betelgeuse

Ideální motivační film pro teroristy plánující útok na eiffelovku: Ano, Francouzi jsou pomýlení snobové, kteří svou nechuť k práci omlouvají sexem, stávkami a diskuzemi o filmech. Jenom škoda, že z toho Bertolucci neudělal komedii, ve které by tolik nevadil jeho povýšený odstup od postav. Ten je z jedné půlky hnaný jeho salónním erotomanstvím, z druhé půlky pak tendencí k moralizování, ztělesněné v postavě Američana. Takže když potřebuje evokovat určitou emoci, sáhne rovnou po kinematografické výpůjčce: s radostí po Astairovi, s úzkostí po Bressonovi a s perverzní sexualitou po chuděrce Dietrichové...

Napodruhé velmi příjemná zábava a - jak už to u Godarda bývá - taky "škola hrou". Tentokrát dostanete za cenu jednoho filmu lehoučkou reflexi hned dvou klíčových žánrů klasického Hollywoodu: melodramatu a filmu noir. No neberte to!

Na Godardovi je nejlepší to, že nevyžaduje žádné extra intelektuální výkony (nebo pseudointelektuální masturbaci, jak by řekli někteří místní houmrové): prostě si hraje s médiem filmu a navíc vládne řádným smyslem pro humor (a pronikavé sociální komenty). Třeba to, že zastavovaný (nebo trhaný) pohyb vyvolává jinou emoci než pohyb souvislý, je základní abeceda filmu - stejně jako manipulativní užívání hudby, na které Godard také odkazuje - čili nic, co by se muselo po "donniedarkovsku" rozumově dešifrovat. A navíc, kdo by se nebavil např. u scény "řetězového sexu" nebo nad parkovanou formulí 1? S tímhle filmem mají paradoxně největší problém ti, kteří berou kinematografii moc vážně a moc intelektuálně.

Ani Civalova orgastická chvála filmu mě dostatečně nepřipravila na zklamání z jeho shlédnutí. Zapomeňte na moderní umění: podobná dystopická podobenství s průhlednou symbolikou se točila v 60. letech (a za babku), Cuarón je pouze aktualizuje současnou kinematografickou tendencí k syrovosti (ošklivé exteriéry, ruční kamera, minimum hudby) a voyerizmu (jak bychom se cítili, kdyby…). Zapomeňte na smyslově intenzivní, jakoby interaktivní prožitek z počítačových games, byť klíčová scéna městské bitvy takový prožitek na chvilku evokuje. Cuarón nás vede za ručičku z bodu A do bodu B, navíc s pomocí hodně předvídatelné a schematické mapy, a rytmus vyprávění se tak omezuje na střídání tónů naděje a beznaděje. Jinak je to umění společensky odpovědné (kromě samotného příběhu vizuální odkazy na současnou geopolitickou realitu) a absencí romantického - či jiného - subplotu a potlačováním emocí okázale antihollywoodské; když ale Cuarón pro jednou pustí emocím žilou, stává se z něj citový vyděrač (viz dítě versus bojující strany). I ty Owenovy nohy bez bot jsou nakonec jenom lehce nahozenou metaforou, a o prožitku srovnatelném s Willisovými zkrvavenými chodidly v DIE HARD nemůže být ani řeč. Důkazem jisté vylhanosti filmu je i jeho premisa: země stižená neplodností zároveň ostrakizuje imigranty, a vymírá dvakrát tak rychleji... Jedna scéna tedy za návštěvu kina zřejmě stojí, nicméně s odkazem na obdobně koncipované a lepší filmy (VÁLKA SVĚTŮ, 28 DNÍ POTÉ) bych žádal slevu.

