše se ženám ze strany mužů děje a není to ok. Závěr, který sice naváže zpět na hororovou linku a předvede pěkný náběh na home invasion, se bohužel záhy zvrtne ve zcela nemyslitelně nechutnou freak show, umocňovanou bizarním kvílením sjetého chorálu, a nechává tak vše předešlé ve stínu faunových reprodukčních superschopností a pachuti promarněné šance. Za mě dobrý nápad (něco jako Barbie v hororovém hávu), bohužel nedotažený ani jako horor, ani jako společenský komentář a konec konců ani jako edukační materiál k porodu. 65 %

Po nové naději v podobě Andora se mi chtělo věřit, že v Disneym konečně pochopili, že donekonečna paběrkovat v původní trilogii není cesta, a že dokonce i bez záplavy roztomilosti lze udělat skvělý hvězdný příběh, který dokáže nadchnout. Bohužel jestli se mi něčeho nepodařilo za celých osm dílů Ahsoky dosáhnout, pak je to právě nadšení. Ocenit se dá určitě netradiční poměr ženských a mužských postav, za pochvalu stojí i vypiplané počítačové kulisy a kvóty na roztomilost tu naštěstí byly nastaveny tak nízko, že stačilo narvat na začátek placatou kočku a želví ekvivalent ewoků na konec, tím ale výčet toho dobrého končí. Ahsoka je složena z úmorně zdlouhavých záběrů, v nichž se hlavní hrdinové beze slov a bez pointy potloukají po pěkných scenériích a marně hledají něco, čemu by se dalo říkat dobrý příběh. Dokoukat všech osm dílů se mi podařilo snad jen s pomocí Síly a Ahsoku s lítostí řadím mezi to nejnudnější, co zatím v rámci Star Wars seriálů vzniklo. 30 %

Tak ne. Nový Candyman ode mě dostal dokonce tři šance, aby mi na další a další zhlédnutí odhalil něco, co mi na něm na poprvé uniklo. Aby z něj ukáplo víc než jen slabý odvar toho, co odvyprávěl o 20 let dřív někdo jiný a lépe. Uznávám, hudebně se jen těžko dá s Glassem srovnávat, ale ta unylost je cítit i ze všeho ostatního. Zatímco v originále špína a neutěšenost panelákového ghetta skrze obrazovku přímo prosakovala, tady se hlavní hrdina prochází po ruinách téhož místa, a přesto záběry počmáraných zdí a opadané omítky působí uhlazeně a uměle, než jakkoli tísnivě. Sociální komentář nenuceně prolínající původního Candymana nyní připomíná spíše slona v porcelánu, genderová nerovnost vypadla úplně a ta rasová je podána naopak s tak nešťastným důrazem, že může mít (a u podstatné části publika očividně má) naprosto opačný efekt. A jestli něco dělá z nového Candymana horor, pak jsou to jen a jen scény různých mordů (navíc naprosto nesourodých), od těch klasických teenagerovských před zrcadlem školních záchodků, přes goreové obskurnosti, až po vypiplané umělecké scénky servírované z oddalující se kamery. Ale pokud jde o napětí, budování atmosféry nebo alespoň snahu o znepokojení, nový Candyman má v rukávu v podstatě jen hnusně vypadající ruku. A to je bohužel strašně málo. Zklamání za 45 %.

Candyman mi před patnácti lety sedl jen napůl. Očaroval mě hudbou a sugestivností panelákového ghetta, rozjímavý zabiják v kožichu se mi ale tehdy vůbec nestrefil do vkusu, a tak se mi na dlouho tenhle film zafixoval jako nadprůměrně působivý, béčkový horor s bizarně pojatým záporákem. Naštěstí se mi kvůli novému Candymanovi zachtělo připomenout si originál a tentokrát to bylo ono. Dokonalá hudba i atmosféra zůstaly. A nejspíš díky tomu, že se na Candymana podruhé nedívám jako na slasherový horor, ale na thriller říznutý dramatem o sociálních nerovnostech (napasovaných tak nenásilně, že mi napoprvé unikly), dokážu i naprosto nerušivě přijmout mystického kožešinového strašáka, jehož podmanivý hlas a přemítání o bytí a nebytí závislém na víře v něj nakonec uhranuly spolu s Helen i mě.

Peelův třetí film je rozhodně jiný než jeho dva předchůdci. Zatímco Get Out i Us byly poměrně přímočaré, ať již jde o samotný hororový žánr, nebo o vzkaz, který přinášely, Nope se až tak jednoznačně netváří a nepouští se ani do podobně palčivých otázek. Otázka, kterou si kladu já, zní, jestli je vůbec možné, aby v našem prostředí tahle Peelova polemika o hollywoodském průmyslu, etice televizních show, honbě za senzací a posedlostí neidentifikovanými létajícími objekty budila takový zájem a emoce, jaké může budit v zemi původu. Ve mně Nope nedokázal probudit víc než upřímný zájem o to, kam tenhle velmi atraktivně natočený, lehce komický, lehce mysteriózní, ale rozhodně nehororový příběh plný koní, vraždících šimpanzů, nehybných mraků, nafukovacích barevných air dancerů a lidojedských létajících polštářů povede. A přestože tady na rozdíl od zmíněných dvou Peelových předešlých filmů příběh funguje od začátku do konce bez těžkopádných twistů a špatně padnoucích rozuzlení, zážitek z Nope byl pro mě bohužel o dost méně intenzivní a celkový dojem je tak za 70 %.

