Tanner

Tanner

Mr. Tanner

Česko

5 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10
    • 3.2.2017  22:56
    Kiseki (2011)
    **

    První Koreeda, který mě minul.. Námět jako takový bohužel v mých očích film z nudy nevytáhne a ani sledovat přes dvě hodiny skupinku uřvaných dětiček není úplně můj šálek kávy.. Nevadí, na další film od Koreedy se určitě znovu rád podívám.

    • 4.3.2016  23:06
    Agora (2009)
    **

    Plytké a schematické (postavy, scénář - dosaďte si), jako takové soudobým militantním ateistům svým zjednodušujícím pohledem jistě konvenující. A kdyby by se v tom snad přeci jen pořád někdo nevyznal, mají ti zlí aspoň odlišné dresy. Ale aby to nebylo zase jen škarohlídské, ok, cením si snahy ukázat, kterak může být v podstatě jakékoliv učení, třebas i to v principu nenásilné, zneužito k barbarskému plenění. Najmě když takové učení de facto [stále ještě (?)] vládne světu a odmítá si svou minulost zcela připustit. Jen si vždyckyříkám, proč je třeba volit tak strašně patetickou formu.

    • 22.1.2016  22:09
    Flowers (2010)
    **

    Tak tohle byl pro mě poměrně přešlap.. plytké dialogy, jejichž vcholem je zpravidla hlubokomyslná myšlenka typu "jsem ráda, že mám krásné děti"; prkenné bezrozměrné postavy a hrozivě přehrávající herci; přehnané scény se zoufale fádní a přepjatou hudbou; a navrch slaboduchý scénář, z něhož vypadne ve výsledku akorát to, že smyslem lidského (ženského) života je plodit fakáňata. Asi nejsem cílové pohlaví, ale bohužel jsem si připadal, že koukám na japonskou verzi díla Rosamunde Pilcherové. Uf..

    • 28.3.2015  08:55

    Takový artovější Přízračný svět... skvělá náladovka s podmanivou atmosférou.

    • 30.10.2014  22:27
    42 (2013)
    **

    Film, který je více černobílý, než rasistův pohled na svět.

    • 11.2.2014  22:20

    Ačkoliv si celkem potrpím na posmutnělá dramata "ze všedního života", zde jsem se celou dobu nemohl s postavami sžít. Celou dobu filmu jsem si říkal, že tím, jak řetězí jednu tragickou událost za druhou bez toho, aby zkoumal jejich příčiny, a šel hlouběji než jen pod slzavý povrch, působí nerealisticky, což bývá u těchto filmů dost kritické, protože tak přicházejí o svou hlavní devizu - uvěřitelnost. Je pro mě tudíž celkem překvapení, když jsem si zde přečetl, že má jít o snímek podle skutečných událostí. Nelze vyloučit, že jsem tentorkáte nebyl dostatečně vnímavým divákem, ale trochu se mi vnucuje i otázka, zda náhodou nebyla zmíněná inspirace natolik volná, že byly ony skutečné události scénáristickým uchopením vyprázdněny. Postavit film na deprimovaných výrazech jednostranně nesympatických postav vláčených z jedné tragédie k druhé a jednom ponurém hudebním motivu totiž někdy nemusí stačit... jako by zde fungovalo přesvědčení, že sled událostí jaksi vypoví sám za sebe. Nevypoví. Nicméně na polskou kinematografii po tomto (pro mě) slabším kousku určitě nezanevřu.

    • 20.1.2014  23:19
    Rivalové (2013)
    ***

    O zobrazené látce jsem toho před filmem nevěděl. Bohudík. To mi umožnilo si ho užít a bavit se při něm. S fakty jsem se seznámil až po zhlédnutí - a to se odráží v mém hodnocení.

    • 2.4.2013  23:00
    Drahá Alice (2010)
    **

    Nejvykonstruovanější film, co jsem kdy viděl. Scénáristi se evidentně rozhodli, že několika postavám se v jednom dni musejí stát snad všechna myslitelná příkoří; chybělo snad jen, aby jim onemocněl pejsek. Na filmy o "obyčejných dnech" "obyčejných lidí" s propletenými liniemi si potrpím, ale tohle bylo tak přitažené za vlasy, že opravdu víc dát nemohu.

