tidwell

tidwell

Lukáš Holeček

Česko

homepage

5 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3
    • 17.8.2018  20:58

    Ach, první zklamání od Claire Denis, to opravdu bolí. Ano, láska, bezradnost ve vztazích, neuspokojené touhy ukryté v hlubinách duše, pronikající živelně na povrch a odrážející se v krásných lesklých očích J. Binoche, která stále marně hledá toho pravého. Jen kvůli ní jsem "to" celé vydržel usledovat. Jinak pusto, zoufalé plkání, bezpodstatnost, žádný nosný důvod pro vyprávění, potažmo sledování - "příběhu" - jeho zrání, rozvíjení a naplnění smyslu. Nic. A promiňte - obsazovat na posledních deset minut ruského renegáta G. Depardieu, jehož žvanivý monolog sice zapadal do kontextu, snad už dnes není zapotřebí a od C. Denis mě to mrzí o to víc. Obraťme list, vyhlížím příští film...

    • 30.7.2018  09:49

    Vyprávět příběh "osudové lásky" v černobílé kompozici a v kulisách "stalinského Polska" není nic snadného, ale chladnější odstup k Pawlikowskému patří, má své kouzlo, neruší, neunavuje jako v Idě, umožňuje soustředit se na to ostatní, zdánlivě okrajové, co naplňuje čas vyprávění - a právě tohle tvoří Studenou válku. Při scénách lidových zpěvů a tanců mrazí a je znát, že Pawlikowski se umí dotknout kořenů, emocí, základů stejně jako hlavní představitelé Joanna Kulig a Thomas Kot. V podstatě je to hudební film, co záběr, to krásná černobílá fotografie. Ano, detaily a příběh někde ujedou, ale v takové atmosféře na ně jde snadno zapomenout...

    • 10.1.2018  22:38
    Sirotek (2016)
    ***

    Další uhrančivý film Arnauda des Pallièrese, mírně zavánějící samoúčelností a nejasnou strukturou... Spletenec několika ženských osudů jen velmi matně poukazuje na jakousi generační spojitost, která však při pohledu na tváře čtyř hlavních představitelek může fungovat jen stěží, ale to není to nejpodstatnější. Paradoxně jsem celý film vnímal jako esej, jako pokus vylíčit temnější část ženské duše, se vší iracionalitou, rafinovaností, krutostí, křehkostí i bezradností, kterou lze číst v jejich očích - a samotný vyprávěcí koncept postavený na návaznosti mi připomínal spíš hru variací, různých možností, jak příběh rozvinout, pootočit jiným směrem, k nějaké naději pro jejich smutné bezútěšné životy plné krutosti, kterou jsou samy poznamenané. Zaplnit citovou prázdnotu různých lidských "sirotků" se však v příběhu moc nedaří, selhává bezradným vyústěním do prázdna...

    • 15.10.2017  09:52
    Wind River (2017)
    ****

    Poctivá syrová žánrovka, kterou notně zvedá z průměru hudba (N. Cave, W. Ellis) a netradiční prostředí indiánské rezervace (Wyoming). Zároveň komplexní obrázek problémů současné Ameriky, rozhodně ne netendenční, ale s přimhouřením oka a kapkou tolerance si lze film užít i bez toho. Naopak, třeba téma násilí na indiánských ženách zmíněné v závěrečných titulcích rozhodně stojí za angažovanost...

    • 24.9.2017  09:34

    Patos z prvoplánového dojetí nad historickým "usmířením" národních pamětí evokovaný plakátem k filmu, kde po skončení války dánský voják objímá německého chlapce, zajatého vojáka Wehrmachtu, naštěstí příliš nekoresponduje s vlastním příběhem, stylem vyprávění. Filmu se docela podařilo vyhnout laciné sentimentalitě naprojektovaného "člověčenství". Minimalistický film nevypráví a neukazuje nic jiného, než co se skutečně mohlo odehrávat – zajatce nahnané na pláž určenou k odminování, chvějící se ruce, cinkající pojistky a také utrpení, spoustu bolesti... Lidskost? Na tu se nepamatovalo tehdy a na některých místech světa o ní neslyšeli doteď. Historie byla taková, krutá, je zbytečné rozsuzovat, stačí se dívat, vnímat a cítit někde uvnitř sebe alespoň malé pohnutí... pak ještě zbývá naděje...

