Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Recenze (812)

plakát

Americká fikce (2023) 

Chytrý a velmi dobře zvládnutý film, nejvíc oceňuji, že režisér nepodlehl touze předvést, že je chytřejší než klišé, která reflektuje a s nimiž rozehrál celou hru, a dotáhl to v rámci tvrdě stanovených hranic až do konce. (V Ekvádoru, sama, večer v Alma Saně, 27. 2. 2024) *~

plakát

Anatomie pádu (2023) 

Strhující vztahové a sociální drama, které nás na (pouze relativně) nejednoznačné situaci nutí podrobně zkoumat a reflektovat destruktivitu zažitého vnímání nerovnosti pohlaví (či obecně jakékoli jiné marginalizace) a zároveň i destruktivitu sebeklamu a výmluv, jimž se v takové nerovné situaci otevírá velice snadná cesta (spočívající zde v obviňování schopné a cílevědomé partnerky z vlastních selhávání) – a to v jejich osobním, vztahovém, rodinném i celospolečenském dopadu. *** Je rozhodně vzrušující sledovat, k jakým závěrům se přiklánějí které postavy a co o nich z toho lze soudit: „slaboši“ jsou přesvědčeni, že muž byl obětí své příliš emancipované partnerky, kdežto lidé zdravě sebevědomí, mající jak zdravou sebeúctu, tak i zdravý respekt k druhým, pro nic takového nemohou najít důkazy - ba spíše naopak, postupně naznávají, že Sandřina situace byla velice nelehká (cizí země, jazykové bariéry, nezralý, nespolehlivý partner), jen ona nebyla zvyklá si stěžovat. *** Ukázkovou je postava prokurátora, který vykazuje silné, ničím nepodložené přesvědčení o mužově slabší a nespravedlivě zatížené pozici ve vztahu a téměř až zapálenou nenávist k jeho přese všechno úspěšné a vyrovnané partnerce. Sledujeme, jak si z faktů konstruuje vlastní, svérázně pokřivený obraz Sandry (stejně jako Samuel), zřejmě iritovaný tím, že Sandra rozvrací jeho představy o roli spořádané ženy, manželky a matky, a bude-li osvobozena, otřese tak i jeho pozicí v systému. *** Pozoruhodné je uvědomění, že divák je oproti postavám v soudní síni ve značné výhodě, jelikož vidí celou skutečnou partnerskou hádku, z níž jsou Samuelova zuřivost i zoufalství stejně jako Sandřina snaha svému partnerovi věci nasvětlit z druhé strany naprosto zřejmé - to ale neplatí o pouhém zvukovém záznamu. Filmové postavy jsou tedy ponechány ve větší nejednoznačnosti a tedy i v nezbytnosti více se snažit analyzovat Sandřiny výpovědi, její skutečnou pozici ve vztahu (např. jak trpělivě akceptovala, že žije kvůli partnerovi už podruhé v cizí zemi, nemluví vlastním jazykem dokonce ani se svým synem, ustupuje Samuelovým výlevům a rozmarům, nenechává se při práci rozhodit složitými okolnostmi atd.), možnou objektivitu Samuelových obvinění a také zpytovat vlastní pohnutky ovlivňující jejich úsudek. Ale domnívám se, že i přes tohle vizuální nadržování (doteď si lámu hlavu, proč se Justine Triet takhle rozhodla, proč nenechala i diváky vystavené pouhé zvukové stopě té klíčové situace, ale zřejmě věděla, čeho si přeje dosáhnout) si do jisté míry musí i diváci klást stejnou otázku: jaké vnitřní pohnutky koho v kterou chvíli přiměly k tomu, že třeba i jen krátce váhal nad Sandřinou nevinou. I my jsme na to téma měli cestou z kina celkem přínosnou debatu. *** CHYBY: Našla jsem vad na kráse bohužel několik, což pro mě na rozumové rovině přesvědčivost snímku mírně oslabuje, ale ve výsledku jsem schopná je odpustit – dojem z něj zůstává stejně silný, jako by v něm ty chyby nebyly, a jeho výjimečnost i tak zasluhuje plný počet hvězd. --- Ta hlavní chyba je nicméně stěžejní a spočívá v tom, že snímek nenápadně od otázky, jestli se Samuel zabil nešťastnou náhodou, nebo byl zavražděn, přesouvá pozornost k otázce, zda se zabil sám, nebo byl zabit partnerkou. Sebevražda se přitom po výpovědi syna Daniela jeví nakonec jako nejpravděpodobnější – a na tomto základě je Sandra soudkyní osvobozena. Samuel se logicky jeví jako vyčerpaný člověk, který si nebyl jist svou odolností, vnímal sám sebe jako někoho v náročné situaci, komu docházejí síly a kdo se svým životem dost možná brzy skoncuje. Povídání o těžkém údělu vyčerpaného Danielova psa mělo být přesvědčivým příměrem sebelítostivého člověka. Jenže ono ve skutečnosti nedává vůbec smysl, aby se člověk pokoušel zabít skokem z druhého patra do sněhu! – a nejde přitom ani počítat s tím, že se při pádu praští hlavou o střechu přístěnku – nejpravděpodobněji by v takovém případě skončil s nějakým zraněním. Kdyby se Samuel chtěl skutečně zabít, pak by bylo namístě se oběsit, otrávit nebo to někam napálit autem v plné rychlosti. Nejpravděpodobnější je tedy nakonec nešťastná náhoda, ale v tom případě je Danielova výpověď zcela nepodstatná – a zároveň Sandřiny výpovědi o Samuelově opatrnosti zůstávají platné, takže je i to přece jen těžko pochopitelné. Další chybou je, že když Daniel vypovídá, že v psích zvratkách nalezl kousky bílých prášků, pak vůbec nedává smysl, aby prokurátor spekuloval o možnosti, že se Samuela mohla pokusit otrávit Sandra – v takovém případě by tablety musely být rozdrcené na prášek a nemohly by být vidět ve zvratkách – nikdo na to ovšem ani nepoukázal. *** (Ve Světozoru s Lí a R.) *~

