Tanner

Na první pohled klasické "školní sportovní" drama, kde nechybí klišé typu překonávání sebe sama, výzva velkého protivníka atd. Naštěstí se film neomezuje jen na to a snaží se také ukázat, co všechno může pro kluka se skvělým nadhozem a nemocným mladším bráškou znamenat taková baseballová partie či jak může stmelit nebo naopak pošramotit dětské přátelství a rodinné vztahy. Bohužel je vše vyvedeno ve značně plačtivých barvách. Úlisná sladkobolná muzika, šroubované dialogy, přehrávající herci. Na mě moc prvoplánové a neoriginální. Možná už jsem se filmů tohoto typu přejedl.

Ichigo je kreslířka komiksů zažívající tvůrčí krizi, protože se jí nedaří navázat na úspěšnou prvotinu, kterou postavila pomník své nenaplněné lásce. Vcelku příjemný, lehce melancholický film sleduje, zda se jí podaří překlenout toto období nejen s ohledem na její tvorbu, ale především její duši, a s minulostí se vyrovnat. Nic, z čeho by divák sbíral čelist z podlahy, ale příjemné pokoukání ano. Lepší tři.

Nápad je dobrý, ba skvělý, ale proč je to zpracování tak.. jak to říct.. uslintané? Dětičky, zvířátka, mláďátka, lovískování, svatbičky, příchod na svět.. nádhera. Chvílema jsem měl co dělat, abych udržel večeři v žaludku a po hodině přestal riskovat a tuhle slátaninu vypnul, ač to dělám opravdu velmi zřídka. Šmírování některých exhibicionismem posedlých lidí mě fakt moc nebere - natočit telefonický coming-out své babičce nebo vyznání se z lásky ke své lednici na video a vystavit ho prostřednictvím youtube milionům lidí může být možná zajímavé pro dotyčného (ač to tedy moc nechápu..), nikoliv tak divácky atraktivní pro mě. Možná se tu taky projevuje moje dlouhodobě zakořeněná antipatie vůči pořadům typu Neváhej a toč!, na nějž jsem si nejednou vzpomněl, ale i jeho rozšířená, celovečerní verze mě úplně minula. Soudobá tříminutová kultura je zde koncetrována v neskutečně lepkavé hmotě. Neřikám, že se na videa na internetu nedívám (nebo snad někdy nejsem sentimentální), ale takto účelové nahrání a sestříhání do hodinu a půl dlouhého filmu a zejména způsob výběru a zřetězení se mi pranic nezamlouval. Snad bych byl i umírněnější a podržel trochu svůj cynismus na uzdě, kdyby ve filmu byla obsažena aspoň nějaká myšlenka nebo posleství, ale tohle? Jestli se ovšem objevila v mnou neviděné poslední půlhodině, tak se omlouvám. Děsim se, až někoho napadne zfilmovat facebook. PS: názor ostatních a jejich zalíbení v tomto snímku samozřejmě respektuju.

Zajímavý snímek o dopadu srebrenické katastrofy na život lidí a na jejich chápání světa i sebe sama. Dvě linie proti sobě (přímo ze Srebrenice a z bělehradského Big Brothera) symbolizují vlastně zoufalou snahu mladší generace vymanit se z dusivého stínu brutálního traumatu, který leží na generaci starší a stravuje ji zaživa.

Možná že plná palba je trochu příliš, ale Polytechnika byl pro mě jediný film, který mě v letošních Varech nějak výrazněji emocionálně zasáhl. Dalo by se dokonce říci, že (na chvíli - rozuměj: do dalšího filmu asi za půl hodiny :-) zrušil. Možná to bylo tím, že se o to prvoplánově snažil a já jen sedl Villeneuvovi na lep, možná to bylo plytkostí zbylých festivalovek a zčásti snad také využitím variace na téma z mé oblíbené skladby To Build A Home od Cinematic Orechestra, ale nic z toho mě ani zpětně nenutí svůj postoj měnit. Nějak nechápu nářky na neaktuálnost tohoto snímku - což nemá smysl snažit se reflektovat minulé tragické události? Odpověď je dle mého nasnadě. Navíc se mi líbil způsob, jakým k látce režiséř přistoupil a jeho černobílé zpracování, zajímavá kamera a koncentrace nejen na onu událost, ale také na její průlom do životů dvou jejích účastníků i na motivaci samotného střelce, hodnotím jako velice podařené. Za normálních okolností bych možná hudroval na krátkou stopáž a tedy na to, že se režisér zbytečně okradl o možnost zpracovat téma ještě více do hloubky, nicméně zde (zřejmě ve festivalovém kontextu) se mi i oněch nedlouhých 77 minut zamlouvalo a i v jejich rámci se Villneuvovi podařilo mě zmrazit. Zpětně musím konstatovat, že Polytechnika byl pro mě ve Varech jediný film, u něhož mě mrzelo, že ho nemůžu trávit trošku déle a že ho zaplaví nemilosrdná vlna dalších snímků. Můj osobní (tedy mezi mnou 16 viděnými filmy) vítěz MFFKV.