Přehlídka velkolepých scenérií i vyšperkovaných interiérů, nekonečná hra světla a stínů, zlatavé odlesky, kam se podíváš, a všechna ta nádhera prochází zesilovačem v podobě živočišné, pulzující hudby, v níž bouří dudy, víří bubny, drnčí struny i duní hrdelní zpěv. Villeneuvově Duně nechybí tentokrát (oproti předchozímu Blade Runnerovi) ani příběh, který je na rozdíl od Lynchovy Duny srozumitelný, asketický, pokud jde o vnitřní promluvy i náznaky podivínství, a rozhodně lépe zahraný. Tím se ale dostávám i k odvrácené straně Duny, kterou provází, bohužel podobně jako ve Villeneuvově předešlé sci-fi, určitá sterilita všeho, co se nám předkládá. A nejde jen o celkový design, v němž není místo pro osobitost, všemu vládne dokonalost, bezchybnost, symetrie, uniformita, vše je hladké a čisté, v rámci jednoho rodu/zájmové skupiny vypadají všichni skoro stejně (dokonale) a i obří tlustý červ trávící většinu času v písku vypadá jako něco noblesního. Jde i o hloubku, kterou nabízejí jednotlivé postavy. Stejně jako se na Arrakisu pracně ždíme pot a jiné tělní tekutiny, daly by se podobně ždímat i emoce z hrdinů příběhu. Jako by Villeneuve pouze  klouzal bezpečně po povrchu, kde není co zkazit neoriginálními dialogy, neutrálními názory a minimem pocitů. Villeneuvův baron je vedle toho Lynchova prostě jen tlustý létající muž, Villeneuvův Rabban je jen Daniel Landa v koženém overalu a Villeneuvovu harkonnenskému mentatovi by ten Lynchův vytřel nejen svým hustoobočím zrak. Mírně překračovat práh neutrality se daří jen ústřední dvojici matka a syn, i ta ale nakonec zabředá do trapného stereotypu, kdy na začátku sebevědomá a soběstačná matka končí v podřízené pozici coby zranitelná a bezradná žena potřebující "zachránit" od svého syna. Kdyby v druhém dílu Villeneuve udržel laťku audiovizuální a přitlačil na větší autenticitu a prokreslení postav, bylo by moje těšení se na něj rozhodně o několik levelů výš. I tak první díl hezkých 85 %.

Lynchova Duna je špatný film s vynikajícími tvůrčími nápady, a je proto těžké udělit mu spravedlivé hodnocení. Ke dnu táhne Dunu zejména její špatná srozumitelnost. První čtvrthodina se sice nese v duchu jakéhosi speed datingu, kdy je divák, prostřednictvím mluvící hlavy, jednoho monologu vedlejší postavy a jednoho googlení na iPadu budoucnosti, během něhož mimochodem zazní asi tak 50 cizích slovíček, bleskově seznámen s většinou postav, míst a dokonce i nadcházejícího děje. Jenže tímto úvodem do Duniversa veškerá snaha usnadnit pochopení všeho následujícího končí a divák se ocitá ztracen ve víru různých událostí, jejichž smysl mu, nedával-li dobrý pozor při úvodním briefingu, zůstane utajen, více či méně bizarních postav posedlých vnitřními monology, a v neposlední řadě i místy velmi neodplenkovaných speciálních efektů a špatného herectví. Kdo ale miluje Lynchův specifický rukopis, který slibuje spoustu bizáru (obří želvušky s ústy ve tvaru vagíny, krysy přilepené izolepou ke kočce, mopsíci na bitevním poli, navigátoři mopující sliz z podlahy a mnoho dalších), podivný humor, u nějž není nikdy úplně jasné, jestli byl opravdu zamýšlen jako humor, i bohatou podívanou překračující meze fantazie, může alespoň částečně Dunu docenit. Zejména co se týče vizuální stránky je fér Lynchovu Dunu pochválit. Je tu hravost, propracovanost i nápaditost, kulisy i kostýmy rozhodně nenechávají smysly odpočívat a v porovnání s Villeneuvovým zpracováním, které sází více na uniformitu, jednoduchost a snahu o co nejrealističtější dojem, Lynchova verze naopak vypichuje onu sci-fi stránku příběhu a vyniká pestrostí a kreativitou. Když člověk vypne, nechá se jen unášet obrazy ze vzdálené budoucnosti a přečte si alespoň děj knihy na Wikipedii, může u Lynchova díla strávit dvě docela dobré neobyčejné hodiny. Zájemci o kvalitní sci-fi o vesmírných politických hrách, obchodu, náboženství a jednom možná mesiáši, ať raději rovnou volí Villeneuva.

Třetí Jurassic World je vzkazem všem, kteří pořád ještě trochu doufali, že budou moct znovu žasnout i lapat po dechu ve společnosti pravěkých ještěrů. Vzkazem, že Jurský svět není a ani nechce být Jurským parkem. První Jurský svět sice ještě koncept Jurského parku patolízalsky kopíroval, dvojka již ale nastoupila cestu úplně jiného ladění blízkého spíše akčněji pojatému Ztracenému světu (který sám byl již parafrází Jurského parku) a ve trojce je prostě už jen spoustu dinosaurů, kteří dokáží vzbudit snad jen o něco málo více zájmu než nejnudnější duo dobrodruhů na světě v podání Chrise Pratta (Owena) a Bryce Dallas Howard (Claire). Konec druhého dílu přitom sliboval docela nadějné pokračování. Únik ještěrů z izolovaného ostrova do civilizace mohl rozehrát napínavý postapokalyptický thriller plný mnoha a mnoha momentů naprosté divácké euforie. Místa, která byla dosud bezpečná, se mohla proměnit v nevyzpytatelný prostor, kde si nikdo nemůže být jist, kdy se mu pod nohama rozechvěje zem nebo kolem nepřelétne stín zubaté hlavy. Přidejme návrat původní trojice Neill-Dern-Goldblum (Dr. Grant-Sattler-Malcolm) a máme perfektně nahnojeno pro dokonalý jurský zážitek. Bohužel všechna tahle esa, která Trevorrow v rukávu měl, sežrali raptoři idylicky hopkající kolem lidských sousedů, raptoři vycvičení na laserové ukazovátko, gladiátorští raptoři nebo řada dalších, jakkoli naštvaných dinosaurů zázračně reagujících na zdviženou pravici sveřepě se tvářícího muže ve flanelce. Jurassic World Dominion k dinosaurům nepřistupuje jako k něčemu výjimečnému, kvůli čemu bychom měli žasnout a lapat po dechu. Dominion dělá z dinosaurů běžnou zvěř, možná nebezpečnou, ale běžnou. Příkladem může být dokonce nejedna scéna, ve které někdo ujíždí před řádně rozmrzelým masožroutem. Zatímco ve scéně z Jurského parku, kdy se džíp s hlavními hrdiny řítil blátivou cestou do bezpečí, se dalo napětí vážit na tyranosaury, v Jurském světě může za auty a motorkami běžet třeba celý zástup praještěrů a obavy z toho nepřepadnou ani diváka, ale dokonce ani hlavní hrdiny, kteří se u toho tváří, jako kdyby vyhlíželi špatné počasí. A právě tímhle zprofanováním a zevšedněním dinosauřího světa si Jurassic World definitivně zavřel cestu k tomu být něčím víc než jen nijak mimořádným akčním filmem pro chvíle mimořádně velké nudy. 55 %

Otevři oči, brouku a fik! zákeřné létající listy vám způsobí nutkavé sebevražedné myšlenky, stejně jako tento film, který je se svými dvěma časovými linkami takovým hybridem mezi postapokalyptickým hororem typu Divide a Divokou řekou (spíše než že by byl variací na Quiet Place) a jehož náplň tvoří nezáživné, stokrát použité dialogy a situace rozplizlé po celé nekonečné dvouhodinové délce filmu. Nejženantnější na Bird Boxu je ale obrovská a takřka všudypřítomná nelogičnost, která sice pro tenhle žánr není ničím neobvyklým, ale tady dalece přesahuje snesitelnou míru. Kdovíproč krvelačné listí tu sice může zastihnout odhalenou bulvu prakticky komukoli, kdykoli a kdekoli na Zemi, neumí se ale dostat přes zavřené dveře bytu nebo třeba pod deku, lidé tu raději volí jízdu naslepo autem, než aby někam došli naslepo pěšky, případně po velitelsku cepují děti, aby se rozhodně nedívaly, jelikož jinak umřou, a v následující scéně po nich chtějí právě to. Zavřete oči, odcházím. 45 %

Dvojka Quiet Place doplácí na to, že se chce vést na vlně, kterou vypustila jednička, ale sama nevyvíjí dostatečnou snahu se na té vlně udržet. Ať už je to tím, že Krasinski naivně předpokládal, že divák si udrží všechno to tetelení, které prožíval u jedničky, a po dvou letech se na ně opět rozpomene a bude se tetelit zas, aniž by se o to dvojka musela snažit, nebo tím, že se rozhodl opustit původní koncept a jít vlastní cestou klasického monster hororu, přičemž s sebou musel táhnout jako outěžek onu jedničkovou základní podmínku přežití, výsledkem každopádně je nijak vyčnívající horor s demogorgoním bratrancem, kde se smí tlachat, jak je libo, pobíhat, jak je libo, nasadit pohory a šlapat po šutrech, protože bosky po písku byla patrně jen záliba v barefootu, ale hlavně se u toho musí šeptat. Za mě velké zklamání. 60 %