Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor
  • Animovaný

Recenze (298)

plakát

Tři cesty k jezeru (1976) (TV film) 

Hanekeho TV film podle novelky Ingeborg Bachmannové Tři cesty k jezeru je doslova "přepisem" předlohy (obdobně jako např. Fassbinder pojal svou Effi Briestovou podle románu Theodora Fontaneho). Film je tudíž především doplňující obrazovou ilustrací k vypravěčem citovanému textu. Jestliže Fassbinder tuto stylizaci ještě podtrhl záměrnou statičností scén a postav, Haneke se spokojil s mechanickým spojením obou prvků - literárního a filmového. Z mého hlediska se tím v tomto případě spíše potvrzuje to, jak se mnohovrstevnatá literární předloha vzpírá přímočarému, byť kultivovanému a citlivému filmovému jazyku.

plakát

Cesta do Indie (1984) 

Pro filmový přepis byla tato románová předloha E. M. Forstera určitě mnohem tvrdším oříškem, než například autorovy romány Kam se bojí vkročit i andělé, Okno s vyhlídkou či Howards End (Rodinné sídlo). V tomto smyslu se Lean a ostatní tvůrci zhostili svého úkolu více než dobře. Román sám se typicky forsterovským způsobem, tj. velké následky z malých příčin, láme až zhruba v polovině poklidně plynoucího vyprávění. Film si naopak drží slušné tempo od počátku (velkolepý příjezd). Konflikt dvou kultur - zde především coby konflikt dvou konformit - zůstává jak v románu, tak ve filmu nakonec otevřený. Lean už ho nemusel řešit, jelikož ho zatím vyřešila historie, Forster, dobře obeznámený s Indií a s naturelem Indů, v závěru románu (v roce 1924!) nepochyboval o odchodu britského koloniálního panstva. Přičemž stejně dobře pochopil, že nejde o vítězství toho "lepšího" nad "horším" - ani Azíz a ostatní Indové, ani koloniální úředníci nejsou žádnými vzorovými hrdiny, spíše právě naopak. Co se Leanovi povedlo mnohem lépe ve srovnání s Forsterem, to byla doslova hlubinná psychologie slečny Questedové, symbolicky dokonale vyjádřená ve scéně s opicemi v džungli.

plakát

Dobrý den, smutku (1958) 

Film lepší než původní literární předloha. A současně - při dobrém sledování - odhaluje slabinu bestsellerového debutu mladičké F. Saganové. Její sedmnáctiletá Cecil je totiž dokonalou psychologickou projekcí toho, jak by chtěla být sedmnáctiletá dívka brána svým okolím, především pak svou vlastní rodinou, svým otcem. Přání otcem myšlenky: Cecil je tak sice pouhých sedmnáct, avšak ruku na srdce, chová se a je takřka všemi kolem respektovaná, jako by jí bylo minimálně třicet a měla životních zkušeností na rozdávání. Na závěr sice přijde nutná facka od reality, leč zdá se mi, že se tím vůbec nic v pokřivené reflexi a sebereflexi hlavních postav nezmění.

plakát

Vlivní lidé (1963) 

Romantická oddechovka na dobrou noc. A díky bohu za humorný nadhled, který milostné drámo mezi Liz a Richardem ironicky odlehčil. Orson Welles coby prohnaný režisér Max Buda, všemi prostředky kličkující před berňákem, vskutku k zulíbání.

plakát

Máte ráda Brahmse? (1961) 

Zdá se mi, že filmy podle Saganové jsou lepší než její magazínové příběhy. Také u tohoto snímku nejde o banálnost problémů hlavní hrdinky, nýbrž o elegantní atmosféru a trochu té romantiky, z níž lze bezbolestně vystřízlivět. Věrohodnost podtrhává Ingrid Bergman, ale hlavně mladicky spontánní Anthony Perkins, který zde překvapivě nepostrádá chlapecký sex appeal. A pak ten kouzelný hudební motiv z Brahmse, sice už tolikrát použitý (např. Undercurrent), leč přesto...

plakát

The Caller (2011) 

Váhala jsem, zda nedat vyšší hodnocení, poněvadž nakonec to bylo přece jenom lepší, než jsem čekala. O jednu hvězdu jsem ale snímek degradovala - ne kvůli tomu, co recykloval z jiných filmů, ale kvůli tomu, že v závěru nevyužil možnosti, která se nabízela a díky které by mohl posunout vyznění nad úroveň pouhých hororových hrátek s časem. Abych se nedopustila spoileru, tak snad pouze zalituji, že se změnou podmínek se (zákonitě!) nezměnil také charakter postavy, respektive všech postav. Kdyby to autoři dodrželi, musel by být epilog úplně jiný.

plakát

Barón (1989) (TV film) 

Snímek se všemi předpoklady k úspěchu: zajímavé téma, výborní herci, účast skvělého scenáristy - Jaroslava Dietla, a přece - nevím proč - ve výsledku vznikla únavná, bezbarvá, nudná inscenace. Nejspíše kvůli monotónně, staticky pojaté kameře a lhostejné atmosféře, v níž asi pospával jak režisér, tak herci.

plakát

Temné stíny (2012) 

Mnoho výtvarného povyku pro nic. Na první pohled celkem jedlý film - všechno už sice stokrát viděno někde jinde, ale aspoň se zajímavou kamerou a výpravou. Jenomže to je málo, zvláště vzhledem k renomé Tima Burtona. Marně jsem doufala, že všech těch omšelých motivů a figur využije třeba k něčemu inteligentnějšímu, překvapivému, novému. Prvoplánová, nablýskaná, hollywoodsky infantilní show.

plakát

Ponurý dům (2005) (seriál) 

Vlastě se mi tento přepis Dickense líbí snad nejvíce ze všech jeho zfilmovaných románů, jež jsem kdy viděla, a byla jich spousta, spousta. Vyznění celé anabáze mnohageneračního sporu o dědictví graduje v symbol mimořádné síly. Dickensovsky ostře a jednoduše načrtnuté charaktery vzbuzují v divákovi tu správnou dávku emocí a vyvolávají žádoucí morální odezvu. Zvláštní pozornost si zaslouží zdánlivě nedůležitá scéna se jmény ptáčků v klecích, kterou pokládám ze dramatický majstrštyk. A v neposlední řádě mě už poněkolikáté Gillian Anderson přesvědčila o svém mimořádném herectví (Akta X odpuštěna!).

plakát

Our Mutual Friend (1998) (seriál) 

Působivý přepis Dickense, plný tajemných zápletek, kontrastů mezi opulentním bohatstvím a drásavou chudobou, bizarních motivů, naturalismu a brutality. Nepostrádá ani nutnou dávku ironie a romantiky. Nenechá diváka chladným, avšak asi nebudu mít psychickou sílu se na tento výborně natočený příběh někdy podívat podruhé. Skvělé postavy, zejména na posedlého "schoolmastera" těžko hned tak zapomenu.