papuchalk

Jeden z nejlepších koncertů, který jsem kdy viděl. A to přiznávám, že moje srdcovky jsou obvykle z jiných částí světa. Hrana je až nečekaně z blízka, ze Slovenska. Proč je to nejlepší koncert jaký jsem kdy viděl? Tu hudbu (i texty) napsal obrovský skladatelský talent, který to napsal (a zemřel) dřív, než stihl dospět a začít myslet na peníze, nebo slávu, image. Marek Brezovský zemřel ve věku pouhých 20ti let z vlastního rozhodnutí, přesto stihl složit více kvalitní hudby, než většina profíků za celý život. Ta hudba se nepodobá ničemu co jsem kdy slyšel, přestože v tom věku člověk obvykle hledá sám sebe, a má nějaké hudební vzory, které do svého hraní promítne ať chce nebo nechce. Brezovský nekopíruje, naopak velice sebevědomě ukazuje svou hudební vyspělost a vyzrálost (ve věku náct..). Měl obrovský záběr žánrů, od punku, rocku až po vážnou hudbu. Hrana je tedy kompilací všeho možného od něj, zejména v první polovině koncertu se mezi kvalitní nadupané instrumentálky občas vměstná lehce tuctově znějící punk/rockovka, a působí to trošku nekoncepčně, jenže.. v polovině koncertu se to přepne do tematicky trochu jiné nálady a začne vážení neuvěřitelná exploze instrumentálních, aranžérských a skladatelských orgií, stále na platformě artrocku. Od skladby Llano Estacado působí koncert více koncepčně, se zcela evidentním záměrem gradovat těmi nejlepšími skladbami koncert do velkolepého finále. Co zde musím zmínit jako jednu z nejdůležitěších věcí, ty texty...  zejména texty posledních 4 skladeb (což je ovšem 30 minut čistého času hudby) se mě dotýkají jako nic jiného, co kdy u nás vzniklo. NIkdy žádný tuzemský skladatel, ani český ani slovenský, nedokázal napsat takový text, který by se mě takovým způsobem dotýkal a byl pro mě velice osobní jako od Marka Brezovského. To je i ten důvod, proč tento koncert řadím výše než moje zahraniční srdcovky, protože upřímně, u těch zahraničních mě vpodstatě texty nezajímají. V angličtině většina textů zní jako klišé a obecné prázdné fráze.. nedostane se to ke mě tak hluboko. No a v neposlední řadě musím zmínit úroveň muzikantů. To jsou světoví borci. Zejména Martin Valihora na bicích. Intenzita s jakou koncert odehrají nemá obdoby. Neviděl jsem nikdy takové soustředění do každé noty jako v tomto záznamu. Skladby jsou náročné na dynamiku, tichá místa se střídají s nářezem, a je vidět jak moc úsilí dávají muzikanti do kontroly intenzity. Je to perfektní zkrátka. Koncert má i nečekané emoční rozuzlení. Po celou dobu koncertu malíř maluje velký obraz, na němž pravdepodobně zobrazuje Mareka jako kojence.. při poslední skladbě zatře celý obraz černou barvou. Toto znehodnocení, nevratné zničení vlastního díla, spolu s emočně silnou poslední skladbou zaměřenou na úmrtí a ztrátu Mareka, dodává koncertu ještě další rovinu, něco k přemejšlení. Sejmulo mě to :/ Celý koncert je stále k vidění na youtube ............................. https://youtu.be/J_vCsJn3fq0?t=3752

Zase slabší díl, stejně jako třetí, zaměřený na francouzský tým a francouzského jezdce, kterého vybrali, aby vyhrál tour, ale on ze sebe s obrovským sebezapřením a sebeobětováním za celou zemi vyškrábal přinejelšpím čtvrté místo. Obrovské zklamání, protože neskončil ani na bedně, a přesto nejlepší francouzův výkon za posledních 20 let? Strašný schizo. Nechtěl bych být francouz na TDF, hrozně nevděčná role.

