JitkaCardova

Prvoplánové, mělké, příliš doslovné, neobratně vyprávěné a zbytečně na sílu vydřené dílko s tuctovým námětem, chabou jazykovou, myšlenkovou i fantazijní výbavou a s nemotivovaným výtvarným provedením, které mohlo být celkem jakékoli a nepřiznaně nahodile inspirované čímkoli. (Pilotů, o podzimních prázdninách s R., J. a P.) *~

Překvapivě snímek zpracovává totéž téma, kterému se mnohem komplikovaněji a mnohem hlouběji věnuje ve svém filmu Nejhorší člověk na světě  také Joachim Trier. Jedinečné, nezaměnitelné a neopakovatelné vzácné pouto, jež vznikne mezi dvěma lidmi, je v danou chvíli rozeznáno, pochopeno a přijato jen jedním z nich, pochopitelně, už kvůli věkovému rozdílu a životní zkušenosti, se vším utrpením, bolestí a odevzdaností, která z toho plyne. A ten druhý si totéž uvědomí o chvíli, anebo mnohem později, každopádně již ale není možné vztah naplnit. Nechci snímky nikterak srovnávat, každý se věnuje úplně jiné rovině takového osudového minutí, je ale rozhodně zajímavé je usouvztažnit. ***** Mrzí mě, že tu někteří film házejí do žánru červené knihovny, je to ukvapené odsouzení Annaudova způsobu vyprávění, umění stejnou měrou jemného a mlčenlivého jako odvážného a výmluvného. *~

Na rozdíl třeba od Ulricha Seidla a jeho Import/Export  nám Koch nepředkládá pouze strohá fakta o tvrdém a ponižujícím životě lidí v nelidském systému, jehož zotročující mocí a nástrojem jsou peníze a finanční pravidla. Koch nám nabízí pozoruhodnou studii lidí, kteří se museli naučit postarat se v první řadě o sebe, i za cenu bezskrupulózních lží, podvodů a činů, protože se zkušeností naučili, že se nelze na nikoho spolehnout, že důvěra se nevyplácí. A pak přichází zajímavý moment, kdy se dva takoví lidé potkají a za relativně příznivých okolností mezi nimi začne vznikat pouto přejícnosti, nápomocnosti a snad i lásky... a pak se okolnosti dramaticky změní a především na Mariji spočívá rozhodnutí, čemu přitaká: svojí staré osvědčené tvrdé individualistické cestě životem s ostrými lokty, anebo bude všechno, co se jí slibně rozběhlo, riskovat pro člověka, o němž nejenže pořád s jistotou neví, jestli by mu mohla důvěřovat za každou cenu, ale který evidentně už mnohokrát ukázal (ovšem stejně jako ona), že myslí jenom na sebe? V kontrastu s osudem kamarádky, která ví jistě, proč se vrátit do bídných podmínek za člověkem, jehož miluje, nastávajícím otcem jejich dítěte, vyznívá její dilema o to palčivěji, oč je z její pozice nerozhodnutelnější. Velice silný snímek, který ustojí, co rozehrál. *~

Stroze zobrazená bezvýchodnost, ponechanost a ponížení člověka v odlidštěném, bezectném světě peněz, moci a pohrdání. Je to silná výpověď, ale zploštělá. Osobně si mnohem víc vážím tvorby Kena Loache, Michaela Hanekeho a dalších, kteří akcentují lesk i bídu našeho společenského zřízení, ale jimž do filmu přestoproto pořád ještě prosakuje skutečná krása a zázračnost života samotného, jedinečné povahy existence, bytí, jakkoli vnějšně zostouzeného, přece ucvhacujícího. Seidl jako by se tím ponížením a lidskou hanbou a pokleslostí snad opájel. *~

K nevydržení svévolně "umělecké" v tom smyslu, že jednotlivé záběry a scény jsou útržkovité a enigmatické a záměrně divákovi všemožně ztěžují pochopení, co se jimi chce vyprávět za příběh, a do toho se náhodně mění tempo, bezdůvodně zpomalené sekvence střídají chaotické scény, pohyb, tma, nezřetelnost. Výsledný dojem z filmu mám stejný, jako bych se místo na film dívala na nepřehledný dvouhodinový trailer k němu a nebyla schopná si z něj nic s jistotou poskládat, protože právě tak to autoři chtěli, ale bohužel také aniž by od toho chtěli nebo z toho uměli dostat ještě něco víc. (Be2Can, Kino Petrohradská, s Lí.) *~