    • 27.8.2017  19:18
    Křižáček (2017)
    **

    Film vzniklý z ryzího nadšení, nevýrazné deklamace textu prozrazují amatérismus - není však "co" hrát. Vycentrované obrazy na postavy, tváře - záběr cesty, jezdec na koni se přibližuje/střih/jezdec na koni se vzdaluje zády (přestal jsem počítat v polovině :) Nesnesitelně neinvenční statická kamera, která se marně snaží vyprávět obrazy, ve kterých se NIC neděje - bez přesahu. Topornost a vážnost působí nechtěně směšně. Nepřirozeně upracovaný dojem pomalosti a meditativnosti. Významový potenciál Vrchlického (viz kontext vzniku!) básně ("hledání Syna") spíše nevyužit. Celý film jsem čekal, kdy "to" přijde - díky Bohu "to" v závěru přišlo, cosi se tam míhá... Odvážní se na tu cestu vydají. Jen více odvahy být originální, spontánní! --- Za hudbu, za snahu a za to, že "něco" přece jen přišlo...

    • 22.7.2017  13:50

    Krása a velikost se skrývá v obyčejnosti, všednosti. Opravdový film, který se svou neokázalostí a precizností vymyká všem módním trendům a škatulkám. Nutno vidět....

    • 20.6.2017  21:04

    Už v "Utiš vodu" Naomi Kawase naznačovala příklon k tradičnímu filmovému vyprávění a "An" se tak vskutku stal jejím prvním konvenčním filmem s daným scénářem, postavami a tradičními dialogy. Příběh, který krouží okolo osudů několika postav setkávajících se u stánku s dorajaki (lívance se sladkou fazolovou pastou), bohužel zabředává do nesnesitelného patosu a co víc – vynucuje si dojetí za každou cenu. Nenásilnost vyprávění a síla obrazů z předchozích režisérčiných filmů ustoupily návodnému dovyslovování tam, kde dříve zůstával prostor pro tajemství a dobrodružství z objevování. I proto tento film vnímám spíše jako příběh pro mládež (bez nadsázky). Kawase sice neopustila své téma hledání skutečných životních hodnot, avšak příběh tentokrát zasadila do již stokrát použitých kulis, které pouze jinak přeskládala a výsledek je stejný jako u všech podobných sladkých příběhů. Postavy dobrotivé babičky s pohnutým osudem, muže poznamenaného minulostí i citlivé dívky z problematických rodinných poměrů stejně jako mírná porce gastrofilozofie spíše vycházejí vstříc snadno stravitelným příběhům pro masy, u nichž se lze konzumentsky na krátkou chvíli dojmout a jinak nic víc... P. S. Film mi připomíná román Muriel Barberyové.

    • 11.6.2017  21:27

    Přehlídka žánrových klišé o mizérii Texasu. Příliš mnoho chlazených lahváčů, knírů a drsných kovbojských dialogů... Občas k tomu všemu zahouslí Warren Ellis. Nijak nápaditý produkt. Bez atmosféry jen obyčejná kriminálka s nedůvěryhodným sociálním podtextem...

    • 24.5.2017  23:40
    K zázraku (2012)
    ***

    ...když oni pořád jen zmateně chodili, tekla tam voda proudem a nic se vlastně nedělo... Asi takhle by Malickův film popsal milovník rozvíjejících se zápletek, tříbení charakterů postav a sofistikovaných katarzí. Nic takového ale od filmu-eseje přece čekat nelze, takže výtky tímto směrem spíše prozrazují, že spousta diváků zřejmě šlápla vlastní vinou vedle. I pokud si odmyslím větší míru patosu než jsem ochoten snést i trochu explicitně exaltovanou křesťanskou víru - pořád ještě zůstane dost zajímavý film, který skrze působivé obrazy, neuchopitelno a pomalost dává prostor k osobnímu přemítání a reflexím nad láskou, vztahy, životem. Ano,dokonalé facelifty Bena Affecka a Olgy Kurylenko jsou k výše uvedenému nejméně povolané (nebo jim alespoň existenciální krize lze těžko věřit), ale v celém filmu je přece mnohem víc autentičtějších (a zajímavějších) postav, které mají rány života vepsané do tváří - Malickův film je (pro mě) v prvé řadě sondou do ducha jižanství, se vší bídou, ale i krásou krajiny tohoto zapadlého koutu Ameriky (viz též Memphis z roku 2013)...

