JitkaCardova

Téma je samozejmě skvělé a rozjeté všude po světě už dvě desítky let, takže je fajn, že se ho někdo konečně zhostil i v Česku. Nota bene když i tady jsou desítky lidí, kteří tenhle fenomén praktikují (ano, taky mám vlastní - fantastické - zkušenosti). Viliama Poltikoviče mám jako člověka ráda, je ale příliš laskavý a zdvořilý a až příliš laskavě dodržuje standardy pořadů ČT a i na střihu tohohle snímku je to znát. Takový milý neinvazivní přístup k točení filmů pro nenáročné diváky. Kdybych sama vlastní zkušenosti neměla, tenhle film by mě asi nechal bez odpovědí a s různými pochybami ohledně upřímnosti a důvěryhodnosti protagonistů, i když oni za to fakt nemůžou, právě proto, že V. Poltikovič je až nemístně neinvestigativní, až příliš ohleduplný, nerušivý a laskavý i k nim. On jenom drží kameru a vstřebává to a usmívá se, úplně ho vidím, protože sám toho viděl a zažil ve světě na svých cestách po různých kulturách víc než dost a souzní a rozumí, bohužel to není úplně ta správná cesta, jak tohle téma jako zvídavý a důsledný dokumentarista naplno rozestřít a obnažit pro pochybami, nedůvěrou, strachy a obavami naplněné tuzemské diváky. Mnohem spíše bych proto doporučila rakouský snímek Na počátku bylo světlo (http://www.csfd.cz/film/308676-na-pocatku-bylo-svetlo/komentare/) - dá se najít všude možně po internetu, online k vidění, na zdroji na Vimeu, na Youtube, někde jsou k němu i české titulky, potíž je, že ho postupně všude mažou a on se zase objevuje, tak záleží na štěstí, kdy ho kde vypátráte. Ten Vám odpoví na mnohem více otázek, které si v souvislosti s tímhle jevem budete klást, a předestře mnohem širší rámec - jak si informace o tom, že jídlo je naše poslední závislost, a že to tak být nemusí, že i k jídlu, resp, k pevné stravě, si lze vybudovat svobodný a nezávislý, kreativný vztah, nebo se od něj úplně oprostit, razí cestu různými kulturami, historicky i v současnosti, jaké jsou vědecké pohledy na věc, jak se tahle lidská zkušeost snáší s různými vírami, jak je zneužívaná a lze-li to vůbec, jak si ji kdo vykládá, jak je nebezpečná pro mocenské režimy, a jak může být individuálně i ve větším měřítku prospěšná apod. *~~

