Vindemiatrix

Vražda na večeři se dá označit přídomkem "crazy komedie", ale ne ve stejném smyslu jako třeba pozdější Bláznivá střela. Humor jde sice často ad absurdum, ale tak nějak s rozmyslem, aby se příliš nerozleptala půvabně vražedná atmosféra a logika svérázného případu. Neparodují se tu konkrétní detektivní scény, ale spíš obecné žánrové postupy a manýry slavných vyšetřovatelů. A zdaleka ne všechny vtipy jdou na vrub parodickému záměru. Spousta hlášek, situací a slovních výměn si nese humor sama od sebe a člověk má chuť se na tenhle film dívat opakovaně, aby ty cizelované formulace mohl citovat podobně jako skvosty z Cimrmana.

Skvělý a skvěle vytěžený námět. Ramisův scénář a Murrayho ztvárnění dává divákovi dokonale pocítit všechny aspekty rutiny, v níž moderátor Phil uvízne: od možností, které se mu tím otvírají či naopak uzavírají, přes škálu pocitů, které v něm jeho situace vyvolává, až po terapeutická řešení, jimiž se jí pokouší čelit. Všechny opakující se smyčky jsou voleny s citem tak, aby divácky neomrzely, a objevují se pouze, pokud jsou narativně funkční: posouvají děj, humorně analyzují či rozvíjejí Philovu situaci a dokumentují vývoj jeho osobnosti. Proměna sarkastického sobce v upřímného a vnímavého altruistu, která (zdá se) podmiňuje získání skutečné lásky a rozetnutí začarovaného kruhu, proběhne přesvědčivě a vede k příjemně jímavé katarzi. Poznámka trochu mimo: docela by mě zajímalo, jak by Albert Camus pojal svůj Mýtus o Sisyfovi, kdyby měl možnost nejprve spatřit tento film.

Asi jedinou slabinou jedničky byl trochu chudý děj; a přesně tuhle slabinu dvojka odstraňuje. Přichází s novými postavami a větší porcí akce, aniž se utápí v samoúčelné bombastičnosti. Vše se veze na vynalézavém scénáři, který vyváženě střídá zábavu a dojetí, kovbojská i kosmonautská dobrodružství - "to infinity and beyond!"

Rušná policejní stanice s mnoha povahově pestrými postavami na obou stranách zákona, který není tak docela spolehlivou hranicí mezi dobrem a zlem. Komorní prostředí slouží jako jeviště několika mikropříběhu, vtipných i tragických, které spojuje společné téma konfliktu mezi různými pojetími zákona, resp. morálky. Kirk Douglas preferuje morální striktnost před empatickou shovívostí a vůlí odpouštět či nechat prohřešky plavat. Ač sám stojí na straně zákona, dostává se s ním právě z těchto důvodů do křížku, který rychle přerůstá v osobní a vztahovou krizi a míří k dramatickému vyvrcholení... Dějově i tematicky sevřený film, na kterém je hodně znát inspirace divadelním dramatem a který (tudíž) poskytuje hodně prostoru hercům. Jejich výkony jsou výborné; ambivalentní postava Douglase nemá chybu.

Zajímalo by mě, kolik stránek měl Leonův scénář. Zdá se skoro k nevíře, že těch pár lapidárních dialogů a vcelku přímočarý děj vydalo na tříhodinový film, u kterého hltáte každý záběr. Kouzlo je samozřejmě v atmosféře. Každý pohled, každé gesto, každý tón Moriconeho hudby, všechno pruží napětím, které se ukrývá za klidným tušením nezvratného osudu. Jako by se s povlovnou, ale výhružnou elegancí schylovalo k bouřce, po níž má nastat konec světa. A nastane... Aspoň toho tenkrát na západě.

Fincher si vyhrál, nosný námět dokonale pointovaný svým zpracováním. V zásadě nemám co vytknout a těším se, až tenhle film uvidím znovu.

Po první sezóně na mě BB působí jako variace na Dextera. Pro Dextera i Walta je zásadní vztah k partnerce, potažmo k rodině. U Dextera má tento vztah sloužit jako kamufláž cynické cituprázdnosti, ale nakonec jej paradoxně čím dál víc polidšťuje a z Dextera se svým způsobem stává "normální rodinný týpek". U Walta probíhá vývoj přesně naopak. Výchozím stavem je naprostá oddanost rodině. Kvůli ní se dostává na dráhu zločinu; jenže nová identita ho pohlcuje, a tak se z něj stává čím dál chladnokrevnější cynik. Dexter i Walt vedou dvojí život a kryjí to neustálými vytáčkami (zvláště před svými partnerkami, které jim permanentně stojí za zadkem a svou nesnesitelnou touhou kontrolovat ve jménu rodiny jejich životy hatí, co se dá); oba jsou v jádru samotáři; oba jsou skvělí v laboratoři; oba mají úzký kontakt s lidmi, kteří vyšetřují jejich zločiny. Seriál o Dexterovi sice nabídl o dost pikantnější zápletku a větší množství zajímavých postav, ale BB má dlouhodobý potenciál, protože jeho tahoun bude s největší pravděpodobností čím dál drsnější a temnější. Uvidíme, zatím 75 %. -- Po třetí sezóně 85 %.; poslední díly naznačují, že by hodnocení mohlo jít ještě výš. Držím palce. -- Po zhlédnutí poslední sezony: musím jít na plné hodnocení!

Vrstevnatý příběh, který se většinu času tváří jako mix detektivky a sociálního dramatu, ale vrcholí jako shakespearovská tragédie pečlivě vystavěná na problematickém vztahu (a dobrém hereckém výkonu) Robbinse a Penna.

Ze silné trojky De Palmových gangsterek mi Zjizvená tvář přišla nejsyrovější, Neúplatní nejstylovější - a Carlitova cesta nejlepší.

Burton servíruje dvě hodiny zábavy na účet party výstředních hrdinů, v níž nechybí ironie a škodolibá poťouchlost, ale obojí přebíjí láskyplná poetika filmového vyprávění s precizní dobovou stylizací a nakažlivý entusiasmus hlavních postav. Krásná pocta podivínství. I když sterilně působící scénu setkání s Wellesem si Burton mohl odpustit.