plakát

Barbie (2023) 

Rádoby feministický, ideově od začátku rozporuplný snímek s nejistou message o vymaňování se ze stereotypů diktovaného designu (od designu hračky až po design společnosti, ale jen odsud-posud), zato se zcela jasnou a bohatě naplňovanou intencí dosáhnout především nehorázného výdělku, jemuž je ve filmu nakonec všechno podřízeno, od geniálního marketingu, jenž ho provází, až po ilokuční sílu onoho "feministického", či spíše jen „anti-patriarchálního“ vyznění. *** Zakázaná slova a posvátné pojmy, do kterých se film nestrefuje, o nichž nápadně mlčí, a jimž mlčky slouží: Komerce, Komodifikace, Produktivismus, Kapitalismus. Jediný povolený pojem, do něhož se tu zástupně šije, ale jen tak, aby to bylo přitažlivé a zábavné pro široké platící publikum, intelektuální i mainstreamové: Patriarchát. *** Snímek jsem naštěstí shlédla v rámci feministického debatního cyklu Čtvrtá vlna Terezy Domínové v Edison Filmhub Praha, se skvělými hostkami Marie Heřmanová (obor kulturní a sociální antropologie) a Julie Šafová (obor kulturní a filmové publicistiky), na což jsem si ráda počkala a vyplatilo se mi to – debata, do níž se v průběhu zapojila i politoložka Kateřina Smejkalová, byla silným kompenzačním zážitkem k viděnému. Oč je film sám kontroverznější a rozháranější, o to výživnější a smysluplnější byla diskuse dotyčných žen o zákonitostech systému, ve kterém přežíváme, a ve kterém chtě nechtě muselo vzniknout i tohle dílo vědomě napěchované kognitivní disonancí, oscilující mezi potřebou hlásat omezenou osvětu v rámci povolených možností a zároveň sloužící modle nejhoršího konzumerizmu, destrukce a degenerace. *** Všechno dobré, co můžeme filmu přiznat, nechť je zarámováno dvojí důležitou pravdou: Ta první okřídlená pravda zní, že „kapitalismus ženu nikdy neosvobodí“ (Alenu Wagnerovou tu pohotově citovala Marie Heřmanová, více např. tady: https://a2larm.cz/2018/08/kapitalismus-zenu-nikdy-neosvobodi/ ), a znamená, že pokud film hlásá konec nadvlády stereotypů včetně patriarchátu a zároveň mlčí o kapitalismu, který nic takového neumožňuje, jde jen o výdělečnou úlitbu, která problém neřeší, ale prohlubuje, stávajíc se jeho součástí. Ta druhá zní, že kapitalismus zpeněží (komodifikuje) všechno, dokonce i autentický boj proti sobě samému. Tady se čítankově vydělává na myšlence vysvobození žen a mužů z některých zaběhnutých vzorců, přičemž hlavní vzorec – služebnost marketingu – je bez debaty znovu posílen. *** Neboli: Nezávislá režisérka Greta Gerwich se stává závislou režisérkou v područí manažerů Mattelu a WB, aby mohla k masovému publiku doručit rozkolísanou message o limitované nezávislosti a posílit tak kapitalismus znásobením moci a zisků mocných a bohatých. Kognitivní disonance plný pohár, please. *** Film je na povrchu místy vtipný a chytrý, ovšem celou dobu také plný evidentních kontradikcí, u nichž pozorný divák ustavičně naráží hlavou na neviditelné skleněné zdi limitů, o nichž se nemluví, a při sledování vás celou dobu mrazí (jste-li ten typ) z vědomí, jaké hlubší trýznivé pravdy zamlčuje tak nápadně, že je vlastně v konečném důsledku především o nich – aniž by ukazoval či otevíral cestu, jak se z nich vymanit. *** Nejspíš bych se plně shodla s přítomnými debatérkami, že film si je všech rozporů a problémů, které zamlčuje a posiluje, vědomý, o čemž mj. svědčí brilantní a v mnohém klíčový monolog matky o zoufalém postavení žen v dnešním systému, na které jsou dnes kladeny absurdní a protichůdné nároky, např. aby obstály v krysím závodu tvrdé kariérní bezohlednosti a byly zároveň pečující, všeobjímající a chápavé apod., v němž ostatně výrazy jako „kognitivní disonance“ a další nahlas zaznívají, jenom mě to logicky neplní žádnou nadějí a vůči autorce a její volbě ani žádným zvláštním uznáním. *** *** Ideová nekonzistence filmu se logicky  propsala i do jeho rozpadlé narativní výstavby – zatímco na povrchu se můžeme bavit sledem chytrých, vtipných, barevných, roztančených skečů s izolovanými sděleními, jako celek film pohromadě nedrží, o čemž mj. svědčí i samotný závěr, kdy hlavní postava, stereotypní Barbie, odchází do skutečného světa živých lidí – a ve filmu se nijak neřeší, co to bude znamenat pro onen utopický svět ostatních Barbie a Kenů, pro něž byly do té doby rozhodnutí a činy stereotypní Barbie a „jejího“ Kena určujícím hybatelem a nositelem změny, a stejně se neřeší ani to, jak takový akt ovlivní ten skutečný svět – protože myšlenku, že ty dva světy, „svět barevných šťastných konceptů od Matella“ a „tvrdý svět žité reality“ spolu nebezpečně interferují, film sice chvíli rozehrává, ale pak ji spolu s řadou dalších nebezpečných myšlenek roztržitě opustí, takže to v něm stejně jako další nápady zůstává jen jako izolovaný bavicí prvek bez konzistentně budované pointy. *** (V Edisonu, s Lí, v rámci Čtvrté vlny Terezy Domínové.) *~

