Sareen

Jak bychom mohli porozumět smyslu našeho světa z mikroperspektivy, kterou máme k dispozici? Fungujeme a děláme jen to, k čemu jsme byli stvořeni? Jediným barometrem, který máme je naše srdce. A pak... stane se něco velkého. Milujeme, toužíme, dychtíme. To je naše přirozenost. Důvodem proč stojí za to mít nějakou vášeň je prý to, že zmenšuje ten obrovský svět na jakousi přijatelnou velikost. Existuje tolik nápadů a věcí a lidí, až příliš mnoho směrů kterými se dá jít. Miliónů malých světů uvnitř jednoho velkého. Tento film je o pochopení. Sebe, světa a sebe ve světě. Nádherný.

Člověk se rodí do vnitřní svobody, která je od počátku jeho vývoje (věků) na tomto světě opracována nástroji lidství. Člověk ve světě jako nevinný, čistý, bezstarostný, pln ideálů a důvěřivosti, setkává se nastoupen cestu s momenty učení a zvratů, které jej tvarují. Utvářením vztahu se definujeme, přicházíme k vědomí sebe sama, k vědomí kdo jsme, kdo jsou druzí, co nás přesahuje. Pod proudem individuace zakoušíme mnohdy bolestné poznání, že z jednoty (s matkou, Bohem) stáváme se hledajícím, vnitřně toužícím po dokončení. Ústředním tématem Rytíře pohárů je člověk ve světě, poutník postupně zanášející na mapu života vědomí svých zkušeností a prožitků. Plně prožívat tedy „být v kontaktu“ se zde jeví jako zásadní a predestinující k dosažení jakési schopnosti cítit vanutí nejvyšší bytosti v nás a tak docházet pokoje, smyslu. Rick jako muž středního věku teprve hledá, tápe, po malých krůčcích znovuobjevuje, opět ztrácí a opět nalézá přístup k ryzímu vnímání. Pod tíhou komplikovaného vztahu s otcem, bolesti ze ztráty svého bratra, nenaplněnými vztahy se ženami jeho hlava i srdce obrostly trním. Klam a zdání všedního vkradly se spolu na jeho obzor. Žije svůj život jakoby ve snu, obluzen povrchní krásou a zábavou, navštěvuje večírky, bloumajíc se potácí mezi prací a domovem. Symbolicky jej probouzí jednoho dne ze sna zemětřesení v Los Angeles, kde žije. Abychom v našich životech rozpoznali světlo, rozpomenuli si na slunce v nás, musíme projít temnotou, stesky a zklamáním, dopustit se omylů a přešlapů. Rick se nachází v bodě své existence, kdy se začíná „probouzet“. Ve výkladu tarotových karet se objevuje karta Věž, která oznamuje náhlý a nečekaný konec čehosi, co doposud tvořilo Rickův svět, oznamuje převrat, zhroucení starých struktur a idejí, poukazuje na revoluční životní změnu. Život a existence jsou otřeseny v samotných základech. Karta Blázna jej vyzívá k otevření nového začátku, nastolení nového směru, aby k sobě s důvěrou nechal vstoupit nový začátek jako příležitost.

Dokument o citlivé výpovědi umělců o téměř intimním vztahu k přírodě a životě v ní. Antonín Slavíček a U nás v Kameničkách, Jakub Deml a Moji přátelé, Otokar Březina a Větry od pólů, Josef Florián a jeho vydavatelská činnost a mnozí další o původních místech Vysočiny odkud pocházeli. Básníci, malíři, skladatelé Vysočiny ve svých dílech zanechali jakýsi dokument krajiny, mluví o zdrojích inspirace, o pramenech a zřídlech, o vodě, rostlinách, zvířatech... Ještě v polovině dvacátého století příroda nikoho tolik nefascinovala, neboť byla všude, člověk rostl v ní, důležitost malířů a literátů ale byla v tom ukazovat, že příroda poutá teprve převedena do obrazů, pak lidé objevují její citovou hodnotu. Lidé té doby, první poloviny dvacátého století, mnohem více žili venku, na pastvě, v lese, u potoka, a proto podobný typ umělců, jak uvádí Václav Cílek, se asi dlouho nezrodí. Například Jakub Deml, který se ve svých textech přenáší do světa rostlin (květin a hub) a přímo je oslovuje jako přátele, sestry a bratry. V dílech vzpomenutých autorů je patrný silný vztah ke krajině, ke scenériím i k jednotlivostem. Snímek hovoří o těch, kteří potřebou jisté soukromé oázy, vyhrazením si jakéhosi svého soukromého ráje, spatřovali přírodní skvosty také ve svých zahradách a mohli tak nerušeně tvořit. Ať už příroda vyhrazeného prostoru v krajině či v nitru, inspirovat může ostatní napříč časem a generacemi. "Krajino dětství proudem unášená, plavými víny rána prolnutá, v zrcadlech vln tisíckrát roztříštěná, tys minula. Krajino měst již bříška holubů si chválí, když navečer si krouží jenom tak, jak jsme si oba hříšně patřívali, teď naopak. Krajino snů s krví na stromech, jíž poděšen jsem v nocích pádíval, do tebe patřím ty lásko ty mne nech, já v oči tmy se příliš zadíval." (Tři Krajiny, František Halas)

