Vindemiatrix

Dobří herci, zajímavý námět a příhodná struktura vyprávění, prolínající tři časové roviny (s motivem času se ostatně ve filmu poměrně systematicky pracuje). Pojítkem oněch rovin je samozřejmě hlavní hrdina Alan Turing a především "imitační hra", kterou hraje (či je nucen hrát) pro své okolí. "Imitační hra" je zároveň jedním z klíčových námětů teoretických úvah Turinga coby skutečné, historické postavy. Samozřejmě že "imitační hra" v podání reálného Turinga bylo něco jiného než "imitační hra", s níž pracuje film, a propojování soukromého Turingova života s tímto technickým pojmem je poněkud násilné, pro film však zároveň nosné. Bohužel snímek nenakládá svévolně jen s historickými fakty (to bych mu odpustil, pokud bych na oplátku dostal koherentní, smysluplný příběh). Hlavní problém je v tom, že film pracuje s již zmíněným principem "imitační hry" na úkor věrohodnosti reálií a logiky příběhu. Hned na začátku filmu například Turing podstupuje přijímací pohovor v Bletchley. Během pohovoru sice vyplavou na povrch mnohá specifika jeho povahy (takže jde jistě o příhodnou filmovou expozici), zároveň však vůbec není jasné, proč je do Bletchley vůbec přijat (pohovor eskaluje rozhodnutím o Turingově nepřijetí a zvratem se zdá být to, že Turing pronese magické slovo "enigma", a přidá pár dalších nesnesitelných poznámek, kvůli kterým se ho přijímací důstojník už před tím rozhodl vyprovodit ven...). Vrcholem naivity je pojetí úzkého týmů dešifrantů (notabene civilistů) jako skupiny lidí, kteří bez jakékoliv konzultace s nadřízenými provádějí rozhodnutí na takticko-strategické úrovni příslušející generálnímu vojenskému štábu, neřkuli vrcholovým politikům (viz dilema, zda ochránit konvoj). Podobně nevěrohodných okamžiků byla ve filmu celá řada (včetně jedné z prvních otázek při "výslechu" Turinga iniciativním detektivem, což je moment, o který se opírá celá narace) a hodně mi kazily zážitek. Na druhou stranu, s Turingovou sexualitou a některými dalšími aspekty jeho života nakládal film se sympatickou, promyšlenou uměřeností a občas se uchýlil i k poměrně rafinovaným náznakům pro znalejší diváky (tak si alespoň vykládám motiv jablek, která Turing daruje svým spolupracovníkům - jako narážku na matematikovu tragicky poetickou smrt, kterou sám film neztvárňuje). Výsledné dojmy jsou tedy dost rozpačité. Skončím u konstatování, že Kód Enigmy není špatný film, ale mohl být i mnohem, mnohem lepší, kdyby precizní narativní struktury nebylo dosaženo na úkor přirozenosti a koherence příběhu.

Kdyby byla Univerzita pro příšerky samostatným filmem, asi bych ji vnímal jako průměrný animák, ale jako prequel k Příšerkám, s. r. o. docela funguje. Odkazy na Příšerky a na zákonitosti jejich světa, které zná divák od minule, jsou vtipné a vesměs účelné, a třebaže scénář postrádá originalitu prvního dílu, nesklouzává k úplné rutině. 70 %

Námět s trochu vratkou logikou, ale to u animáku nemusí trápit, zvlášť když je onen námět originální, nosný a skvěle vytěžený. Sám příběh, který na něm vyrůstá, sice ničím nepřekpvapí, ale v detailech je příjemně hravý a zábavný. Očekávatelné rozuzlení je dobře připravené a disneyovský patos nepřekračuje míru žádoucí pro kýženou katarzi. 70 %.

Prostý a předvídatelný příběh se tvůrci snaží s použitím béčkové horové logiky komplikovat, aby neúspěšně udrželi diváka v napětí, kdo nebo co stojí za podivných chováním podivných obyvatel "Potters Bluff". Závěrečná pointa mohla být mrazivá, kdyby nebyla stejně nelogická jako valná část filmu. Ten ale naštěstí nestojí jen na ní. Starosvětská hororová atmosféra, osvědčený a na jedničku zvládnutý koncept "divného městečka", děsivá apatie vraždícího davu a pár povinných černých vtípků a bizardit jsou přednosti, které v zásadě vyvažují nedostatky.

