Pítrs85

Tak jsem se se svým 'Poirot maratonem' dostal až na úplný závěr (zbývají už jen rozlučkové Velká čtyřka a Opona) a jak vidno, to nejlepší jsem si nechal na konec. Vražda v Orient Expresu je (nejspíš spolu se Smrtí na Nilu) nejslavnější detektivka od královny Agathy Christie. Tudíž zaděláno na kvalitní film tu bylo. Filmaři naštěstí nezklamali, naopak, po všech těch epizodách, co měli za sebou, se vycizelovali, předloze dělají čest a mě radost. Protože tohle bylo vážně výtečné. Pro někoho možná málo humorné (rozhodně nejtemnější Poirot vůbec), ale jak atmosféra (Poirotovo morální dilema), tak herci, to je prostě symfonie. Vím, že nezůstane u jediné projekce (na rozdíl od verze z r. 2017), je několik dílů, ke kterým se budu rád vracet, a Vražda v Orient Expresu k nim bezpochyby patří.

Pořád nevím (na své Tour de Poirot), jestli se mi víc líbí první, v dnešní době už naivní, ale o to vtipnější díly, anebo tyto, kdy se s námi belgický detektiv už pomalu loučí, kdy se tvůrci snažili, logicky, přiblížit současnému divákovi a děj je tak temnější, ale zároveň propracovanější, včetně charakterů postav (o humor samozřejmě nepřijdeme, bez něho by Poirot nebyl Poirot, že Mr. Branaghu). Každopádně Sloni mají paměť je pro mě, jakožto pro někoho, komu chybí dokoukat cca deset dílů, zatím vrchol celé série. Suchet pořád ve skvělé formě, Wanamaker výborná jako vždy a Kirby okouzlující jak málokterá současná herečka. Moc moc dobré.

Jakožto milovník všeho, co je staré (chápej ve smyslu vintage), jsem si Příběhy starých hospod užil. Josef Polášek opět dokazuje, že se pro moderaci takovýchto dokumentů narodil, je přesně tak příjemný a zároveň vtipný, jak si tato role zasluhuje. Hospody máme napříč republikou opravdu krásné, tu více, tu méně (U Fleků nebo U Pinkasů by měly být zapsány na seznam UNESCO, a nejen ty). A pokud v hlavách pracovníků ČéTé nevznikají nápady na druhou řadu, snad se dočkáme typově podobného dokumentárního cyklu. Samozřejmě opět s Pepou Poláškem.

Máme tu novou disciplínu, jak si pohonit ego na někom, kdo je ve svém životě ambicióznější než kdy budu já a natřít mu to v komentáři na ČSFD, cha! Jan Žižka není dokonalej nebo převratnej, ale kurva buďme rádi, že se v tom našem smradlavém, zatuchlém a přizdisráčském filmovém rybníčku našel někdo, kdo chtěl český film natočit jinak. Prostě po tří sté šedesáté deváté ftipné komediji s Vilhelmovou nebo po sto čtyřicátém druhém drámu s Geislerovou tu máme film, který se snaží být něčím větším (Kéž by byl prvním z mnoha a nastolil tu novou filmovou kulturu, témat z naší dávné nebo i ne tak dávné historie máme spoustu, nejblíž mu je dvacet let starý Tmavomodrý svět, ale Petr Jákl zašel ještě dál. No, všichni víme, že se tak ale nestane, Jirka Mádl na značky, připraví se Vojta Dyk). A ač se mu to ne vždy daří (dialogy, tam si měl Petr Jákl fakt nechat poradit), tak já mu za to, že se nebál natočit velkej film, tleskám a uznávám, že ten chlap má fakt koule. Ben Foster jako Žižka výborný, nepřehrává, ani neháže takový ty pseudodrsný držky, ale je přesně tak civilní, jak to jeho role potřebuje. Závěrečná (na pohled krásná) scéna s vozovou hradbou by slibovala výtečný sequel (který ale samozřejmě nikdy nepřijde). A ještě vzkaz pro všechny inťouše, hnidopichy nebo samozvané historiky- váš názor, že film není historicky přesný, že Žižka přišel o druhé oko atd., fakt nikoho nezajímá.

