Sareen

Sareen

Barbora Petrášová

okres Český Krumlov


28 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 21.10.2015  23:31
    Adaptace (2002)
    *****

    Jak bychom mohli porozumět smyslu našeho světa z mikroperspektivy, kterou máme k dispozici? Fungujeme a děláme jen to, k čemu jsme byli stvořeni? Jediným barometrem, který máme je naše srdce. A pak... stane se něco velkého. Milujeme, toužíme, dychtíme. To je naše přirozenost. Důvodem proč stojí za to mít nějakou vášeň je prý to, že zmenšuje ten obrovský svět na jakousi přijatelnou velikost. Existuje tolik nápadů a věcí a lidí, až příliš mnoho směrů kterými se dá jít. Miliónů malých světů uvnitř jednoho velkého. Tento film je o pochopení. Sebe, světa a sebe ve světě. Nádherný.

    • 20.9.2015  10:00

    Člověk se rodí do vnitřní svobody, která je od počátku jeho vývoje (věků) na tomto světě opracována nástroji lidství. Člověk ve světě jako nevinný, čistý, bezstarostný, pln ideálů a důvěřivosti, setkává se nastoupen cestu s momenty učení a zvratů, které jej tvarují. Utvářením vztahu se definujeme, přicházíme k vědomí sebe sama, k vědomí kdo jsme, kdo jsou druzí, co nás přesahuje. Pod proudem individuace zakoušíme mnohdy bolestné poznání, že z jednoty (s matkou, Bohem) stáváme se hledajícím, vnitřně toužícím po dokončení. Ústředním tématem Rytíře pohárů je člověk ve světě, poutník postupně zanášející na mapu života vědomí svých zkušeností a prožitků. Plně prožívat tedy „být v kontaktu“ se zde jeví jako zásadní a predestinující k dosažení jakési schopnosti cítit vanutí nejvyšší bytosti v nás a tak docházet pokoje, smyslu. Rick jako muž středního věku teprve hledá, tápe, po malých krůčcích znovuobjevuje, opět ztrácí a opět nalézá přístup k ryzímu vnímání. Pod tíhou komplikovaného vztahu s otcem, bolesti ze ztráty svého bratra, nenaplněnými vztahy se ženami jeho hlava i srdce obrostly trním. Klam a zdání všedního vkradly se spolu na jeho obzor. Žije svůj život jakoby ve snu, obluzen povrchní krásou a zábavou, navštěvuje večírky, bloumajíc se potácí mezi prací a domovem. Symbolicky jej probouzí jednoho dne ze sna zemětřesení v Los Angeles, kde žije. Abychom v našich životech rozpoznali světlo, rozpomenuli si na slunce v nás, musíme projít temnotou, stesky a zklamáním, dopustit se omylů a přešlapů. Rick se nachází v bodě své existence, kdy se začíná „probouzet“. Ve výkladu tarotových karet se objevuje karta Věž, která oznamuje náhlý a nečekaný konec čehosi, co doposud tvořilo Rickův svět, oznamuje převrat, zhroucení starých struktur a idejí, poukazuje na revoluční životní změnu. Život a existence jsou otřeseny v samotných základech. Karta Blázna jej vyzívá k otevření nového začátku, nastolení nového směru, aby k sobě s důvěrou nechal vstoupit nový začátek jako příležitost.