Jediný svět, který člověka nezklame, je ten, který si sám vytvoří. Shiki-Jitsu se točí kolem takového světa mladé dívky, která si ho vytvořila ve snaze překonat problémy, jež mají destruktivní účinek na její život. V tomto světě má každý další den narozeniny. Najednou do něj vstupuje muž, jenž touží naopak po zachycení reality, po úniku ze světa představ. Vzniká mezi nimi zajímavé pouto, za nějž vlastně tahá každý tak trochu jiným směrem. Podivuhodná romance, dalo by se říci, se zajímavým a hlubokým podtextem. Co jí u mně srazilo, byla nudnost a natahovanost a především až přílišná ujetost.

Sotva napíšu něco, co zde nebo jinde již o tomto seriálu nezaznělo, přesto mi to nedá, abych se tu - třebas i jenom pro sebe - nevypsal. Činím tak vlastně několik měsíců poté, co jsem všech pět řad dokoukal, a to proto, že seriál stále nemůžu vypudit z hlavy, ani se vrhnout na jiný. Six Feet Under perfektně reflektuje to, jaký vztah ke smrti (potažmu životu) si naše společnost vypěstovala. O smrti se nemluví, dělá se, že tu není, je vytlačována do ústraní; kdo o ní častěji mluví, je považován za podivína. O to více jsme pak paralyzováni, když skutečně vstoupí do našeho života. A ona tak, dříve nebo později (častěji dříve, než jsme ochotni si připustit), učiní. SFU ale zároveň není jen o ní. Je i o životě, protože je zřejmé, že nemůže být jedno bez druhého. Smrt bez života je podobný nemysl, jako život bez smrti. A z plochy, na kterou jsou postavy v SFU rozprostřeny, je to dostatečně patrné. Jejich propracovanost, plastičnost, 'nečernobílost' je takřka dechberoucí. Divák se tak s nimi dokáže sžít, najít si v nich to své a prožívat s nimi jejich trápení i radosti. A. Ball se nebojí o všem vkusně, ačkoliv někdy dost břitce ironicky žertovat, což celé látce jedině prospívá. A způsob, jakým dokázal celé dílo uzavřít, opradu nemá v seriálové tvorbě obdoby. Zkrátka a dobře: pro mě jeden z nejlepších seriálů, u něhož jsem toužil vidět každý další díl, ale zároveň mě znepokojovalo, když jsem viděl, jak mi ubývají. A chybět mi začal hned potom, co jsem se na něj dodíval. "Why do people have to die? -- To make life important. None of us know how long we've got. Which is why we have to make each day matter."

Knížku jsem četl a líbila se mi. Ale nestala se z ní moje modla, aby mě musela jakákoliv adaptace (rozuměj: jiná než jak jsem si ji vysnil) nutně zklamat. Z toho důvodu a také proto, že jsem si pamatoval obsah jen v nejasných obrysech a z četby ve mně zůstal jen jakýsi neurčitý pocit, jsem přistupoval k filmu s otevřenou hlavou pln zvědavosti, zda bude s tímto pocitem rezonovat. Anh Hung Tran oproti mé paměti některé motivy upozaďuje, jiné staví do popředí, a je pravda, že občas ve mně film přeci jen vzbudil dojem, že tak činí na nesprávném místě. Bohužel trochu trpí klasickým problémem adaptace: určité prvky jsou na plátno prostě nepřevoditelné a některé pasáže tak působí notně zkratkovitě. Na druhou stranu nemohu říci, že by mě film úplně zklamal. Něčeho z oné pocitovosti, kterou jsem měl z knížky zafixovanou, se mi dostalo, a to nové, ten jiný pohled, považuju za přínosný. Podívat se na již zažité z jiného úhlu může být prospěšné a Norské dřevo je pro mě ten případ. Celkově zajímavá připomínka příjemných chvil strávených nad knihou.

Zdá se, že já s anime asi nebudu kamarád. Bohužel. Uvědomuji si, že udělovat nižší hodnocení proto, že dílo kladu v nemístná srovnání s jinými žánry, je špatné, ale já si prostě nemohu pomoci. Zvolil jsem si tento seriál jako k seznámení se s fenoménem anime, protože se mi zamlouvalo jeho téma, které se zdálo být hlubší než nějaká pohádka o rytířích se světelnými meči (nebo bůhví čím). Bohužel se mi zdálo, že i tak seriál celou problematiku notně zplošťoval a v podstatě celý komplexní jev hikkikomori zredukoval na lenost a flákačství. Což o to, může jít o názor - budiž. Ale to zpracování, to na mě působilo jak když nehty přejíždějí přes tabuli. Ukrutná afektovanost a nesmírná uječenost (Yamazakiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii) mi prostě strašně lezla na nervy. Proto udělám žánru anime a jeho fanouškům službu a už se na něj nebudu dívat a otravovat podobnými komentáři. :-)

Tak trochu mi to chvílemi připadalo jako mix Červeného trpaslíka s Hodinou pravdy od Járy Cimrmana.. Je to možná až moc cynické a dvě hvězdy příliš přísné, ale Metro ni notte toho prostě o moc víc nenabízí. Spojení dvou ústředních motivů dle mého příliš nefunguje, neboť cestování do různých časových rovin vztah otce a syna tříští do nesouvislých epizod, které navíc kvůli onomu fantasknímu prvku pozbývají jakékoliv autenticity a smysluplnosti. I chování postav je pak nesouvislé, dialogy škrobené a režie se z každé scény snaží vyrazit "maximum". A to se ani nezmiňuji o logických lapsech. Bohužel, tohle se nepovedlo.