buzzwoody

Shyamalan se rozhodl jít tvrdě proti superhrdinské konvenci, což by mohlo fungovat v případě, že by Skleněného od Vyvoleného nedělilo dvacet let. Zabít všechny klíčové postavy, na nichž snímek (vlastně celá trilogie) stojí, a navíc tak diskatartickým způsobem, byl pravděpodobně jako záměr. Hlavně v případě Davida Dunna pak přitlačil na pilu takovým způsobem, že proti sobě poštval většinu svých setrvajících fanoušků, kteří na něj trpělivě čekali i přes jeho éru absolutních propadáků. To všechno pak pro jeden laciný plot twist (navíc nepříliš obratně připravený, takže má na diváka místo wow-efektu spíš wtf-efekt), který pak za deset minut ještě zneguje dalším zvratem. Až do odhalení se skrytou teroristickou skupinou jsem se jako fanoušek Vyvoleného a Rozpolceného silně bavil, ve chvíli Dunnova konce v kaluži se dostavila snad větší frustrace než u posledního Hobita. Pokud byl Nightův záměr nasrat většinu fandů, vyšel mu na výbornou. Co však stojí za to sledovat, je James McAvoy, který si přepínání mezi jednotlivými identitami užívá snad víc než v Rozpolceném.

Muž budoucnosti měl spoustu klíčových předpokladů k pozitivnímu utkvění v paměti, jmenujme charismatické herce, slibnou kameru, nádherné exteriéry a z nich čišící sympatickou atmosféru, či dokonce i potenciálně silnou zápletku, to všechno však vyšumělo v hloubavé upachtěnosti a nezajímavosti obou hlavních charakterů.

Důkladná psychologická studie legendárního malíře v posledních letech života, zobrazena skrz optiku jeho zhoršujícího se psychického stavu. Silný herecký výkon Willema Dafoa ubit nekonečnými kamerovými delirii v přírodě i mimo. Mikkelsen a Amalric přichází až na chvíli v poslední dvacetiminutovce, aby vzbudili pozornost klimbajícího diváka aspoň na konec. Pro milovníky Van Gogha silný film, pro nezasvěcené ubíjející artová nuda.

Španělům se poslední dobou daří názorně předvádět, že není třeba originálních premis, protože na čem skutečně záleží, je jejich zpracování. Apokalypsu nemrtvých už jsme viděli nesčetně krát, ale v působivě autentické formě je zážitek skutečně silný. Kam se hrabe Blair Witch, REC kraluje veškerým pseudopokusům o found-footage filmy. Dlouhé záběry ruční kamerou jsou překvapivě přehledné, a v kombinaci s obdivuhodnou maskérskou prací ve správnou chvíli pořádně zatáhnou za vlasy. Líbily se mi i chytře poschovávané útržky informací mezi náhodnými dialogy, které předznamenávají nadcházející plot-pointy. Mrazivé finále v odporném podkrovním bytě, do kterého nás celou dobu žene hektická atmosféra, pak patří z hororových zážitků poslední doby k tomu nejlepšímu.

Scénáristicky nezvládnutá hromádka cringe scének, konstantně přeskakující z seriózní thrillerové atmosféry ke snaze o sebeparodii, kterou ovšem Tom Hardy mění v poměrně sympatickou oddychovku.