    • 8.1.2015  14:36

    Dokument o citlivé výpovědi umělců o téměř intimním vztahu k přírodě a životě v ní. Antonín Slavíček a U nás v Kameničkách, Jakub Deml a Moji přátelé, Otokar Březina a Větry od pólů, Josef Florián a jeho vydavatelská činnost a mnozí další o původních místech Vysočiny odkud pocházeli. Básníci, malíři, skladatelé Vysočiny ve svých dílech zanechali jakýsi dokument krajiny, mluví o zdrojích inspirace, o pramenech a zřídlech, o vodě, rostlinách, zvířatech... Ještě v polovině dvacátého století příroda nikoho tolik nefascinovala, neboť byla všude, člověk rostl v ní, důležitost malířů a literátů ale byla v tom ukazovat, že příroda poutá teprve převedena do obrazů, pak lidé objevují její citovou hodnotu. Lidé té doby, první poloviny dvacátého století, mnohem více žili venku, na pastvě, v lese, u potoka, a proto podobný typ umělců, jak uvádí Václav Cílek, se asi dlouho nezrodí. Například Jakub Deml, který se ve svých textech přenáší do světa rostlin (květin a hub) a přímo je oslovuje jako přátele, sestry a bratry. V dílech vzpomenutých autorů je patrný silný vztah ke krajině, ke scenériím i k jednotlivostem. Snímek hovoří o těch, kteří potřebou jisté soukromé oázy, vyhrazením si jakéhosi svého soukromého ráje, spatřovali přírodní skvosty také ve svých zahradách a mohli tak nerušeně tvořit. Ať už příroda vyhrazeného prostoru v krajině či v nitru, inspirovat může ostatní napříč časem a generacemi. "Krajino dětství proudem unášená, plavými víny rána prolnutá, v zrcadlech vln tisíckrát roztříštěná, tys minula. Krajino měst již bříška holubů si chválí, když navečer si krouží jenom tak, jak jsme si oba hříšně patřívali, teď naopak. Krajino snů s krví na stromech, jíž poděšen jsem v nocích pádíval, do tebe patřím ty lásko ty mne nech, já v oči tmy se příliš zadíval." (Tři Krajiny, František Halas)

    • 19.10.2013  19:08
    Gravitace (2013)
    *****

    Ryan Stone se během svého pobytu Tam pokusí dýchat i za nás. Potřeba být. Touha být. Zaměřit se do sebe spolu s pohledem do Slunce, vyzdát si Zemi a vyznat se z bolesti v prostoru bezprostředního kosmu. Pocítit křehkost lidského těla a zranitelnost nitra v nás, jak na sebe přebírá podobu válečníka. To vše bystří smysly společně s náhlým dočasným unikáním do nekonečna. Je pro člověka gravitace požehnáním? Obrazy a dialogy propojené s vírou napovídají lidskému rozumu. Patřit na Zemi se zdá být tolik samozřejmé. A v úplné samotě signál slábne, je tišší a tišší, ale přesto docela zřetelný. Vnuknutí přichází náhle, alfa rytmus, sen, pohyb duše nebo zázrak? Měl by se snad jeden tázat k tělu, k přírodě v našich buňkách nebo k lidskému výtvoru, k obecným pravidlům mechaniky, či k Bohu? V závěru znovuzrozená z "mořské pěny" a z rozžhavených úlomků z cest ukazuje divákovi cestu. Směřováním k účinkům anageneze posouvá hranice světa. Snímek může být sondou do vnímání vlastní konečnosti a zároveň evokací našich nejhlubších myšlenek, stejně jako pobavením jednoho efektního barevného podzimního odpoledne. Nelze mu však upřít potenciál k vytvoření atmosféry absolutního napětí.

    • 19.10.2012  23:43

    Dítě je jako houba, nasává vše kolem sebe, je senzitivní. A možná proto, že tento jedinečný film ustavuje na střed právě děti, dva malé přátele v nelehké době, disponuje neméně citlivým příběhem. Vždyť děti a kreativita hledíc do tváře smrti, každodennosti s výrazem bolesti, vytváří ze strašného neznámého bezpečné známé pomocí hry - přirozenosti a fantazie, která chrání, odlehčuje. Člověk si přesto přivyká snáz, když cítí blízkost.