    • 9.2.2013  13:46

    Musím v sobě mít jakési sebemrskačské tendence či co, protože když tak o filmu přemýšlím, dochází mi, že jeho sledování bylo dosti nepříjemnou záležitostí. Přesto dávám 4 hvězdy. Proč? Zřejmě proto, že ta nepříjemnost byla až na dřeň autentická. Nekompromisní realismus dává divákovi pocítit onu marnost a odlidštění vyplývající ze systému moderní zdravotní péče, kde se z člověka stává pouhý objekt. A krutě mu připomíná frustraci z toho, že ač v skrytu ví, že tento systém není schopen pomoc poskytnout, musí uměle živit naději, že nakonec přece jen pomoc "vygeneruje", protože není, kde jinde ji hledat. Brrr. Na tomhle filmu je nejhorší i nejlepší zároveň to, že takhle to prostě je. Těším se na další film rumunské nové vlny, ale zase až za nějakou dobu. Ten masochismus ve mně přeci jen zatím nepřevládl.

    • 30.1.2013  22:51

    Kdyby film skončil o pár minut dříve a vystříhal se určité předvídatelnosti, bylo by to na pět. Skvělé (pomalé) tempo, dobře napsané (prokreslené) postavy i dialogy, podmanivá atmosféra, vynikající herecké výkony (hlavně Tima Robbinse jsem si opravdu užíval). Líbí se mi, když diváka v jeho očekávání z pokračování filmu napíná to, co se dozví o hrdinech; jejich osudech, duších, bolestech, tužbách.. a ne to, jaký přepjatý zvrat v ději na něj zase za rohem čeká. A to je tento případ. V poklidu plynoucí, křehké, emotivní vyprávění připomínající četbu dobré knihy. Super.

    • 2.11.2012  10:50
    Samsara (2011)
    ****

    Jako první film tohoto typu jsem kdysi viděl Koyaanisqatsi, čímž je moje perecepce Frickeho filmů dost poznamenána; nemohu se prostě ubránit srovnání. A i tentokrát musím konstatovat, že Reggiův opus je pro mne dále. Za prvé díky hudbě: je jasné, že dosáhnout kvalit Glassova soundtracku a jeho úchvatně těsného sepětí s obrazem prostě skoro není možné, ale pro mne to zkrátka znamená hvězdu dolů, jelikož hudba je zde vzhledem k povaze snímku naprosto klíčová. V Samsaře mi bohužel příliš zajímavá nepřišla. Kromě toho stavím Koyaanisqatsi výš i v celkové kompozici díla; Samsara mi místy přišla jako sled (nádherných) obrazů více či méně náhodně zřetězených a i když se v ní daly určitá návaznost a logika ve střihu místy odpozorovat, neměl jsem dojem tak propracovaného frázování do tematických celků či kapitol, jako u Reggia. Ty navíc skvěle fungovaly - samozřejmě i díky famóznímu Glassovi - jako prostředek pro změny rytmu, které napomáhaly lepšímu udržení pozornosti. Skutečný hnidopich jako já by pak mohl ještě poukázat na menší repetetivnost v tématech, která už se předtím vyskytla u Reggia i v Barace. ALE! Nechápejte mě prosím špatně. Tohle brblání nevychází z toho, že by Samsara byla špatná. Naopak, je to opět nádherný (audio)-vizuální zážitek a některé momenty (pouť) jsou naprosto strující. Jde spíš o to, že už to tu bylo a lépe a že ve srovnání s tím působí Samsara snad trošku nedotaženě. Kdyby stála sama o sobě, nebudu vůbec váhat s plným hodnocením. I takhle visí pátá hvězdička ve vzduchu a nedávám jí hlavně kvůli imho slabší hudební složce. Takže i když většinu komentáře zabírají hnidopišské řeči, považuju Samsaru za skvělý počin, který rozhodně stojí za vidění.