plakát

Club Zero (2023) 

Jessica Hausner zraje jak víno a tříbí v sobě schopnost stále přesnější a do černého zacílenější životní ironie. Její ustavičné uhrančivé, stejně vážné jako svrchovaně pobavené kroužení kolem moci manipulace, víry, fanatismu, sebeklamu a ideologie, které postupně předváděla jak v Lurdách (moje recenze), tak i v  Lásce šílené (moje recenze) a v Malém Joeovi (moje recenze), se tady přetavuje v ještě o poznání krystaličtější a průzračnější záležitost: dá se to celé zobecnit na pozorně sledovanou zkušenost prolamování paradigmat - bez ohledu na to, zda mají průkopníci nového úhlu pohledu pravdu, nebo ne, jejich ultimátní perspektiva je pro starý svět absurdní a nepřijatelná. Je jedno (a ve filmu to geniálně zůstává nerozhodnuté, takže soudy vynáší jen divák, který tím mnoho prozrazuje hlavně o sobě), která generace tu podléhá sebeklamu (nebo která víc) a v čem přesně to podléhání u koho tkví - Jessica Hausner s vhledem, ponorem i nadhledem ukazuje, co se všechno děje, když se o sebe lámou s životem neslučitelné ideje (ale která z nich je neslučitelná s životem, ať už jedince, druhu, nebo celé planety?), kolik vzniká prostoru pro celou paletu nezbytných průvodních jevů, od krutosti přes smutek, trapno, pochyby, fanatismus, kolísání, pravou naději, nepochopení, niterné přesvědčení až po izolovanost, osamění, bezmoc, odluku... Taková modelová reflexe se opravdu jinde neuvidí. *** Naprosto unikátní navíc bylo vnímat, jak to všem v sále hýbe i fyzičnem, jak se kroutí a prožívají to, protože Jessica Hausner tu celému širokému mainstreamu geniálně vyhmátla a promasírovala tu základní, nezpochybnitelnou víru hraničící s jistotou, sáhla všem na základní existenciální tišidlo a mámidlo - na jídlo. *** Supervtipná a chytrá byla i hudba a veškeré aspekty precizní řemeslné, estetické i filosofické stránky věci. *** (Aero, sama, Ozvěny KVIFF.) *~

plakát

Černé zrcadlo - Loch Henry (2023) (epizoda) 