    • 11.10.2012  09:50

    Citlivé téma vzájemného sbližování dvou lidí z odlišných sociálních poměrů, uzavírání své dosavadní minulosti (rozchody) a s ním související problémy inspirovaly režisérku Edith Calmar k vytvoření snímku „Smrt je pohlazení“ (Death is a Caress). Mladý a pohledný automechanik Erik potkává šarmantní bohatou Sonju, je sice zasnoubený s Marit, prostou a skromnou dívkou z nižší sociální vrstvy, ale tím, že se mu otevírají nové možnosti je velmi přitahován. Sonja je klasickou postavou femme fatale. Svůdná a charismatická žena, jež je schopna Erika až nadpřirozeně okouzlit a podmanit si ho. Ve svém manželství je pravděpodobně nespokojena a taktéž jí láká „něco nového“, „jiného“. Drama, jehož předlohou byl román od Arne Moen z roku 1948, můžeme zařadit do kategorie noirových filmů čtyřicátých let. Dějovou linii sevřenou retrospekcí provází z podstaty vyvrcholení příběhu kriminální podtext, převaha „tmavých tónů“ low key osvětlení, osoby podřízené melodramatičnosti a noirové osudovosti. To člověku neznámé, zároveň ale i příjemné, to velmi láká a přitahuje. S rozpoznáváním však může přijít rozčarování. Vztah prochází vývojem obdobně jako veškerý život v přírodě, vztah tepe. Od nesmělého křehkého počátku postupně nabývá sil a zraje. Čas plynoucí k zániku vyměřuje to společné nebo to rozdílné. Zda-li se právě tito milenci dostanou do přízně osudu nebo ne, napovídá název filmu.

    • 29.1.2012  22:09
    Bůh masakru (2011)
    ***

    Do posledního detailu vypilovaný Bůh masakru svým pokusem o konverzační dokonalost, zaostření na morální dilemata a poodkrytí osobnostních neduhů člověka vlastně tratil. Ale jaképak poodkrývání, zde se jedná o úplné obnažení. Pro divákovu představivost a tušení širších bohatě vystavěných vazeb jednotlivých témat, dotváření významů (což je pro typ takovéhoto snímku jednoznačně důležité), nezbylo místa. Snad pro samotný deficit kreativity v některých bodech dialogů (viz. útrpná zmínka Nancy o ubohosti hochů a jejich způsobu nošení tašek apod.), snad pro naprosto nelogicky pospojované dění uvnitř bytu a venku u výtahu. Takto by se "normální" lidé asi opravdu nezachovali. Postupné odhazování společenských masek je zde vyhnáno do krajnosti. Ano to byl jistě záměr - pracovat až s absurditou, jenže s takovou absencí opravdovosti...? Chvílemi jsem s herci a jejich poměrně těžkou divadelní látkou na filmovém plátně opravdu soucítila. Měla jsem pocit jakoby Kate Winslet svou roli spíše protrpěla. Budu však doufat, že se mýlím. Ještě že zde zbylo místa pro trochu toho příjemného humoru.

    • 26.12.2011  02:09
    Slunovrat (TV film) (2000)
    *****

    Nemohu nalézti slov... "A přece láska jako modrá skalice, ta krásná dřina k uzoufání, nás zachránila, dozrál vinohrad, pod tíhou hroznů čas se sklání. Zas konec léta zas je blízko k vínu, a čistý vítr zpívá o podzimu, tak jako tenkrát dávno kdysi." / "Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami. A přicházejí jako stíny ve vlasech popel kusy hlíny. Tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme. Po chrpách, které kvetly loni, slabounce jejich ruce voní." (J. Skácel) Překrásné verše Jana Skácela jistě znají všichni. V kombinaci s hudebním doprovodem Jiřího Pavlici, potažmo celého Hradišťanu, a citlivé (především blízkostí k přírodě a lidovosti) obrazové mozaiky Petra Hajna, Petra Vejslíka a Milana Popelky se ucelené dílko zdá velmi vydařené.

    • 21.11.2011  11:44

    Jsme tak jiní, vzdáleni na míle daleko a přesto jsme si tak blízko, spojeni kontinentem, půdou pod nohama, v barevně „kulatém“ dokumentu jako je planeta Země o planetě Zemi. Výpovědí beze slov čistou a čirou jako křišťál je nabídnuto "ticho" k rozjímání o původu a směřování, místo pro meditaci v rytmu tradičních rituálů jednotlivých kultur. Vytáhnout z kapsy klíč a odemknout si… dveře navracející k přirozenosti, vrata ke spojnici světů různého stupně technické vyspělosti. Sejmout otisky přírodě, posvátným božstvům a minulosti v nás, historii psané holýma rukama času, výjimečnou lokací v universu. Vdechovat prastarou a dobře známou vůni půdy, vhledem pochopit. Jedná se o předurčení k časové ohraničenosti jednotlivostí nebo k trvání? Života na Zemi… Nepoztrácet zuby moudrosti, obstát před zubem času. Vůně, štěstí, dech – esence života, to je BARAKA.

