Tanner

SPOILERY! U tohoto filmu je poměrně komplikované rozplést tu síť mystifikací a různých dalších překážek, do kterých je zabalen reálný základ. Obzvlášť, když se jedná vlastně jakoby o popis vzniku scénáře k tomuto filmu, tedy jakoby skutečnosti. Jenže ta je trošku odlišná – tedy snad :-). Přesto jsou ve filmu užity citáty ze skutečného článku Susan Orelan (mimochodem musí mít opravdu dobrý smysl pro recesi) v New Yorkeru a asi i z její knihy The Orchid Thief. Film se určitě láme v momentě, kdy se do děje výrazněji vkládá Charlieho smyšlený bratr Donald. I mně tento přelom vadil, ale když jsem si při druhém shlédnutí všiml, jak „odborník na scénáře“ McKee Charliemu radí, že na filmu je nejdůležitější jeho konec, který celý film „dělá“, došlo mi, proč asi ten nenadálý zvrat. Celé se to tak dá brát jako velmi trefná narážka na Hollywood; těch je ostatně ve filmu víc. Líbily se mi také odkazy na Malkoviche, některé zajímavé myšlenky a vůbec nejvíc Charlieho vnitřní monology (To begin... To begin... How to start? I'm hungry. I should get coffee. Coffee would help me think. Maybe I should write something first, then reward myself with coffee. Coffee and a muffin. Okay! So I need to establish the themes. Maybe a banana-nut. That's a good muffin.). Výborně tu hraje Nicholas Cage, jehož žánrová přizpůsobivost je vskutku obdivuhodná.

Plytké a schematické (postavy, scénář - dosaďte si), jako takové soudobým militantním ateistům svým zjednodušujícím pohledem jistě konvenující. A kdyby by se v tom snad přeci jen pořád někdo nevyznal, mají ti zlí aspoň odlišné dresy. Ale aby to nebylo zase jen škarohlídské, ok, cením si snahy ukázat, kterak může být v podstatě jakékoliv učení, třebas i to v principu nenásilné, zneužito k barbarskému plenění. Najmě když takové učení de facto [stále ještě (?)] vládne světu a odmítá si svou minulost zcela připustit. Jen si vždyckyříkám, proč je třeba volit tak strašně patetickou formu.

Já bych zůstal u pohledu na film jako na celek, protože dělit ho na dvě půlky mi přijde škoda. Prolínání různých rovin se mi líbilo a bavilo mě s režisérem tu hru hrát a spolu s Shiinou pátrat, domýšlet si, tázat se sám sebe, jak to vlastně bylo nebo nebylo, co se muselo stát, aby... a tak dál. Zápletka je na filmu to hlavní, takže z ní nemá smysl nic vyzrazovat, ale film se dotýká třeba i otázky problematického začlenění cizinců do uzavřené japonské společnosti. Takže pokud chcete chytrý film a přistoupíte na hru, kterou s vámi chce hrát, troufám si tvrdit, že nebudete zklamáni. "Answer is blowing in the wind" :-).

No tedy.. pod tou vrstvou patosu se to hodnotné opravdu jen těžko hledá. A i když se něco přece jenom najde, já prostě tu brutální přeslazenost, klišovitost a citové vydírání nepřekousnu. Je mi líto.

Snažím se vymyslet, co bych k tomuto filmu řekl vlastního, ale na mysl mi přicházejí jen ta samá slova, jako ostatním, co zde již komentáře psali. On ten film totiž opravdu vyniká hlavně svou poetickou atmosferou. Krásné melancholické záběry perfektně korespondují s příběhem pozvolna vznikajícího přátelství dvou lidí bez kořenů a domova, nebo jakéhokoliv záchytného bodu v chaotickém světě. Jinak kyknosova závěrečná poznámka je opravdu trefná, skoro jsem se bál, aby to tak nakonec nedopadlo; holt jsem již deformován dobou.

"Kdybych byl žena, ale já nejsem žena.. Sem jsem se dostat nechtěl, ale omezila mě špatně zvolená syntax." No lze podobným replikám odolat? :-) Přestože nejsem žena, nestydím se za to, že se mi tento seriál líbí. Je v něm fajn humor a kromě toho má každý díl nějakou svou nosnou myšlenku, které občas nebývají úplně k zahození. Jasně, že to je taková blbinka, myslím, že podat věrný obraz právního světa se to ani nesaží, je to jen prostředí k zobrazení obecnějších motivů. Postavy jsou zde skvěle napsané, dialogy také (btw. skvěle nadabované!), hezky se na to kouká. Osobně jsem však od čtvrté řady začal dělat, že ten seriál neexistuje, protože mi bylo moc líto jeho klesající tendence. Z páté řady jsem viděl jen jeden díl, při kterém jsem si vzpomněl na jeden fishismus z třetí řady: "Přišel jsem za Tebou, že založíme firmu a uvedl jsem čtyři důvody. První: peníze. Druhý: peníze. Třetí: zábava. Čtvrtý: peníze. Kam se podělo číslo tři?" Bohužel, na Ally od třetí řady to sedí až moc.

Zajímavý, nápaditý a originální film, ze kterého až mrazí pro dojem autentičnosti, který se mu daří navodit. Nezastírám, že mi ono natočení jakoby reálnou kamerou občas lezlo na nervy, ale jelikož na tomto prvku film stojí a je to právě on, který jej dělá zajímavým, považuji ho za pozitivum. Velmi přirozený (a tedy přesně, jaký by měl být) je také projev Any Claudie Talancón, příjemně nenáročná je i stopáž. Dohromady to dává určitě pozornosti-hodný celek, který stojí za zkouknutí.

V podstatě se můžu podepsat pod komentář Marigolda, takže se nebudu zbytečně repetetivně rozepisovat. Snad jen co se týče srovnání s Welcome - na mě působily oba snímky v podstatě stejně. Je zkrátka hezké, sem tam se nechat dojmout :-). Klidně víc takových filmů. (Sám sebe se přitom ptám: napsal bych to samé, kdyby to natočili Američani, na jejichž patos a sentiment jsem naopak skoro alergický? Radši si na to nebudu odpovídat..)

Stojí za to jít za svou vášní i tehdy, když působí hlavně bolest, třebaže je sama o sobě ušlechtilá? Kieslowski mne opět nezklamal. A po tomto snímku začínám brát o něco vážněji kamarádovu větu o tom, že Jerzy Stuhr je nejlepší evropský herec.

Zvláštní, jak snad v každém žánru, který obecně nemusím, mám aspoň jeden film, který naopak patří mezi moje vůbec nejoblíbenější. Jak romantické komedie nemůžu vystát, Amelii prostě miluju. Miluju ji za nádhernou poetiku, pro krásu Audrey a hloubku jejích očí, pro překrásný a skvěle padnoucí soundtrack od Yanna Tiersena, pro pozitivní atmosféru letní Paříže, pro libozvučnost francouzštiny, nádherně trhlé scénky a mile podivínské postavy.. a pro spoustu dalších věcí, které si nechám pro sebe. :-) Škoda té šablonky ke konci, ale když milujete, nějakou tu nedokonalost hravě odpustíte.