buzzwoody

Na Šmakově dračí poušti leží mnohem víc problémů, než na Neočekávané cestě. V první řadě je to zmrvený překlad názvu, ale to nepatří do objektivního posouzení původního filmu. Budu ovšem pokračovat v negativech, ať to máme za sebou. Problémem posledních dvou dílů je Tauriel, vzniklá proto, aby se poslední film roztáhl na dva a vytvořila se vynucená milostná linka. Love story ovšem ve Středozemi nefunguje, viz. nejnezajímavější scény z LotRa (Arwen/Aragorn/Éowyn). Tam však musela jít láska stranou před hlavním příběhem, když ještě feministky a antirasisti nezasahovali do autentických zpracování předloh z dvacátého století (režisér byl při natáčení Hobita údajně nařknut z rasismu, když odmítl obsadit do rolí elfů černé herce). Avšak tady ještě Tauriel nebije do očí tolik, jako v Bitvě Pěti Armád, to je zase pravda. Má dokonce jeden z výraznějších hudebních motivů, Howard Shore ztratil svou můzu a kouzelná hudba z Pána prstenů se vytrácí. Hobit totiž nemá žádnou ústřední melodii, jako byla v LotRu hymna Společenstva. Používá střípky z LotRa a přidává k tomu vlastní kudrlinky, bohužel to ale nezní zdaleka tak dobře, jak by mělo. Co naplat, když skladatel nechá zaniknout nejlepší skladbu z Neočekávané cesty a jindy už ji nepoužije. Zpět ovšem k filmu, stejně jako v prvním díle je zde k vidění velmi povedená vizualizace, Martin Freeman opět exceluje a Benedict Cumberbatch se začíná pomalu lépe uplatňovat jako dabér, jeho Šmak je v rámci možností skvělý. Medděd, Gandalf proti Azogovi, pavouci, scéna se sudy, finální naháněčka v Ereboru, vše jak má být. Jezerní město mi ovšem vadí, starosta a hlavně Alfrid jsou další odklon od předlohy a opět k horšímu, což ovšem ještě není nic v porovnání s tím, co Alfrid provádí ve trojce. Cením návrat Legolase, jehož se opět téměř veškerá fyzika ve filmu zalekla a utekla hodně daleko. Oproti Neočekávané cestě jde o menší stupínek dolů, ale na suverénních pěti hvězdách zůstaneme.

Hobit se nesmí srovnávat s Pánem prstenů, jinak je po ptákách. Pán prstenů je ve všech ohledech propracovanější, úplnější, kvalitnější, lepší. V první řadě se musí divák s tímto faktem smířit, aby mohl pokračovat v cestě k pozitivnímu přijímání třídílného dobrodružství Bilba Pytlíka. Peter Jackson jako by se v určitých momentech či rozhodnutích snažil tomuto pocitu bránit, co mu síly stačí, ale můžeme se jen dohadovat, co může být přičítáno jemu a co ne.. viz. informace o velmi uspěchaném natáčení a dokončování scénáře za pochodu. Hobit je mnohem odlehčenější příběh, který neklade příliš důraz na realismus jako LotR, a je k tomu důvod, protože Hobit je pohádka, až z Pána prstenů se při jeho vzniku stalo drama. Zpět ovšem k tomuto dílu, Neočekávaná cesta je bezesporu nejlepší z celé trilogie, Tolkienovy předlohy se snaží držet nejvíc, a podle toho to vypadá. Mrzí mne samozřejmě zpočítačovělost, jistá míra praktických efektů by taky neuškodila. Jako jeden z nejvíce kladných aspektů filmu pokládám Martina Freemana, jenž celý film táhne, když si trpaslíci vybírají otravnou/nudnou chvilku a Gandalf zrovna bloudí po Středozemi. Ian McKellen je samozřejmě klasa a s rolí Gandalfa si umí poradit, z ostatních herců pak ještě vyčuhuje i Richard Armitage a ze všech trpaslíků budou nejsympatičtější Balin a Dvalin. Zpracování trpaslíků je dle mého velmi dobře zvládnuté a maskéři si na jejich vzhledu skutečně pohráli, díky čemuž se pak i lépe rozlišují. Nenacházím zde žádné vyloženě zbytečné scény, v pořádku je úvodní hostina ve Dně pytle, akční scény mají spád a pokud si divák zvykne na nenápadně se vytrácející fyzikální zákony, dokonce se i dobře baví. Inu, hodně se pokročilo od Legolase, sjíždícího schody na štítu ve Dvou Věžích. Azog je vcelku hrozivý záporák, i jeho backstory je vystavěná obstojně a myslím si, že není chyba ho nastrčit i do zbytku příběhu. Stejně tak je slušná i linka s Nekromantem a nevyslovená hrozba Sauronova oka nahání husí kůži víc, než jeho odhalení v dalších dílech. Za nejlepší scény bych označil jednoznačně Hádanky s perfektním Glumem (jako vždy), závěr u hořící borovice, ale i odlehčení se zlobry. Hudba zde k vykreslení nejpříjemnější atmosféry z trilogie vyniká nejvíce, v dalších dílech už pak není příliš motivů k zapamatování, narozdíl například k zdejšímu nápěvu Misty Mountains. Kdyby takto vypadali i ostatní dva Hobiti, rozplýval bych se. Nejzaslouženějších pět hvězd z Hobitů, ovšem dostanou je i přes výhrady nakonec všichni, protože Středozem je srdcovka.