    • 11.10.2011  15:17

    Téma vášně a trpělivosti v setkání víry s nevírou již stálo u zrodu zpracování vícera děl. Je právě TO, o čem jsem přesvědčen to jediné a pravé? Nebo mi z úzce vymezeného úhlu pohledu na svět něco podstatného uniká. Mladá dívka, jejíž víru testuje setkání s první láskou nakonec odsouvá zčásti zkostnatělá dogmata (přejatá výchovou) a vydává se svou vlastní cestou. Něčí pravda nemusí být nutně poplatná jinému, striktně a trojjedině. Film přichází s mnohaúrovňovou možností k zamyšlení… otázka hodnot, lásky k Bohu versus lásky k dítěti, témata identity, identifikace, introjektů, osobní svobody, bezmocnosti… vlastně volby, nejsou vynechána.

    • 13.9.2011  00:19
    Radůza - půjdu, kam chci (TV film) (2007)
    ****

    Portrét svébytné umělkyně prošitý výjimečnou sadou nití skaných hloubavou duchovní úpravou… Výrazná chuť k umělecké práci, jakési předurčení k hudební tvorbě vůbec, srdeční autorské melodie, bezprostřednost slovních spojení a plných gest vytvářejí obraz, ze kterého lze číst. Život jako notový zápis osobních významů. Vůbec se nedomnívám, že by se dokumentu nepodařilo dostatečně odhalit ono niterné člověčí specifikum, protože kdo chce čísti mezi řádky, to opravdové a důležité tam najde.

    • 20.7.2011  00:12
    Proměna (2009)
    *****

    Mnohých svět je srolovaný do úhledného tvaru ruličky úspěchu, luxusu, prestiže, moci. Smysl života vyplněného prahnutím, chtěním, hledáním, egem se zdá být v určitých situacích nedostačující, jestli vůbec nějaký. Důležité je dle filmu pochopit. Na okamžik odhlédnout od domnělého sebe sama, konvertovat k opravdovosti zážitkem "proměny". Nezáleží na tom, jak nás dnes definuje společnost, stačí jen obnovit ukryté a zapomenuté zdroje ctností (dle Lao-c'): úcty k životu, čestnosti, laskavosti a služby ostatním. Dotknout se něčího života je o moc cennější než jakkoli hromadit hmotné, přeceňovat sílu peněz, což je dnes tolik aktuální.

    • 14.7.2011  00:42
    Manhattan (1979)
    *****

    More than just a brilliant movie... Nejistota hýbe světem, životy i tesklivými tóny, a ty jsou z toho všeho ještě upřímně nejjistější. Bohužel. Však z chyb se člověk učí. Woody Allen = životní příběh připomínající vřele konstruktivní drama bez stopáže. Such a real life.

    • 5.7.2011  00:52
    Tady (2011)
    ***

    Zašroubovat mraky do sklenic jako zavařeninu, vyšívat mapy do tlustých přikrývek...  I přes lehounké mravenčení vyvolané snovou poetikou a prostorné filozofické úvahy nad pravdou a přáním dojít na konec světa, zůstalo téma převážně oddychového snímku nevyčerpáno. Však jak se praví v úvodu, příběh ještě spí.

    • 14.5.2011  23:35
    Kráska dne (1967)
    ****

    Kráska dne - neobyčejný důkaz existence lidského nevědomí. Mnoho komentářů k tomuto filmu se točí kolem manželské nevěry, spoutanosti ve vztahu, nespokojenosti s nabízenou intimitou. Nemyslím si, že některé z těchto témat by mělo být tématem klíčovým. Zajímavé jsou prostřihy z dětství splétající dějovou linii problematické sexuality Severininy osobnosti, zde to všechno začíná. Sama sebe pak v dospělosti nahlíží se zmateností, když však přistoupí na hru svého nepokojného nitra a vydává se na cestu zpřístupnění slasti, život je rázem klidnější. Jednání pod zkreslenými obrazy skutečnosti paradoxně zprostředkuje uvolnění a možnost nadechnout se ve vztahu. Těžké žít dlouhodobě s tolik zraňujícími vytěsněnými obsahy. Snímek je přesto natočený docela jemně a citlivě.

