tidwell

Llazaro je minulost. Llazaro je člověk minulosti. Llazaro nám svým pohledem, nestárnoucí tváří, (samo)zřejmou přítomností zjevuje - kým jme kdysi byli, naši minulost (nebo jen vzpomínku na ni?), neúprosné plynutí času, nenávratnost, nezvratnost událostí. Okolnosti, které nenastaly. Řád i lidství, které svírá, zbytky jeho neporušenosti a ryzí lásky. A bolest současnoti - její vznešenost i špínu...

"To je dobrá otázka, zda je možné milovat někoho, aniž by Vám dokonale rozuměl. Stále si myslím, že je to absolutně možné." Dokumentární film je nejen o těžkostech autistů žít ve světě, který jim nemůže zcela rozumět, ale i všeobecnou sondou do tajemství krásy mezilidských vztahů v jejich nejčistší podobě - lásky. Tam, kde slova přestávají mít význam a "sdělením" se stává výraz očí nebo tiché spolubytí, kde se nekladou žádné podmínky, kde se s city nijak nespekuluje a vládne bezprostřednost. A je to i o bolesti a nereálné touze být někým jiným a marně hledat pochopení. V dokumentu nahlédneme na příběh autistického páru, nešťastného mladíka, který hledá své místo v životě a staršího pána se specifickým vnímáním světa, který přichází o svou milovanou manželku. Dokument plný naděje, který stojí za to vidět...

Vyprávět příběh "osudové lásky" v černobílé kompozici a v kulisách "stalinského Polska" není nic snadného, ale chladnější odstup k Pawlikowskému patří, má své kouzlo, neruší, neunavuje jako v Idě, umožňuje soustředit se na to ostatní, zdánlivě okrajové, co naplňuje čas vyprávění - a právě tohle tvoří Studenou válku. Při scénách lidových zpěvů a tanců mrazí a je znát, že Pawlikowski se umí dotknout kořenů, emocí, základů stejně jako hlavní představitelé Joanna Kulig a Thomas Kot. V podstatě je to hudební film, co záběr, to krásná černobílá fotografie. Ano, detaily a příběh někde ujedou, ale v takové atmosféře na ně jde snadno zapomenout...

Krása a velikost se skrývá v obyčejnosti, všednosti. Opravdový film, který se svou neokázalostí a precizností vymyká všem módním trendům a škatulkám. Nutno vidět....

Úchvatné. Film-noirový skvost. Rád jsem se nechal unést a nestydím se za to...

Hodnotím v první řadě osobní zaujetí Patrice Toye a její citlivý empatický přístup - tedy něco, co se z evropského filmu vytrácí. Příběh zpočátku svádí k očekávání klišé typu "drama dvou dospívajících dívek - submisivní a dominantní", viz třeba Lost and Delirious (2001) nebo Respire (2014), ale nic z toho se naštěstí nekoná. Prostředí "zařízení pro neplnoleté matky" je vykresleno skrze filtr "ženských" (sic) pocitů, letmých impresí, které mi však otevřely svět, do něhož jinak někdo, kdo nikdy nemůže být těhotný (rozuměj: muž) nemá přístup. Pro mě jeden z nejcitlivějších filmů, jaké jsem v poslední době viděl, tím spíš, že je vyprávěn tiše, skromně, svébytným jazykem a s doprovodem skvělé Parishovy hudby...

"Na ničem nelpím, ale všechno lpí na mně a chce, abych se díval. Abych se díval na tu bezútěšnost všeho. Abych se díval, jak se opelichaný pes pod mým oknem ve věčně padajícím dešti pod olověným nebem přišourá k louži a napije se. A chce, abych se díval na to ubohé pachtění, kdy každý chce něco říct, než klesne do hrobu. Ale není čas, protože už klesá." Symfonie bezútěšnosti. Atmosféra v Tarrových filmech by se dala krájet, film připomíná černobílé fotografie, pomalé nájezdy kamery dávají vyprávění svůj zvláštní rytmus. V Kárhozat vstupujeme do světa, kde jako by všechno zásadní už kdysi dávno, v jiném čase, proběhlo. Jediné co lze dělat, je jen sledovat postupné zanikání, mizení a míjení všeho, být svědkem vlastního zániku, zabydlovat se ve vyhoštění z nějaké naděje – to je jediné, ale zároveň silné pouto mezi jednotlivými postavami, jejichž osamělé monology zpravidla vždy „ten druhý“ mlčky poslouchá. Právě pro tento cit k prosté lidské vzájemnosti, tichého spolubytí, osamělé kontemplace, jsou pro mě Tarrovy filmy - navzdory jejich zdánlivému nihilismu - oslavou lidského humanismu, a to v ostrém kontrastu třeba k Hanekemu. P. S. Celý scénář je geniální, ale to radikální milostné vyznání zhruba uprostřed filmu...