Tour přímo do žíly. Pro fandy je to povinnost zkouknout, protože nic lepšího neexistuje. Dá se tomu vytknout překvapivě málo věcí, přestože tour je tak obsáhlý téma, že pojmout takový dokument jde tisíci způsoby. Zvolený formát vyprávění se mi líbil. Zjednodušeně: Každá kapitola se zaměří na dva jezdce, díky kterým se ukáže, jak tenká linka je mezi úspěchem a neúspěchem. Zfilmované je to takovým stylem reklamy nebo traileru, čili série střihů, krátkých rozhovorů, namíchaných do záběrů z etapy, či záběrů z minulosti. Ještě než jsem začal koukat, měl jsem k tomu spíš negativní postoj, ale nakonec mě to tak pohltilo, že jsem to viděl během dvou dní celé, a nakonec tomu můžu vytknout asi jen dvě věci. Zaprvé velká chyba v posledním dílu, kde prostě neukázali velice důležitou událost z finální etapy.. nebudu spoilerovat, ale kdo tour viděl tak hned pozná o co jde. Zadruhé, některé rozhovory jsou viditelně dotočeny až po skončení tour, ale vyřčené jsou záměrně stylem jakoby by byly natočeny ještě před konkrétní etapou, o které je zrovna daný díl, aby vytvořili napětí, jestli se to tak opravdu stane. Někteří vystupující s tímto fejkem, chceteli trikem, měli docela problém, např Roglič. Dá se však toto řešení pomocí dotočených rozhovorů pochopit z dramaturgického hlediska, protože potřebujete nějak vytvořit linky a dějové oblouky. Kritizuji to, ale chápu to jako jeden z mála způsobů jak z toho udělat příběh. Takže co. Super materiál, který jsem ihned po skončení rozkoukal znova od prvního dílu. Pecka.

Čtvrtý díl končí v cíli jedenácté etapy, která se zapsala do novodobých dějin cyklistitky. Tým třech jezdců TJV udolal krále a dokázal ho sundat ze žlutého. V této etapě jezdci nabídli filařům takových malin k posbírání, že je opravdu těžké je nějak systematicky posbírat a udělat z nich krásný pohár se šlehačkou. Myslím, že se to uplně vrchovatě nepovedlo a pár jich na zemi zůstalo. Pět hvězd je spíš za to co předvedli sportovci, než filmaři.

Třetí díl je zaměřený ryze na francouzské týmy a francouzské jezdce. Jelikož se až na jednu výjimku jedná o zoufalce, je i tento díl doposud nejslabší : D Ale umět skousnout ten zmar, přestože od tebe celý národ očekává výhru, to je teda taky umění s tím žít : /

Po dvou dílech hodnotím velice kladně, a to čeho jsem se asi nejvíc obával a trochu mě to odrazovalo předem, se vlastně vůbec nekoná. Pády z gopro kamery umístěné přímo na kole vypadají o dost drsněji než z uhlazených televizních záběrů. Pokus ukázat tour syrověji, než jak ji vidíme z přenosů se tedy určitě povedl. Když sledujete pozorně mimiku sportovních ředitelů v některých záběrech, je vidět, pod jak velkým jsou tlakem, a jak strašně špatně snášejí kritické momenty, jakoby šlo o jejich poslední závod u daného týmu. Ani u fotbalových trenérů jsem neviděl podobné kolapsové stavy. Tlak na výsledek je enormní, a občas i z toho dokumentu je to tak strašně cítit, až mi z toho nebylo dobře. Oba díly byly zaměřené trochu jinak a doufám, že to tak vydrží i dál, protože to má výborný vývoj a zatím celkem logickou dramaturgii.

