Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Oblíbení režiséři (10)

Arthur Penn

*** V tisícistránkovém Alexandrijském kvartetu od Lawrence Durrela jedna postava, prohlížející si sebe samu v trojkřídlém zrcadle z různých stran, zamyšleně říká, že kdyby psala román, každou postavu by tam zpodobila z několika úhlů pohledu. Alexandrijský kvartet je přitom soustava čtyř románů, kdy – slovy L. D. podle kuchyňského receptu na kontinuum – první tři romány mapují prostor a teprve čtvrtý rozbíhá čas. *** Smyslem tohoto předznamenání je upozornit na zvláštní moc a význam průsečíků – jakmile se určitý jev objeví v jiné sestavě znovu, upoutá mocně naši pozornost, vědomou i podvědomou, zaznačuje a později posiluje naši zkušenost, umocňuje prožitek, připojuje příchuť tajemna a důležitosti, prohlubuje vědomí krásy. Arthur Penn je nenápadným mágem tohoto umění na poli filmu. Přinejmenším několik jeho pozoruhodných děl vzniklo právě jako záměrné a specificky posunuté zpracování látky z jiného filmu, ať už to je Dead of Winter, Missouri Breaks nebo The Target (více najdete v mých komentářích u jednotlivých Pennových filmů). Že je to předem přiznaná hra, Arthur Penn milerád napoví: tak třeba hlavní padouch v Mrazivém dechu zimy nese jméno režiséra původního noiru Josepha Lewise, na začátku Missouri Breaks se banditi baví o „Gangu z díry ve zdi", což je parta psanců, které v jiném slavním filmu velí Butch Cassidy a Sundance Kid. Atd. *** Penn tohle velice rád dělává, vytvoří film jako valenční doplnění jiného skvostu, nikoli remake (neboť remake má za cíl natočit totéž lépe a je kritický a nahrazující, nikoli komunikující a komplementární), ale jeho sesterskou nezbytnost, ústrojný komponent, jehož zrozením vznikne už napořád neoddělitelná dvojhvězda, souhvězdí s novou porcí a novou kvalitou krásy, smyslu a významu. A pokud shlédnete oba snímky, už vždycky je budete uvažovat společně jako velkodílo s nově vymezenou plošností i důsažností. *** Další Pennovou osobitou polohou je, že věnuje pečlivou tvůrčí pozornost místům a postavám, kterou jsou obvykle považovány za marginální, podružné, béčkové – často znamenitě, pracně a s chytrými, poetickými, láskyplnými i sarkastickými postřehy zpředmětňuje vedlejší postavy a děje, jež jsou obyčejně pro slavné filmy a jejich výjimečné příběhy pouhým pozadím, šumem, z nějž povstávají známé legendy. Sem patří vedle Missouri Breaks třeba skvostně natočené snímky Čtyři přátelé nebo Alicin restaurant. *** Originální osobnost Arthura Penna prozrazuje také skutečnost, že pro každý film si poskládá úplně novou sestavu herců i filmařů včetně toho, že si také pokaždé najde zbrusu nového skladatele. Ostatně on také každý jeho film je zbrusu novou, neotřelou sondou do jiného žánru a jiného společenského období, se kterým si pak pohrává jako rozmlsaná kočka se sušenou rybičkou - jeho frajerství spočívá v tom, že se zhusta pozorně zaměřuje na nejdusivější dobová klišé a šablony a za postavy si vychytrale volí jednooké mezi slepými, určitým potenciálem a touhami nabité figurky, ze kterých však nikdy nebudou skutečné hvězdy a esa, i když ony samy kolikrát vší silou chtějí věřit opaku (třeba Night Moves – ta neslavná kariéra matky, po níž se směle vydává i její dcera, ještě mladičká, drzá nymfička, než jí tedy stejně neslavně zatrhnou tipec). A na jejich plánech, nadějích a koncích pak Penn jemně a láskyplně utváří v podstatě sarkastické a surové příběhy, které je možné číst jako případové glosy (skeptické a hluboce sarkastické) k celé té velké lidské tragikomedii moderních dějin, a to jak celospolečenské, tak i jednotlivých lidských osudů... Jeho filmy jako by byly konkrétními zářezy sebejistě vedenou žiletkou do různých míst na vývojovém kmeni a větvích lidské společnosti a tenký plátek, který pokaždé vypreparuje, vloží pod mikroskop a rozhýbe, je právě tak jedinečný, jako je pro dané období a místo té všední, nenápadné tragikomické prohry typický... Jeho filmy jsou o to méně okaté a okázalé, oč jsou chytřejší a neodvozenější, a přestože málokterý divák je dost pozorný, aby nezaměnil minuciózně vybudovaný, soběstačný film o klišé, šablonách, tradicích a provinčních hrdinech s tuctovým šablonovitým filmem, který nemá vlastní šmrnc, Pennovi jako by na tom nesešlo, neopustil své obhospodařované pole zájmu a nikdy se nezačal divákům podbízet příběhy o velkých osudech ve šlépějích svých kolegů. Smím-li sáhnout k taneční analogii, nikdy se nepokoušel stát druhou Isadorou Duncan, ale prostě vynalezl step. *** Arthur Penn je bystrozraký a jemnocitný virtuóz, nevšedně důmyslný komentátor, a pevně na vlastních nohou rozkročená tvůrčí osobnost, která se nebojí zůstat nenápadná a důsledně předvádí a už tím potírá tuctovost, to největší, a možná vlastně i jediné naše zlo, zhoubnou sílu, která k ničemu neinspiruje a sama naopak pohlcuje všechno, co se mrská, snaží se vymanit a po svém rozvíjet..., a která v lidské společnosti bují jako odvěká rakovina.

