buzzwoody

Bytostně nesnáším muzikály. Dovedete si proto zřejmě představit mou neskrývanou hrůzu, když jsem zjistil, že si jeden z nich omotal kolem prstu letošní Oscary. Líbila se mi představa kooperace režiséra Whiplashe s Ryanem Goslingem a Emmou Stone, ale stále mi překážela odpudivá nálepka "muzikál". Rozhodl jsem se však ochutnat trochu z pověstného soundtracku, což byl zásadní krok. Propracovávajíc se jím, pozvolna jsem počal tát, než konečně přišlo odhodlání se na snímek podívat. Ještě před shlédnutím se mi však podařilo překonat své vlastní očekávání, když jsem se díky hudbě a pár klipům přistihl, jak se na film dokonce těším. La La Land mne však hned na startu dokonale odzbrojil. Damien Chazelle na mě v úvodní sekvenci vypustil takový vichr euforie, div mě to nerozcuchalo a já zůstal jen zírat s otevřenými ústy, naprosto neschopen pojmout takové množství energie, jíž Another Day of Sun zcela srší. Veškeré negativní předsudky, jež chovám vůči muzikálům se vypařily v prvních pěti minutách a já tak mohl nadále nerušeně sledovat fascinující herectví citlivé Emmy Stone a živelného Ryana Goslinga, jejichž chemie je srdcem a nábojem filmu. Jakmile je náboj obalen geniální režií, dokonalou hudbou, brilantní kamerou a vůbec skvělými technickými proporcemi, je úspěch zaručen. V první půli jsem s nimi cítil štěstí z jejich kvetoucího vztahu, v té druhé smutek z jeho pomalého rozpadu. A epilog bere dech, produkujíc slzy štěstí, smutku a dojetí zároveň. Precizní filmařina a krásná pocta starému Hollywoodu.

V průběhu filmu jsem měl vzhledem k příhodnému názvu rozporuplné, chcete-li rozpolcené pocity. Zaručeně nejlepší na Splitu je hlavní herec, po tomto filmu si troufám říct Pan Herec, neskutečný James McAvoy, který tu předvádí nejpreciznější výkon kariéry a kdyby se byl neminul žánrem, nějaká odměna v podobě účasti na předáváních větších cen by ho dozajista neminula. Jeho strohý a hrozivý Dennis, slizká a decentní Patricia, rozpustilý a přihlouplý Hedwig, ukecaný homosexuál Barry, vystrašený a pošramocený Kevin či zběsilý a děsivý Netvor dávají dohromady herecké mistrovské dílo, které je radost pozorovat. Za protagonisty tu máme Anyu Taylor-Joy, která je pro mě objevem roku, jak herecky, tak vzhledově. Hrát však umí i stará psycholožka, i další dvě unesené dívky, takže herecky není prakticky co vytknout (dokonce ani M. Night Shyamalan tu nehraje tak viditelně špatně jako obvykle). Námět je celkově velmi zajímavý a scény v McAvoyově doupěti se nechutně vkrádají pod kůži. Anya Taylor-Joy je sice zachráněna před jedním tyranem, ale ještě nějakou dobu bude žít s jiným, což ukazuje flashbacková, po kouskách v průběhu filmu podávaná backstory o jejím strýci a zároveň poručníkovi, který ji odmala zneužíval, což překvapivě lehce zabíjí dojem toho happy endingu, a to je pro výsledný film dobře. Jenže něco důležitého tomu chybí. Chybí tomu atmosféra. To všechno je sice moc hezké, ale M. Night Shyamalanovi se až na pár nadějných momentů nedaří budovat atmosféru a napětí, převážně kvůli zbytečně dlouhým scénám s psycholožkou. Chápu sice, že Shyamalan chtěl divákům nabízet poruchu McAvoyovy postavy po kouskách, jenže to by nesměl všechno naházet už do trailerů. Zatímco snímek zlehka poodhaluje Kevinovu skutečnou diagnózu a jeho 23 osobností (z nichž ve filmu uvidíme 6, maximálně 8), divák, který viděl aspoň jeden trailer, se v kině nudí. Sice je zajimavé podání jeho psychické poruchy skrze psycholožku, ale bylo jí tam zbytečně moc a uchylovala se dokonce ke komickým prvkům, a právě z těchto důvodů se nedařilo gradovat napětí. A protože jsem byl na práci s napětím hodně zvědavý, byl jsem po konci filmu poněkud zklamaný. Jsem však přesvědčen, že časem mi Rozpolcený v hlavě dozraje a po případných dalších shlédnutích hodnocení poupravím nahoru. PS: Závěrečná scéna s Brucem Willisem odkazující na Vyvoleného na poslední chvíli zachránilo situaci s vydržením dvou ran z brokovnice. Byl jsem ochoten skousnout lezení po zdech a stropě, avšak praktická nezranitelnost (psycholožka lámající o jeho kůži nůž) se s přítomností našeho Vyvoleného částečně vysvětluje tím, že se v tomto propojeném univerzu Splitu a Unbreakable vyskytuje trocha toho nadpřirozena. Každopádně závěrečnou scénu rozhodně nepovažuji za zbytečnou a kladný názor na Split mi naopak zachránila.