    • 22.5.2017  18:53
    Mlčení (2016)
    ***

    Po filmařské stránce Scorsese nezklamal, ale způsob vyprávění a kvůli závěrečným minutám filmu znejasněné čtení nakonec stojí za hodně nevyrovnaným diváckým zážitkem. Scorsese na jedné straně zkoumá podstatu jezuitské "mise", a to poměrně hluboko, byť v trochu nevěrohodných intelektuálních diskuzích mezi zástupci japonské šlechty a portugalských jezuitů. Tady opravdu vzbuzuje otázky o podstatě importované víry zredukované do fetiše symbolů, kde se Bohy stávají cizí kazatelé a venkované trpí a prolévají krev za něco, čemu ani příliš nerozumí. Ovšem, tohle čtení sám Scorsese v závěru trochu popřel...nic není černobílé. Stejně si myslím, že smysl utrpení prvních křesťanů v Japonsku, jezuty nevyjímaje, měl mnohem víc rovin, než je film schopen přiblížit. Snad více v Endóově knize...

    • 19.2.2017  16:39
    Speciální jednotka (2011)
    odpad!

    Ještě pár takových filmů s takhle vysokým hodnocením a islámští radikálové v klidu počkají, až se naše západní civilizace zhroutí sama, svou hloupostí a naivitou. Představuji si Talibance, který se podívá sám na sebe očima francouzských filmařů… pustí film svým mladším nevyzrálým soukmenovcům a je na světě další propagandistické video o ubohosti Evropanů. Neskutečně hloupá akční podívaná, kterou neomlouvá ani rok vzniku – 2011, kdy se ještě terorismus držel v jistých mezích. Přehlídka stereotypů (investigativní novinářka vs. humánní drsňáci ze spec. jednotky, okázalé smiřování rozdílných pohledů, terorizující Taliban vs. mírumilovní venkované). Naivitu celého námětu symbolizuje scéna, v níž dva Afghánští muži spontánně přikládají kameny na improvizovaný hrob francouzského výsadkáře a společně s černošským důstojníkem se pomodlí za jeho duši. Jak symbolické, ušlechtilé a nebetyčně naivní. Ostudné je, že film vznikl jako památka na padlé francouzské vojáky v afghánské misi. Něco tak nedůstojného si určitě nezasloužili, stejně jako diváci donedávna ještě výběrové stanice ČT2! P.S. Taktiku speciálních jednotek tvůrci postavili na hlavu. Ušetřete si tak nervy při sledování tohoto odbytého filmu, který okázale ignoruje logiku i jakékoli detaily. Připomíná mi to propagační video pro nějaký paintballový park… Tak!

    • 28.11.2016  16:43

    Úchvatné. Film-noirový skvost. Rád jsem se nechal unést a nestydím se za to...

    • 25.11.2016  09:11

    Postmoderní vyprávěnka s nezakrývanou stylizovaností, sentimentalitou, s patosem romantických příběhů se všemi tradičními kýčovitými motivy, která však v citlivé režii V. Donzelli neztratila syrovost emocí a sílu (sic trochu neobvyklé) lásky. Od začátku jsem si vyprávění ve vyprávění užíval, vždyť se nám nijak nezakrývá (docela vtipné) vykrádání motivů i různé filmové aluze (Bonnie a Clyde např.) a pointa celého příběhu je skvělá. Prostě jen originální film s dobrým příběhem, a to není málo. Nebýt rušivého věkového rozdílu mezi hlavními představiteli...