    • 12.5.2011  00:13

    Teplé letní večery v Paříži? Ba dokonce noci? Nikoliv, pouhé odpoledne stačí. Pro napravení nenapravitelného, kavalíra s duší notorického sukničkáře. Objevena láska ve svém nejjemnějším převleku. Humorné, dojemné a bravurně konverzační.

    • 26.4.2011  23:01

    Vzácná a upřímná výpoveď angažované mladé dívky o životě v Bohu a životě s Bohem, záběry tichých míst, tiché přírody, nádherné fotografie. Hledání sebe sama v pokoře a víře v minulosti naplnilo intenzitou nejednu modlitbu. Přiznání těžkosti minulé z cest ožívá v okamžiku vzpomínky a divák má možnost vysdílet pocity vytržení se z běžné reality a nesnadné adaptace na klášterní život. Poznání světské lásky tak přichází právě včas.

    • 27.3.2011  16:25

    Osobitý a ojedinělý hlas, svou barvou v našich končinách tak vzácný, by jen stěží někdo dokázal napodobit. Důkazem jedinečnosti je právě tato pěkná vzpomínka na Petra. Po rozpačitém začátku s písní Ráchel v podání Báry Basikové a další písně Petra Koláře, uhladil silné emoce Petr Janda se skladbou Bonsoir mademoiselle Paris. Kdo se dle mého názoru nejlépe přiblížil Peťovu projevu, byl s muzikálovou písní Daniel Hůlka nebo překvapivě Václav Bárta. Záměrem tohoto vzácného večera jistě nebylo jakkoli kopírovat Petrův rozsahem nevídaný tenor, ale zavzpomínat a vzdát hold talentovanému muzikantovi a úžasnému člověku. A za to všem účinkujícím patří dík. Ač jsem vždy oceňovala Petrovu spíše ranější tvorbu, děkuji zejména za poslední píseň Spolu. Jasná vzpomínka zůstane.

    • 27.1.2011  00:58
    Ondine (2009)
    *****

    Téměř éterické něžné stvoření vycházející z nekonečných mořských vod. Vlastně Selkie - tulení žena. Jemný pohádkový příběh dává místo vlhkým očím fantazie, stejně tak ale umí zavést k citlivé lidské duši řešící reálné problémy leckterého smrtelníka, běžného života. Krásné, čisté, nevšední. Málem jsem začala věřit na zázraky.

    • 24.1.2011  00:51
    Slzy Konga (TV film) (2009)
    *****

    Obrovská odvaha... hovořit o tak krutých věcech, které se bezprostředně týkají, s někým naprosto neznámým, otevřít se na kameru. Bolestně realistická pravda.

    • 19.1.2011  14:32

    Imprese… tentokrát však žádný Monetův proslulý východ slunce, ale niterná zranění křehké a sevřené baletní hvězdy. Barevná paleta uměleckého ztvárnění je zde zredukována do dvou, černé a bílé. Jako eros a thanatos z hlubokých vrstev dívčiny osobnosti, pomáhají symboly barev konstruovat Ninin dramatický příběh. Prvky té temné stránky se mi v závěru zdají až příliš překombinované a jejich celkové podání trpí do jisté míry frigiditou, dost možná tou samou, jako ve filmu zmíněný výkon představitelky černé labutě. Natalie Portman zahrála báječně, jednotlivé obrazy snímku jsou velmi silnými ikonickými vjemy, jež v paměti zakotví na opravdu dlouhou dobu, avšak očekávání hlubokého prožitku bohužel nenaplněné.

    • 17.1.2011  12:10

    Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí.

    • 26.11.2010  09:15
    Ten život je tvůj (TV film) (2008)
    ****

    V životě přicházejí chvíle, které ani trochu nečekáme. Zůstat po nehodě paralyzován a poután na invalidní vozík je pro mladého nesmírně nadaného pianistu velmi těžkou zkouškou. Námět filmu by se mohl na první pohled jevit možná obehraně a unyle, samotné zpracování však dává příběhu nový rozměr. Jeho poklidné tempo až metronomické adagio nevystavuje diváka nikterak nudnému nebo bezemočnímu filmovému zážitku. Na vlnách melancholie, prožitku krásy hudby, melodií Wolframa de Marco a nyvých pohledů hlavního hrdiny doplujeme do toho správného vývaziště. Se sklonem k poetičnosti, musím ohodnotit čtyřmi. Závěrečné kamarádské klišé "ty to dokážeš" odpouštím.