Tohle mě fakt překvapilo nečekal jsem moc. Nasmál jsem se opravdu dost. Příběh má taky několik pěkných ponaučení, který asi pochopí spíš dospělí lidi než děti. Co mi trochu vadilo byly některý animace akčních soubojů. Bylo to laděné do komiksů, ale nepůsobilo to realisticky. Prostě nemám rád nízkofrekvenční video jakéhokoliv typu, trhací kalendáře na obrazovku v roce 2023 nepatří. Naštěstí tuto animaci nepoužívali často, ale škoda, jinak by to byla jasná za 5.

tenhle film je jak ta patnáctimetrová malovaná freska na nějaký velký zdi. Prohlížíte si to půl hodiny, je tam hodně postav a izolovaných mini příběhů. Jenže v tomto díle to uplně nefunguje, nejspíš proto, že se nemohli rozhodnout zda točí celovečerní film, nebo dvoudílný film, nebo čtyřdílný seriál. Sedím na konári je mi dobre je vpodstatě podobný film, ale jen s pár postavami, a vyznívá to daleko uceleněji a silněji. Velkým neduhem Včely je délka, příliš mnoho postav, velké časové období, mnoho rodin které mají každá trochu jiné problémy. Film nemá jednu dějovou liniii a jedno nosné tema. Když už skoro po třech hodinách doufáte v nějaké ucelené zakončení, ze kterého vyplyne nějaké ponaučení či životní moudro, film naopak otevře obří téma první světové války a rozjede se to nanovo, ale zase trochu jinak. Potom když se chlapci vrátí z vojny, máte pocit že je po válce, ale o pár minut dále se hoši z nějaké oslavy zvednou a vyhlásí, že se teda vrací na frontu, a jede se znova do války.. Zkrátka, je to i málo vysvětlující a nedrží to moc pohromadě, je to jako tři filmy zcvaknuté dohromady. Nejvíc to dává smysl dokud ještě žije starý otěc Pichanda, pan Kroner. Tam to mělo skončit, ale film dále zaplatili Němci tak se pokračovalo.. proč proboha. Z technické stránky filmu je velmi špatný zvuk, takže někdy opravdu ale opravdu nerozumíte co povídají. I přes všechny neduhy se dá na tu fresku z dálky koukat a vnímat nějaký závan doby, do té doby závan neviděný. Na svou dobu určitě zajímavé zfilmování konce 19. století a začátek nového.

Revoluce. Jedno Slovo z oficiálního textu distribuce, který popisuje o čem film je (do té doby němé filmy začínají mluvit), a mě došlo, že sám tento film je revolucí. Pro mě je tento film milníkem, kdy se definitivně vystřídává stará generace režisérů (nedávno jsem viděl poslední film Terryho Gilliama, na kterého jsem si při filmu několikrát vzpomněl..) s tou generací novou, kterou reprezentuje právě Chazelle. Babylon je i o tomhle střídání cyklů, a mě to do sebe náramně zapadlo, kurnik opravdu Chazelle nemohl s tímhle filmem přijít v lepší dobu! V tomhle filmu je strašně vidět, že starý časy skončily. Babylon je tak unikátní film, že těžko hledám superlativy. Víte, že se koukáte na něco velkýho, co se stane kultem jako třeba Pulp Fiction. Není to totiž klasický spektákl, kde všichni odvedli stoprocentní profesionální práci. Tohle je ještě něco víc. Stane se to jednou za 20 let a pouze několika režisérům a povětšinou jen jednou za život. Ihned po skončení hledáte, s jakým filmem tohle srovnat, dát do kontextu. Můžete sice přijít na to, že Babylon je v něčem podobný nedávnému Gatsbymu, nebo Gilliamovu Strachu a hnusu, nebo jeho poslednímu DonQuijotovi, anebo si můžete myslet, že Babylon je jako ten nejlepší Tarantino (ale ještě na steroidech), a taky na Aronofskyho si vzpomenete. Jenže to je ještě pořád málo, Babylon je daleko větší než to. Je sebevědomější a drzejší v tom co na vás sype, jakou formou, jak sebevědomě buduje charaktery a používá je pro vyprávění. Velice sebevědomě, aniž by se vás ptal co si o tom myslíte nebo o tom víte, bere jednu historickou etapu hollywoodu a buduje z ní neskutečně zábavný ale taky poučný mýtus. Myslím, že hned od začátku je jasné, podle toho do jaké absurdity film vystavuje jednotlivé scénky, že nemá za cíl zobrazit skutečný Hollywood, tak jak existoval. Samotný fakt, že film na čsfd ani není zařazen do kategorie HISTORICKý, to jen potvrzuje. Chazelle na vás hned od začátku bez varování hodí to svoje absurdní panoptikum postaviček a prostředí, a snad většině lidem je jasné, že to nejsou opravdový dvacátý léta, ale dvacátý léta viděné dnešní optikou, a navíc prohnané filtrem kreativního umělce, jímž Chazelle bezpochyby je, a který má navíc zcela jasnou vizi originality, jak má výsledek působit, a jakými prostředky toho chce dosáhnout a nakopat vám gule. Nechápu proč kritici vyčítají filmu jeho historickou nepřesnost, když to přece k tomu co chtěl Chazelle sdělit není potřeba. A který film z Hollywoodu je historicky přesný? Výsměch! Za vypíchnutí stojí první půlka filmu, která zobrazuje přechod z němého filmu na ozvučený. To je tak neuvěřitelně vtipně a mistrovsky vystavěná sekvence filmu, že jsem nic lepšího strašně dlouho neviděl. Nutno podotknout, že co je zde polovina filmu je obvyklá délka celovečerních filmů. Druhá půlka filmu je trošku těžší na strávení a myslím, že trochu lepší zakončení tohohle filmu by obrátilo jeho všeobecný propadák na absolutní výhru i u širší veřejnosti.