David Lynch

Nejen Inland Empire, ale vůbec celý spojitý řetěz Lynchových filmů představuje točitý žebřík do nitra. *** V Inland Empire čím hlouběji sestupujete, tím jasněji Vašemu pohledu vyplývá, jak je každá příčel šířeji a výmluvněji spjatá s událostmi, postavami a jevy napříč historií i povrchem planety. Mikropříběhy z děství vypovídají o legendách a mytologiích - vše nabírá enormních rozměrů a souvislostí a hlava se točí a žebřík pod vámi ani rozrůstající se a zdrcující trychtýřovitá spirála nad vámi neberou konce. Věděli jste na počátku, kdo jste? S pokračujícím sestupem do nitra už brzy téměř není nikoho, kým byste někudy nebyli. Horse to the well? Anebo snad Whores to the well? (Přivést koně ke studni, anebo obrátit děvky na panny, k dobrotě?) Každé slovo a každá věta vedou jinam, jsou to klíče a hesla k branám dalších spojitostí. Nemůžete být dost paranoidní, všude se něco přikládá a mění smysl, nekontrolovaně vás narůstá za horizont na každém rohu. *** Odkud kam je naše existence jen hrané představení s jasnými konturami a dějem? - A nebo je jím vždy, dokud máme dojem, že držíme v moci hranice svého vědomí a do pozadí zatlačený strach? Kým tedy jsme doopravdy, když povolíme otěže podrývajícím otázkám nebo se odevzdáme děsu a závrati usídleným a číhajícím v našich útrobách? Existuje někdo, kdo po tom žebříku sestoupil až úplně dolů? Je nějaké úplně dole? Nezbudou ani značky v místech, kde se které vědomí, jež se o tu cestu pokusilo, nechalo sebou zevnitř pohlit. Viděli jsme jediný případ na plátně - ale: ona už se stala součástí našeho vědomí - a která ona? Kdy? ... *** Výborná, sugestivní cesta vědomí nořícího se do sebe, nevinně nastartovaná - neboť divadlo či film a vžívání se do rolí a pokusy vystupovat z nich i v nich mají tu moc zrcadlením a počátečním vědomím rozdílů v nestřeženou chvíli rozpoutat sebereflexi nezadržitelnou a nezvratitelnou jako štěpná reakce. **** Jen v kině jsem tenhle unikátní Lynchův snímek, jímž dostoupil sledovatelného a logického vyvrcholení řetězce svých velkých děl o různých druzích strachu (z lidské přirozenosti a fyzického násilí ve společnosti v Blue Velvet, z iracionálna a nepochopitelna v Lost Highway a Zběsilosti v srdci, z racionální interpretace v Mulholland Drive a v The Straight Story, jež se tak výmluvně mylně a komicky překládá do češtiny jako Příběh Alvina Straighta, a nakonec z hlubin vlastního vědomí a bezednosti šíleného strachu z existence v Inland Empire - v TwinPeaks, které Lynche nenechali udělat podle svého, takže to v půlce vzdal, se myslím mělo dovršit vše - synergetická prostupnost různých rovin lidských strachů, stejně jako jejich zbytečnost v konfrontaci s drtivou a neobejitelnou existencí samotnou - k tomu však Lynchovi diváci zatím nedorostli, vždyť i tenhle geniální film je hrubě nedoceněný, a Lynche pranýřují a lynčují vlastní neochotou být a sebe-nedůsažností), viděla čtyřikrát. Poprvé bylo narváno, druhý den přišlo pár lidí, třetí a čtvrtý jsem tam tehdy seděla ve velkém sále sama, díval se se mnou jen promítač, pokud vůbec. * Film je logicky vybrušovaný oboustranný trychtýř, v jehož středu je úzká trubice lidského vědomí, a přesýpací hodiny omezené lidské věčnosti. *** Plus: Ani po letech nezapomenu, jak jsem strnulá a naplněná krásou zírala na detail ztrhané tváře Laury Dern zabírající po dobu mnoha nekonečných sekund celé obrovské plátno, mocný, obklopující, omračující svou smrtelností a křehkým neladem, přestoproto krásou, velice lidskou. Inland Empire je film, film na plátno, ta závrať a závratnost lidskosti se působivě vyjeví až při správně nelidské velikosti v kině.

Christopher Nolan

Mág a jeden z mála tvůrců, kteří pochopili a zakládají novost příběhů 3. tisíciletí. Obratný myslitel a soustředěný vnímatel z těch, co jsou na špici a prorážejí čelem i srdcem do nových vod a dimenzí.

Ovládací panel
184. nej uživatel Česko
113 bodů

Reklama

Reklama