    • 3.11.2010  14:05

    Silné výpovědi přeživších, kterým dodnes při vzpomínce srdce rezonují hrůzou, jímají člověka až na kost. Kolik zakoušeného utrpení může jeden lidský život vlastně pojmout? Ptám se - pro holou přítomnost naplněnou jen vzácností, prostotou, bytím samotným. Je důležité, že takovéto dokumenty vznikají a sebrané životy zrůdností nacismu se tak nerozplynou do ztracena, nespolknuty časem přežívají v nás.

    • 21.10.2010  22:19

    A pak, že osud neexistuje. Sladkobolný životní příběh obtočený kolem zadumané a přesto sebevědomé Liz, hlavní hrdinky filmu, nabídl jí i jejím potenciálním mužům doopravdy velmi náhodná setkání a vše, co k nim patří. Je to až k nevíře, bolestné rozchody střídají lehce nabytá a sladká seznámení jako na běžícím páse. Opravdu neopravdové… ale, to už bychom snad z americké dílny mohli čekat. Životní krize, pocit prázdnoty zdánlivě bez cesty k sobě, touha po sblížení a zároveň strach Elizabeth vypravily na její šamanem předpovězenou pouť, během níž hledá sama sebe. Bali, Řím, Indie a opět Bali. Krásná místa s krásnou Julií mě přes ulepené pozlátko a nedotažené dialogy stejně zaujala. Škoda jen, že celkový dojem vyhlíží spíše lacině a dle některých končí bezvadný námět téměř v koši.

    • 3.10.2010  20:04

    Snímek o životě uvnitř rodiny se silně patologickými vztahy vyplouvajícími na povrch pěkně pomalu, postupně... Veškeré pozlátko dokonalosti vystřídají emotivní scény citově bezradné matky a sobeckého otce, z jejichž konfliktního náboje nemůže synova osobnost dopadnout jinak, než takto tragicky. Homosexualitu tím nemíním, spíše gradaci protichůdných tendencí vnitřní dynamiky Tonyho psychiky po zavrženíhodném incestu s matkou, které ho dovedou až k její vraždě. Vše jakoby v poklidu, v rukavičkách, v naprosté iracionalitě.

    • 18.9.2010  22:13
    Philippe Noiret (TV film) (2009)
    *****

    Pour abréger... la vie en parfait accord. Mais pas sans souci.

    • 17.9.2010  10:02

    Úžasný citlivý scénář... nemohu uvěřit, že roli malého Arnieho ztvárnil Leonardo DiCaprio! Klobouk dolů! Johnny Depp taktéž výborný!

    • 26.8.2010  14:18
    Země (1996)
    ****

    Dvě strany jedné mince. Dvě tváře člověka s nadměrnou obrazotvorností, jedna prý andělská, druhá pozemská. Ángel nás svými existenciálními úvahami o životě a smrti bezprostředně vtahuje do děje. Ovce zasažené bleskem, dialog s již mrtvým pastevcem a téma stínek a zemité chutě vína pozvolna stimuluje zvědavost a zájem. Až do doby, kdy se děj začíná komplikovat a materiálu je na jeden film příliš. Pro Medema je příznačná symbolika, jméno hlavního hrdiny je Ángel a první dívky, se kterou se u vinic setkává Angela. S ní by jeho jedna část, ta andělská, ráda zůstala a milovala ji, co na to ovšem pozemská část? Ta si vybírá Marii, ženu posedlou sexem, jakožto symbolem živočišnosti, ženu svůdnou, vonící rozkoší. Typický konflikt. Je snad tématika filmu inspirovaná Biblí a přenesená do pozemského života? Andělé, Marie, beránek, víno a vinice… Nevím, ale film ve mně evokuje velmi zvláštní a jedinečné pocity.