K tomuhle filmu se jednou za čas rád vrátím i v dospělosti, a je tedy něčím zvláštní, protože šedesátý léta nějak opakovaně sledovat už nemá moc pro mě smysl. Těžko se hledá čím to je, ale když začnu tím, že je to nejspíš tím jemně naznačeným romantickým trojúhelníkem ústředních postav, tak nemůžu minout. Dále je to i souhrou Redforda s Newmanem, kteří dokázali zahrát neuvěřitelně kompatibilní duo kamarádů, jejichž vztah nešustí papírem scénáře, nýbrž je živoucí a opravdový, jak jen může být. Někteří je dokonce srovnávají se Zkrocenou horou, ale to je podle mě hodně přehnaný. Homosexuální vztah tam není naznačen ani jediným pohledem nebo úsměvem. Zajímavé je, že ten film obsahuje minimum hudby, podle zajímavostí je použito pouze 12 minut hudby, tak to je snad rekord. Ale ono to zvláštně funguje. Scénky bez hudby nechávají herce vyniknout daleko víc, protože hlavní vaše pozornost je na jejich hraní, bez přikrášlení hudbou, která vás tak nenavádí jak se máte cítit. A potom, když najednou hudba po hodině filmu zahraje, je to jak červánky na nebi zapadajícího slunce uprostředka prázdnin. Z děje zaujme zejména honička s nájemnými lovci hlav, která se natáhne asi na 30 minut!!, a je tak šikovně natočená, že unikající kamarádi za sebou pořád v dálce vidí své pronásledovatele, ať je den, nebo noc, a je zakončená neuvěřitelným skokem ze skály. Tato honička působí dost vážne, v kontrastu se zbytkem filmu, který má spíš komediální vyznění vylupovaček bank a vlaků. Závěrečná přestřelka je taky vynikající, včetně zamrzlého obrazu těsně před tím, než jsou oba zastřeleni. Režisér je vlastně díky tomuto triku nechal tak trochu přežít (nevidíme jejich smrt). Podle wikipedie je však tahle hrdinská přestřelka proti přesile vymyšlená, jelikož Butch s Cassidym se podle shody většiny historiků zastřelili sami v noci po celodenní přestřelce s třemi policisty. Jejich zranění byla tak velká, že místo pomalého umírání zvolili rychlou smrt vlastní zbraní. Jinak se film rámcově drží historicky ověřených faktů.