Coliseum

He???

Je to divný, jak dlouho to už je, co s timhle veledílem přijel Radim do Brodu na prezentaci a Hurikáni (pač Emems nemohli) doprovodili tenhle fakt divnej celuloid hudebním post doprovodem. Člověk stárne a nutno říct, že tenhle snímek taky. Absolutně netuším, o čem ten experiment byl, ale mám za to, že měl bejt o ničem. A proč ne, v roce 98 byly pseudointelektuálů plný zahrádky, knajpy a stráně.

Je to prostě Topol s žiletkama podpaží. Bez tvaru, šedivý omalovánky. Divná kvalita.

Čistá polarizace mezi přirozenou krásou, která vám bezděky spustí dolní čelist pod stanovenou mez, zamlží vidění a zostří rozhled a nalíčenou, kašírovanou a do značné míry umělou, namalovanou "krásou", která naše vidění deformuje,  stanovuje a určuje úzus. Bohužel je film ne snad povrchní výpovědí jak o vzestupu, drilu a pádu, následném posunu, reakcích, rodinných vztazích a smutném, brzkém konci, našlapuje však po tenké krustě povrchu, nemá tendenci propadnout se hlouběji (nebo možná má, ale neděje se to) a je jen malá šance na koexistenci s hlavní postavou, která je, byla, svým životem rozhodně zajímavá a pozornost si zaslouží. Kvituju, že je poměrně pregnantně postiženo nedobré prostředí vrcholového sportu a ukázka těla jako nástroje a prostředku k cíli a tím je vcelku dobře vybudovaný můstek k pochopení následujících kroků hrdinky, leč, já čekal asi syrovější přechodové fáze (nemyslím vulgárnější s akcentem na sex).  A pevně doufám, že když Andrea poslouchala Michael´s Uncle a Sunshine v té době, znala i Gnu.

Vizuální slast, koncert Emmy, parádní číslo Marka, brizanční síla příběhu a pro mě osobně podobně ultimativní pocit, jako při prvních projekcích Blade Runner, Taxikáře, Drive nebo Chlapectví.

Sidney ve Formě, Henry v upoceným patosu, Walter mimo sebe. Moc hezky vykreslená anatomie postav a mrazivá bezmoc za rohem.

Říkejme tomu závist jedince nad životními úspěchy neslavnějšího robota na zemi, ale těžko se sympatizuje s někým, kdo má vidění odstřelovače:tunel s výhledem vpřed, bez periferií. Svou cestu stavět nad city, lásku k blízkým, zatemnit se, obrnit tím nejhorším možným způsobem, vizí ve vlastní úspěch, ať to stojí, co to stojí, ať přeskočím, koho přeskočím, ať podkopnu, koho podkopnu... Konečné doznání k vlastním selháním a vyznání z nalezeného životního gró je, díky Arnieho dosud špatnému herectví, nedůvěryhodné a spíš k smíchu. Plusy za tu abnormální systematičnost a disciplínu, svaly, zvířátka, semotamo vtip a poselství k Ukrajině. Jinak radši sebezpyt Sly než monument Arnie.

NinadeL to napsala opět za mě. Tu trojku si ten film zaslouží, ale já ji (zatim) nedám, repetentovi se taky z pětky hned nedá jednička.

Kterak opravář k dítěti skoro došel. Velká sociální pravda, obalená do glos, malejch genialit a obvyklejch neobvyklostí. Obraz dal prostor slovu a slovo se stalo zbytečným. Málo platný, šedesátky šly vždycky do fadeoutu, ale tyhle jakoby nasnímal Scorsese. Praha vůkol NY, Abrhám s nežidy, půvabně snesitelná křížala, na poště proti homofobii, telefonní budky, scéna s černovláskou, scéna v kině, scéna za scénou. A ne, nemusí mít čtyři nohy.

Lynch neznámý, stejný, zralý a přece tak Lynch.