Usebraný snímek, v němž klidně ponořeni z intimní blízkosti sledujeme, jak se mezi dvěma celý život ponižovanými a podceňovanými, ale též houževnatými a laskavými lidmi rodí a zvolna narůstá pevná příchylnost a pozorná souhra a důvěra, jak jim do života se vzájemnou péčí vstupuje harmonie, radost, důstojnost i smích, jak jim pod rukama vzniká domov, pro ně, pro jejich spokojená zvířata i pro stěhovavé vlaštovky, jak poslušni koloběhu přírody vděčně a pokorně sklízejí plody své trpělivé práce, jež jim otevírají nové možnosti... Příběh má však vícero rovin, a na další z nich jim do života zasahuje vládní politika a místní zkorumpovaní mocnáři. Vláda se cíleně různými pobídkami i násilím (k tématu je rozhodně dobré znát např. tenhle dokument o drsné čínské politice zabydlování měst a likvidace venkovského života: The Land of Many Palaces) snaží vyhánět poslední zakořeněné rolníky z venkova a místo tradičního soběstačného života je činit závislými na bydlení v bytech v městských panelácích, kde už nejsou spjati s přírodou a vedou jalovou a prázdnou existenci.... **** Když ale v poklidném příběhu naplněném sílícím vědomím, že rolník má zůstat ve své brázdě a všechno vydržet, dokud se do téhož koloběhu nevrátí jako prach, dojde k tragédii a Ma přijde o svoji družku, přestává pro mě být další vývoj děje a smysl příběhu uchopitelný - pochopila bych, kdyby se Ma rozhodl umřít nebo všechno opustit a nazdařbůh odejít, anebo kdyby tu ránu osudu pokorně přijal, jako do té doby přijímal i všechny ostatní, a dožil sice smutně, ale smysluplně svůj pečující život až do konce. Jeho rozhodnutí, jímž se zbaví zvířat i domu i polí a odsoudí je všechny k absurdnímu smutnému konci a sebe k prázdné, bezduché, osamělé, odpojené existenci v bytě vypadá v kontextu jeho dosavadního života a přesvědčení jako řízené uvržení se do nekonečných muk, záměrné pomalé utýrání, jako touha zakusit marnost a nesmyslnost takového od života izolovaného bytí. Možná je taková sebedestrukce jeho způsobem, jak mírnit bolest z životní ztráty, a je to rozhodně výmluvný komentář k likvidování soběstačných rolníků korporáty a vládami nejen v Číně, ale po celém světě. (Be2Can, Edison, s Lí.) *~ EDIT: uživatel SAINTS mě zpětně upozornil, že film měl ve skutečnosti končit rolníkovou sebevraždou (což by bylo pochopitelné završení - dobrovolný odchod ze světa s tím, že doufá, že se po smrti připojí ke své družce (viz ono i posmrtně do kůže vytlačené znamení ze zrníček, aby se znovu našli), a že jeho rozhodnutí přestěhovat se do bytu ve městě se do snímku dostalo zásahem čínské cenzury. Více o tom zde: Nicméně mám dojem, že na festival Be2Can se dostala ještě jiná verze, než se na Wikipedii popisuje (moje paměť tvrdí, že ve filmu, který jsem viděla, není zachycena sebevražda, ale po scéně usínání následuje ještě jedna, v níž si Ma nechává ukazovat byt ve městě, izolační klec, vězení, kde souhlasí, že planě stráví zbytek života.

Koně se také střílejí šmrncnuté Pulp Fiction a Vivaldim, se vší něhou, brutalitou, inteligencí, výsměchem i grácií, všemi možnými i nemožnými kalými i nekalými způsoby účtující s "časem zrůd", odlidštěným systémem korupce, mamonu, bezpráví, lhostejnosti a zvrácené argumentační logiky, a nabízející na moha rovinách poctivě vybojovanou ryzí satisfakci a někdy dojemné a někdy škodolibé uspokojení. Naprosto okouzlující, osvobozující, rafinované dílo s přímočarým sdělením. ***** (Be2Can, Edison, s R., Lí a O.) *~