„Co je to za ptáka? – To je maltézský sokol.“ Není divu, že po velmi intenzivním a do jisté míry domýšlivém „Carterovi“ se dvojice Hodges / Caine rozhodla ubrat na stylu, ambici a násilí, a natočila tuhle bokovku, nijak okázale parodující klasické hard-boiled detektivky. "Na cestě do márnice se ani jednou nezasmál." Prvním objektem jejich žánrového sarkazmu jsou suché hlášky komentujícího hrdiny, dalším pak limity jeho sebevědomé maskulinity a schopností jako konatele spravedlnosti [Caine hraje autora brakových detektivek, jako vždy napulírovaného a sukničkářského, než je tenhle "libovej frajer" vtažen do případu, v jehož chápání je vždy o krok pozadu]. „Cítil jsem se jako kapr o Vánocích, jako figurka z čokolády, kterou se někdo chystá sníst.“ Film vidím jako nedokonalý – přece jen příliš rozpustilý, co se postav, vyprávění a dle mého i realizace týče – a polozapomenutý malý kult. „Bylo to jako na pornografický fotce, u který si nejste jistej, kdo co dělá a komu to dělá.“ Zaokrouhlím nahoru za výborného Rooneyho v roli hollywoodského mafiána s napoleonským komplexem a autistickým smyslem pro humor. "Máš hlad, děvko?"

Bratři Marxové blbnou – a bez závazků. Cupují společenské celibáty (zde) jazyka, lásky a sportovního zápolení, a “redukují” svět na spektákl zpovrchnělých a snadno násobitelných kvantit [např. “gang-bang” tří bratří na jedné dámě nebo fotbalové utkání rozvrácené použitím nepovolených prostředků, včetně koňské síly], které následně přetvářejí v poeticko-anarchistickou kvalitu. Jako když topící se dáma volá o záchranný kruh a Groucho, který už ztratil zájem, jí hodí kroužek (větrového bonbonu) Pola!

Jako – naštěstí už bývalý – proponent kinematografické střídmosti a psychologické drobnokresby jsem se zdráhal přiznat maximální hodnocení této excesivní “anti-kolektivistické agitce” [film je samozřejmě mnohem víc než to], byť mistrovsky natočené kdysi humanistickým režisérem. Ačkoliv film pojednává „jenom“ o architektuře, nejen svým expresivním výrazivem (nejrůznější konotace sloves „vládnout“ a „podlehnout“) vyznívá jako vypjatý metafyzický souboj Dobra (individualismus génia) a Zla (průměrnost masového vkusu), hájeného ďábelským architektonickým sloupkařem – podle vlastních slov „přítelem humanity“. A to už nemluvím o tom, jak se témata osobní integrity, korupce a moci podepisují na romantické linii filmu, která je ve znamení neurotické ženy s bičíkem [opět zjednodušuju: klíčový milostný trojůhelník je komplexní a plastický]. Nicméně právě její finální jízda stavebním výtahem do náruče hrdiny na střeše mrakodrapu mě nakonec k plnému hodnocení přinutila. Jako kdyby Frank Capra zanevřel na dav a natočil anti-tezi „New Dealu“ s příchutí perverzní sexuality.

Tři hvězdy pro režijního klasika ve službách antibushovské propagandy [Joe Dante - "Homecoming"].

Docela lynchovina, ale s tím rozdílem, že u AE má všechno poměrně zjevný metaforický význam, zde počínaje nepokrytou starozákonní paralelou a konče typickou figurou (porno)režiséra - voyera a vampýra zároveň. Čili přestože je film co do původu velmi racionální a co do závěru velmi seriózní, tak dobře jsem se s Atomem - není to ten typ - ještě nebavil.

Čím byl AE starší, tím víc dialogů, delší metráže a baroknější zápletky potřeboval k tomu, aby řekl zhruba to, co říkal předtím a úsporněji [potvrzením tohoto trendu byl ARARAT, naopak ho trochu vyvrací SLADKÉ ZÍTŘKY, jeho asi nejnáladovější film]. Být Atom erotoman, víc by si vyhrál s tancem „školačky“ na píšeň Leonarda Cohena (takový efekt a tak málo prostoru!). Mít Atom větší smysl pro humor, byl by z toho pěkný vtip o tom, jak se gay vydal do striptýzového klubu:)