ainny

Kristova noho! Já tušila, že tohle bude malér! Já věděla, že to bude smutný a dlouho, předlouho jsem se odhodlávala si tenhle film pustit! Jenže Ye-jin Son se mi hrozně líbila v Personal Taste a dneska prostě nastal den D. Tak nádherný, láskyplný a tak smutný příběh dokáže napsat snad jenom život sám. Já nevím, co teď říct, protože tohle se fakt musí vidět. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Vydržela jsem nebrečet a už jsem si myslela, že tentokrát budu silná a bez slz se obejdu... Jenže ve chvíli, kdy se Su-jin zeptala: "Jsem v nebi?" šlo moje předsevzetí do kopru a kapesníky se zatetelily blahem, že budou mít práci... Poslední třetina filmu je tak nabitá emocemi, že i Choi Chul-soo sundal svoji masku drsňáka, odhalil láskyplné srdce a zpronevěřil se svému člověk přichází a odchází o samotě. Jsem tak plná emocí, že asi plácám páté přes deváté a možná to zítra opravím, ale prostě se z toho potřebuju vypsat a hodit svoje první dojmy na sklo. :^) P.S. Vyspala jsem se, nakoupila a měnit nic nebudu. Ještě pořád si film v hlavě přehrávám... (30.12.2011)

Překvapení první - ta krásná holka na začátku promluvila a já zjistila, že je to ještě hezčí kluk (jde o moje první, nikoliv poslední setkání s Lee Joon-gim). Překvapení druhé - skvělá "dobová" vystoupení hlavních hrdinů a vlastně celková atmosféra. Překvapení třetí - vtipné narážky a humorná stránka filmu vůbec. Překvapení čtvrté - králův šílený výraz střídaný neskutečně bezelstným a dětským úsměvem. Překvapení páté - závěr filmu. Podtrženo sečteno podívaná, která ani na minutu nenudí a rozhodně jsem ji neviděla naposledy. Už teď vím, že najdu něco, co mi při prvním zkouknutí uteklo.

Co napsat k Fantomovi jehož reprízy jsem už přestala počítat a titulky znám pomalu zpaměti? Když jsem ho viděla poprvé, tak mi připadal trochu zdlouhavý, ale to se časem poddalo. Snad jediné, co mi moc nesedí (možná proto, že jsem četla obě knižní verze) bylo maskování G. Butlera, to se opravdu moc nepovedlo. A rozhodně bych nebyla schopná psát komentář po prvním shlédnutí, protože spousta scén, melodií a detailů se ke mně dostala až s opakováním. Přechody černobílé přítomnosti a barevné minulosti byly nádherné. Do toho geniální hudba Andrewa Lloyda Webbera a závěr s růží na náhrobku způsobující šelest okolo žaludku...

Mám ráda hudební filmy a na Beck jsem byla zvědavá i proto, že čtyři z hrdinů znám z doramy Mei-chan no Shitsuji. Chtěla jsem je vidět v úplně odlišných rolích. A stálo to za to. Sato Takeru je šikanovaný čtrnáctiletý kluk unavený životem. Neví kam jít a co dělat dál …. do chvíle než potká „toho chalana“ (Mizushima Hiro). Úplně jiného Mizushimu než je uhlazený komorník. Jeho výkon mě na celém filmu překvapil snad nejvíc. Věřila jsem mu každé slovo a gesto. Hiro nehrál rockera, on byl opravdu rocker! Děj plynul úplně přirozeně bez slabých míst. O tom jestli je reálné dát kapelu s úplným nováčkem tak rychle dohromady jsem nepřemýšlela a ono je to v podstatě jedno. Že to celé trvalo skoro dvě a půl hodiny jsem zjistila až když byl konec. Ale abych jenom nechválila – pokaždé, když začal Sato zpívat, tak jsem se těšila, že ho konečně uslyším. Nedočkala jsem se ani ve finále. Škoda… důvod pro sebrání hvězdičky to ale u mě není. PS po druhém zkouknutí - doporučuju vyčkat i přes závěrečné titulky, protože se tam kromě parádní muziky objeví ještě jeden docela důležitý detail. :^)

Na první pohled nízko rozpočtový film natočený bez příkras a jakéhokoliv pozlátka. O to je jeho příběh silnější a já se na něj dívám znovu a znovu. Původně jsem si ho pustila kvůli G. Butlerovi a jsem za to opravdu ráda. Film má realistický děj i prostředí a vy věříte každé minutě, protože takových příběhů se ve skutečném životě dějí spousty. Nevyřešené otázky, jemné náznaky a příslib do budoucna. Jestli je nějaký film ze života, tak je to zrovna tenhle. Nemám důvod mu sundat byť jen jedinou hvězdičku.

Původně jsem si myslela, že to bude tak za tři hvězdičky, jenže na konci jsem zjistila, že čtyři jsou málo... Už dlouho jsem neviděla film, v kterém je tak málo dialogů a zároveň tolik lidských osudů a pravd. Ještě pár dní ho budu mít v hlavě... Navíc mu černobílá kamera neskutečně sluší. Přesně podtrhuje jeho atmosféru a celkové vyznění. Dokonalé prostřihy doplňující to, o čem ta která postava zrovna mluví. Stejně tak jsou černobílé i všechny postavy, není tu ani jeden klaďas ani jeden záporák. Jsou tu lidé z masa a kostí, stejní jako jste vy nebo já. Tenhle film patří k těm, které jsou jako život sám.

Zvláštní film... je jako zpověď následovaná patřičným počtem otčenášů, z které vyjdete očištěni. Je jako připomínka času a toho, že náš život probíhá v kruzích a mezní situace se neustále opakují. Je jako mámino pofoukání rozbitého kolene a zároveň jako tátova pobídka, že je potřeba jet na tom kole, ze kterého jste spadli, dál. Je jako... rozepsaná báseň, která nikdy neskončí.

Jo, tak přesně tohle jsem dneska večer potřebovala. Ze začátku jsem si říkala, jestli to není korejskej Revival a nebyl. Celej příběh jsem si užila od začátku do konce. I když to bylo předvídatelný a konec v celku jasnej, tak stejně člověk čekal na finále a Šťastnej život. Soundtrack byl parádní, Sukkie a pánové od vedle to rozbalili ve velkým stylu. Bylo vidět, že se v rolích našli a oni sami se vraceli v čase. No a Jung Jin-young... miluju ten jeho bezelstnej a dětskej úsměv v jaggerovský tváři. Nikoho jinýho si v týhle roli neumím představit. Pro mě další ze srdečních záležitostí. Rock will never die!

Chápu, že každýmu to nesedne, ale pro mě je to srdcovka čistá jako horský potok. Ve své době to byl tak neuvěřitelný počin, že jsem vlastně dodnes nepochopila, že to vůbec prošlo. Miluju to provedení, atmosféru a hlavně písničky. Víc nemám, co bych napsala.

Tohle je pohádka? No já nevím, poprvé jsem ji viděla den po tom, co jsem byla v kině na Devátém srdci a z obojího jsem pak byla rozklepaná ještě týden. :^) Ale i přesto nebo možná právě proto Krabata můžu - jak animovaného, tak knížku.