Film zkoumá (přesně naopak než Hanekeho Láska, která sleduje složitý závěr celoživotního důvěrného vztahu a jeho vyrovnávání se se ztrátou důstojnosti a soběstačnosti ve stáří způsobenou selháváním těla i mysli a neschopností se o sebe, i o sebe navzájem, dobře postarat) svazek, do něhož vstoupili oba neznámí příliš rychle, ještě napůl jako cizinci, a takoví si už i zůstanou, až do konce, což ale nic nemění na poutu, jež mezi nimi vzniklo a kterému Anna nakonec nemůže nedostát, přestože ve vztahu právě chybí jistota i důvěra - nestačila se vytvořit, Anna od začátku tápe, co Marcovo chování znamená, pátravě ho sleduje, řeší to s přítelkyní - nicméně se musí vypořádat s vědomím, že dala slib a vnitřně v sobě nalézá vlastní jistotu, že ho nechce či nedokáže porušit.... To je jedinečná povaha vztahové situace, kterou nám snímek předkládá, a je mi velice sympatická. **** Aha moment: U mě se dostavil ke konci filmu, kdy jsem si uvědomila, že oni oba už při odjezdu z nemocnice, už po operaci, věděli, že to nedopadlo dobře ("Já jsem ti to říkal." - a její úsměv přecházející ve štkavý pláč), a když se pak smáli v autě za prozpěvování písničky What Is Love (Baby Don't Hurt Me No More), věděli, že jejich vztah čeká už jen těžká terminální fáze, dokončení něčeho, co ani pořádně nezačali, a jen ještě nevěděli, jakým to proběhne způsobem a že na to vůbec nejsou připravení. Samozřejmě že nebyli, nemohli být. ***** Film mimochodem nemá šťastně zvolený český ani anglický název. Originál znamená "tři zimy", neboli tři léta, jara, tři roky, a jde tu právě o tohle vymezení, jak v koloběhu ročních období, jež tu řídí osudy zvířat i lidí, tak v délce jejich vztahu tolik nepoměrné ke křivce dramatického oblouku, který za tu dobu od začátku do konce vykreslí. ***** Po Marcově prvním roce v horách se vezmou, aniž by si mohli být jistí, že ví, do čeho jdou, na což poukazují starostliví Annini přátelé (vážně jsi si tentokrát jistá, Anno?), a další dva roky sledujeme jejich těžkosti dané nejen Marcovou nemocí, ale i vzájemnou nejistotou, co od sebe mohou čekat a žádat. Třetí rok Marco umírá a Anna je na konci opět sama s dcerkou a před další kapitolou svého života, který se zatím odehrává v nenaplněných vztazích. **** Film je v mnohém působivý, scény odklízení sesouvajících se kamenů, shazování balíků sena lanovkou, z mlhy se vynořujících hor, senoseče v prudkém svahu, připouštění jalovice, odvozu krávy na jatka atd. mi zůstanou vypálené v paměti už asi napořád. Nicméně je přese všechno zároveň nepřesvědčivý - je mi rozumově průzračně jasné, o co režisérovi šlo, a imponuje mi to, ale shodli jsme se všichni tři, že během sledování nás o tom většinou nedokázal přesvědčit. Záběry byly především příliš často neúnosně protahované, sbor (byť chápu jeho anticipační funkci) byl příliš často k nevydržení, k neposlouchání, a příliš často jsem se přistihovala, že jen trpně čekám, až nějaký záběr skončí a snímek se posune k dalšímu... **** (Be2Can, Malý sál Lucerny s Lí a R.) *~