    • 13.11.2016  16:00
    Příchozí (2016)
    ***

    Klasická villeneuovština. Jako bych už na začátku tušil...konec...nebo začátek?...snad nedokážu předpovídat budoucnost...nebo se mi to jenom zdálo?...nebo se mi jen zdálo o tom, že se mi to zdálo?...nebo je to doopravdy?...ale co je doopravdy? Malick by si k poselství tohoto filmu vystačil s obrazy pramenité vody a šumícími korunami stromů, zatímco Villeneuovi do tohoto symbolického rámce musí přiletět rovnou dvanáct kosmických lodí s dohromady 168 (...nelze popsat) na palubách. A několikasetčlenný tým grafiků se nad efekty asi dost zapotil. Ale dost cynismu, působivé to je a stojí za shlédnutí...jednou určitě...a napodruhé už asi ne...

    • 6.11.2016  23:24

    Exploatační survival pouť (show?) pro jednoho indiánského míšence s velmi tuhým kořínkem. Bez přesahu, s drobnými nelogickými detaily, ale se zápletkou hodnou ocenění. Lépe nad tímto filmem nefilozofovat, nestojí to za to, jde tu pouze o ten exotický "zážitek", který můžeme zhýčkaně sledovat, ale na smysl slov jako je utrpení, umírání, život, pomsta ani zdaleka nedohlédneme a vyřknout je v souvislosti s tímto filmem je jen důsledek toho, že už nám je (zřejmě) jejich význam naprosto vzdálený. Kapky krve rozcáknuté přes kameru mi na režiséra Iñárritova formátu přijdou hodně laciné. Revenant má všechny rysy pokleslých žánrovek, ale zabalené v relativně zajímavém zimním westernu, jinak je to PRODUKT jako cokoliv dalšího...

    • 30.8.2016  20:37

    Ještě, že je Stravinského hudba tak silná, jinak si "tohle" nezasloužil. Kounen postavil schéma - génius mezi dvěma ženami - a monotónně jej pořád dokola opakuje v různých variacích celý film, podsouvá ho do motivací jednání, do hudby i do práce C. Chanel. Jenže emocí je tu minimum a scénář k nim ani nedává žádnou příležitost - buď celé té "hře" na Stravinského a Chanel uvěříme, nebo ne. Mně se to nepodařilo, místo Stravinského jsem pořád jen viděl Mikkelsena i s tou jeho huhlavou ruštinou, která z neznámého důvodu nepokročila příliš daleko za "da". I postava upovídané Coco (jistě, někdo v tom filmu musel mluvit, když se k tomu ruský komponista neodhodlal :) nedávala příliš prostoru k empatii. Všimněte si však, že jakmile začne hrát Stravinského hudba, třeba jen jako podkres bezeslovným scénám, začne úplně jiný a mnohem silnější film. Těch prvních patnáct minut filmu ilustrujících "slavnou" premiéru Svěceného jara je proto neskutečný zážitek - a to bez obou hlavních hrdinů a téměř bez jakéhokoliv slova... P.S. Vážně se spolu manželé Stravinští dorozumívali pouze v holých větách? A kolik kliků přesně dělal polosvlečený Stravinskij před snídaní? Musím zjistit v nějaké monografii :-)

    • 9.8.2016  19:59
    Life (2015)
    odpad!

    Asi by se to mělo přejít rozpačitým mlčením... ale protože jsou ve hře velká jména (Corbijn, Dean, Stock), očekávání musí být nejvyšší a Corbijn si koneckonců laťku svými předchozími filmy sám nastavil velmi vysoko. Bohužel, u Life se povedl pouze plakát a u něho to taky mělo zůstat. Marně hledám nějaký důvod... vysvětlení... ale tenhle film se absolutně nepovedl - výběrem herců, nulovou snahou něco sdělit (kromě konstatování, že se "to stalo") a nesnese ani měřítko televizního filmu. P.S. Pro srovnání tvůrčí poctivosti při zpracování podobného životopisného tématu (příběh fotografa Davida Baileyho) se nabízí britský televizní We'll take Manhattan (2012), natočen jistě s nižším rozpočtem, než tento nabubřelý nepodarek...

