Sareen

Člověk se rodí do vnitřní svobody, která je od počátku jeho vývoje (věků) na tomto světě opracována nástroji lidství. Člověk ve světě jako nevinný, čistý, bezstarostný, pln ideálů a důvěřivosti, setkává se nastoupen cestu s momenty učení a zvratů, které jej tvarují. Utvářením vztahu se definujeme, přicházíme k vědomí sebe sama, k vědomí kdo jsme, kdo jsou druzí, co nás přesahuje. Pod proudem individuace zakoušíme mnohdy bolestné poznání, že z jednoty (s matkou, Bohem) stáváme se hledajícím, vnitřně toužícím po dokončení. Ústředním tématem Rytíře pohárů je člověk ve světě, poutník postupně zanášející na mapu života vědomí svých zkušeností a prožitků. Plně prožívat tedy „být v kontaktu“ se zde jeví jako zásadní a predestinující k dosažení jakési schopnosti cítit vanutí nejvyšší bytosti v nás a tak docházet pokoje, smyslu. Rick jako muž středního věku teprve hledá, tápe, po malých krůčcích znovuobjevuje, opět ztrácí a opět nalézá přístup k ryzímu vnímání. Pod tíhou komplikovaného vztahu s otcem, bolesti ze ztráty svého bratra, nenaplněnými vztahy se ženami jeho hlava i srdce obrostly trním. Klam a zdání všedního vkradly se spolu na jeho obzor. Žije svůj život jakoby ve snu, obluzen povrchní krásou a zábavou, navštěvuje večírky, bloumajíc se potácí mezi prací a domovem. Symbolicky jej probouzí jednoho dne ze sna zemětřesení v Los Angeles, kde žije. Abychom v našich životech rozpoznali světlo, rozpomenuli si na slunce v nás, musíme projít temnotou, stesky a zklamáním, dopustit se omylů a přešlapů. Rick se nachází v bodě své existence, kdy se začíná „probouzet“. Ve výkladu tarotových karet se objevuje karta Věž, která oznamuje náhlý a nečekaný konec čehosi, co doposud tvořilo Rickův svět, oznamuje převrat, zhroucení starých struktur a idejí, poukazuje na revoluční životní změnu. Život a existence jsou otřeseny v samotných základech. Karta Blázna jej vyzívá k otevření nového začátku, nastolení nového směru, aby k sobě s důvěrou nechal vstoupit nový začátek jako příležitost.

Dokument o citlivé výpovědi umělců o téměř intimním vztahu k přírodě a životě v ní. Antonín Slavíček a U nás v Kameničkách, Jakub Deml a Moji přátelé, Otokar Březina a Větry od pólů, Josef Florián a jeho vydavatelská činnost a mnozí další o původních místech Vysočiny odkud pocházeli. Básníci, malíři, skladatelé Vysočiny ve svých dílech zanechali jakýsi dokument krajiny, mluví o zdrojích inspirace, o pramenech a zřídlech, o vodě, rostlinách, zvířatech... Ještě v polovině dvacátého století příroda nikoho tolik nefascinovala, neboť byla všude, člověk rostl v ní, důležitost malířů a literátů ale byla v tom ukazovat, že příroda poutá teprve převedena do obrazů, pak lidé objevují její citovou hodnotu. Lidé té doby, první poloviny dvacátého století, mnohem více žili venku, na pastvě, v lese, u potoka, a proto podobný typ umělců, jak uvádí Václav Cílek, se asi dlouho nezrodí. Například Jakub Deml, který se ve svých textech přenáší do světa rostlin (květin a hub) a přímo je oslovuje jako přátele, sestry a bratry. V dílech vzpomenutých autorů je patrný silný vztah ke krajině, ke scenériím i k jednotlivostem. Snímek hovoří o těch, kteří potřebou jisté soukromé oázy, vyhrazením si jakéhosi svého soukromého ráje, spatřovali přírodní skvosty také ve svých zahradách a mohli tak nerušeně tvořit. Ať už příroda vyhrazeného prostoru v krajině či v nitru, inspirovat může ostatní napříč časem a generacemi. "Krajino dětství proudem unášená, plavými víny rána prolnutá, v zrcadlech vln tisíckrát roztříštěná, tys minula. Krajino měst již bříška holubů si chválí, když navečer si krouží jenom tak, jak jsme si oba hříšně patřívali, teď naopak. Krajino snů s krví na stromech, jíž poděšen jsem v nocích pádíval, do tebe patřím ty lásko ty mne nech, já v oči tmy se příliš zadíval." (Tři Krajiny, František Halas)

Ryan Stone se během svého pobytu Tam pokusí dýchat i za nás. Potřeba být. Touha být. Zaměřit se do sebe spolu s pohledem do Slunce, vyzdát si Zemi a vyznat se z bolesti v prostoru bezprostředního kosmu. Pocítit křehkost lidského těla a zranitelnost nitra v nás, jak na sebe přebírá podobu válečníka. To vše bystří smysly společně s náhlým dočasným unikáním do nekonečna. Je pro člověka gravitace požehnáním? Obrazy a dialogy propojené s vírou napovídají lidskému rozumu. Patřit na Zemi se zdá být tolik samozřejmé. A v úplné samotě signál slábne, je tišší a tišší, ale přesto docela zřetelný. Vnuknutí přichází náhle, alfa rytmus, sen, pohyb duše nebo zázrak? Měl by se snad jeden tázat k tělu, k přírodě v našich buňkách nebo k lidskému výtvoru, k obecným pravidlům mechaniky, či k Bohu? V závěru znovuzrozená z "mořské pěny" a z rozžhavených úlomků z cest ukazuje divákovi cestu. Směřováním k účinkům anageneze posouvá hranice světa. Snímek může být sondou do vnímání vlastní konečnosti a zároveň evokací našich nejhlubších myšlenek, stejně jako pobavením jednoho efektního barevného podzimního odpoledne. Nelze mu však upřít potenciál k vytvoření atmosféry absolutního napětí.

Do posledního detailu vypilovaný Bůh masakru svým pokusem o konverzační dokonalost, zaostření na morální dilemata a poodkrytí osobnostních neduhů člověka vlastně tratil. Ale jaképak poodkrývání, zde se jedná o úplné obnažení. Pro divákovu představivost a tušení širších bohatě vystavěných vazeb jednotlivých témat, dotváření významů (což je pro typ takovéhoto snímku jednoznačně důležité), nezbylo místa. Snad pro samotný deficit kreativity v některých bodech dialogů (viz. útrpná zmínka Nancy o ubohosti hochů a jejich způsobu nošení tašek apod.), snad pro naprosto nelogicky pospojované dění uvnitř bytu a venku u výtahu. Takto by se "normální" lidé asi opravdu nezachovali. Postupné odhazování společenských masek je zde vyhnáno do krajnosti. Ano to byl jistě záměr - pracovat až s absurditou, jenže s takovou absencí opravdovosti...? Chvílemi jsem s herci a jejich poměrně těžkou divadelní látkou na filmovém plátně opravdu soucítila. Měla jsem pocit jakoby Kate Winslet svou roli spíše protrpěla. Budu však doufat, že se mýlím. Ještě že zde zbylo místa pro trochu toho příjemného humoru.

Zašroubovat mraky do sklenic jako zavařeninu, vyšívat mapy do tlustých přikrývek...  I přes lehounké mravenčení vyvolané snovou poetikou a prostorné filozofické úvahy nad pravdou a přáním dojít na konec světa, zůstalo téma převážně oddychového snímku nevyčerpáno. Však jak se praví v úvodu, příběh ještě spí.

Vzácná a upřímná výpoveď angažované mladé dívky o životě v Bohu a životě s Bohem, záběry tichých míst, tiché přírody, nádherné fotografie. Hledání sebe sama v pokoře a víře v minulosti naplnilo intenzitou nejednu modlitbu. Přiznání těžkosti minulé z cest ožívá v okamžiku vzpomínky a divák má možnost vysdílet pocity vytržení se z běžné reality a nesnadné adaptace na klášterní život. Poznání světské lásky tak přichází právě včas.

Imprese… tentokrát však žádný Monetův proslulý východ slunce, ale niterná zranění křehké a sevřené baletní hvězdy. Barevná paleta uměleckého ztvárnění je zde zredukována do dvou, černé a bílé. Jako eros a thanatos z hlubokých vrstev dívčiny osobnosti, pomáhají symboly barev konstruovat Ninin dramatický příběh. Prvky té temné stránky se mi v závěru zdají až příliš překombinované a jejich celkové podání trpí do jisté míry frigiditou, dost možná tou samou, jako ve filmu zmíněný výkon představitelky černé labutě. Natalie Portman zahrála báječně, jednotlivé obrazy snímku jsou velmi silnými ikonickými vjemy, jež v paměti zakotví na opravdu dlouhou dobu, avšak očekávání hlubokého prožitku bohužel nenaplněné.

Osobitý a ojedinělý hlas, svou barvou v našich končinách tak vzácný, by jen stěží někdo dokázal napodobit. Důkazem jedinečnosti je právě tato pěkná vzpomínka na Petra. Po rozpačitém začátku s písní Ráchel v podání Báry Basikové a další písně Petra Koláře, uhladil silné emoce Petr Janda se skladbou Bonsoir mademoiselle Paris. Kdo se dle mého názoru nejlépe přiblížil Peťovu projevu, byl s muzikálovou písní Daniel Hůlka nebo překvapivě Václav Bárta. Záměrem tohoto vzácného večera jistě nebylo jakkoli kopírovat Petrův rozsahem nevídaný tenor, ale zavzpomínat a vzdát hold talentovanému muzikantovi a úžasnému člověku. A za to všem účinkujícím patří dík. Ač jsem vždy oceňovala Petrovu spíše ranější tvorbu, děkuji zejména za poslední píseň Spolu. Jasná vzpomínka zůstane.

A pak, že osud neexistuje. Sladkobolný životní příběh obtočený kolem zadumané a přesto sebevědomé Liz, hlavní hrdinky filmu, nabídl jí i jejím potenciálním mužům doopravdy velmi náhodná setkání a vše, co k nim patří. Je to až k nevíře, bolestné rozchody střídají lehce nabytá a sladká seznámení jako na běžícím páse. Opravdu neopravdové… ale, to už bychom snad z americké dílny mohli čekat. Životní krize, pocit prázdnoty zdánlivě bez cesty k sobě, touha po sblížení a zároveň strach Elizabeth vypravily na její šamanem předpovězenou pouť, během níž hledá sama sebe. Bali, Řím, Indie a opět Bali. Krásná místa s krásnou Julií mě přes ulepené pozlátko a nedotažené dialogy stejně zaujala. Škoda jen, že celkový dojem vyhlíží spíše lacině a dle některých končí bezvadný námět téměř v koši.

Téměř éterické něžné stvoření vycházející z nekonečných mořských vod. Vlastně Selkie - tulení žena. Jemný pohádkový příběh dává místo vlhkým očím fantazie, stejně tak ale umí zavést k citlivé lidské duši řešící reálné problémy leckterého smrtelníka, běžného života. Krásné, čisté, nevšední. Málem jsem začala věřit na zázraky.