Samo o sobě dobré, se silným, vícevrstevnatým vyzněním. *** Plus pár spoilujících postřehů: Zjev mladého filmaře Davise napovídá, že je nejspíš synem Iaina Adaira, nikoli policisty Kennetha - sedí to i časově? ** Odkaz matky synovi je silný důkaz mateřské lásky, jakkoli zvrácené. ** Připadá mi, že na fotkách, které by si doma Janet schovávala, nebudou obrázky lidí sice svázaných, ale pořád ve spodním prádle a téměř beze stop jakéhokoli násilí, ale že tam budou i výjevy z pokročilejších stadií hrátek - asi se to tam mělo nějak promítnout. *** Je Davis zničený jen z toho, že přišel o svou snoubenku, a z toho, že oba jeho rodiče (ať už byl otcem kterýkoli z nich) jsou vrazi a psychopati, anebo v sobě tají zděděné sklony? (Není to tam naznačeno.) ** Z čeho má Davis ten tik, který se u něj objevuje od samého počátku, to cukání nervu po jedné straně nosu? Tuší něco o své matce či otci, ještě než na to při natáčení přijdou? ** Vadou na kráse je, že seriál Černé zrcadlo má předjímat morální potíže společnosti, které přicházejí s novými technologiemi a pokračující komodifikací sociálního, etického i tvůrčího potenciálu lidí - tohle je přesně ten díl, který se prohřešuje, protože natáčení zvrhlých senzací na kameru je hodně stará a obnošená vesta, nic nového. *~

plakát

Disco Boy (2023) 

Průzračný a nádherně plnosmyslný příběh o propojenosti, prolínání, pokračování a přebírání osudů. O svobodě a neuniknutelnosti, o pokoře před silou bytí a prožívání vlastní existence v různých vrstvách reality, od špíny, chladu, izolovanosti a zabíjení po nesmrtelnost v neohraničení. O propojení krví zděděnou i krví prolitou - i to, co nás rozděluje, nás spojí. *** Jeden z nejsilnějších zážitků Be2Can, v Edisonu, s ORL. *~

plakát

Electra (2023) 

Hodně se tu píše o složitém nacházení vztahu k vlastnímu tělu, což je jistě nosným motivem filmu, podstatné ale je, proč se to jmenuje Electra. Dívka zjevně prožívá Elektřin komplex: chová nenávist k matce a trýzní se sebenenávistí, kvůli otci, který je v den jejích desátých narozenin opustil. Od té doby s matkou žijí v upadající domácnosti, kde spolu soutěží v sebenenávisti a vzájemné nevraživosti jako dvě entity, které nebyly dost dobré, aby s nimi jejich otec a manžel (sexuálně úspěšný hřebec-dentista) zůstal, a tak pozbyly vlastní ceny i smyslu, zbývá jim jen marnost úpadku a Elektře pohrdání matkou i sebou, sebeubližování a sebeponižování. A pak jsou tu další tlaky a protitlaky, tahy, pudy, pnutí, škodlivé i přirozené sociální zvyklosti, predátorské prostředí... *** Film svou strhující vizualitou a senzualitou až hmatatelně předává atmosféru rozkladu, toxického ponižujícího a ubližujícího chování a vztahování se na tomhle vyšinutém základě i k okolnímu světu, sexualitě a dalším vztahům. *** V rámci Famu Four, společného uvedení pozoruhodných krátkých filmů studentů Famu, je na místě film usouvztažnit s filmem Přes střepy, kdy první je zprávou z oka hurikánu, z uvnitř marasmu, a druhý terapeutickou cestou ven, každý z nich stejně silný ve svém sdělení. *~

plakát

Golda - Železná lady Izraele (2023) 