    • 29.7.2016  19:07

    Hodnotím v první řadě osobní zaujetí Patrice Toye a její citlivý empatický přístup - tedy něco, co se z evropského filmu vytrácí. Příběh zpočátku svádí k očekávání klišé typu "drama dvou dospívajících dívek - submisivní a dominantní", viz třeba Lost and Delirious (2001) nebo Respire (2014), ale nic z toho se naštěstí nekoná. Prostředí "zařízení pro neplnoleté matky" je vykresleno skrze filtr "ženských" (sic) pocitů, letmých impresí, které mi však otevřely svět, do něhož jinak někdo, kdo nikdy nemůže být těhotný (rozuměj: muž) nemá přístup. Pro mě jeden z nejcitlivějších filmů, jaké jsem v poslední době viděl, tím spíš, že je vyprávěn tiše, skromně, svébytným jazykem a s doprovodem skvělé Parishovy hudby...

    • 9.7.2016  01:11

    Epická gangsterka s velkým přesahem. Zajímavá práce s hudbou, atmosférou, vyprávěno uměřeně a ačkoliv stopáž překračuje 120 minut, stále se příběh rozvíjí, někdy až trochu nepřehledně, ale vždy jde "navázat" na nepozorností přerušenou linii příběhu (znalost historického pozadí by sledování možná prospěla, protože vložené autentické záběry jsou opravdu zajímavé). Placido zároveň více než důstojně navazuje na klasické mafiánské filmy, a to i precizní stylizací do sedmdesátých let - v tom se hodně liší od horkou jehlou ušitých amerických "retrogangsterek" typu Pokrevní pouto (2013) nebo The Wannabe (2015). Kus evropské historie (a současnosti) z pohledu římského podsvětí 70. a 80. let...

    • 27.6.2016  21:51
    Prokletí (1988)
    *****

    "Na ničem nelpím, ale všechno lpí na mně a chce, abych se díval. Abych se díval na tu bezútěšnost všeho. Abych se díval, jak se opelichaný pes pod mým oknem ve věčně padajícím dešti pod olověným nebem přišourá k louži a napije se. A chce, abych se díval na to ubohé pachtění, kdy každý chce něco říct, než klesne do hrobu. Ale není čas, protože už klesá." Symfonie bezútěšnosti. Atmosféra v Tarrových filmech by se dala krájet, film připomíná černobílé fotografie, pomalé nájezdy kamery dávají vyprávění svůj zvláštní rytmus. V Kárhozat vstupujeme do světa, kde jako by všechno zásadní už kdysi dávno, v jiném čase, proběhlo. Jediné co lze dělat, je jen sledovat postupné zanikání, mizení a míjení všeho, být svědkem vlastního zániku, zabydlovat se ve vyhoštění z nějaké naděje – to je jediné, ale zároveň silné pouto mezi jednotlivými postavami, jejichž osamělé monology zpravidla vždy „ten druhý“ mlčky poslouchá. Právě pro tento cit k prosté lidské vzájemnosti, tichého spolubytí, osamělé kontemplace, jsou pro mě Tarrovy filmy - navzdory jejich zdánlivému nihilismu - oslavou lidského humanismu, a to v ostrém kontrastu třeba k Hanekemu. P. S. Celý scénář je geniální, ale to radikální milostné vyznání zhruba uprostřed filmu...

    • 16.5.2016  21:20
    Ve větru (2014)
    *****

    Neobvyklý, ale originální koncept "živých" obrazů stylizovaných do podoby černobílých fotografických snímků doprovázených četbou zápisků a dopisů estonské ženy Erny svému manželovi Heldurovi dělá z Risttuules jeden z nejzajímavějších filmů poslední doby (vedle Saulova syna). Funkčnost fotografie jako prodloužení a zároveň znehybnění vteřin prožívaného času je v této své 3D verzi mnohokrát umocněno, jen zvuky v pozadí jakoby ubíhaly svým nesmiřitelným tempem a dokreslovaly atmosféru scén. To Barthesovo "punctum" jsem si našel v každé "fotografii" (ruka ženy na pažbě pušky, poslední objetí před transportním vlakem...) a zdá se mi, že filozofie fotografie měla v celém konceptu zásadní roli, ale to není podstatné. Ano, minulost je přesně tohle, zabývat se tím, jaký to mohl být "pocit", být kvůli své národnosti prohlášen za nepřítele a násilně vystěhován na Sibiř, sledovat naposledy cestu ke svému domu, být odtržen od svých blízkých, krást chleba pro své nemocné dítě... zkušenosti, které nám svou blízkostí klepou na dveře...