Pro každého beatlofila osmihodinová extáze (8 hodin? Nebylo těch natočených materiálů na 60 hodin? Kde je ten zbytek?!), vhled, jak to tenkrát, při natáčení filmu a desky vypadalo. Škoda, že se oboje týká dost možná nejslabšího alba v diskografii nejlepší kapely ever. Ale pořád je to nejhorší album v diskografii Nejlepší kapely ever, takže... (No, být kamery při natáčení takového Revolveru, White Alba nebo samozřejmě i toho Sgt. Peppera... wow wow wow). Jak už tu určitě zaznělo vícekrát, je fajn, že nám, fanouškům, Peter Jackson potvrdil, že ta atmosféra tenkrát nebyla až tak napnutá, jak se nám někteří životopisci snažili namluvit, přeci jen dokázali Brouci po Let it Be ještě natočit jednu ze svých nejlepších placek- Abbey Road. Sypat se to začalo až o něco později. Co mi ještě tento dlouhý dokument dal? Miluju Paula i Johna, ale kapelu bych s nima mít nechtěl (chudák George). Naopak s kým bych desku natáčel moc rád, je/byl George Martin. Jsem nadšen, vidět tyhle čtyři legendy při tom, co jim bylo tak přirozené, dívat se jim pod prsty, vidět, jak se natáčela ta která pecka, kterou jsem slyšel už aspoň tisíckrát... Zkrátka i když je, jak už jsem psal, Let it Be nejméně povedenou deskou Beatles (kterou posléze ještě víc pokazil Phil Spector, pokud můžete, vždycky dejte přednost vydání Let it Be... Naked), přestože je vidět, že už zdaleka nebyli tou semknutou jednotkou (George už je myšlenkami na sólové dráze, Paul nenaplňuje své ambice a John... je myšlenkami kdo ví kde), pořád jsou to kurva The Beatles! (Btw ta Yoko Ono, samozvaná nedoceněná avantgardní umělkyně, ale měla taaak moooc volného času...).

Doma u monitoru to sice nemá takový koule, jako když toho blázna vidíte naživo (5. červenec 2022, Fórum Karlín, nejlepší koncert mýho života!), ale i tak je to hodinová hudební nirvána. Jack White si prostě dělá věci po svém, buď se vám to líbí, nebo jděte do prdele. V jeho hudbě nenajdete žádnej kalkul, je to čistá esence lásky k hudbě, co potvrzuje každou další deskou. A i když je na scéně už přes dvacet let (ty vole!), pořád překvapuje, pořád potvrzuje svůj neskutečný talent a hlavně- pořád baví. Tak už jen doufat, že tentokrát si najde cestu do Prahy dřív než za osm let.

Objektivně to za plnou palbu není (jeho starší stand-upy mám radši), ale pokud se SuperNature naštval byť jen jednoho uvědomělého pijana sójového kapučína s duhovou šálou okolo krku (nejspíš zaměstnanec nějaké neziskovky), jediného woke culture extrémistu, tu pátou hvězdu mu z vděku přidám. A co si tady tak projíždím komentáře druhých, koukám, že ten vir, co byl doteď zaznamenán pouze v USA a v UK, se začíná rozmáhat i v našich luzích a hájích. Ach jo.

Nejzásadnější film mého dětství a jeden z nejlepších filmů silných let devadesátých. Film, který všechny své následovníky (Ztracený svět, JP 3) nechává daleko za sebou, nebo se jim rovnou směje do ksichtu (všechny ty číčoviny Jurského světa). Steven Spielberg byl vždycky velké dítě, které si rádo hraje, zároveň však jeden z posledních mohykánů, který věděl, že Hollywood je hlavně továrna na sny, které on sám rád zhmotňoval ve svých filmech a Jurským parkem je dotáhl takřka k dokonalosti, navíc podpořen genialitou Johna Williamse. Scéna s T-Rexem zapsána zlatým písmem do dějin kinematografie, stejně tak do mysli jednoho osmiletého soplíka, který tenkrát v jihlavském kině napětím ani nedýchal.

Alex Ferguson je opravdový (rudý) ďábel, proto ho bůh do svého ráje ještě nechtěl a vyhradil mu tu na zemi, mezi námi obyčejnými smrtelníky, další čas (přestože šance na přežití po krvácení do mozku byly pouze 20 % (což je pořád víc, než že Arsenal vyhraje ligu)). Dokument, ze kterého budou mít hlavně fans United husí kůži, dokument, jenž jim připomene, jak moc výjimečnému klubu fandí (což je něco, co nám fans City nebo Chelsea závidí, ač to nepřiznají). A právě na této výjimečnosti se největším dílem podílem Sir Alex Ferguson, fotbalový manažer, který změnil svět fotbalu jednou provždy. "Football, bloody hell."

Tak i do třetice to těm Irům šikovným vyšlo. Po skvělém Brendan a tajemství Kellsu a ještě lepším Píseň moře je i jejich třetí film lahůdkou pro všechny vaše smysly. Žádná retardovaná pixarovka, žádná kýčovitá disneyovka, tohle je krásný pohádkový fantasy příběh okořeněný folklorem a hlavně podepřen skvělým scénářem. Nádherná animace a zasněná hudba (opět výtečný Bruno Coulais, tentokráte podpořen skvělou irskou kapelou Kíla) už je v případě těchto snímků jistota. A mně už docházejí superlativy (Ještě ten dabing! Ten přízvuk. Ten přízvuk!). Zkrátka další úžasný filmový zážitek, už teď se těším, až tahle banda přijde se svým dalším kouskem.