Recenze (1 906)
Rozpuštěný a vypuštěný (1984)
Kachny...kachny...kachny...4* už jen za ty ptáky!
Ducháček to zařídí (1938)
Čtyřhvězda za starou existenci!
Rammstein: Live aus Berlin (1999) (koncert)
Ačkoli jsou Rammstein teď již součástí nudného komerčního mainstreamu a ztratili téměř všechnu moji úctu a obdiv, nemohu zapomenout na fakt, že teprve díky nim jsem se kdysi začala pořádně zajímat o hudbu (oni byli mým prvním pubertálním, nekriticky uctívaným kultem) a hlavně že díky nim jsem se zamilovala do němčiny. Na Live aus Berlin je máme možnost vidět a slyšet v jejich nejlepší formě - a pódiové ztvárnění klasik jako "Du hast“, "Asche zu Asche“, "Seemann“, "Rammstein“ či pověstné "Bück dich“ (skvělá podívaná pro všechny správné úchyláky) před divákem v pohodě obstojí i po tolika letech. Holt stará láska nerezaví...
Playtime (1967)
Po formální stránce možná opravdu téměř geniální, po té "myšlenkové" (technický pokrok, odcizení,..) pak pravdivě varující. Bohužel, styl humoru pana Hulota mě přivádí k nepříčetnosti přesně opačně, než by měl - po pár minutách mu vždycky přeju co možná nejbrutálnější způsob smrti, a tudíž v celkovém hodnocení musím tyhle dva extrémy nějak zprůměrovat.
Umírání za dlouhého dne (1968)
Jeden z kinematografických skvostů. Dokonale vypjatá atmosféra od začátku do konce, geniálně napsané vnitřní monology, výborná psychologie postav a naprosto realistické výkony herců. Kdysi mě při sledování právě tohohle díla (nedělní odpoledne na ČT) vůbec poprvé v životě napadlo, že film nemusí být jen jednou z možností, jak se pobavit nebo zabít čas, ale že v něm může být i NĚCO. Něco nevysvětlitelného, co umí zasáhnout a klidně člověku i změnit život (jako se to tehdy v neděli stalo mně).
Hör mit Schmerzen (2000)
Velmi povedený dokument k dvacátému výročí vzniku Einstürzende Neubauten. Rozhovory s členy kapely, záběry z koncertů napříč celými dvěma dekádami - pro fanouška samozřejmě povinnost.
Crossing the Bridge - Zvuk Istanbulu (2005)
Nejsem fanouškem world music, ale celou hodinu a půl jsem seděla s otevřenou pusou. Hacke tu představuje tak zajímavé figurky istanbulské i okolní hudební scény, že nezasvěcenému člověku opravdu nezbývá nic jiného, než jen s tichým úžasem zírat. Je milé sledovat, jak v dnešní "popové" době stále existují i tací, kteří dělají hudbu opravdu jen pro tu prazákladní radost z hraní (viz například hoši z ulice s jejich až anarchistickým přístupem). Rozhodně jeden z těch zajímavějších hudebních dokumentů.
Čarodějky (1998) (seriál)
Když ňa to baví :-X
Tarzan (1991) (seriál)
Jak to může bejt v černejch?? Už jen Wolf Larson jako árijský überchlap bere minimálně dvě hvězdy (za každou svou mužnou pracku jednu :-* )
Švédská trojka (1994)
V dětství jsem u toho byla rudá až za třetí metou.