Film je výsostně poctivě zpracovaný, nikomu nic netvrdí, jen předkládá různé přístupy k tomu fenoménu, představuje různé cesty lidí, kteří si k téhle zkušenosti sami po svém dospěli, a ukazuje, jak si to vykládají. Předvádí, jak se s tím fenoménem vypořádávají různé kultury, víry i nevíry, včetně těch vědeckých. Šíří záběru, počtem sledovaných lidí, navštívených zemí, různých kultur, několikaletou dobou natáčení a sbírání materiálů, neodbytností, zodpovědným přístupem a dostatečnou délkou i při kvalitním střihu je nejlepším filmem, jaký jsem na tohle téma viděla, a vyhnul se všem nešvarům. Je informačně vyvážený, rozvážný, ukazuje obě strany mince, a přitom se nebojí být inspirativní, takže ani neztrácí ze zřetele smysl a hodnotu toho, co sleduje. ***** BTW: Sama vím z vlastní zkušenosti, o čem je řeč, a můžu to posoudit. Přestala jsem spontánně jíst v roce 2012 a čtyři měsíce v kuse jsem nejedla pevnou stravu, nepřijímala do sebe nic kromě občas vody k propláchnutí, aniž bych vůbec věděla, že jsou další takoví lidi na světě; byla jsem silná, zdravá, vitální, energická, dvacet hodin denně aktivní a neunavená, žila jsem v euforii a úžasu, myslela si, že jsem možná první na planetě, kdo přišel na to, že jídlo, respektive přijímání hmotné stravy je kulturní návyk a de facto zlozvyk, pokud nevíme, že to není nutné a že je to věc volby od určitého stupně vědomí či biologické očisty. Nikomu to nenutím, ale dnes vím, že jezení je svobodná věc a že mě skrze strach z hladu nemůže nikdo přinutit, abych pro něj pracovala, což je fajn. Ráda střídám období, kdy nic nejím, s obdobími, kdy se nechám pohostit a sama jídla připravuju kvůli druhým lidem a nevadí mi s nimi jíst, protože u toho navazujeme osobní kontakty a i skrze osobně připravená jídla vzájemně komunikujeme - chápu takové jídlo jako sociální komunikační prostředek a občas na to přistupuju, i když tím méně, čím více jsou lidé kolem mě nakloněni myšlence, že upřímně se družit a do hloubky poznávat můžeme i bez jídla, s využitím jiných prostředků. Člověk je mnohem svobodnější, volnější, sám uvnitř sebe vyzařuje větší pohodu, když v hloubi sebe ví, že jíst sice může, ale nemusí. Je pak těžší ho něčím ovládnout, přimět trávit čas prací pro cizí ideje a účely. V dlouhých obdobích, kdy nejím, nejvíc rostu, nejvíc se učím, na nejvíc věcí sama přicházím, a jsem fyzicky nejzdatnější, nepotřebuju skoro vůbec spát a mám nejvíc prostoru na nerušenou a závratně bohatou vnitřní práci. Je kvalitativní rozdíl v tom, když můžete určitou myšlenku, reflexi, rozvíjet nerušeně dlouhé hodiny nebo i dny v kuse, než když ji musíte co chvíli rytmicky přerušovat, abyste nakupovali, vařili, uklízeli, jedli, vyprazdňovali se, odpočívali a dotovali tělo energií potřebnou k trávení a neustále k tomu těkali a odbíhali v myšlenkách (co nakoupím, co chci jíst, uvařit, pro koho, kolik, na co mám chuť, peníze...)... Neumíte si představit, jak úžasné to je, když nemusíte reflektivní tvůrčí proces přerušit třeba patnáct hodin v kuse nebo když na to přijde patnáct dní a uvnitř Vás je nerušený klid a uvolněnost. Přitom si myslím, že tuhle fantastickou zkušenost by měl mít možnost prožít každý dospělý člověk. Protože bez ní nejde doopravdy dosáhnout vnitřní uvolněnosti a zralosti, je to jako mít čas se zakuklit a dozrát v motýla, mít čas rozvinout svoje vlastní bohatá křídla. Ach jo. Přiznávám, už zase čtvrtý týden nejím, hlava v oblacích a srdce na pravém místě, chjo, samá krása :). *~~

Afrika, Kenya, německé maratony, rodina Volkera Wagnera a Rusky Nataši a jejích dvou dcerek. Volker je zlatokop, který už 27 let loví v Africe nadějné běžce maratonu, transportuje je do Evropy a tam je připravuje do závodů. Mimo všechny ostatní peníze, které z toho musí mít od jiných komerčních subjektů, pořadatelů, z reklamy atd. si bere ještě 15% výdělků od svých atletů... Afričani kontrakty podepisují, protože výhra jim vynese jak lepší sociální postavení doma v komunitě, úctu a pozici, tak i ekonomické – sní o tom, co si budou moci dovolit, např. vzít si k sobě vlastní dceru do výchovy, zavést elektřinu... S tou vidinou běhají a závodí mezi sebou jako o život, nasazení je na nich patrné. Pro Němce ovšem představují cosi jako gladiátory, kohouty, hry ke chlebu. Nepoměr, s jakým obě strany situaci prožívají, je evidentní. Do toho je tu pak ještě třetí strana, Volker a jeho rodina. Paraziti, nákupčí, náhončí, kteří se pak u rodinného stolu baví o tom, kdo jim kolik peněz vynese, co ještě vydrží běžet, jestli a koho kdy postavit, u koho už se to nevyplatí... Volkerova žena, sobecká hrabivá Ruska, nevypustí z úst jedinou větu, která by se netýkala peněz, a vykazuje totálně nelidské smýšlení o nástrojích svého výdělku. Jejich přípravy běžců do závodu, jejich komentáře, jejich pohled na africké svěřence je nesmírně dehonestující. O to hrději působí Afričani samotní, distancovaní, ušlechtilí, ochotni snášet bolest i ponížení, dobře si všeho toho vědomí. Volker je rozporuplnější, někdy vypadá, že má srdce a chce Keňanům pomoci, někdy je zřejmé, že je to i pro něj jen výmluva, jak si zařídit život. Konec, kdy se běžci vracejí zpátky do své komunity, pak prokáže, jak zdravě lehkomyslný mají přese všechno vztah k penězům a o kolik důležitější je pro ně důstojnost a vzájemnost, rodinná a komunitní náruč. A i když to, že dost peněz z Evropy nepřivezou, může pro všechny znamenat i malou tragédii, přesto zůstávají živelnou a horoucí rodinou, komunitou. Kdežto Wagnerovi tyhle hodnoty vůbec neznají. Dokument je nádherně natočený, vnímavě, přizpůsobuje se tomu, co zabírá – např. ty zpomalené všeříkající záběry z běhu, nebo ty neredukované dštivé výlevy Nataši apod. *~~