Neobvyklý, ale originální koncept "živých" obrazů stylizovaných do podoby černobílých fotografických snímků doprovázených četbou zápisků a dopisů estonské ženy Erny svému manželovi Heldurovi dělá z Risttuules jeden z nejzajímavějších filmů poslední doby (vedle Saulova syna). Funkčnost fotografie jako prodloužení a zároveň znehybnění vteřin prožívaného času je v této své 3D verzi mnohokrát umocněno, jen zvuky v pozadí jakoby ubíhaly svým nesmiřitelným tempem a dokreslovaly atmosféru scén. To Barthesovo "punctum" jsem si našel v každé "fotografii" (ruka ženy na pažbě pušky, poslední objetí před transportním vlakem...) a zdá se mi, že filozofie fotografie měla v celém konceptu zásadní roli, ale to není podstatné. Ano, minulost je přesně tohle, zabývat se tím, jaký to mohl být "pocit", být kvůli své národnosti prohlášen za nepřítele a násilně vystěhován na Sibiř, sledovat naposledy cestu ke svému domu, být odtržen od svých blízkých, krást chleba pro své nemocné dítě... zkušenosti, které nám svou blízkostí klepou na dveře...

Zpočátku se mi to jevilo jako sentimentální obrázek ze života několika hippie přátel – laškovné legendy o svízelích s odvodem, dlouhými vlasy, boji s konformitou a s doprovodem unylých folkových songů... Jenže postupem času se začalo vyprávění zauzlovat, komplikovat, vrstvit. Stejně jako později ve Čtyřech přátelích Penna nezajímaly prázdné fráze typu "volná láska" nebo "svoboda", jejichž platnost a funkčnost vždy prověřuje až sám život. V humorně pojaté lapálii se skládkou i následnou scénou odvodu Penn odkryl mnohé rozpory celé jedné (tj. své) generace - a dokázal přitom udržet nadhled, právě proto je jeho film tak nadčasový. Život je mnohem složitější než jedno heslo na plakátu (a s Hair tady není absolutně žádné propojení - to jen pro upřesnění). Jakoby nás film nutil otevřít oči a přiznat si, že za všechny své činy si neseme odpovědnost hlavně před svým vlastním svědomím - a v tom nám nepomohou ani přátelé, ani do důsledku uplatňované zákony, ani věrnost domněle mravným principům vytesaným někde do skály. Všechno ostatní už popsala JitkaCardova, která do Penna vidí víc než já. Duchovní propojení tohoto filmu s "Nés en 68" už je mi zřejmé...

"Jsem nic. Jsem pomíjivý stav mysli", říká Emma a v jejím zasněném pohledu se mísí svatost s vášnivou touhou a bezednou odevzdaností času. Mnohovrstevnaté rozepsání postavy Emmy Bovaryové z Flaubertova románu, přenesené v prostoru a čase, tesané vypravěčem přímo před divákem do nového mýtu o ženě, kráse a její nedotknutelnosti, která sama sebe i ostatní strhává k nehybnému okouzlení, v němž se zastavuje čas. Asi už zase trochu víc rozumím Emmě i Karlu Bovarymu (zde Carlos de Paiva), odsouzenci vlastní pasivity, muži, který by v jakémkoliv čase lidského bytí pokaždé nově a pokaždé se stejnou intenzitou oddaně a slepě sledoval, jak mu milovaná Emma uniká v nekonečné smyčce lidské touhy a snu po dokonalém splynutí v kráse, kterou nerozdělí ani smrt...