Silou vlastního šílenství naprosto psychologicky deptající snímek. Mistrné promitnutí knihy na filmové plátno. Dokonalá režie, zneklidňující kamera, psychotická hudba podtrhují děsivou, hrůznou atmosféru. Démonický Rudolf Hrušínský v životní roli hravě strčí do kapsy všechny Hollywoodské herce.

Podmanivá a intenzivní atmosféra podkreslená dunivou, éterickou hudbou dokáže obalit velmi nadprůměrný scénář se skvělými herci do výsledného nezapomenutelného audiovizuálního zážitku a jinak poměrně dlouhá, pro někoho až nepřekousnutelná stopáž se tak mění v barevné, poklidné a emotivní rozjímání.

Zlatý Kruh je prakticky Tajná Služba přes kopírák, pokud by se přidalo mnohem více over-the-top akce, digitálních efektů a známých tváří. Navzdory ostatním lidem mi to rozhodně nevadí a 140 minut mi uteklo jako voda. Herecky nejvíce exceluje Colin Firth a příjemným překvapením je i Pedro Pascal, jenž si skutečně krade každou scénu pro sebe. Jeden z mála záporů je trochu slabší záporák (šišlajícího Sama L. Jacksona je těžké překonat Julianne Moore, i kdyby se snažila sebevíc). Stejně jako v jedničce je tu příjemné množství zapamatovatelných scén (honička s taxíkem, pěvecké číslo a vlastně většina akčních scén) a to je přesně to, co od filmu chci. A ještě pár dní si asi budu zpívat Johna Denvera. :)

Některé filmy balancují na velmi tenké hraně mezi vtipností a trapností a je obdivuhodné, jak tenhle tuto situaci s naprostým přehledem zvládá, dusíc člověka vlastním smíchem.

Úžasný závěr s draky slouží jako neskutečné nahození chuti si okamžitě pustit další sérii. Toto je však jeden z posledních dílů na dlouhou dobu, kde je Daenerys ještě pořád sympatická postava, pak to půjde až do šesté série výrazně z kopce. Naopak začíná cesta vykoupení pro postavu Králokata, který si od této epizody začal postupně získávat moje sympatie.

Legendární díl, který skutečně udává směr, jakým se Hra o trůny bude v příštích sériích ubírat. Ned nás opouští, vyprovázen perfektně natočenou poslední scénou, která bere dech i na páté shlédnutí. I kromě úžasného finále je však epizoda našlapaná, Tyrionova nepovedená bitva mě vyloženě rozesmála a skvělé bylo i odhalení mistra Aemona, linka Khala Droga se však bohužel ponořila do největšího hnoje, do jakého jen mohla.

Po povedené páté epizodě šestka udržuje nastavené tempo a nabízí první smrt jedné z hlavních postav v teď už jedné z nejikoničtějších scén z celého seriálu. Máme tu pak i skvělou zkoušku bojem a vyniknutí Bronna, v budoucnu velmi sympatické postavy. Linka Starků na Zimohradě taky konečně, aspoň na chvíli nabírá spád s potyčkou s párkem divokých. Ned by byl dobrý král, kdyby neseděl v hnízdě hadů, jakým je Královo přístaviště.

Příběhová část Hry o trůny má nesporné kvality. Všichni však ví, že jen na tohle by seriál nikoho neutáhl. Proto v tomto díle konečně vytahuje svůj největší trumf, a sice akční scény. Máme tu krátký souboj bratří Cleganů, přepadení horských kmenů s Tyrionem a jeho smrtícím štítem. Nejlepší z nich, Neda proti Jaimemu, tu máme však ponechanou jako lahůdku na konec, od níž to ovšem s postavou chudáka Neda půjde jen z kopce.