    • 2.10.2012  07:17
    Méďa (2012)
    *

    Tušil jsem, přečet si již dříve recenzi Marcela Kabáta na lidovkách, v níž se praví, že jde o "film pro dospělé, kteří zůstali duší páťáky, (...) kde je nekonečným zdrojem legrace pouštění větrů," že to nebude žádná sláva, ale přeci jen jsem si říkal, že mnohá doporučení v čele s poctivými zdejšími 79 % přeci z něčeho musejí vycházet. Bohužel se mi zase jednou potvrdila moje skepse. Nemám problém se samotným konceptem, ale s tím, že vtipy na jakés takés úrovni by se daly spočítat na prstech a v záplavě těch klasicky primitivně obscénních představují opravdu vzácné ostrůvky. Pochopit zdejší hodnocení už se ani nesnažím a asi už ani nejsem překvapen; pouze si nad ním, jako už tolikrát, tiše povzdechnu. Quo vadis, čsfd?

    • 10.7.2012  23:47

    Pohlazení po duši, kterým jsem se dobrovolně nechal unést a dojmout, bez ohledu na tu část mého já, která by pózérsko-škarohlídsky a rádoby drsně, sarkasticky a s odstupem nedotčeného a poučeného, který se nedá jen tak opít třetodenním rohlíkem, poukazovala na prvoplánový sentiment, utopičnost, citové vydírání, vypočítavost atd., jak se toho zde řada komentátorů zhostila. Je velice příjemné této části já taky jednou zatnout tipec a film si prostě v pravém smyslu slova užít. Pro mě vynikající filmový zážitek a lepší čtyři. A stydět se za to nehodlám. Ani před jinými, ani před sebou.

    • 5.7.2012  11:59
    O mé matce (2011)
    ***

    Až přespříliš smířlivý a pozitvní pohled na mezilidské vztahy, poněkud zjednodušené postavy a režiérovo nutkání neponechat vůbec nic nevyřčené mi v tomto případě - ač jde asi tak trochu o charakteristické rysy tohoto žánru - příliš nesedly. Nahlížet na problematiku stárnutí, vzdalování se světu a nakonec jeho opuštění tímto prizmatem je dobré a prospěšné (není vždy třeba tento přirozený proces po evropsku spojovat s trudomyslností a truchlivostí), ale zde pro mne až přehnané. Neustále se mi navíc vtíral pocit, že už jsem to jednou viděl (to asi také vyplývá z žánrovosti filmu); není tomu tak, ale podvědomé asociace s Yamadovým filmem Kabei byly až příliš silné. Nepřispěla k tomu moc ani neoriginální hudba, která se nebezpečně blížila té, jež oblažovala mé slechy při konzumaci smažených nudlí v čínské restauraci o hodinu později. Je mi líto, slabší tři hvězdy.

    • 5.7.2012  11:46

    Pomalé, hloubavé a bohužel trošku odnikud nikam směřující.. Ve filmu se dohromady nic moc nestane, ani nálada se nezmění.. přesto v sobě jakési uhrančivé kouzlo, alespoň pro mne, člověka se slabostí pro japonská kontemplativní dramata tohoto typu, má. Je to spíš takový meditativní impuls pro divákovu vlastní úvahu, jak k problematice dobrovolného ukončení života přistupovat a jaký k ní zaujmout postoj. Za zmínku stojí sympatická delegace :).

    • 5.7.2012  11:36
    Pětkrát (2006)
    ***

    V rozhovoru s režisérem otisklém ve festivalovém plátku jsem se dočetl, že ve filmu před dějovostí, jednoznačností a spádem preferuje spíše rozvláčnost a záměrně menší srozumitelnost (což může hraničit až s nudou), protože to umožňuje divákovi toulky po vlastních myšlenkách, svobodnější výklad filmu a narozdíl od filmů, které vodí diváka za ručičku, podporuje a vyžaduje imaginaci a fantazii. Tímto snímkem jsem se přesvědčil, že nemluvil do větru :). Tenhle přístup se mi líbí a i díky němu, přestože zasazen do specifického kulturního kontextu a zobrazován místy jaksi nesouvisle (děti ležící v trávě, na skále atd.:), je tu mezigenerační konflikt přístupný intenzivnímu prožitku většiny diváků. Je však třeba se naladit na režisérovu poetiku, podtrženou výraznou hudbou Arvo Pärta. Mně se to dařilo střídavě a protože je tu díky režisérovu přístupu hodnocení ještě více než jindy závislé na osobním procítění, zůstanu na třech hvězdičkách, přesto film za průměrný ani ve festivalovém kontextu nepovažuji.