Severočínský Ordos, největší „město duchů“ na světě. Monumentální urbanistický projekt vybudovaný za peníze z uhelné horečky. Město stojí, domy jsou koupeny investory, ale zejí prázdnotou, takže je zapotřebí je plánovitě zabydlet: vládní úředníci přesvědčují venkovany z okolního kraje propagandou o přednostech městského života, když to nestačí, vyvíjejí nátlak. Farmáři se vzdávají původní obživy a soběstačnosti, učí se používat WC a bojlery, ale protože pro ně ve městě není práce a všechno jídlo je drahé, většinu času tráví u televizorů a ze státní podpory naprázdno živoří v tunách betonu. Venku na ulicích je hlasy z tlampačů instruují, jak používat přechody, odpadkové koše, jak se hromadně bavit, cvičit, kulturně se vyžívat, aby zaháněli chmury a deprese, udrželi si vitalitu. A oni místo smysluplné práce chodí do muzea, dívat se na expozice o tom, jak se žije na venkově, jak se chová dobytek, pěstuje zelenina. A jejich vlastní děti jezdí dál podle přání vlády do vesnic, přemlouvat poslední tvrdohlavce, aby se také přestěhovali. Dost hrůzy na tom, ale Ordos je přitom místem pro otestování mnohem ambicióznějšího plánu čínské vlády - během příštích patnácti let přesídlit do městských oblastí 250 milionů farmářů. *~~

Americká rodina ordinérních dobře zajištěných tlouštíků ve vlastním domku vychovává své třetí dítě, synka, kterému v prvním roce života diagnostikují nádor na mozku s předpovědí blízké smrti. Ze čtyř predikovaných měsíců života se ale postupně stávají roky a manželé je nechtějí strávit čekáním. Otec rodiny je vývojář počítačových her, a tak se rozhodnou k „superhrdinskému“ vykročení mimo většinovou společnost – Ryan začne vyvíjet počítačovou hru o rodině, která má umírajícího chlapečka s tumorem, a k modelování herních situací používají scény z vlastního života, čímž si je zároveň chtějí lépe prožít, vstřebat, zapamatovat... Jejich základní přístup je smysluplný, prostě spolu všichni žijí dál a k Joelovi se chovají jako ke svéráznému děcku, nespekulují, žijí s otevřeným horizontem. Ale nejsou dvakrát uvědomělí, vnímaví, alternativní ani sebereflektivní, a tak sám jejich konformní a konzumní život je dost nudný, člověka mrazí spíš z jejich způsobu odžívání času obecně, z toho, jak vypadají, mluví, co říkají, jedí, jak a o čem uvažují, jak se chovají – z toho, jak oni žijí, a vůbec ne kvůli Joelovi, který umírá, což je tristní. Ale kontrastně k tomu je potom Ryanova grafika té hry, výtvarnost těch obrazů, překvapivě velice pěkná, magicky křehká, metaforicky nejednoduchá, a je jasné, že hluboko pod tím tričkem a vrstvami tuku v otci vězí touha po sebepochopení a že tudy našla alespoň nakrátko cestu, jak se vyjádřit. Nakrátko, protože konec je opět v tomhle směru nenadějný, narodí se jim další dítě někdy tou dobou, kdy Joel zemře, čas pokročí a brzy to vypadá, že modelování hry bylo pro ně prostě berličkou, pomocí které se zaměstnali, aby snáze prošli náročným obdobím, a dál už zase vědí jak a bude to nuda. Proč ne, ale mohlo to celé znamenat i mnohem víc. *~~

