zelvopyr

Kterak podat smutný osud tak, že utahá a ubije nikoli emocionálním dopadem a tragičností, ale délkou a přepísklou hudbou. Bohužel jsem viděl director's cut, ty dvě a půl hodiny byly opravdu moc. Mně stačí naznačit a nastínit, nemusí se mi vše do zblbnutí "vysvětlit" :-( Vyšší hodnocení za to, co se přesto dalo přimyslet (a že o čem přemýšlet bylo!).

Málo Leobena.

Vyšlo u nás v 80. letech v laciné sešitové edici (Sergej Pavlov)... zaujalo mě a vždy jsem si říkal, že by to byla výborná látka na film. A taky těžká, nejsem si jist, zda byl film úplně zvládnut. Je velmi statický, tak polovina je silně nedějové vyšetřování formou rozhovorů v místnosti, kterýmžto způsobem si scénárista pomáhá s převyprávěním textu z knihy. Krkolomné. Domnívám se, že kdo knihu nečetl, bude velice zmaten: To, co bylo v knize znepokojivě a temně popsáno, byly hlavně myšlenky o dani za pronikání člověka do vesmíru, jak člověka bude měnit vliv vesmíru, kde to ještě bude člověk a kde už ne atd. atd. Ve filmu nechybí pořádné demonstrace černých stop, které nejsou pouze skvrny na obrazovkách, ale i ono ukázané dřevo, komunikace na dálku a další, nicméně Norton v knize měl se sebou mnohonásobně větší problém než onen ve filmu. Co se týče vizuálního stylu, líbil se mi převelice. Nijak závratný rozpočet na triky je vtipně řešen hrou s tmou. Drtivá většina záběrů je s černočerným, nebo skoročerným pozadím, a funguje to skvěle. I elektronická hudba pomáhá atmosféře. Coby fanouška knihy mě film uspokojil hodně, představím-li si ale, že bych ji nečetl, zřejmě by to byl spíš průšvih než úspěch. /// napodruhé s odstupem, za hudbu zlepšuji...

Tomu tedy říkám poraženecký film. Mnohem nižší než cokoli temně středověkého typu Jméno růže. Nádherná, originální animace ve službě něčemu nepopsatelně poníženému, až tak rezignovanému, že to nedokáži ranému středověku odpustit. Bohužel se nám ty časy tak nějak oklikou vracejí... Už aby zase přišla renesance.

Jsem moc rád, že jsem se potkal s tímto filmem. Dosud jsem totiž plně nepoznal, jaký druh "komedie" naprosto nesnáším. Iritující, úplně debilně "vtipný" za každou cenu. Úspěšně přebity veškeré ostatní kvality filmu. Přitom je cítit velmi zneklidňující, děsivý tón původní povídky o totální kontrole soukromí včetně úpravy mozku -- ale zde je ho využito pro bezduché žertování na konto tohoto člověka v situaci menšího pekla, na úrovni slabších momentů Tele tele. Za povšimnutí stál ještě bez žertu shnilý chrup vedlejší postavy trenéra.

Televizní dvojfilm výborné úrovně, dobře obsazený, dobře zahraný. Rekvizity jsou tak akorát, kniha je uchopena citlivě a ve správném smyslu, víceméně doslova. Zajímavé na zpracování je pochopitelně též to, že přímo na něj navázal Tarkovskij se svou slavnou verzí z roku 1972. Je zde méně filosofické nálože, což vůbec nevadí. I konec je srozumitelnější a nepřekombinovaný. P.S. sympatická Hari byla podle mě snad i přirozenější než Natalia Bondarčuk.

Nu, ještě mě asi žádný film nenutil vypnout ho hned první vteřiny. Pateticky hřímající hlas: Člověk překonal rychlost zvuku roku 1947 (ano, Jagger s oficiálním monitorováním, ale před ním už ve válce němci s V2, na proudových Messerschmittech, nehledě na ruské pokusy s ramjetem daleko před válkou). V roce 1958 člověk překonal hranici vesmíru a vyslal první satelit (aha, tím se to vysvětluje, člověk je tedy jen američan). A to ještě pořádné sračky s radioaktivitou a přenosem z budoucnosti nezačaly... Mno ale to by nevadilo, nečekal jsem žádný zázrak -- horší je ta bezmyšlenkovitost a nesmyslnost.

Výborný Price i někteří ostatní. Příběh se vymyká námětem i provedením, opravdu docela provokativní horror. I zápletka s LSD dávala docela smysl. Navíc i některé nečekané prvky (jako třeba kolorovaná krev)...

Uf... tohle... budu vydýchávat ještě dlouho. Velmi intenzivní příběh z konce války, jedno z nejlepších dramat, které jsem kdy viděl. Bez patosu, s vtipem, bez přímočarého vmetání do obličeje, jak je válka nesmyslná. Bez laciného ukazování prstem, kdo za to může, na zupácké velitele. Bez dojímavých hraní na city. Kontrastu úplně zabíjejícího je dosaženo hudbou. Zní tu hlavně zdivočelé When the Saints Go Marching In v podání japonských chlapců s mlékem na bradě, kteří zrovna ukončili hudební školu, nikdy nedrželi pušku v ruce, a ocitli se na hroutící se frontě v Mandžusku. Stanou se z nich muži – jak asi tušíte, mrtví muži. Dvě a čtvrt hodiny času vůbec nejsou přepálené, je tu skoro pořád odsýpající akce. Vynikající Mifune a v menší roli úplně neskutečný Nakadai (mám radši Mifuneho, ale tady smekám). Proč se TAKOVÉHLE filmy nedostanou mezi lidi? Že je to od národa, který v téhle válce nebyl kladný? Hrozná škoda.

Japonsku dominují posledních pár desetiletí TV šou. Je tedy jen málo herců, kteří jsou schopni hrát bez pitvoření se a šklebení. Téhle vizuálem také parodické TV šou to škodí -- sranda postavená na tom, že je vše hrozně přehnané, přece funguje nejlépe s kamennými ksichty. Nicméně po odečtení si 70% neuvěřitelné žumpy zbývá 30% dost dobré zábavy. Vzduchem létající vnitřnosti a údy jsou okatě umělohmotné, stejně tak alieni. Bitky jsou občas dost nápadité (zombie řežba). Ale na průměr to u mě nevytáhly.