EastWicka

Kdysi jsem se tu zakoukala do rozkošného ksichtíku Matta Brodericka :).

To pravé srdcervoucí melodráma ze staré školy: padlá děva, neopětovaná lásky, císarský důstojník a nádherné barové songy...

"Svině klouzavý..." :)

Film, který nikdy nemám chuť vidět, ale po každém shlédnutí skončím ve zjihlém údivu... Nad zázračným skloubením střípků z rodinných historiií každého z nás, rozhovorů a přediva toho obyčejného, co tvoří tu méně viditelné dějiny.

Podivuhodná báseň o tom, že lidská zkušenost je nepostižitelná kategorií času. A o tom, jak snadné je minout ten jediný společný bod v našich nesouběžných životech. Ve fincherovském šerosvitu.

Náhodou to bylo boží. Má to ten správný adolescentní feeling osudovosti, zoufale odcizeného a nic nechápajícího světa. Kdybych byla puberťačka, asi by mě to úplně rozmetalo ;). Propadla bych upírománii a byla bych emo, když už se tomu neříká goth. Jako dospělačka si teda radši pochutnám na True Blood, Edík byl dost cinknutej tou japonskou syntetickou náhražkou... ale jo!

Takový příběh! Středověk, zakázaná láska, zlá církev, křížové výpravy, ledový sever i horká půda Svaté země, milenci proti všem... ach.... Čím to, že ho tenhle film vyprávěl tak, že nepůsobil drtivě tragicky, ale jen tak nějak vágně a sladkobolně?

Starej dobrej Indý, jeho "Trhni si, soudruhu!", rodinné štěstí a interdimenzionální bytosti k tomu, no tý jo... Ale pozor, komisařka se jednoho dne vrátí :). PS: Tu věc s lebzou jsem si podvědomě přála vidět už od puberty s geniálně šílenými teoriemi Ericha von...

Když před časem poprvé navštívil Prahu jistý jihokorejský mladík, zamířil skoro poslepu, bez potřeby map, k jistému místu na Kampě. Tam zůstal stát, díval se do vody a byl zcela u vytržení. Tohle je místo, které si na základě tohoto filmu a pak i knihy hýčkal v hlavě jako Svatý Grál. Tady stála Tereza... Sám dobře znal polo-diktaturní společnost a ta fantazijní Kunderova Praha pro něj byla odrazem snového domova. V jeho mysli se protnul ten sen a realita (kterou,co si budeme povídat, moc nevnímal)... Cizí představy a sny o místech a lidech, které důvěrně známe, na nás mívají zvláštní dopad. Mohou nás iritovat, pobavit a někdy jen zůstáváme konsternovaně zírat na ten divný svět, který kdosi "odjinud" považuje za obraz naší reality. Dejte tomu šanci.

Člověku se až příčí ty "barevné" souvislosti vidět v plné hrůze.