papyrosaurus

Obdivuhodné, šokující a parodické vyobrazení konzumní zhýralosti, obecné lidské přežranosti, nevázanosti a zvrhlosti, které nadto jakoby symbolicky útočí na principy současné trhem svázané společnosti. Ani stáří filmu nic neubírá jeho temné nadčasovosti a výmluvnosti. Ovšem jsou skutečně naši čtyři pánové (a jejich dámy) negativními postavami? Na nedostatek prostředků si nemohou stěžovat, dosáhli vysokých postů ve společnosti a úspěchů v kariéře. Snad jen osobní život mají všichni ubohý (každý svým způsobem). Ovšem společným znakem všech je pocit šedivé nudy, bodavé bezcílnosti dalšího konání a záplavy bezmezné marnosti. A zde jsou najednou přístupnějším, jakoby symbolickým odrazem reality člověka, který sice nemusí zrovna řešit zda bude mít zítra co jíst, ale o to více času mu zbude na přemýšlení nad smyslem života. Není se tedy čemu divit, že jako "oběti" doby utopí své životy v bohapusté konzumní frašce - vždyť ta jim je ze všech stran servírována jako pádná hodnota a umělá náplň života...umožní jim zapomenout....v jejich případě navždy.

Tematicky podobnou klasiku v podobě "Vraždy na večeři" (1976) to sice nepřekoná (už kvůli skvělému hereckému obsazení a slavným detektivům), nicméně zábavy si přátelé detektivního žánru užijí i tak vrchovatě. Opět zde máme husí kůži nahánějící venkovské sídlo a opět pestrou směsici postav, každá má své tajemství, všechny něco jistým způsobem spojuje a nikdo si nemůže být jistý kdo z nich je vrah. Ztvárnění postav bylo výborné a napětí mne neopustilo až do konce (ehm vlastně konců). Musím pochválit též český dabing.

Excelentní záležitost. Pokud patříte mezi čtenáře (a diváky) detektivek a máte někdy chuť se všem těm detektivům škodolibě pomstít za to, že vám odmítají sdělit své dílčí poznatky a myšlenky, nechávají vás čekat až do konce, aby vyrukovali s tím nejméně pravděpodobným vrahem, tak se dívejte na tuto frašku a bavte se nad rozmary našich hrdinů. Člověk by čekal, že tato liga výjimečných detektivů musí společně vyřešit i ten nejvíce zapeklitý případ, ovšem každý sám o sobě naráží nejen na své ego a slabosti, ale především na rozdílnou metodu ostatních. Pokud se těšíte na klasiku (klišé) v podobě osamělého venkovského sídla, ve kterém se to jen hemží tajnými místnostmi, chodbami, a tmavá zákoutí, podivné zvuky a depresivní dekorace na stěnách jsou pro vás nutným doplňkem hromů a blesků za skřípějícími okenicemi...jste na správném místě!

Nízko hodnocený snímek, který jistě nepatří mezi Kachyňovy skvosty, nicméně jeho zvláštní atmosféra překonala mé původní rozpaky, Fandy si získal mé sympatie a zvedl výsledné hodnocení. Ač je příběh zasazen do doby, kdy byla práce jistotou, právě ve srovnání s dneškem, kdy naopak není jisté vůbec nic, si uvědomíme, že Fandyho přešlapování na místě je stále aktuální. Mladý člověk "vržený" do života dospělých, bojuje se svými představami, realita osobní vztahů i pracovních povinností ho naplňuje skepsí, hledá směr a náplň (tedy smysl) života. Stejně jako tehdy i dnes tak musí vzdorovat všeobecné "povinnosti" zařadit se mezi ty "normální". Ovšem Fandymu to půjde těžko....on si totiž spočítal, kolik let mu zbývá do důchodu, a při vyslovení slova láska se jen trpce ušklíbne...

Pokud by snímek natočil světoznámý režisér a obsadil do něj ještě známější herce, možná bychom se zde dočkali docela vysokého hodnocení a nemalé popularity mezi diváky, ač by samotný příběh mnozí označili za prvoplánově až podlézavě emotivní a nebýt mnohých překvapivých zjištění vlastně docela odhadnutelný - nicméně těm Finům to tak nějak z principu uvěříme. Zdánlivě neohrabaný, alkoholem a kouřem přeplněný otec s nejasnou minulostí působí sice jako karikatura, jeho srdce a otevřená mysl tuto vnější "mírně" odpudivou stránku zadupává do země. Je vůbec možné ve "vypůjčeném" starém americkém voze (který však má moderní bezklíčové startování...) napravit během cesty někam na sever hříchy minulosti? A co s tím vším má společného příběh o lukostřelci? Nezbývá než si přisednout....

Poněkud obtížná věc, zaujmout k filmu jasný postoj. Základním problémem je zřejmě už jeho určení a následné (ne)pochopení ze strany diváka. Kdo očekává biografický snímek o životě Jamese Deana (a je navíc jeho fanouškem) bude zklamán. Jak ostatně vyplývá z různých informací, režisér Anton Corbijn chtěl především natočit příběh o vzájemném vztahu mezi fotografem a jeho objektem. Na rozdíl třeba od úspěšného snímku Control, kde šlo v prvé řadě o vykreslení života a pocitů Iana Curtise, což zanechávalo v divákovi ten správný filmový zážitek, u Life jsem se po závěrečných titulcích nacházel ve stavu jakéhosi lehce znuděného rozpoložení. Oba představitelé hlavních rolí hráli v podstatě dobře a po vizuální stránce to vypadá, že si Corbijn dal, jako vždy, záležet na těch správných záběrech, barevnosti a celkové chladné uhlazenosti, která se promítá i do výrazů postav a jejich emocí (ostatně jako u jeho předchozích počinů). Takže vnější stránka filmu má podle mého názoru potřebnou (a nemalou) kvalitu. Horší je to však právě s jeho obsahem a tady bych viděl problém ve scénáři (a tedy i scénáristovi). Není potřeba šokovat konzumního diváka megalomanskými dialogy, ani cílit na intelektuály v podobě minimalisticky pojatých monologů, nicméně mnoho myšlenek, rozhovorů či náznaků, které ve filmu zazněly, vyprchaly jaksi do prázdna...možná to chtělo více propracovat. V konečném důsledku se tak jedná spíše "jen" o lehce nadprůměrný film.

Nic co by nás překvapilo, nic co by nás šokovalo - bohužel, podobné principy fungují i u nás - v Japonsku jsou však dohnány až k absurdnu. Země, ve které tzv. "tržní systém" našel velmi úrodné podhoubí díky přirozené (a přehnané) asijské pracovitosti a feudálním přežitkům v mentalitě zdejšího národa. Na Naokiho a jeho přítelkyni nelze pohlížet černobíle - oba mají své kladné i záporné stránky. Zdánlivě je spojuje jen každodenní rutina - vydělat peníze a přežít do dalšího dne - a přesto je mezi nimi i něco jiného, co způsobuje, že oba už dávno neskočili z nejbližšího mrakodrapu (jak ostatně činí velké množství podobně frustrovaných lidí v Japonsku). Nazvat to láskou? To bude hodně složité a možná i vtipné, když se řešení možná najde v modré pilulce..

Důkaz toho, že ke správnému filmovému napětí není třeba stovky výstřelů a nadpřirozená zjevení. Pohled do dvora je vlastně docela idylický - sledujeme každodenní radosti i starosti obyčejných nájemníků - v podstatě zdánlivě nudné výjevy ze života, kterým nepřikládáme žádnou důležitost, podle hesla "každý se stará sám o sebe". Ale nic není tak jednoduché, a při troše zamyšlení si tak hned můžeme položit otázky jako "Proč je ta paní smutná?", "Proč se ten mladý pár hádá?", "Nad čím tak asi sní mladý pianista?".....a v neposlední řadě "Kam se poděla ta paní od naproti?" Ne, u tohoto filmu nezažijete napětí ze strachu, ale budete si připadat jako amatérští detektivové, a nejraději byste panu fotografovi (co se tak bojí zahazovat se se slečnou z horních vrstev) pomohli v pátrání. Když ne příběh, tak půvaby Grace Kellyové vaše srdce rozbuší zaručeně. Závěr se opravdu vyvedl. Jo a nezapomeňte si zatahovat žaluzie!

Juha, aneb dramatický příběh na dobrou noc. Pokud jsem se dříve pozastavoval nad minimem dialogů a notorickým mlčením v Kaurismäkiho filmech, zde jsem si uvědomil, že to jde i bez jakýchkoliv slov. Výraz herců a podmanivé hudební motivy dokáží sdělit vše podstatné - síla zdánlivě přímočarého a jednoduchého příběhu tím jen vynikne. Smutné oči nebohé farmářovy ženy pak umocní oprávněný pocit, že černobílý formát byl zvolen proto, aby žádná barva nekazila intimní atmosféru této finské pohádky, která vám nedá odpověď na to, co je zlo a dobro, a už vůbec se z ní nepoučíte...

Stejná rada jako u snímku Zločin a trest - do divadla nechoďte a nechte Kaurismäkiho, ať vám ukáže co je to velké drama, a když velké, tak velké, ve kterém si nemůžete být ničím jistí. Zdánlivě protichůdná slova VRAH x OBĚŤ se zde stávají logickými synonymy. A pokud vám z toho půjde hlava kolem, naražte si na ní pořádné tranzistorové rádio. Kati Outinen pak s chladným půvabem vžene pár slz do vašich nevěřících očí...