Ryan Stone se během svého pobytu Tam pokusí dýchat i za nás. Potřeba být. Touha být. Zaměřit se do sebe spolu s pohledem do Slunce, vyzdát si Zemi a vyznat se z bolesti v prostoru bezprostředního kosmu. Pocítit křehkost lidského těla a zranitelnost nitra v nás, jak na sebe přebírá podobu válečníka. To vše bystří smysly společně s náhlým dočasným unikáním do nekonečna. Je pro člověka gravitace požehnáním? Obrazy a dialogy propojené s vírou napovídají lidskému rozumu. Patřit na Zemi se zdá být tolik samozřejmé. A v úplné samotě signál slábne, je tišší a tišší, ale přesto docela zřetelný. Vnuknutí přichází náhle, alfa rytmus, sen, pohyb duše nebo zázrak? Měl by se snad jeden tázat k tělu, k přírodě v našich buňkách nebo k lidskému výtvoru, k obecným pravidlům mechaniky, či k Bohu? V závěru znovuzrozená z "mořské pěny" a z rozžhavených úlomků z cest ukazuje divákovi cestu. Směřováním k účinkům anageneze posouvá hranice světa. Snímek může být sondou do vnímání vlastní konečnosti a zároveň evokací našich nejhlubších myšlenek, stejně jako pobavením jednoho efektního barevného podzimního odpoledne. Nelze mu však upřít potenciál k vytvoření atmosféry absolutního napětí.

Dítě je jako houba, nasává vše kolem sebe, je senzitivní. A možná proto, že tento jedinečný film ustavuje na střed právě děti, dva malé přátele v nelehké době, disponuje neméně citlivým příběhem. Vždyť děti a kreativita hledíc do tváře smrti, každodennosti s výrazem bolesti, vytváří ze strašného neznámého bezpečné známé pomocí hry - přirozenosti a fantazie, která chrání, odlehčuje. Člověk si přesto přivyká snáz, když cítí blízkost.

Citlivé téma vzájemného sbližování dvou lidí z odlišných sociálních poměrů, uzavírání své dosavadní minulosti (rozchody) a s ním související problémy inspirovaly režisérku Edith Calmar k vytvoření snímku „Smrt je pohlazení“ (Death is a Caress). Mladý a pohledný automechanik Erik potkává šarmantní bohatou Sonju, je sice zasnoubený s Marit, prostou a skromnou dívkou z nižší sociální vrstvy, ale tím, že se mu otevírají nové možnosti je velmi přitahován. Sonja je klasickou postavou femme fatale. Svůdná a charismatická žena, jež je schopna Erika až nadpřirozeně okouzlit a podmanit si ho. Ve svém manželství je pravděpodobně nespokojena a taktéž jí láká „něco nového“, „jiného“. Drama, jehož předlohou byl román od Arne Moen z roku 1948, můžeme zařadit do kategorie noirových filmů čtyřicátých let. Dějovou linii sevřenou retrospekcí provází z podstaty vyvrcholení příběhu kriminální podtext, převaha „tmavých tónů“ low key osvětlení, osoby podřízené melodramatičnosti a noirové osudovosti. To člověku neznámé, zároveň ale i příjemné, to velmi láká a přitahuje. S rozpoznáváním však může přijít rozčarování. Vztah prochází vývojem obdobně jako veškerý život v přírodě, vztah tepe. Od nesmělého křehkého počátku postupně nabývá sil a zraje. Čas plynoucí k zániku vyměřuje to společné nebo to rozdílné. Zda-li se právě tito milenci dostanou do přízně osudu nebo ne, napovídá název filmu.

