Pítrs85

"Je mrtvej, Dejve." "Ale kdo?" "Horor, Dejve." "Co, i duchařskej?" "Všechny jsou mrtvý, Dejve." "A co psychologický?" "Všechny jsou mrtvý, Dejve." "A co found footage?" "Je mrtvý, všechny jsou mrtvý, Dejve." "Slasher ale ne, že jo?" "Všechny jsou mrtvý, Dejve." "Splatter snad ne?" "Hixploitation, exploitation, ano i splatter, všechny. Všechny jsou mrtvý, Dejve!" "Sci-Fi?" "Je mrtvý, Dejve. Všechny jsou mrtvý. Všechny jsou už mrtvý, Dejve!" "Počkej. Snažíš se mi říct, že jsou všechny mrtvý?" "Kéž bych ho nikdy nenechal uniknout..." Happy Halloween!

Svého času jsem byl, nebojím se to napsat, jedním z největších fanoušků Davida Beckhama v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dětskej pokoj polepenej plakátama (samozřejmě z Hattricku, resp. ProFootballu, né z Bravíčka, you twats :), měl jsem snad všechny knížky, co tu o něm vyšly, dres ManUnited se sedmičkou, dokonce i takové číčovinky jako hra na prvního PlayStationa, David Beckham Soccer (Kdo napsal místní, btw mizernou, biografii Beckse, aha?). Ano, jel jsem v tom fakt ve velkým. Tudíž jsem se na dokumentární seriál těšil, i když teda hlavně z nostalgie. Výsledek? Netflix dokumenty prostě neumí. Nebo umí, ale pobaví jen diváky v USA. Dokument je mírně dementní, různé situace zbytečně nafukuje (Kdo si ještě dneska vzpomene na červenou kartu na MS '98?), je takový povšechní a ne moc dobrý. Ale jako stroj času do doby, kdy jsem si na hlavě vyholil pruh vlasů nebo vyčesal a odbarvil číro, přesně podle mustru DB7, to zafungovalo docela obstojně. A Becks je sympaťák, ta čtvrtá hvězda spešl pro něj.

Průměrný dokument, který ale může někomu, komu by jméno Paul McCartney nic neříkalo (existuje vůbec někdo takový?), ukázat a předvést slavného Brouka a jednoho z nejzásadnějších hudebníků všech dob. Pro fanoušky Fab Four však ztráta času. Ale je to příjemná hodinka ve společnosti Maccy a mluvících hlav, které vědí, o čem mluví. (Marze- na koncerty McCartneyho chodí jen senioři? McCartney se po 10-15 letech vyčerpal? Doba dlouhohrajících hvězd končí? Mladí, nebo většina z nich, vždycky poslouchali žebříčkovou hudbu (dnes tedy spíš hudbu, co jim nabídne algoritmus na netu). Jsi, koukám, odborník na slovo vzatý...).

Obrázek, jakou vypovídající hodnotu má tenhle pseudodokument, si můžete udělat už jen z toho, že se tu ke smrti Johna Lennona vyjadřuje Christina Aguilera... Trapné. Navíc ten megazmrd jménem Mark Chapman si žádné dokumenty (ani takhle špatné) nezaslouží. Ten si zaslouží tak maximálně dva negry s letlampou.

Tak jsem se se svým 'Poirot maratonem' dostal až na úplný závěr (zbývají už jen rozlučkové Velká čtyřka a Opona) a jak vidno, to nejlepší jsem si nechal na konec. Vražda v Orient Expresu je (nejspíš spolu se Smrtí na Nilu) nejslavnější detektivka od královny Agathy Christie. Tudíž zaděláno na kvalitní film tu bylo. Filmaři naštěstí nezklamali, naopak, po všech těch epizodách, co měli za sebou, se vycizelovali, předloze dělají čest a mě radost. Protože tohle bylo vážně výtečné. Pro někoho možná málo humorné (rozhodně nejtemnější Poirot vůbec), ale jak atmosféra (Poirotovo morální dilema), tak herci, to je prostě symfonie. Vím, že nezůstane u jediné projekce (na rozdíl od verze z r. 2017), je několik dílů, ke kterým se budu rád vracet, a Vražda v Orient Expresu k nim bezpochyby patří.