    • 10.4.2016  09:23

    Zpočátku se mi to jevilo jako sentimentální obrázek ze života několika hippie přátel – laškovné legendy o svízelích s odvodem, dlouhými vlasy, boji s konformitou a s doprovodem unylých folkových songů... Jenže postupem času se začalo vyprávění zauzlovat, komplikovat, vrstvit. Stejně jako později ve Čtyřech přátelích Penna nezajímaly prázdné fráze typu "volná láska" nebo "svoboda", jejichž platnost a funkčnost vždy prověřuje až sám život. V humorně pojaté lapálii se skládkou i následnou scénou odvodu Penn odkryl mnohé rozpory celé jedné (tj. své) generace - a dokázal přitom udržet nadhled, právě proto je jeho film tak nadčasový. Život je mnohem složitější než jedno heslo na plakátu (a s Hair tady není absolutně žádné propojení - to jen pro upřesnění). Jakoby nás film nutil otevřít oči a přiznat si, že za všechny své činy si neseme odpovědnost hlavně před svým vlastním svědomím - a v tom nám nepomohou ani přátelé, ani do důsledku uplatňované zákony, ani věrnost domněle mravným principům vytesaným někde do skály. Všechno ostatní už popsala JitkaCardova, která do Penna vidí víc než já. Duchovní propojení tohoto filmu s "Nés en 68" už je mi zřejmé...

    • 30.3.2016  20:29
    Comet (2014)
    odpad!

    Krystalický ryzí kýč...devadesátiminutová reklama na šampóny, mobilní telefony a generaci krásných nových lidí, kterým dal Sam Esmail do vínku obdivuhodný sklon k mnohomluvným dialogům, z jejichž prázdnoty se dlouho nevzpamatujete. Kdyby (kdyby!) se v tom filmu alespoň tři minuty mlčelo...

    • 28.2.2016  20:01

    "Jsem nic. Jsem pomíjivý stav mysli", říká Emma a v jejím zasněném pohledu se mísí svatost s vášnivou touhou a bezednou odevzdaností času. Mnohovrstevnaté rozepsání postavy Emmy Bovaryové z Flaubertova románu, přenesené v prostoru a čase, tesané vypravěčem přímo před divákem do nového mýtu o ženě, kráse a její nedotknutelnosti, která sama sebe i ostatní strhává k nehybnému okouzlení, v němž se zastavuje čas. Asi už zase trochu víc rozumím Emmě i Karlu Bovarymu (zde Carlos de Paiva), odsouzenci vlastní pasivity, muži, který by v jakémkoliv čase lidského bytí pokaždé nově a pokaždé se stejnou intenzitou oddaně a slepě sledoval, jak mu milovaná Emma uniká v nekonečné smyčce lidské touhy a snu po dokonalém splynutí v kráse, kterou nerozdělí ani smrt...

    • 18.2.2016  18:50
    Vyšší moc (2014)
    **

    Když po více než hodině padla ve třech tisíci metrech na jednom z alpských vrcholků otázka: "Nemůžeme si raději promluvit?", myslel jsem, že omdlím. Po tom bezbřehém tlachání a pracném vytváření manželské krize už toho bylo na můj vkus až příliš. Pocit, že vysokohorská dovolená s rodinou je to nejhorší, co se může v našem životě stát, je trochu mimo (byť, tak jak je to ukázané ve filmu, uznávám tu odpornou sterilitu prostředí), ale nic víc jsem si z toho neodnesl – Östlund zapomíná, že jaké si to člověk udělá, takové to má – a všechny nesympatické postavy jeho filmu si vzájemné zraňování svých eg báječně užívají a slouží jen k tomu, abychom si je jak v akváriu promítali na své vlastní svědomí. Tomu zbytku odmítám rozumět, ale pro následné smysluprázdné vztahové diskuze je tento film výborný služebník, let's go on...

