Fionor

Fontána je především filmovou básní o hledání nesmrtelnosti teprve až poté filmovým příběhem (který by vyzněl do prázdna nebýt Jackmanova hereckého projevu). Film sice mimo prostory kinosálu malinko ztrácí část své poutavosti (zejména v závěru), nicméně zanechává v divákovi neodbytný pocit, že zhlédl neobyčejné dílo - a přesně tak tomu je... Alespoň dle mého skromného názoru.

Už dlouho se mi nestalo, abych měl v kině chuť si stoupnout a začít při závěrečných titulcích aplaudovat. Podobně intenzivní pocity jsem zažil snad jen při projekci Fontány a jistě není náhoda, že obě díla pocházejí od stejného režiséra. Určitě to není film pro každého (jak jsem se dozvěděl, velká část diváků v sále odvracela při některých scénách zrak nebo si zakrývala oči), ale rozhodně to je film, který diváka nenechá chladným a nutí ho přemýšlet i dlouho po jeho skončení - pokud tohle není známkou kvality, pak už nic.

Přiznávám bez mučení, že pro tenhle film jsem musel dospět. Když jsem ho poprvé viděl (v původní verzi), bylo to jen proto, že měl patinu kultovnosti a pramálo jsem chápal noirovou atmosféru a hloubku děje. Nyní, po letech od této pseudo-intelektuální zkušenosti, jsem si našel čas abych viděl Final Cut a konečně mi do sebe zapadly jednotlivé dílky skládačky. Slovy těžko dokážu vyjádřit, jak mě film zasáhl, ale jsem vděčný, že jsem měl tu čest jej vidět...