    • 5.7.2012  10:38
    Dva nula (2012)
    ***

    Zřejmě proto, že sám mezi "fanoušky s největší koncentrací buranů" patřím, leccos jsem o tomto fenoménu četl a jsem schopen jej vnímat jaksi komplexněji než jak vyžaduje soudobý černobílý diskurs, nejdou mi podobné více či méně zjednodušující projekty v zásadě podporující existující stereotypy zrovna dvakrát pod nos; zejména když se opatří honosnými nálepkami typu "sociologická sonda" a je tak naznačováno, že je zde snad tento fenomén postižen a analyzován ve své úplnosti. Není. Nicméně utahovat si z fanoušků je samozřejmě v pořádku a na místě. On je to totiž jev, zejména nahlížen z pozice mimo svůj kontext, kromě jiného nadmíru vtipný (jako řada podobných aktivit) a snad více než jakému jinému mu to, když se (naopak z pozice lidí v jeho rámci) nebere přespříliš vážně, prospívá. A samotný koncept a jednotlivé nápady se mi rovněž vcelku zamlouvaly - statické záběry, srovnání reakcí jednotlivých účastníků na stejné situace, kontrast romantického záběru na poklidně se kymácející topoly v západu slunce a ozvěny bouřícího kotle atd. Zajímalo by mě však, jak moc lze hovořit o oné autentičnosti; já o ní mám lehoulinké pochybnosti, ale budu se snažit věřit, že nahrané zde nebylo nic. No, tolik tedy snad pohled jednoho z buranů. Co dodat závěrem? Snad jen: "Slavie Praha!"

    • 5.7.2012  10:00
    Inni (2011)
    ****

    Ač se srovnání s Heimou v podstatě nejde vyhnout, je trošku ošemetné, protože byla přeci jen trošku o něčem jiném. Heima je i o dalších věcech než o této jedinečné kapele a její hudbě, Inni se naopak soustředí hlavně na ně. Souhlasím i s tím, že je hezčí ke koukání a možná i jaksi "příjemnější" k poslechu, ale Inni mě dokázalo vtáhnout možná trošku víc, pač je tu méně řečí a víc strhující muziky a když jsem si chtěl některé pasáže vychutnat se zavřenýma očima, o tolik jsem na plátně nepřicházel :). Hodně mi sednul drsný post-rockový sound i temná vizuální stránka, která se zajímavě stylizovanou kamerou zaobírá hlavně detaily z živého vystoupení kapely. Možná bych uvítal víc abstraktních pasáží a odpustil si ty archívní, ale výrazněji mě nerušily. V aranžích samotných skladeb u mě nepřekonatelně zabodovala Heima díky přítomnosti skvělého smyčcového kvarteta Amiina - v porovnání s tím (ale jen v něm) v Inni zůstává trošičku prázdno, na druhou stranu je to prostě něco jiného. Nejlépe je zkrátka k Inni přistupovat jako k záznamu z jednoho živáku, protože tak funguje díky své netuctovosti nejlépe.

    • 2.4.2012  22:48
    Takva (2006)
    ****

    Zajímavá studie člověka, jehož věrnost etickým maximám islámu je podrobena těžké zkoušce, která uvádí v nesoulad principy a nařízení znějící od představených náboženského řádu a z Koránu. Tato disharmonie panující nejen mezi oběma věroučnými rovinami, ale i v jejich vztahu k fungování řádu v moderním světě, v Muharremovi vyvolává silné vnitřní napětí, které se daří dobře přesnést i na diváka - i díky psychadelickému závěru, který zmiňují darwin i Niktorius. Právě to, že film jde skrze hlavní postavu dost do hloubky a zkoumá tuto problematiku bez černobílých dogmat na základním subjektu náboženství - hluboce věřícím člověku - mu dává podle mého sílu a také poskytuje prostor pro komplexnější divákovu úvahu.