Akční výplach, který se ani nebere vážně, což není na škodu. Místy až směšné akční scény, kterou ale trochu ruší nepříjemný střih. Celkem sympatické obsazení v čele s Vinem Dieselem, který nakopává zadky a chrlí ze sebe stupidní hlášky (scéna na lyžích z úvodu byla trochu moc), sympatickým Donniem Yenem, který se teď zviditelnil i v Rogue One a pár dalšími známými, ale neokoukanými tvářemi do počtu. Je trochu škoda, že neměli koule zabít aspoň jednu z toho obrovského množství vedlejších postav. Závěrečný Ice-Cube-Ex-Machina se povedlo. Kdo od toho nic nečeká a je schopen vypínat mozek a bavit se akčními nářezy, měl by být relativně spokojen. Jinak je to ve finále vlastně strašná kravina.

Velmi svižný animák se sympatickými postavami, ještě sympatičtějším obsazením, dokonalým soundtrackem a dechberoucími efekty. Tohle je pro mě definice Disneyovky.

Moonlight je zvláštní film. Využívaje loňskou oscarovou kauzu je přesně mířený na akademiky - životopisné drama o dospívání černého chlapce, který je ve škole šikanován a jehož matka bere drogy, nejlépe z něj pak ještě udělat gaye, a když to nevyhraje Nejlepší film, je to rasismus a diskriminace. I přes zjevný úmysl je tento velmi, ale velmi těžký film skvělý v rámci "filmmakingu", ale v člověku pocit toho "dokonalého" filmu, který by si měl odnést všechny nominace a pokud možno i všechny ceny, nezanechává. Herecké výkony, zejména Mahershala Aliho a Naomie Harris si ovace zaslouží, stejně jako režie a scénář Barryho Jenkinse, hudba Nicholase Britella či kamera James Laxtona. Pocit ze snímku jako takového mi ovšem lehce pokazila skutečnost, že by mi k filmu seděl trochu jiný konec, jímž by se mu dostalo nádechu skutečného masterpiece, a díky naději, že Moonlight takto skončí, se sledování filmu naplnilo očekáváním, které pokud by se naplnilo, zůstal bych koukat, nenalézaje slov. Barry Jenkins však nudným závěrem, tedy takovou sázkou na jistotu (proboha, 3/4 filmu se mi tak povedly, teď už ale radši neriskovat, prostě to jen dotáhnu) pro mne jakoukoli zvláštní nadprůměrnost výsledného snímku utlumil.

Šablona klasického Disneyovského princeznovského příběhu. Krátká stopáž, svižné tempo, příjemná hudba, klasická animace. Nenadchne ani neurazí.