Dokonalý! Nápravné a rehabilitační středisko pro mladé ženy v Íránu. Čili věznice pro mladistvé delikventky. Charismatický holky, chytrý, hravý, vtipný, moudrý, krutý, zneužitý, otrkaný, pod tvrdou slupkou citlivý a bolestiplný. Za každou je šílenej osud. Některá kradla auta, bodala lidi, tahala při sobě pistoli, prodávala drogy. Jiná zabila svýho otce. Jedna tloukla svojí mámu nebo babičku kvůli prachům na drogy, druhou ve dvanácti prodali a nechali otěhotnět, případně dělali, že nevidí, jak ji strejda znásilňuje. A stejně jsou to andělice. Básnířky s jizvami po sebezraňování, sešroubovanými prsty. Fandíš jim, jaký jsou. Jak kdyby vypadly z Tarantina Filipa Topola. To předstírané interview s hrnečkem místo mikrofonu, jak to mezi těmi dvěma proudí úplně smyslně, sesterským porozuměním a radostí z chytrosti, pohotovosti a osvobozující energie té druhé, je jedna z nejlepších scén, které jsem kdy vůbec v životě viděla. -- Bohužel už se to pak nestupňuje moc dál, a postava toho profesora, co film natáčí „pro univerzitu“, jeho věčně stejné, lacině a jen jakoby soucitné otázky, tohle začne být ke konci nesympatické. Nijak se tím natáčením on sám neproměnil, nepochopil víc, nepřilnul, a tak se ani nedozvěděl víc, přitom je jasné, při chytrosti a kráse a vnitřní síle a koánovitosti těch holek, že bylo kam vstupovat... Škoda. Ale ta jejich krása! *~~

(A ano, Vitex má také pravdu. Jeho hodnocení odráží skutečné kvality filmu, to moje pak zásadní rozpor mezi tím, o čem by fim chtěl být, a o čem doopravdy vypovídá. Ale výpověď je to podmanivá a výmluvná.) *** Není to o poškození matky a dcery soužitím s násilníkem. Resp. stalo se to, ale to není jádro problému. S dávkou ironie a odstupu se dá snímek považovat za dobrou ukázku typické dnešní norské hysterizované společnosti, aneb co se s lidmi stane, když jim dvě generace po sobě nahradí štědré sociální dávky, zábava, zapomnění v alkoholu a úřední a televizní návody na život zdravou sebefreflexi a vlastní životní zkušenost. Jak prázdné, větrem nesené slupky bez vnitřní sebejistoty se z nich stanou, když na ně nic a nikdo nevyvíjí tlak, aby něco uměli, aby rozuměli životu, uměli vzít věci do svých rukou - pak nevědí, co to s nimi je, ani jak jinak by to mělo být, motají se v depresích, hledají zapomnění v cestování, pitkách, náhražkách vztahů a střídavě upadají do letargie a emočních erupcí. Násilí je mezi lidmi v Norsku, hlavně v Oslu, častým jevem, je známkou bezradnosti a paniky neschopnosti si sebe uvědomovat. Podobný vhled do absence autentických vztahů, nejen osobních, ale třeba i pracovních, a potřeby ji formálně napravovat a zahlazovat dává stejně nechtěně i další snímek Jednoho světa - Rebelové. *~~

O trvajícím sebeurčení ve hmotném světě, kde se v čase všechno rozbíjí a pomíjí, a jen zkušenost, vědomí, náklonnost a láska napořád rostou, když člověk ví, kým je, a nenechá se zmást, uplatit ani zastrašit. *~~

Vlastně je to s dávkou ironie a odstupu dobrá ukázka dnešní norské sociálně úřednické společnosti, aneb když jednoocí vedou slepé a někdy naopak. Podobný vhled do absence autentických vztahů a sebereflexe v Norsku dává stejně nechtěně i snímek Say Something. *~~

V rámci festivalu Jeden svět spolu s filmem The Longest Run asi nejlepší dokument na téma uprchlíků na cestě, o strázních, které jsou nuceni podstupovat, o nevlídnosti, nejistotě a nahodilosti, které jsou vydáni všanc, o ztrátě kontaktu, o nespravedlnostech a tlaku, který musejí trpělivě snášet, o jejich zmrazeném životě v detenčních střediscích a přestupních stanicích, zatímco všechno ostatní plyne dál. *~~