    • 22.2.2012  09:39
    Oči války (2009)
    ***

    Tanović se zabývá svým tradičním tématem o člověku uvnitř válečné (nebo na válku se chystající) zóny, přičemž tentokrát zkoumá dopad válečného prožitku na lidskou mysl. Nejsem si jist, čím to, ale zde to na mě trochu působilo tak, že onen ozbrojený konflikt nefungoval moc jako přirozené pozadí (jako třeba v Cirkusu Columbia), ale jako by naopak byl poněkud odtažitý a o jeho vlastní "význam" ve vztahu k hlavní postavě tak docela nešlo. To může být umělecký záměr, ale jako by se film kvůli tomu skutečně trošku rozpadal na méně provázané roviny. Nejvíc se mi líbil v první třetině, která se odehrává přímo v Kurdistánu. Ke konci jako by naopak trochu ztrácel dech a trošku moc tlačil na emoce. Nebylo to špatné, ale od Tanoviće jsem už viděl lepší. Dal bych tři a půl. Jo, a Colin Farrell byl výborný.

    • 21.2.2012  23:24

    Mám rád Michelle Williams a bylo to hlavně její herectví, které mě v tomto snímku bavilo (a proč jsem se na něj ostatně díval). Nevím, jestli to bylo mou zaujatostí v tomto směru, ale přišlo mi, jako by toho film ani o moc víc nenabízel. Snad až na občasné náznaky úvah o tom, co to vlastně herectví je. Já však měl oči hlavně pro Michelle a její náladovou, dětinskou, protivnou, radující se i deprimovanou, radost rozdávající i na nervy lezoucí, nejistou, ale především okouzlující, podmanivou a svůdnou Marilyn (všechny v jedné :-) bylo opravdu radost sledovat. Film sám o sobě na víc než tři hvězdy ale podle mého není.

    • 8.2.2012  23:29

    Zvláštní film. Tou směsí bizarnosti, nadsázky, násilí, napětí, mrazivého tragického dramatu a černočerného humoru na mě dýchla až Coenovská atmosféra. Vcelku originálně natočený, svižný snímek o nezměrné velikosti lidské malosti a ubohosti, odehrávající se v panoptiku plném podivných postav na špinavém záhřebském předměstí. Chvílemi černá komedie, chvílemi napínavé a drsné drama. Bylo zajímavé, s jakou lehkostí tvůrci přebíhali z jedné roviny do druhé jako by nic a jak organicky celek působil.

    • 30.1.2012  22:34
    Wendy a Lucy (2008)
    *****

    Americká nezávislárna, jak je mám rád. Přes poklidné tempo a lyričtější polohu nenudí (resp. díky kratší stopáži nestihne začít nudit), přes minimum explicitního si nehraje s divákem na schovávanou tak, aby se ve filmu ztrácel. Můžeme se tak i na minimálním prostoru vcítit do hlavní hrdinky ztvárněné výtečnou Michelle Williams a prožít si její malé velké osobní drama - existenční i existenciální. Bez pozlátka, bez patosu, bez příkras. Hodně pocitová záležitost o jedné cestě, která uvázla na mrtvém bodě. Doporučuji. -- I po víc jak týdnu ve mně film stále doznívá, a tak přihazuji dodatečně pátou hvězdičku.

