Natascha

Celkem milý film, jehož naopak relativně drsná pointa je bohužel dopředu celkem jasná, což trochu ničí výsledný dojem. A jsem jen ženská, takže jedna hvězda navíc za sladkého Lee Byung-huna:-)

Kladem My piano je rozhodně podání vztahu učitelky s malým chlapcem (chtělo by se skoro říci spratkem, aspoň tedy ze začátku...) - žádné přeslazené nevinné sbližování. Ti dva si navzájem ubližují a přesto si k sobě najdou cestu. Navíc postava učitelky není žádná milá trpělivá paní, ale roztěkaná ženská s rodinnými problémy, které její sen protekl mezi prsty a ona si to chce vykompenzovat na zázračném dítěti. Když bude mít úspěch on, ona slízne smetanu... Jen velmi pomalu si začíná uvědomovat, že jsou si oba tak blízko. Jinak na moje gusto bych vynechala závěrečný koncert. Otevřený konec by My Piano slušel víc.

Ještě že Parkův Cut přišel až na konec, protože by pak ostatní části vypadaly vedle něj ještě více jako chudí bratříčci. Cut je bravurní nejen provedením (slintala jsem nad kamerovými hrátkami a la Fincher na začátku), atmosférou, gradací, pointou, postavami, vším! Nesmírně intenzivní zážitek. * * * * * Můj oblíbený Takashi Miike se svým Box trošičku zklamal, jeho část má poměrně slibnou depresivní hlavní hrdinku, místy se dá opravdu hovořit i o hororových prvcích, ale příběh se rozplétá jen velmi pozvolna a pointa mi přišla jak z jiného filmu. * * * * Dumplings pro mě byly jen zbytečnou a zbytečně natahovanou nechutností, která odkráčela dějově přímo tam, kde to na začátku divák mohl čekat. Navíc není tento příspěvek nijak zvlášť černohumorný, i když se o to asi pokoušel. * * *

Místy celkem působivý snímek, který je ve výsledku docela nazáživný. Stopáž je přepálená a některé pasáže jsou vysloveně hluché. Navíc tady není nic nového - chycení, příprava útěku, útěk - vše probíhá podle určitého zažitého schématu, nic orignálního tu není. Najdeme zde klasické propriety jako mučení vězně, hlad, útěky na poslední chvíli... Když to přeženu, tak bych celý film mohla srovnávat s libovolným dílem Prison Breaku (ovšem Rescue Dawn má o 90% menší počet logických kiksů). Navíc v některých pasážích se kamera evidentně snažila o "zúčastnění se" v dění, působila jako pohled další osoby, což bylo docela rušivé. Ale Christian Bale je film schopný i přes negativa utáhnout (ale i Steve Zahn a Jeremy Davies jsou skvělí).

Man Who Went to Mars mě narozdíl od ostatních uživatelů zde moc nechytl. Přišel mi trochu natahovaný, nijak zvlášť na mě emocionálně nepůsobil (což je u jihokorejského dojáku dost neobvyklé) a občas jsem měla dokonce pocit, že jsem mírně citově vydírána (viz scéna kdy Seung-jae přijede za So-hie do Soulu). Možná je proto vše jen jeden důvod - hlavní hrdina mi nepřirostl k srdci, spíše naopak.

Velmi působivý film, který na jedné straně spojuje relativní jednoduchost ve vizualitě (strohé interiéry připomenou Dogville, ale pozor! v této jednoduchosti se skrývá syrová krása), na druhé straně komplikovanější způsobu vyprávění, kdy se často vracíme k těm samým událostem, které však pokaždé dostávají trochu jiný význam. Příběh ale rozhodně není nijak komplikovaný, přesto přináší spoustu zajímavých myšlenek - o lidské povaze, snaze hledat vzory, hledání sebe sama, o rozporu mezi vnějším chováním a vnitřním světem člověka. Poezie zabalená v drsném hávu...

Očekávat od AvP filozofické dílo se složitou fabulační linkou by bylo naivní, očekávat ovšem pořádní nářez je celkem logické. Jenže řekněte to bratříčkům Strausovým. Nejenže je AvP plný hloupých dialogů, ještě hloupějších postav, ale není ani brutální, navíc akce moc přes všechen ten déšť a tmu taky nejde vidět. Promarněné Rko. Tohle není Titanic, vykašlete se na ženy a děti, vykašlete se na diváka...

Tohle je možné jen v Japonsku! Naprosto šíleným způsobem podaná myšlenka, že rodina má držet pohromadě. Žánrový mišmaš, který se pohybuje od černé komedie, přes rodinné drama až k muzikálu a loutkovým sekvencím, a který je plný prapodivných postav, jejichž role v příběhu je většinou....umřít! Místy jsem měla pocit, že režisér si někam odešel na oběd a herci i kameraman si dělají, co chtějí, ale překvapivě to bylo celkem ku prospěchu věci. Film vypadá starší, přestože vznikl v roce 2001 - nejen kvůli "starému" obrazu, ale taky třeba kvůli daným písním, neschopným hercům (zpěv ani tanec jim moc nejde), a jiným záměrným nepovedenostem.

Vodopád fantazie a ztřeštěných nápadů, originalita na každém centimetru čtverečním, zábavný kolotoč, animace překračující hranici dokonalosti... Ale má to své ALE - chybí mi tady to, co jsem si zvykla v anime vídat, a to jsou dobře napsané postavy. Nebo spíše postavy, s kterými se (třeba i přes ne zrovna ideální charakterové vlastnosti) sblížíte, připadají vám jako dobří kamarádi, máte pocit, že je znáte. Papriku ale sledujete tak nějak z povzdálí a i když je rozjuchaná až hrůza, čiší z její prezentace chlad. O to životnější mi přijde odtažitá Atsuko, u které mám ale problém s jejím milostným procitnutím, ke kterému po celou stopáž v podstatě nic nesměřovalo. Prostě to přišlo jako blesk z čistého nebe (jedna milá výtahová scéna na tom nic nezmění). No a poslední výtka směřuje k samotné prezentaci snů, které samy os obě chápu spíše jako výlet do temného lidského podvědomí a proto bych čekala v jejich prezentaci spíše věci nepěkné či aspoň blíže realitě (ano, sny bývají velmi nereálné, ale rozhodně se mi nikdy nezdálo o rozjuchaném průvodu hraček, barevných zvířátek apod. ,obecně ten průvod mi asi trochu zničil zážitek z Papriky). Nelze nezmínit geniální hudbu.

Jak může někdo do hodinového příběhu (který vlastně ani moc nemá děj a je rozkouskován na tři mikropříběhy) nalít tolik emocí? Smutek, melancholie, bezradnost, nemožnost jít cestou, kterou chceme jít, nemožnost mít toho, koho chceme. A zároveň usmíření, klid, smíření se s osudem. Pohlazení po duši, které asi jen tak z hlavinky nevymizí. Působivé jak po obsahové, tak po formální stránce, animace je možná nenápadná a na první pohled neoriginální, ale v podstatě opravdu kouzelná, díky pozadím, postavám, celkovým kompozicím obrazu... Závěrečná píseň musí dostat každého. Nádherné!