Celkem jednoduchý příběh zachraňuje sympatické obsazení (částečně) a celkově z toho čiší i příjemná atmosféra. Nesnaží se to být dokonalým filmem, jeho účelem je hlavně pobavit, a to se mu vcelku daří. Konečně si nějaká česká komedie uvědomila, že k přirozenosti stačí dvě věci - dodat trošku sprostých slov (bez nich se v dnešní době už prakticky nikdo neobejde) a přestat vyslovovat koncovky přídavných jmen spisovně. Klára Issová, Luboš Kostelný a Ondřej Sokol, kteří pro mě představovali příjemný element filmu, vyvažovala Táňa Pauhofová, která mi začíná být svou afektovaností odporná už od Lídy Baarové a Michal Žebrowski (jehož postava už ale tak byla napsaná, takže herci nic nevytýkám), přičemž mi autenticitu lehce rušil dabing Jiřího Dvořáka a Michala Dlouhého, který byl až příliš nepřirozený, než aby nebyl poznat. A každá scéna, kde se Pauhofová nebo Issová smějou, je neuvěřitelně vynucená a smích je víc fake než Hayden Christensen ve Star Wars (to bude ale spíš chybou režisérky).

Od Velké čínské zdi jsem podle recenzí příliš nečekal, a o to víc jsem byl výsledkem zaskočen. Příběh, tedy nudná výplň mezi bitvami sice dle očekávání dopadl, lehce nadprůměrně dopadli Matt Damon a Pedro Pascal, přičemž Willem Dafoe se naopak moc nepředvedl. Celý film však zachraňuje spektakulární akce s velmi obstojnými digitálními triky a film si mě získal už perfektní první bitvou (barevná brnění, správná "epičnost", skvělá choreografie, přehlednost, kamera, hudba). V závěru už sice trochu ztrácel dech a na poslední chvíli to zachraňoval celkem otřepaně, ale přestože je film jako takový vcelku průměrný, odcházel jsem z kina nadšen, a tento stav ve finále pomohl mému rozhodování mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Na začátek roku pohodlný rozjezd.

Osvěžující, silně přisprostlá komedie, mířící na diváky teenagerského věku, kde se ale velice pravděpodobně uchytí. I na tento film tam bylo možná zbytečně vynucená kadence fucků z ůst Jamese Franca, ale přesto je to komedie našlapaná perfektními over-the-top vtipy typu sob v moči, nepochopenými sexuálními narážkami či epizodkou s nefunkční japonskou toaletou, které však vhání slzy smíchu do očí. Bryan Cranston skvělý, James Franco mu většinou zdatně sekunduje, černý sluha s německým přízvukem a ohavnými kotletami Gustav (Michael Key) jako skvělý doplněk a pár momentálních vtipů se převážně povede každé postavě, rušivým elementem však zůstává naprosto pizdoidní postava (jenom postava?) Zoey Deutch, jejíž přednosti se dají shrnout ve scéně s tipováním hesla do Francova počítače, ale jinak se chová jako výstavní dojnice, jejíž nelogické chování je však podstatné pro to, aby příběh fungoval, takže jsem ochoten to překousnout. Chvíli jsem váhal o páté hvězdě navíc, možná po nějakém dalším shlédnutí přibyde.

Něco důležitému tomu chybí. Jsem ochoten bránit mnohé nedokonalé filmy a vidět jejich klady přes jejich zápory, ale u Assassin's Creed se mi k tomu moc nechce, a to naznačuje, že je něco špatně. Technicky je to naprosto vytříbené, ale dle mého mínění hrubě selhala režie a scénář. Oscaroví herci pak nemají co hrát a hrají špatně (Marion Cotillard má celý film jeden univerzální výraz a celkově mi ona sama tenhle film silně znechutila). Michael Fassbender je jediný, kdo se snaží hrát, bohužel i výkon z X-Men: Apocalypse působí lépe a možná přirozeněji než odsud. Jeremyho Ironse tady mohl nahradit prakticky kdokoli jiný stejného věku a vyšlo by to nastejno. Po technické stránce je film krásný, hlavně při scénách ze Španělské inkvizice, ale jakákoli scéna ze současnosti se svou nezáživností tak důkladně soustředila na to, jak ze mě vysát chuť se na akční scény koukat. O to víc to bolí, když je cítit ten spálený potenciál. Kdyby se byl jen našel někdo schopnější než Kurzel, kterému se sice povedl artový Macbeth, ale Hollywoodský blockbuster mu zjevně silně nesedí.