Do posledního detailu vypilovaný Bůh masakru svým pokusem o konverzační dokonalost, zaostření na morální dilemata a poodkrytí osobnostních neduhů člověka vlastně tratil. Ale jaképak poodkrývání, zde se jedná o úplné obnažení. Pro divákovu představivost a tušení širších bohatě vystavěných vazeb jednotlivých témat, dotváření významů (což je pro typ takovéhoto snímku jednoznačně důležité), nezbylo místa. Snad pro samotný deficit kreativity v některých bodech dialogů (viz. útrpná zmínka Nancy o ubohosti hochů a jejich způsobu nošení tašek apod.), snad pro naprosto nelogicky pospojované dění uvnitř bytu a venku u výtahu. Takto by se "normální" lidé asi opravdu nezachovali. Postupné odhazování společenských masek je zde vyhnáno do krajnosti. Ano to byl jistě záměr - pracovat až s absurditou, jenže s takovou absencí opravdovosti...? Chvílemi jsem s herci a jejich poměrně těžkou divadelní látkou na filmovém plátně opravdu soucítila. Měla jsem pocit jakoby Kate Winslet svou roli spíše protrpěla. Budu však doufat, že se mýlím. Ještě že zde zbylo místa pro trochu toho příjemného humoru.

Nemohu nalézti slov... "A přece láska jako modrá skalice, ta krásná dřina k uzoufání, nás zachránila, dozrál vinohrad, pod tíhou hroznů čas se sklání. Zas konec léta zas je blízko k vínu, a čistý vítr zpívá o podzimu, tak jako tenkrát dávno kdysi." / "Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami. A přicházejí jako stíny ve vlasech popel kusy hlíny. Tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme. Po chrpách, které kvetly loni, slabounce jejich ruce voní." (J. Skácel) Překrásné verše Jana Skácela jistě znají všichni. V kombinaci s hudebním doprovodem Jiřího Pavlici, potažmo celého Hradišťanu, a citlivé (především blízkostí k přírodě a lidovosti) obrazové mozaiky Petra Hajna, Petra Vejslíka a Milana Popelky se ucelené dílko zdá velmi vydařené.

Jsme tak jiní, vzdáleni na míle daleko a přesto jsme si tak blízko, spojeni kontinentem, půdou pod nohama, v barevně „kulatém“ dokumentu jako je planeta Země o planetě Zemi. Výpovědí beze slov čistou a čirou jako křišťál je nabídnuto "ticho" k rozjímání o původu a směřování, místo pro meditaci v rytmu tradičních rituálů jednotlivých kultur. Vytáhnout z kapsy klíč a odemknout si… dveře navracející k přirozenosti, vrata ke spojnici světů různého stupně technické vyspělosti. Sejmout otisky přírodě, posvátným božstvům a minulosti v nás, historii psané holýma rukama času, výjimečnou lokací v universu. Vdechovat prastarou a dobře známou vůni půdy, vhledem pochopit. Jedná se o předurčení k časové ohraničenosti jednotlivostí nebo k trvání? Života na Zemi… Nepoztrácet zuby moudrosti, obstát před zubem času. Vůně, štěstí, dech – esence života, to je BARAKA.

Téma vášně a trpělivosti v setkání víry s nevírou již stálo u zrodu zpracování vícera děl. Je právě TO, o čem jsem přesvědčen to jediné a pravé? Nebo mi z úzce vymezeného úhlu pohledu na svět něco podstatného uniká. Mladá dívka, jejíž víru testuje setkání s první láskou nakonec odsouvá zčásti zkostnatělá dogmata (přejatá výchovou) a vydává se svou vlastní cestou. Něčí pravda nemusí být nutně poplatná jinému, striktně a trojjedině. Film přichází s mnohaúrovňovou možností k zamyšlení… otázka hodnot, lásky k Bohu versus lásky k dítěti, témata identity, identifikace, introjektů, osobní svobody, bezmocnosti… vlastně volby, nejsou vynechána.