První třetina (tedy první hodina) ještě jakž takž ucházející, ale pak nastoupí patos (to mávání americkými vlajkami na konci!, OMG), zpomalené scény co deset minut a dementní dialogy plné klišoidních keců. Film navíc často působí nechtěně opravdu hloupě. Moc tomu nepomáhají ani jindy filmové jistoty- Mel Gibson si nejspíš brzy uvědomil, v jaké sračce se to ocitl a jeho herectví, emoce, jsou hodně minimalistické (čti "seru na to, tady se snažit nebudu"). A hudba klasika Johna Williamse mě začala vysírat zhruba ve dvacáté minutě (což je u tříhodinového filmu docela problém). Zkrátka tuctový, absolutně v ničem neoriginální, zato silně patetický film, který potvrdil, že Roland Emmerich je mizerný filmař. (Univerzální voják, Godzilla nebo Den Nezávislosti jsou možná zábavné, ale přiznejme si, hrozně stupidní filmy. A Patriot je další takový, navíc nezábavný, ale velice nudný).

Pořád nevím (na své Tour de Poirot), jestli se mi víc líbí první, v dnešní době už naivní, ale o to vtipnější díly, anebo tyto, kdy se s námi belgický detektiv už pomalu loučí, kdy se tvůrci snažili, logicky, přiblížit současnému divákovi a děj je tak temnější, ale zároveň propracovanější, včetně charakterů postav (o humor samozřejmě nepřijdeme, bez něho by Poirot nebyl Poirot, že Mr. Branaghu). Každopádně Sloni mají paměť je pro mě, jakožto pro někoho, komu chybí dokoukat cca deset dílů, zatím vrchol celé série. Suchet pořád ve skvělé formě, Wanamaker výborná jako vždy a Kirby okouzlující jak málokterá současná herečka. Moc moc dobré.

Tehdejší politické klima a nastavení až nápadně připomíná to dnešní (nevím, jestli je to spíš úsměvné nebo mrazivé). Tedy vládnoucí garnitura si vzájemně domluví takové podmínky, za jakých vládnout, že už nikoho jiného nepotřebuje (tebe, voliči, jako užitečného idiota, už tuplem ne). Obsadit si všechny důležité instituce (samozřejmě včetně médií- to hlavně) 'svými lidmi' a vládnout silou, která nemá odporu. No nic. Erik Tabery už jistě brousí svoje pero a zcela objektivně to po Vládneme, nerušit či Opuštěné společnosti tentokrát nandá všem těm Dozimetrům nebo Donům Pablům, že jo? Že jo?

Wanastowi Vjecy jsou pro mě jedna z našich nejlepších kytarových rock'n'rollových kapel, ono když máte skupinu ve složení Kodym, P.B.CH. (kurva, Petře, vrať se!), Vartecký, Smetáček, tak to snad ani jinak nejde. Než přišly všechny ty rockové grupy z UK nebo USA, tříbil jsem si svůj vkus právě na Andělech, Kouzlech nebo Letadlech (btw skvělá punková vypalovačka). Dokumentík takovej typickej z počátku let devadesátých, ale docela pobavil (někdy v desáté minutě jde v publiku vidět Jakub Kohák, ta jeho držka je nepřehlédnutelná :).

Za mě Wanastowi Vjecy > Lucie. Lucie mi vždycky přišla docela přeceňovaná, nemůžu upřít, že by nesložili několik skvělých songů (Sen, Pohyby, Panic, Země, Amerika), ale jinak nic extra, proč by si měla zasloužit být brána jako nejlepší česká kapela. Dokument nic převratnýho, nejde nijak do hloubky, spíš na mě působí jako takové lepší promo. Jenže mě hudební dokumenty zkrátka baví, o to spíš, když ukazují, jak moc cool bylo mít rockovou kapelu v devadesátých letech, drogy, kam se podíváš, chlastu, co bys nepřeplaval a ženských, co nemáš šanci obšťastnit všechny. A že tomu kluci dávali jistě poctivě.