    • 16.2.2016  19:07
    Anna (2015)
    *****

    Anna je investigativní reportérka, která se v Bangkoku snaží rozplést nitky obchodu s lidmi, tj. dětskou prostitucí, jež sahají až do Montrealu. Jenže při svém nebezpečném povolání utrpí vážnou "nehodu", po které bude muset začít vzpomínat... Rozumím tomu, že už jsme podobný příběh možná někdy viděli, ale film Charlese-Oliviera Michauda přece jen má něco navíc - je nekompromisní, nepotrpí si na falešné efekty, chce ukázat, že se téma týká i nás osobně. A těch pár klišé mu lehce odpustím (až doteď jsem nevěděl o existenci "quebeckého thrilleru"). Silný příběh, syrové drama, minimalistická hudba Michela Corriveau a skvělá Anna Mouglalis, pro kterou byla role psána přímo "na tělo", a to doslova...

    • 7.2.2016  08:55
    Hanezu (2011)
    *****

    Sledování filmů Naomi Kawase je meditace, povznášející zážitek, který z všednosti činí svátost. Hanezu je přitom film dějově bohatý, nechybí dokonce pár dialogů, i když je, jak bývá zvykem, ponořený do zvuků přírody, tekoucí vody, šumění deště. Smysl (autorského) filmu je podle mě v první řadě mít, co říct a až potom pro to hledat adekvátní jazyk – Kawase je však výjimečná tím, že jako by už od začátku jasně věděla, za čím si jde, co hledá... Fascinující pokora ke krásám i bolestem života, resp. smrti, respekt k tajemným dějům okolo nás, empatie a tak trochu něha ke svým postavám... Tuším, že japonská kultura nezná idylu v našem evropském pojetí... v těch jejich ke svahům se krčících domečcích obklopených zarostlými lesy a zeleninovými políčky si čas plyne svým rytmem, zdá se, že konflikt je z tohoto prostoru navždy vytěsněn – opak je pravdou, tím spíše v zemi jako je Japonsko s celou svou minulostí, kde je krev a bolest skrze prastaré (i ty méně staré...) příběhy a děje (viz ty časové variace ve filmu!) součástí prostředí, v němž se lidé rodí, žijí a umírají... Kouzlo jejích filmů spočívá v tom, že se divák nechá vést, nechá uplývat čas, nezanáší děj symbolikou – právě z tohoto důvodu je užitečné nečíst si před shlédnutím "obsah" výše, abychom si nemuseli hrát na japanology a do filmu násilně projektovat "význam"... přitom se "jen" stačí dívat...

    • 7.1.2016  17:58

    Film Jeana Viga a zrod tohoto filmu dělí 65 let. Je možné, že dvacet let, které zase nás dělí od natočení À propos de Nice znamenají takový zlom? Je to krásná pocta Nice, pestré historii města i lidí, kteří v něm žili. Ale: mám pocit, že "tenhle" svět roku 1995 zachovaný na filmovém pásu už není příliš rozdílný od černobílých roztřesených záběrů Viga ze 30. let - jako bych pozoroval nějaký vzdálený a definitivně mrtvý svět. Ne, v tomto roce jsme přece žili, ten svět roku 1995 nám patřil, neseme ho v sobě. Ale dnes? Jen postupné mizení, devalvace všeho (ten roztomile "evropský" sentiment lokálního koloritu, folklóru, hrdosti na pestrost vlastního města, nevinného lelkování na promenádě...) ve světě, který už nikomu nepatří a nikoho to nezajímá. Kam se poděly všechny ty tváře z filmu? Kam odešel TENHLE svět? A vezme nás s sebou, protože my k němu přece patříme? Claire Denis jako by už ve své povídce tušila...

    • 26.11.2015  17:31

    Chvílemi super komedie navazující na tu nejlepší tradici francouzských komedií a grotesek. Chvílemi prvoplánově "kameňákovsky" teenage-hollywoodsky vulgární trapnost s přeslazeným závěrem. Kde je to "navíc", co má taková komedie mít? A hlavou mi rezonuje otázka: jak se film líbí neslyšícím? Jinak - Karin Viard vynikající. Ale stejně vzpomínám na mnohem smysluplnější (sic "vážný") snímek Za hranicí ticha (1996), který Lartigau trochu (možná náhodou) kopíruje...

<< předchozí 1 2 3
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace