Beer Ceps

Zfilmovaná noční můra, která přetrvává i po probuzení. Pouze u dvou filmů mi z pohledu na dítě běhal takhle mráz po zádech, Eraserhead a Trainspotting. Welcome to Lynch's Nightmare.

- 08.09.13 - Komentář obsahuje Spoilery! Cestička skrz houštinu filmové neznalosti, k ještě před měsícem pro mě neznámému režisérovi se pomalu, ale jistě začíná prošlapávat. Na některých místech už nevyrůstá tráva a tvoří se hlína, a jak se znám, tak za chvíli tu bude čtyřproudová silnice. Ani ne neznámému režisérovi, o jeho Modré jsem věděl a váhal pár let a přiznám se, že to nakonec bylo správné rozhodnutí. Pochybuji o tom, že bych dřív jeho dokonalou práci ocenil. Po shlédnutí trilogie inspirované třemi barvami francouzské vlajky jsem se v jeho tvorbě pustil dál a musím říci, že s radostí budu pokračovat. Kieslowski je precizní režisér, který vypráví příběhy zdánlivě obyčejných lidí s poetickým nádechem. Jeho smysl pro detail je skutečně kouzelný, ať už se to týká pečlivých záběrů, nebo psychologie hlavních postav. Tyto postavy mají téměř vždy slabost pro hudbu, ať už jsou to pianisté, hudební skladatelé, operní zpěvačky nebo i mužem, který sedí ve stanici metra a fouká do dřevěného hřebenu, aby si přivydělal pár franků. Není divu, hudební doprovod Preisnera je jen další silnou stránkou, která podtrhává atmosféru celého příběhu. Jak již při zmíněné hudbě, při které běhá mráz po zádech, se nelze ubránit podmanivosti všech Kieslowskich filmů. Na rozdíl od výtvarného umění zde perfekcionismus oceňuji. Jak jinak bych dokázal obhájit tu slzu na kraji oka, která se tvoří při sledování loutkového divadla, kdy jen sedíte stejně jako osmileté děti v publiku a napětím ani nedudáte. Jen tiše sedíte a sledujete tu figurku mladé a nadějné baletky, která upadá na podlahu scény. Však není všemu konec a z uzavřené kukly, která pokryla tělo loutky, se vyklube motýl. Znovuzrození, ať už fyzické, nebo duševní. Tento příběh končí dobře na rozdíl od skutečnosti, kdy v jiné zemi upadá operní zpěvačka Weronika na zem a umírá. Nicméně tam, kde Weronika končí, Véronique pokračuje a učí se i byť nevědomě z chyb oné spřízněné duše. Nebýt tohoto magického propojení dvou osob, tak by se Véronique opět spálila o kamna. Kieslowski je pro mě básníkem, který dokáže velice přesvědčivě odvyprávět příběhy těchto lidí kouzelným způsobem, a i když jsem o jeho precizním rukopisu věděl hned po Modré, tak zde jsem si ji vychutnával plnými doušky. Pro mě zatím nejlepší Kieslowski.

Do malého městečka přijela velryba a sní i nepokoje rozzuřeného davu. Měří přes dvacet metrů, je jí vidět až do chřtánu a strašně smrdí. Člověk tam stojí v úžasu jak mocná je vůle Boha Stvořitele. Jeho všemohoucnost se zrcadlí i v tom zvířeti. Strnulým pohledem do očí velryby se postavíme tváří v tvář proti běsnící vřavě, která je stejně jako velryba ztělesněním obrovské síly, kterou stvořil bůh. Zbraně jednoho dne utichnou, lidé se rozejdou, ale velryba jako symbol civilních nepokojů zůstává majestátně stát uprostřed náměstí za doprovodu božské melodie hrajících na skvěle naladěném nástroji o sedmi tónech, které nebereme jako součást oktávy, nýbrž jako sedm.

Neodpustím si citaci. „Jestli válka je správná, pak láska nemá místo na tomto světě. Ale v takovém světě nemám sílu žít.“ Opět jeden z příběhů o krutosti a neúctě k lidskému životu, jak už konvertování domorodých kmenů na (pravou víru), tak i jejím pozdějším vyhlazováním, neboť jestli dáme lidem kulturu, vzdělání a domov, tak proč je potom o to připravit. Film plných rozpolcených pocitů o církvi a jejím počínáním se skvělou hudbou, která je doplněna výbornými hereckými výkony Roberta De Nira, Jeremy Ironse a Liama Neesona. Jsem rád, že mě opět po dlouhé době nějaký film dohnal k slzám (a to nejsem katolik).