angloumene

O Tenkrát v Hollywoodu jsem od začátku neměla moc vysoké mínění. Cože tak už i Tarantino se rozhodl vzdát nostalgický hold svojí filmové matičce! Ten Tarantino, co se posledně tak vyžíval v nesmírně zdlouhavých a zbytečně krvavých Osmi hrozných? Recenze ale byly vesměs příznivé, i když někdy trochu rozpačité. Poslušně jsem si tedy načetla, jak to tenkrát bylo s masakrem Sharon Tatové a vyrazila do kina. A neudělala jsem chybu! Pokud znáte příběh holywoodského masakru, celý film je o poznání napínavější a ucelenější. Pravdou ale je, že i bez toho má rozhodně co nabídnout a ani chvilku nenudí. Finální vyznění jen podtrhuje sílu a lidskost celého příběhu. Tarantino tedy rozhodně nezklamal.

Hodně pomalá zombie komedie, kde svou pasivitou překvapí nejen hlavní postavy, ale i řada dalších. Bez ohledu na to, zda zrovna objednávají kafe nebo čelí davu masochtivých zombie, všichni mají náladu a čas na filozofické zamyšlení se nad podstatou života. Tahle jednoduchá hra by i celkem mohla fungovat, kdyby Jarmusch neopakoval to stejné dokola a zbytečně nevysvětloval, co bylo jasně naznačeno. Takhle snímek působí, jako kdyby někdo tvořil hlubokomyslný traktát jako obrázkovou knížku pro děti.

Drama o cti a strachu o rodinu, které trpí věčným zadýcháváním. Pokaždé, když se děj už už začíná někam posouvat, tvůrci udělají malou kličku zpět a představí nám další detail z Buscettova života. To že je tam těch detailů a jmen trochu moc, to už zůstává na každém divákovi. Z mého pohledu je Poslední zrádce určený spíš pro informované italské publikum.

Světlo mého života má velmi jednoduché poselství, přesto se nejedná o jednoduchý snímek. Po prvních pár minutách, kdy si vyslechneme podobenství o falešném Noemovi nás film pomalu vtahuje do postapokaliptického světa, ve kterém vymřely téměř všechny ženy. Jako divák jsem neustála bilancovala, kterým směrem se snímek vlastně vydá. Bude to dobrodružná až akční pecka o silném otci ne nepodobná Cestě? Bude to hloubavý film o odhalené lidské povaze? Přiznám se, že skutečný směr jsem neobjevila až do závěrečných minut a popravdě ve mně tohle Světlo stále ještě zraje. Těžko vyjádřit pozitivní pocity bez spoilerů, tak aspoň všem vřele doporučuji.

Papicha ze všeho nejvíc nabízí opravdu silný příběh. Když milujete svoji zemi a ta vás za to nenávidí, není to snadná výchozí pozice. Přesto má smysl zápasit a nevzdávat se. Jestli to něco změní, to už nám Papicha neřekne, přesto diváka zalije energií pro boj za správnou věc. Škoda jen, že snímek občas sklouzne k přílišné předvídatelnosti, přesto se stále drží na špici.

Pašerák je ze všeho nejvíc pocta starým hrdinům. Jenže dnes už nežijeme v přímočaré době a to že někdo je vlastně klaďas, i když mu to občas trochu ujede, už dávno nemusí platit. Když někdo pašuje drogy nesoucítím s ním ani za mák, takže i když moc dobře chápu o co Eastwoodovi jde, tentokrát fakt ne.

Rozhodně nepatřím mezi fanoušky fotbalu a asi jediné, co jsem o Diegovy věděla, byla jeho Boží ruka a to že je... no že je to celkem idiot. Snímek se nijak nesnaží očistit Maradonovu špatnou reputaci. Naopak nic neskrývá a diváka seznamuje s jeho záletnictvím, zapřeným synem, drogovou závislostí a také nečestností. Na druhou stranu také nabízí příběh o zázračném chlapci ze slumu, kterého pohltil velký svět. Co si po zhlédnutí odnesete, to už záleží na každém divákovi. Ať už je závěrečné poselství jakékoliv, vše je předáno zábavnou, pro fotbalového ignoranta pochopitelnou a uvěřitelnou formou.

Na Monzunu bylo nejzajímavější znovu poznávat místa na kterých sem se taky ocitla během mého putování po Vietnamu. Počkat, není to trochu málo? Jo, to teda je. Chladné, nečitelné postavy, spousta nakousnutých témat, které jen vyplynou do prázdna, špatně napsané dialogy. K tomu všemu nuda, která se stihla dostavit i přes krátkou stopáž. Prostě není o co stát...

Moje špička letošních Varů. Must see pro všechny pozorné milovníky dokumentárních snímků. Horvathovi se totiž povedlo něco neuvěřitelného. Skrze hraný film dokázal (dokumentárně) ztvárnit krajinu, život a taky zvyky napříč USA a kusem Kanady. Patrycja Planik nás tím vším provází jako nezdolný, tichý pozorovatel své vlastní cesty za lepším životem.

Yesterday je ze všeho nejvíc divácký film, Prvoplánovost, tlak na city a touha po rozněžlém aaach linoucí se celým sálem. Jo, je to hnus. Na druhou stranu sem se tahle už fakt dlouho nezasmála. Vtípek o coke, určitě ještě párkrát využiju. Co na to říct? Yesterday je dívatelný a i když to občas bolí, jindy zase dokáže opravdu zabavit. Hudba v pořádku, ale vlastně to ani není to hlavní.