Po závěrečných titulkách jsem odcházel z kina naprosto zděšen, avšak spíše filmařským výkonem, nežli čímkoli jiným. Po druhém Conjuringu a druhé Annabelle slibovala tato hororová série další nadějný snímek, nicméně ať už na tom měl vinu kdokoli, tohle nefungovalo. Ani nevím, kde mám začít. Kvalita Sestry postupně klesala, až zhruba v poslední půlhodině nabrala nezadržitelný spád a zhroutila se na absolutní dno. Jedna věc je, když na takovou slátaninu narazíte ve dvě v noci na Barrandově v podobě osmiřadé americké produkce, ale tohle se v áčkové sérii nesmí stát. Neustále pohybující se kamera vytrvale ruší veškeré pokusy o nějakou atmosféru, o lekačkách ani nemluvě. Jejich předvídatelnost je do nebe volající, ale naštěstí jsou v záloze všudypřítomní zvukaři, aby na vás tím správným tlačítkem na hlasitost seslali mrákoty. Mírně imbecilní postava Frenchieho by se stejně dobře mohla prostě jmenovat Humorná Vložka, a vyšlo by to nastejno. Je tam totiž čistě od toho, aby digitální závěr Sestry ještě více dodělal kreténskými replikami, nehodícími se už ani do hloupých akčních filmů. Co se týče ostatních postav a celkově všech ostatních dialogů, působí scénárista dojmem, že scénář napsal v rámci jednoho dne, a ke konci už byl fakt dost unavenej. Sečteno, podtrženo --- Sestra se ve vás asi hodinu velmi neobratně snaží vyvolat pocit strachu, aby na vás pak vypálilo s akčně-komediálním počítačovým závěrem, které degradovalo skutečně děsivou jeptišku z Conjuringu 2 na tuctového ducha, který ve finále nějak zapomněl, že umí s nadpřirozenem, sebral se a šel všechny hrdiny postupně škrtit, jako by snad četl scénář a věděl, že nikdy žádného nedoškrtí.

Stejně jako většina sérií, i druhá má začátek zcela příběhový, k čemuž se přidává několik důležitých postav. Jejich linky jsou ovšem ne vždy příznivou změnou, hlavně co se týče Stannise.

Přesně takhle bych si představoval učebnicový příklad napínavé kombinace thrilleru s hororem. Tiché místo dokazuje, že i v současné době lze dosáhnout perfektního vyprávění jen pomocí prakticky němých scén. K jakémukoli vysvětlování se scénář vůbec neobrací, poskytuje většinou jen drobné náznaky na předchozí události, zatímco nám charakteristické znaky a vzájemné vztahy postav zkrátka ukazuje. Postavy jsou napsány precizně, každá z nich je něčím zajímavá a každá je perfektně zahraná. Hereckým klenotem filmu je jednoznačně Emily Blunt, z jejího výkonu v určitých momentech mrazí více, než z nebezpečných monster za ní. Zoufalství, strach a bezmoc v poslední půlhodince mi z atmosféry dýchaly až za krk, čemuž napomohla silná nepředvídatelnost příběhu. Velkým pozitivem Tichého místa je, jak obratně se dokáže vyhýbat prakticky všem žánrovým klišé, následkem čehož se o postavy v průběhu opravdu, ale opravdu bojíte. Zatrnulo mi i z několika nenápadných, ale vcelku originálních scén. Technické stránce prakticky není co vytknout, zejména práci s kamerou a zvukem. Kvalitativně velmi podobné loňskému Get Out.

Zajímavý námět s perfektními herci místy poněkud zabíjí až přílišná zdlouhavost, protože film je beze zbytku ponořen v ponuré, depresivní náladě a celou dobu se akorát cestuje z místa na místo, aniž by se dělo něco výrazně zajímavějšího. Pokud bychom to zkombinovali s faktem, že filmu po hodině silně dochází dech, možná to chtělo znovu popřemýšlet o stopáži, která je při necelých dvou hodinách poněkud přepálená. Charismatický Peter Simonischek drží Tlumočníka nad vodou, a přestože Menzel hraje poměrně dobře, jeho postava si v průběhu filmu neprojde žádnou proměnou. Ačkoliv scénář pokusům o sbližování obou starců věnuje mnoho času, Ali Ungar celou dobu zůstává starým, zatrpklým dědou, který se za celý příběh skoro ani neusměje.

Atmosférické mysteriózní sci-fi s nádechem hororu, vynikajícím scénářem plným originálních momentů a komplexních postav a především perfektním, pestrobarevným vizuálem. Tichá, nenápadná hudba v závěru přechází až do psychedelických synťákových útržků, které dokonale podkreslují posvátnou bázeň při setkání s mimozemským dvojníkem.