Děsně plytký a na informační background skoupý kýč, který úplně zahladil skutečnou kontroverznost premiérky, plný záběrů na uslzené oči a dalších nefunkčních mechanických prvků - asi nejhorší a prozrazující, že si s tím nikdo moc hlavu nelámal, je, že je to rámováno jako výpověď před komisí, ale jednak chybí i voiceover a jednak je těžko uvěřitelné, že co pak sledujeme, by jim Mairová skutečně sdělovala - detaily, jak odmítá jíst, chrchlá krev, slzí, co se jí zdá, co si říká s asistentkou o smrti a sebevraždě, vidiny ptáků atd. Takže ten formát vůbec nedrží, příchod před komisi a odchod jsou jen mechanicky a protismyslně přilepené k příběhu, který nevypráví Golda ani nikdo jiný.) *** Půl filmu jsem se aspoň trochu bavila tím, že jsem si v roli Goldy představovala Toma Hankse a fungovalo to taky. *** Ale s těmi dvěma hvězdami beru velkoryse v potaz, že to natočil nějaký zapálený "native guy". *** Viděno s OLí v kinosále Městské knihovny, kam jsme to ještě zašli shlédnout, protože Lí to slíbila bráchovi basáka z Kiss a my ji v tom nechtěli nechat (vy jste mimochodem věděli, že "kissáci" jsou původem z Izraele?). *~

plakát

Hranice (2023) 

Šla jsem na film s vědomím, že vidět ho je nutností pro každého Evropana se základním politickým i sociálním vědomím, a zároveň s lehkými obavami z nekompromisnosti jeho filmových kvalit, vzhledem ke kritické odezvě, ale teď překvapeně a s úlevou zjišťuji, že jsem se obávala zbytečně. *** Vzhledem k tomu, co mělo být předmětem sdělení, byl film natočen výborně: oceňuji především, že neútočí na city, ale na rozum a na racionální vstřebání nemocné logiky celé situace. Tomu je podřízeno, že Holland pragmaticky (ač by se spíš chtělo říci milosrdně) zvolila černobílou, stejně jako soustředěné členění do přehledných kapitol pomáhajících zaměřit fokus diváka na několik různých perspektiv spojujících se v onen klinč bezmoci, stejně jako závěrečný ironicky kontrastní epilog se situací na ukrajinsko-polské hranici. *** Měla jsem původně jedinou větší výtku, ale ta se rozpustila už během psaní komentáře: nepřišlo mi nejprve jako nejšťastnější takové dramat(urg)ické poskládání, kdy nejprve sledujeme ty nejtěžší bezvýchodné situace migrantů, s nimiž je zacházeno nejhůře, abychom se v závěru téhle linky podívali i na skupinku šťastnějších mladých hochů z Afriky, kteří najdou azyl u polské rodiny, a tífm ji de facto ukončili a pak už hned následoval onen epilog. Umím si představit, že to pro Holland bylo velké rozhodování, ale já bych asi diváka ještě před epilogem přece jen vrátila k těm nejzbědovanějším, do těch nejhorších situací, aby právě to bylo tím, co mu zůstane v živé paměti. Ale zpětně uznávám, že klidnější dramaturgické řešení, k němuž se přiklonila Holland, je v plném souladu s tím, že to nemá být citově vyděračský film, což by takhle hrozilo trochu víc.  A tím víc respektu ve mně Agnieszka Holland, která se tématem nedala strhnout k podbízivým pózám, vzbuzuje. *** Poprvé v životě myslím napíšu, že filmu nesmírně prospěla i jistá přesná míra schematičnosti a typizovanosti, která zde je navíc přiznaná a skutečně velice dobře vyvážená. Agnieszka Holland se zkrátka nesnaží dojmout nás k slzám nějakým jedinečným barvitým příběhem, její film má střízlivě nasvěcující povahu a útočí na naše svědomí a mozkové závity: opravdu se s tímhle děním jako evropští občané dokážeme srovnat, racionálně si to všechno vysvětlit, ignorovat to? Ale nežene nás (jako jedince) ani k žádné bezvýchodné provinilosti, nechce, abychom se teatrálně bičovali, jen se velice věcně, ale nepokrytě ptá: uvědomujete si, že se tu (stejně jako i na jiných hranicích naší pokrytecky opevněné blahobytné a na úkor jiných, námi využívaných světů, tyjící Evropské unie) dnes a denně odehrávají tyto každým zdravým jedincem neakceptovatelné zločiny proti lidskosti a že jejich přehlížení či dokonce podněcování spolutvoří samo jádro našeho soutěžního politického, sociálního a ekonomického systému? A to nejen polského, ale celoevropského? A za tohle promyšlené a klidně neúhybné nasvícení opravdu ráda a vděčně tleskám. *** A ne, stopáž k takovému sdělení vůbec nebyla přepálená, naopak, uteklo to i díky členění a neulpívavému opouštění dílčích osudů až příliš rychle: možná bychom se měli dívat ještě o několik hodin nebo spíš i dní déle, aby nám to došlo v plném rozměru. *** (S O.Lí ve Velkém sále Světozoru.) *~

Ovládací panel
145. nej uživatel Česko
150 bodů