    • 24.1.2012  22:53

    Po filmu o zemi nikoho jako by se Tanović tentokrát zaměřil na takový "čas nikoho". Krátký čas, kdy jeden mrak sice z bosenského nebe odvál vítr, ale další - mnohem temnější - se opět přiháněl; kdy se staré křivdy urovnávají a jiné znovu otvírají - takové, které sice dlouho pod pláštíkem internacionály spaly, ale nikdy zcela nezmizely. Čas naplněný prazvláštní směsí úlevy, naděje, ale taky obav, napětí a starých vášní. To vše ale film sleduje až jako by v druhém sledu, na pozadí hlavního příběhu z Německa se vracejícího Divka a jeho rodiny. Líbilo se mi právě to, že Tanović nějak zvlášť neřeší "velké" otázky, ale dává jim vyniknout právě skrze onen komorní příběh. To mu umožňuje zdržet se nějakých zásadních soudů a prostě se jen zaměřit na to, jak velké dějiny ovlivňují ty malé. Myslím, že se mu tak podařilo celkem detailně zachytit společenské poměry (včetně takových menších pikantních detailů, kdy třeba muž vykračuje jako paša a za ním žena vláčí tři basy od piva :) tehdejší bosenské vesnice. A napětí je zde skutečně vygradováno perfektně.

    • 20.1.2012  23:39
    Warrior (2011)
    **

    89% a 43. nejlepší film? To jako vážně? Velkolepé a obludné klišé o hroudě masa, která prochází emocionální/životní/finanční/rodinnou krizí a zpytuje svou duši za minulé chyby, ale naštěstí se může jako vždy uchýlit k primitivní maskulinitě a fyzické (přesto však oduševnělé) agresi, aby našla sama sebe a překonala tuto krizi, nedůvěru a limity, a to ve jménu opravdových amerických, čerstvě nalezených hodnot. (kdo neviděl ty tucty stejných filmů, tak asi SPOILER) A právě oduševnělost umožní sice trošku sešlé, ale poctivě se připravující a s velkým srdcem bojující hroudě, aby porazila ještě větší, ale tupé a zlé hroudy. Nechybí nedůvěřiví škarohlídi a různé překážky (největší samozřejmě přímo v citlivé duši hroudy sužované rodinným traumatem), nechybí Ivan Drago ani milující něžná Adriana, která se o svého hrdinu bojí v přítmí jeskyně, kde udržuje oheň a pečuje o potomstvo, a nechce mu dovolit jeho statečnou výpravu, ale přeci jen stane nakonec po jeho boku (pro lásku, ne pro prachy samozřejmě) a respektuje jeho rozhodnutí. Akorát se tu všichni jmenují jinak. A ta hrouda masa je rozpůlená na dvě. Pane jo, to je invence! Divák se tetelí blahem, protože dostal svou pravidelnou dávku Rockyho, a po jeho vzoru přidá si zítra v potu tváře - překonávaje své možnosti - a se slzou v oku - mysle na svou Adrianu v jeskyni - pět minut na rotopedu, než se mu udělá blivno. Pardon, ale mně je blivno už teď. Neuvěřitelně tupý film.

    • 16.1.2012  22:17
    Slovinka (2009)
    ****

    Slovinský pohled do jednoho z ponurých zákoutí, kam se člověk více či méně (ne)dobrovolně může v soudobé společnosti dostat. Dnešní evropský nezávislý film se mi zdá plný těchto osobních dramat, ale tohle mě zaujalo tím, že bylo poměrně obtížné se s hlavní postavou ztotožnit. Kolísal jsem mezi empatií a distancí a o to to bylo zajímavější. Nic romanticky černobílého, kde by společnost drtila bytostně dobrého člověka pro nic za nic. Jinak je snímek spíše pocitová záležitost, než že by disponoval nějakým sevřeným příběhem. Pár linek zůstane jaksi nedořečených, ale vůbec to nevadí. Co se stihne udát, je dostatečně symptomatické a vypovídající. Naopak, to nedořečené jako by si divák odnesl po skončení snímku s sebou. Dobré, velmi dobré.

    • 12.1.2012  21:55
    Pokání (2007)
    **

    Nevím, jak filmové Pokání funguje samo o sobě, tedy jako film; já ho můžu hodnotit jedině se zřetelem ke knize. Důsledně jsem čekal se zhlédnutím až po přečtení a jsem tomu nesmírně rád. V podstatě jediné, co můžu říct, je: vražte do toho těch pár večerů navíc nebo víkend a sáhněte po knížce. Zážitek bude neporovnatený.

    • 10.1.2012  22:41

    Tak do poloviny nebo dvou třetin, kdy přišel přirozený emocionální vrchol, vynikající a dechberoucí, ač samozřejmě celkem přímočaré. Prostě chvílemi jsem brečel jak želva :). Střídání dvou časových rovin bylo skvěle zvládnuté, protože si obě navzájem dodávaly hloubku a přesah, a to bez toho, aby se divák cítil vyrušován nebo měl problémy s návazností. Bohužel poté historická (lepší) rovina ustupuje a scénáři začínají dominovat až příliš překombinované a pravděpodobnost více a více postrádající kličky, které dojem trochu kazí. Jinak řečeno: některé motivy byly ve filmu podle mého navíc. Navíc ve stejnou dobu z filmu mizí jedna z jeho největších předností: vynikající herecký výkon mladé Mélusine Mayance. I tak ale nadprůměrný film (nejen) o tom, že holocaust není jen abstraktní historickou událostí, ale jeho ozvěna je stále hlasitě slyšet i v dnešní době a v našich každodenních životech. Je dobře, že takové filmy se stále točí. Jsou a budou totiž vždy potřeba.

    • 26.12.2011  12:21

    S hodně velkými rozpaky hledím na výši zdejšího hodnocení. Ačkoliv se zdá, že onen patos, stereotypizované postavy bez jakékoliv hloubky (což mimo jiné vede k poněkud nezajímavým hereckým výkonům) i simplifikovaný scénář jsou z plátna patrné, nepřekáží to divákům v nadšení a v udělování vysokých hodnocení. Mně bohužel ano. Takovýto přístup totiž neskutečně vyprazdňuje a zplošťuje samotné téma, s nímž je v podstatě v rozporu. Přijde mi, že je to s americkými filmy tohoto typu pořád dokola. A je to škoda, protože podobné reflexe je třeba; už proto, že ona vyprázdněná přetvářka dysfunkčních rodin, kde roli rodičů přebírají jiní lidé či mechanismy, a především problém implicitního i explicitního rasismu sotva patří do dob minulých. Nicméně zde se závažnost problému a sdělení prostě rozpadá v tom závěrečném kýčovitém blemcu a nad snímkem tak po jeho skončení zůstává stín otázky, jestli to spíše než snaha o reflexi není prachobyčejný kalkul. Podřízení obsahu šablonovité formě tomu poněkud napovídá, pročež se The Help vlastně sám tak trochu shazuje. Selhává totiž v podstatě i jako sonda do tehdejší společnosti (to se mnohem lépe, řekl bych, daří seriálu Mad Men), o niž se na první pohled snaží; zůstává však pouze u povrchního pohledu. Možná už jsem na tento přístup k filmu alergický (i oblíbeného jídla se člověk časem přejí), ale víc než ty tři hvězdy tentokrát dát opravdu nemůžu. A i ty jsou bohužel slabší. -- Po pár dnech musim říct, že ve mně narostlo přesvědčení o kalkulu, takže stahuju hodnocení na 2.

    • 25.10.2011  22:38
    Na svobodě (1978)
    ****

    Mně osobně by ke spokojenosti bohatě stačilo zírat na ty neuvěřitelný bouráky :-). Ale když se k tomu přidal parádní Hoffmanův výkon, sedmdesátkový zeitgeist a krásná Theresa Russel, byl z toho výtečný filmový zážitek. Jde o takovou drsnou obžalobu nápravných zařízení a metod, které na plné čáře selhávají v pokusech o navrácení trestaných lidí do společnosti, protože z nich předem dělají delikventy a předpokládají recidivu, pročež propuštěného člověka svazují a sledují. A tím ho k ní vlastně doženou. Motiv Maxovy vzpoury proti tomuto systému mi byl sympatický (ne tolik už metody); jediné, s čím jsem měl trochu problém, byl náhlý zlom v jeho přístupu. Celkově ale vynikající záležitost.

<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace