Tomyfrok

Dejte Spielbergovi velkolepý námět a on vám z toho vytvoří velkolepý snímek. Tak tenhle úzus již neplatí tak docela. Steven je pořád Steven se vším všudy, co od něj čekáme po stránce kvality, jen se trochu vytratila záživnost. Lincolnův život je námětem přímo par excellence, jenže autoři evidentně nechtěli sklouznout k pohádce o chlapíkovi, který se učil číst sám potají po nocích při svíčkách, vystřídal zaměstnání od dřevorubce přes poštmistra až po vojáka, aby se stal nakonec právníkem, politikem, prezidentem. Téma otroctví by se tak jistojistě poněkud marginalizovalo, a tak se stalo ústředním tématem 150 minut. A to je sakra zlé. Celá první polovina filmu je nelidsky rozvkleklá, nekončící dialogy a vlastně i monology nutí k zamyšlení, zda-li ještě vnímáme obsahy oněh častých proslovů. Na druhou stranu se zřejmě podařilo vyobrazit "bájného" Lincolna způsobem, který se může blížit realitě. Americké dějiny však neznám příliš podrobně, a proto má další poznámka o absenci některých jeho výroků na obhajobu otroctví nejspíš ztrácí smysl. Druhá půle pak film vyzdvihuje v služný zážitek, jak píše KarelR, Spielberg opravdu dokáže vzbudit emoce přesně tam, kde zamýšlí a ani zde se nejedná o výjimku, protože i ve fádnosti federálního hlasování vnímáte rostoucí napětí. Příště ale více života, prosím. (60 %)

Mohlo by to být ještě lepší? Tak určitě, odpovím si, ale vzápětí dodávám, že to vlastně vůbec není třeba. Sáhnout po Cruisovi je dneska už taková sázka na jistotu, jelikož on si scénáře pro své filmy velmi pečlivě vybírá. Jinak tomu nebylo ani v tomto případě, kdy ztvárnil roli bývalého vojenského vyšetřovatele, jenž je opět nucen "nastoupit" do služby. Pomalejší tempo filmu a několik delších dialogů působí po úvodní tiché desetiminutovce trochu jako pěst na oko, ale to si po zásahu rychle zvyklo a dál už jsem se jen nechal vtahovat do děje. Sílu příběhu nikde nehledejte, jelikož se vracíme opravdu o čtvrt století zpátky, kdy máme na jedné straně typického padoucha a na druhé pro Cruise v trochu nezvyklé roli Jacka Reachera, který je neustále nad věcí, občas prohodí některou z hlášek, které, kdyby dnes měly pětadvacet let, považovali bychom je za kultovní, a pere se a střílí s takovou nonšalancí, že mu to prostě musíte věřit. A o tom to prostě je. Zároveň však dodávám, že právě před lety bych v této roli mnohem raději viděl Bruce Willise, pro něhož jako by byla psaná na míru. Vše ale pěkně sedí, zapadá do sebe, a když se ze sluncem prosvíceného dne, ve kterém se uděje pětinásobná vražda, dostaneme postupem času až do temnoty noci, možná bych drobounce krátil stopáž. aAe vesměs jsem odcházel nadmíru spokojen, protože v jednoduchosti je krása a takovéhle filmy by měly těm opravdu velkým dělat garde. Jen ať jich je více, já se budu bavit. (75 %)

Jeden z mála filmů, o kterém jsem si před návštěvou kinosálu téměř nic nezjišťoval, před delším časem jsem zhlédl pouze trailer a nechal se nalákat na herecké obsazení. Režisér Joe Wright se vydal cestou opětovné spolupráce s Keirou Knightley, která se jednou zajisté zapíše do dějin kinematografie jako nečastější představitelka v historicky laděných snímcích. Jak k Pokání tak k Píše a předsudku jsem měl zásadní výhrady, Hanna (bez Keiry) mě zaujala ještě méně. Anna Karenina mohl být s klidným svědomím velkofilm, jenže ve Wrighově podání trpí jistou zvláštností, kterou jsou všudypřítomné divadelní prvky. Víc se asi ani nehodí prozrazovat a ať si učiní obrázek každý sám, ale když rozšířím obzor na mé přátelé, většina si na nezvyklé pojetí chvíli zvykala. Následně však Karenina nabírá spád, byť do děje vtahuje pomalejším tempem. Až v půlce jsem začal přemýšlet o Tolstého předloze a jak to pěkně zapadá. Začalo mi docházet, jak velkým dílem román ve své době byl a jak některé jeho prvky nikdy nezestárnou, jen se porůznu modifikují. Herecké provedení nebylo až tak slavné. Keira standardně povedeně odvedla dobrou práci, k mužským rolím už bych musel zmiňovat výhrady, na které tu není prostor ani chuť. V neposlední řadě je pak mírnou vadou na kráse 130minutová stopáž, jelikož hned několik scén bych výrazněji osekal, celkově tak ke sto minutám. Výsledek je však solidní a Wright ani Keira ostudu neudělali jak sobě, tak ani světovému slavnému románu (65 %).

Vemi povedená rodinná komedie, která ve spoustě možných prvcích odkazuje na rok 1991 a Kutila Tima. Není to náhoda, jelikož jak hlavní protagonista tak režisér zůstali, pouze o dvacet let zestárli, nabyli zkušeností. A byť se to na první pohled nemusí zdát, působí Last Man Standing ucelenějším a hutnějším dojmem. V prvé řadě oč jde: Tak, jako měl Tim Allen v Kutilu Timovi krásnou, příjemnou ač trochu kousavou manželku a tři syny, zde vyměnil pouze kluky za holky, které jsou logicky o trochu starší. Tim v rámci postavy Mika Baxtera tak svádí nekonečnou bitvu proti ženskému pokolení, od kterého si odpočine pouze v zaměstnání. Ano, opět něco pořádně mužského, tentokrát prodejna outdoorového vybavení. A i zde má dobrého přítele. Trochu navíc pak ještě mladíka, ze kterého si tropí srandu (ač ne tak jako svého času z Ela Borlenda). Přestože mohou některé vtipy působit uměle, jsou v rámci sitcomu výborně vypointované, odkazují na současné společenské dění i na tradiční genderové rozdíly. Tim na to navíc není sám, jelikož minimálně dvě jeho seriálové dcery mu skvěle sekundují a samy jsou nositelkami mnoha gagů. Co navíc potěší, že po kvalitně nastartované první sérii jsem uprostřed té druhé téměř unešen. Zdá se mi, že nejen že ještě stoupla kvalita, ale drží se i vyrovnanost jednotlivých epizod, kdy jsem se zatím ani u jedné nenudil. Z LMS se stává se stává jeden z velmi dobrých amerických seriálů. (75 %)

Když jsem viděl jako kluk Mission: Impossible, šílel jsem z toho, že americký agent běhá po Karlově mostě a na Kampě vybuchuje auto. Dodnes si také pamatuji, jak jsme si ve škole obarvovali žvýkačky po vzoru "červená - zelená" a dnes již profláklá ústřední melodie filmu mě stále dokáže nabudit, stejně jako mě rozčílí její užití v reklamách atp. Především se mi ale do hlavy uložilo jméno Tom Cruise. S Mission: Impossible se pro mě totiž dokázal zapsat natolik, že jsem se stal jeho bezbřehým fanouškem a nevynechám jediný snímek. Dokonce jsem se přinutil přečíst jeho životopis a přiznám se bez mučení, že jsem byl fascinován jeho neskutečnou a až pohádkovou hollywoodskou dráhou. Mission: Impossible je však velmi výjimečný film. Nejenže položil základ k úspěšné sérii vyprávění o agentu Ethanu Huntovi, ale ukázal, že i Cruise může být akčním hrdinou. Přestože je příběh celkem prostý a vesměs neoriginální, o tom, jak je vyloučený agent vydán napospas osudu a věřit může pouze a jedině sobě, našel si mezi podobnými snímky své pevné místo. Ostatně nejlépe to dokládají stamilionové zisky za čtvrtý díl - Ghost Protocol. Dnes již dokáži vnímat mnohé dříve neviditelné souvilosti, a to nejen ty kladné, ale Mission: Impossible pro mě bude vždy výborným návratem do dětských let. (85 %)

Tuctová romantika v originálním příběhu, který zaujme především svou přirozeností. Jelikož jsem plným počtem doposud hodnotil pouhých pár desítek filmů, mám pocit, že si je u Dan in Real Life potřebuji trochu obhájit. Občas tu u pár pisálků čtu, že po několika úvodních minutách vědí, zda je film bude bavit či ne, resp. si vytvářejí podhoubí pro budoucí hodnocení. Mně se to dokonale povedlo v tomhle případě, kdy jsem se po pěti minutách pořádně opřel do křesla a bavil se nevšedně upřímným a přirozeným hereckým výkonem Stevea Carrela, vdovcem a otcem tří dcer. Jenže on nebyl sám a s každou další postavou na plátně přicházel ten samý pocit. Vše bylo tak lidské a rodinné, že jsem měl chuť sbalit si kufry a vyrazit do domku k jeho rodičům, bratrům, jejich přítelkyním a kupou dětí. Nikdo nic nepřehrával, dokonce i komické situace, byť některé velmi absurdní, působily věrohodně a plnily úlohu komediálního žánru. Paradoxně nejslabší se vyjevila moje favoritka Emily Blunt, díky níž jsem snímek objevil a jejíž role působila snad jako jediná poněkud nuceně. S tím se pak svezly i související scény. Celkově jsem ale z necelých sta minut Petera Hedgese nadšený, jelikož vsadil na rodinné kouzlo a životní situace, které většině vyvolají velmi blízké pocity. Jsem rád, že jsem Dan in Real Life objevil, byť mit o trvalo pět let. (90 %)

Od City Island jsem absolutně nic nečekal, spíš jsem chtěl zhlídnout slušně hodnocený film s Emily Mortimer, ale po sto minutách před obrazovkou jsem odcházel se spoustou příjemných pocitů blízkých nadšení a jakýmsi naplněním. Někdo tu píše, že od začátku věděl, jak to dopadne, a já nemůžu nesouhlasit. Jenže výjimečnost City Island tkví právě v jednoduchosti námětu, propojení všech postav v přehledném příběhu a preciznost vytváření jednotlivých scén i jejich návaznost, která vrcholí přesně po vzoru antických žánrových předloh. A proto je třeba hned vzápětí uvést, že nejde o komedii střeštěného typu, na kterou jsou dnes všichni zvyklí. Naopak, povětšinu filmu se tak pousmíváte a jen párkrát se opravdu zasmějete. Jde totiž zároveň o povedené drama s odkazem k vzájemné důvěře, rodině a spoustě dalších. Emily Mortimer pak celým tím příběhem provází jak víla s kouzelnou hůlkou, protože vždy je třeba pošťouchnout, nějaký nový impuls, aby se daly věci do pohybu. Málokdy se mi navíc stane, že mě baví opravdu všechny postavy na plátně, proto možná časem hodnocení ještě zvednu. (85 %)

Pytel dojmů vzájemně tak kontroverzních, že by se o tom dala napsat písnička. Jenže songy píší jiní a spoustu těch dobrých se v Rock of Ages objevilo. Bohužel kdo čekal pořádný rockový nářez, odešel zklamán, a to asi nejenom proto. Celý film je přeslazený, vrcholem romantického patosu je vyznání majitele klubu v podání Aleca Baldwina. Celkově to zavání až parodií, vše je přehnané, přehrávané, některé postavy jako kdyby vám dopřávaly pomalou mučivou smrt. Jenže pak jsem přivřel obě oči a uvědomil si, že jde sakra o muzikál. Klasický film by v této podobě nemohl nikdy uspět, ani by nejspíš nevznikl, ale zde je jistá jednoduchost a přímočarost postav vlastně i vyžadována. Spoustu věcí, které by mě jinak štvaly, jsem tak musel prominout a chvílemi jsem se i trochu bavil. Bohužel to ale nefungovalo jako třeba v Burlesque, které táhly dvě velké zpěvačky. Závěrem snad jen, že Catherine Zeta-Jones se předvedla jako velké zklamání a nevím, proč má tohle pitvoření zapotřebí, Alec Baldwin celkem ušel, těžko šlo vykřesat víc, mno a Tom Cruise? Já zklamaný nebyl a vlastně proč taky, byť to nebyl oskarový výkon, kvůli němu jsem na to celé koukal a alespoň si v padesáti zkusil zase něco nového. Asi Rock of Ages nedoporučím, i když na nenáročné deštivé víkendové odpoledne proč ne. (40 %)

Který chlap by nechtěl mít doma jako nejlepšího kamaráda vulgárního nedospělého medvěda bez jakéhokoli smyslu pro zodpovědnost a touhou se neustále bavit, pařit, hulit... Tak dobře, každý asi ne, nicméně John v podání Marka Wahlberga si tohle přání v osmi letech splnil a o sedmadvacet let později jsou stále spolu. Film je především komedií, ne vždy však divákovi sedne. Některé vtípky jsou mírně nedotažené či trochu přes čáru v podobě odpadního humoru, jindy ale zase sedí jak prdel na hrnec - těch bylo třeba v mém případě víc. Méďa je snímek spíše pro mužské publikum s duší puberťáka a raubíře, nicméně pokud nečekáte příliš, pobaví se každý bez ohledu na věk, pohlaví či orientaci. Příběh filmu je pak víc než jednoduchý a točí se kolem trojúhelníku dva nejlepší přátelé a přítelkyně jednoho z nich, tj. překrásná Mila Kunis jako Lori, kteří stále bydlí spolu a jak jinak než té ženské to začne trochu vadit. Nechci nic prozrazovat ani neznám nějaká oficiální čísla z prvních týdnů promítání, ale troufám si tvrdit, že při slušném scénáři můžeme za pár let vidět Méďu - tedy Teda - klidně ještě jednou, jak například učí sprostá slova nějaké nové dítko. (60 %)

Velmi působivý vhled do prezidentské kampaně z roku 2008 s využitím autentických záběrů a vesměs poměrně přesného historického dění. Sám jsem byl nadšen vhledem do práce kandidátského týmu, jejich myšlení, jednotlivých kroků a strategie. Navíc je zde postava Sarah Palinové úžasně a přesně ztvárněné perfektní Julianne Moore. Game Change se díky tomu všemu stává nejen jakýmsi historickým snímkem, ale opravdovým dramatem, které řeší jak kampaň samou, tak velmi výstižný emocionální stav hlavní hrdinky. Ona je totiž tím hlavním tahounem Mccainovy kampaně proti Obamovi, ona je jí nakonec tou největší přítěží. Někdo zde psal, že se tento film může zařadit mezi takové jako Frost/Nixon a já plně souhlasím. V rámci politické komunikace a marketingu jde o výstižný a ukázkový počin, který bych pouštěl povinně nejen studentům politologie. Osobně bych pak možná uvítal trochu přitvrzení a více faktografie, ale věřím, že toto byl přesný záměr Jaye Roache. HBO se opět jednou předvedlo ve své kvalitě a já děkuji za každý další takový film. (85 %)