V každém díle nejméně tři brutální atentáty na inteligenci diváka. Ten seriál by se měl jmenovat "Reason Break". Když ale člověk přistoupí na aprílovou logiku scénáře, dostane chytlavou podívanou s pekelným tempem, které dokáže vtáhnout a vzdor všem výhradám držet.

Takže: kdesi v třicet let vzdálené budoucnosti je kvůli všudypřítomným sledovacím zařízením nemožné zbavit se mrtvého těla. Zločinci proto své oběti nezabíjejí, nýbrž je transportují do minulosti, kde je odbouchnou tzv. "loopeři". Podle logiky filmu to funguje asi takhle: jste týpek v budoucnosti, přijde za vámi pár mafiánů, namíří na vás zbraň a vy se poslušně necháte svázat a poslat do minulosti. Nebráníte se, třebaže dobře víte, že vás mafiáni nesmí zastřelit. No, možná je to tím, že by mafiáni mohli zastřelit někoho vám blízkého, na koho se zřejmě pravidla o nezabíjení vůbec nevztahují. Nebo ano? Sorry, ale prostě jsem v průběhu filmu musel víc přemýšlet nad dírami v logice základní zápletky, než abych se nechal unášet překombinovaným dějem, který okolo nich vrávorá k jedinému očekávatelnému rozuzlení. Film bezesporu má své momenty, ale spíš od něj čekejte méně než více...

Scénář rozehrává napínavou hru, ale s příliš mnoha figurkami. Ve výsledku to zabíjí zajímavý námět i dramatický potenciál filmu, zvlášť s ohledem na jeho hvězdné herecké obsazení. Se schematicky pojatými postavami porotců bych se ještě smířil, ale když má Gene Hackman hrát postavu záporáka, vedle něhož by se jako komplikovaná povaha jevil i Kníže Ignor z Gumídků, docela to zamrzí.

Film podle mě poškodil nevyrovnaný casting. Dobře napsaná a skvěle zahraná postava Jamieho Foxxe kontrastuje s vesměs tumpachovými herci ve vedlejších rolích (Ruffalo mě vysloveně iritoval, ale nebyl jediný). Chladný výkon Toma Cruise sice odpovídá roli suverénního terminátora, ale jeho postava měla být vrstevnatější. Tam, kde se k některému z hlavních hrdinů nachomýtnou další schopní herci (J. P. Smith, Henley), se rodí nejpůsobivější scény filmu (výjevy taxikářské rutiny, setkání s jazzmanem); kde se Foxx potýká jen s Cruisem, dochází sice k zajímavým výbojům, ale trvalý náboj jako by chyběl.

Mám rád silná dramata, v nichž hrají ústřední roli ženy. Asi proto, že jich zase tak moc není, a herečky vděčné za komplexní roli se v nich zpravidla vyhecují ke skvělým výkonům. Zásluhou Kate Beckinsale se mezi takové snímky zařadilo i soudní drama Nic než pravda, jakkoli si v něm své role vychutnali i mužští představitelé, z nichž mě nejvíce potěšil Alan Alda. Vera Farmiga je sympatická jako vždy, ale svou úlohu má stíženou. Její role agentky CIA nemá tolik prostoru, kolik by si zasloužila, a protože špionážní reálie jsou ve filmu pojaté trochu naivně, občas se to projeví i na plochosti jejích promluv. Záměr filmu ovšem netkví v rozkrývání špionážních tenat; skvěle ho tu shrnul Matty, jemuž dávám za pravdu i ohledně závěrečné pointy. Je vcelku nepravděpodobná, ale v rámci konfliktu mezi profesní a rodinnou integritou hlavní hrdinky naprosto uzemňující.

Encyklopedie úřednických absurdit, učebnice politické úlisnosti a slovník bezobsažné frazeologie v precizním vydání britského satirikonu, který ani po třech dekádách nepotřebuje reprint, aby působil aktuálně.