Aidan

Podle skutečné události natočený příběh dvou holandských kalvínských sester, starých panen, které za druhé světové války nemarní čas a věnují se ukrývání židovských uprchlíků… než jsou chyceny a převezeny do koncentračního tábora. Film má řadu kladů a také řadu záporů. Mezi ty první patří krásně nasnímaný, smutný Harlem, poskládaný z cihel a plavebních kanálů. Též mnohé postřehy o Bohu, zejména ty vyřčené v kontextu lágru stojí za pozornost. Obě bodré dámy jsou výtečně zahrané, stejně jako jejich metuzalémovitý otec. Navíc se tu v roli bázlivého protestantského pastora mihne i budoucí suverén sir Humphrey Appleby ze seriálu Jistě, pane ministře. Pokud jde o negativa: snímek se snaží být stravitelným pro široké americké publikum, což mu umělecky ne zrovna prospívá: koncentrační tábor tu působí poměrně laskavě a navíc nad jeho bránou ční onen známý nápis ne v němčině, nýbrž v angličtině („Work makes freedom“). Též se tu až příliš tlačí na evangelizační pilu, na což je český divák (i věřící), mnohdy háklivý, neb se nerad cítí ideologicky zpracováván. Po duchovních filmech přímo prahnu, ne tolik už po zfilmovaných kázáních. Možná však jen málo rozumím protestantské spiritualitě. Navzdory všem mínusům tenhle kus stojí za zhlédnutí.

"Nebesa (a obilná pole) vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou." (Ž 19, 2) "V tomto světě jste cizinci bez domovského práva." (1P 2, 11). Zejména o tom dvojím ke mně mluvily Nebeské dny: o tom, že svět je krásný a o tom, že v něm nejsme doma. V příběhu skoro banálním (jehož prostota je však záměrná, neboť Malick chce - a umí - točit filmy rozjímavé nebo ještě spíše kontemplativní) střídá iluzi spočinutí skutečnost ztráty. Ona chvilková hra na ráj byla zaplacena mravním kompromisem a neobešla se bez následků. Režisér však své hrdiny nesoudí: tohle není "kino morálního neklidu", ale meditace o samotě a blízkosti, o domově a putování. Přičemž roli určitě ne vedlejší tu hraje až bolestně krásná, prostá krajina, jež nutí žasnout.

Dnes se v psychologii mnoho mluvívá o rodinné terapii, v církevním kontextu zase o (někdy kontroverzním) "uzdravování rodových kořenů", tento film je pak jakousi sondou do jedné pruské vesnice, která by takovou kolektivní terapii a kolektivní uzdravení potřebovala. Pod povrchem lehce protestantsky upjaté venkovské harmonie se tu skrývají různé formy zla a a různá zranění, která vytvářejí chorobný mikrosvět, kde jsou téměř všichni zúčastnění zároveň oběťmi i viníky.

K čemu je člověku, kdyby získal celý svět a ztratil svou duši?

Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy]

Špatný Weirův film je pořád docela dobrý film, ale... Byť tu byla načrtnuta mnohá zajímavá témata (individualismus versus spolupráce, zahořklost versus odpuštění, vina versus vykoupení…) a byť některé části byly přímo úchvatné (přechod pouště), jako celek to nefunguje. Na 4000 kilometrů je, zdá se, 130 filmových minut málo. Snímek by býval potřeboval několikanásobně zvýšit stopáž, aby neupadl do zkratkovitosti a šablonovitosti. Takto to působí spíše jako dlouhá upoutávka na něco, co mohlo být velkým dílem.

Víc než válečný film; nepřevoditelný do slov, odehrávající se v napětí mezi rajskou přírodou a zabíjením, Stvořením a Pádem. V těchto kulisách je diváku dáno nahlédnout do lidských srdcí, celé plejády srdcí s jejich výškami i hloubkami. Některá jsou sevřena strachem, jiná v modlitbě prosí za životy svěřených vojáků, další žasnou nad krásou zlem stiženého světa, ještě další nevěří, ale milují a touží po Bohu („Pokud Tě v tomto životě nepotkám, dej, ať nepřestanu cítit prázdnotu na Tvém místě.“), jiná propadnou lhostejnosti, cynismu, anebo vlastním snům o seberealizaci, jiným pomůže odloučení poodhalit něco z tajemství lásky. I přes všechno napětí a akci je Tenká červená linie tím nejmeditativnějším filmem z válečného prostředí, jaký jsem měl dosud tu čest poznat, a také nejduchovnějším. Superlativ by se našlo bezpočet. Strhující zážitek. Jeden z nejlepších snímků, jaké jsem kdy viděl.

Svědectví o snaze anglické fotografky Zany Briski dodat naději na vysvobození alespoň několika dětem z kalkatské čtvrti prostitutek. Je to těžké, smutné, ale ne zcela ubíjející: díky prostotě dětí a díky autorčině ochotě pomoci je v temnotách vykřičené čtvrti přeci jen vidět paprsek světla. Zlí jazykové dokumentu vytýkají jistou manipulativnost, nízkou informační hodnotu a autorce pak snahu o kvazimesiášskou sebeprezentaci. Na každém tom šprochu vskutku pravdy trochu. Nicméně s kritikou je tady třeba zacházet opatrně: Zana Briski mezi dětmi v Kalkatě pět let žila, jejich život sdílela a skutečně jim pomohla. Před tím je třeba smeknout a výtky dát do závorky.

Pokořující a bolestivá zkušenost. Pokořující: často jsem se proti své vůli řehtal na celé kolo a potom se styděl, neb ty vtipy byly pitomě vynucené, bláznivé a "americké". Bolestivá: opravdu nedoporučuji se na podobné snímky dívat, když máte zrovna na bradě šest stehů .

Romance, jakou by dnes již bylo těžké natočit, protože ubylo hranic a zábran a hrdinové by obtížně hledali důvod, proč svému "upřímnému citu" nepodlehnout a neskočit hned do postele. Vášeň je mnohem zajímavější, když je konfrontována s ctností a nesklouzne hned do banální něvěry. Snad i proto, že tento snímek byl natočen v Anglii, kde je zvykem bouře v srdci skrývat za zdvořilostí, a proto, že byl natočen dvacet let před sexuální revolucí, se jedná o strhující kus. Jen nerozumím, proč se v češtině film jmenuje pateticky "Pouto nejsilnější" a ne "Krátké setkání".