Pozoruhodný film, na který se příjemně dívá, v klidném tempu a plný něžných, vzdušných, uhlazených obrazů, sofistikovaných dekorací, precizních detailů, znaků oddané domácí péče, vlídnosti, trpělivosti a vytříbeného vkusu.... než si uvědomíme, že je to právě onen vnější klid, útrpné podvolování se a odevzdání, sebeovládání a naučené sebepotlačování, s nímž hlavní hrdinka prochází pasivně svým životem a přijímá rány osudu jako elegantní poslušná otrokyně, mlčenlivá a hrdá, vzpřímená, jež se ale zaměstnaná sebeovládáním a pěstováním trpělivosti nikdy nenaučila naslouchat svému nitru... ***** To starší sestra jí řekne, že musejí odejít z domova, od ní se cestou dozví, že jejich otce to stálo život, přijme a nese v sobě bolest ze smrti otce i synka i ze ztráty muže, a sice jim nepodlehne, ale potlačí je a přijme nového muže a porodí a vychovává další tři děti, stará se o domácnost, řídí služebné i velké hospodářství a všechno, co to v ní vyvolává, v sobě nese ztlumené, oslyšené... Teprve milenka jejího muže jí na okamžik ukáže, jak zakusit svobodu, vzrušení i riziko, které to obnáší, i radost ze sebe samé, ve skoku do tůně pod vodopády, ale je to poprvé a naposled, co ji tak vidíme... Když se opět bez vlastního přičinění ocitne na životní křižovatce, způsobené svévolným rozhodnutím prvního muže, rozhodne se pro další krok nikoli vedená vlastní zralou intuicí, ale ve zmatku podlehnuvší prvnímu vyvření emocí, aniž by si mohla být jistá tím, že ví, koho a co chce a v čem už dávno spočívá pevná hodnota a smysl jejího života... Zatímco první muž ji nechal zbytečně roky trpět a pak ji svévolně nanovo vystavil těžkému dilematu, a zatímco slabošsky sténal, že nechápe, proč museli takto dopadnout (ach, opravdu museli? vždyť na tom nese vinu on sám a ještě ji strhává s sebou), její druhý muž, jakkoli sám není bezchybný, si přeje její štěstí i za tu cenu, že ji bude muset nechat odejít, a vyjadřuje jí hluboký respekt... Její přítelkyně jí radí dobře, že má následovat srdce, protože srdce nikdy nelže, ale Nana se svému srdci nikdy nenaučila naslouchat, a rozhodne se zbrkle a pod návalem nezpracovaných emocí, nikoli zkušeným srdcem, a zpřetrhá všechno hodnotné, protože si nikdy naplno neuvědomila, že těch posledních patnáct let se jim podařilo hluboce naplnit vším, na čem může jejímu srdci záležet... Neposlechne své srdce (které volá, že ten odchod nikdy nezvládne, neunese, že je to příliš těžké, a aby také ne, vždyť jsme to důvěrné předivo mohli dlouho pohrouženě sledovat a sytit se jím), poslechne pouze naučený pocit loajálnosti, falešné provinilosti, minulých emocí plynoucích z trýznivých snů a podlehne tlaku a opět se odevzdá cizímu nároku... Ale zároveň je jasné, že se nejspíš musí vydat pro tuhle zkušenost, ať už bude jakákoli, aby teprve poté mohla konečně sama poznat, co byla, a co nebyla chiméra, a co je pro její srdce opravdu hodnotné - i za tu cenu, že to nejhodnotnější ve svém životě možná právě opouští a rozbíjí... Tady oceňuji, jak snímek neukáže nic z toho, co následuje z dalšího života s prvním mužem, nic z "poté", a proč to tak je v pořádku, k tomu si divák musí dojít sám.  **** Nádherný a vskutku elegický příběh o nesvobodě příliš naučené ženě, jejíž sebepotlačení a následný nezbytný pokus vydat se ohledávat vlastní intuici, na dlouho utlumovanou trpělivou poslušností, provinilostí a strachem, a nabrat zkušenost, aby se v sobě a svém srdci konečně vyznala, bolestně dopadne i na životy všech jejích milovaných. **** (Be2Can, Malý sál Lucerny, s Lí.) *~

Vznikání efemérních souručenství, poetických a křehkých, která mnohdy stojí na vodě a nemusejí přežít napořád, ale díky nimž mohou své dětství a dospívání přežít kluci z mizerných sociálních a rodinných poměrů, pakliže si dovolí nechat aspoň občas vyplout na povrch sklony k solidaritě, přejícnosti, vzájemnosti. Vzájemnost, vnímavost a otevřená komunikace jako cesta k přežití a možná i smyslu života, ať už na drsném venkově, nebo ve městě, je zřejmě nosným tématem tvorby tohoto nového islandského režiséra. Nebude nejspíš náhoda, že jak starší bratr v Údolí velryb, tak jeden ze zdejších hlavních hrdinů se jmenují Arnar (Addi), což je režisérovo prostřední jméno. *** Vedle bravurní práce s herci, s kamerou, se střízlivostí a poetikou v obraze i zvuku stojí za to zvlášť ocenit i rytmus, vědomou pozvolnost budování dramatu, kdy skutečně musí uplynout nějaký sledovací čas, než se změní počáteční dojem, že sledujeme depresivní konstelaci zoufalých kluků, kteří se osaměle smaží každý sám ve svém pekle, děj postupně nabere všechny kvality a zahustí se sítí vznikajících mikrovztahů a mikropřátelství a pronikne do něho v mnoha podobách i prokazované dobro, vznikající důvěra, bezpečí vzájemného vedení, laskavost, prožívaná krása a s tím vším také vědomí, že prožívaný život má smysl a hodnotu, i když nikdy nelze zaručit, že něco přetrvá. (Malý sál Lucerny, 19. září, s Lídou.) *~