IdaHutt

Ani Colin Firth si tentokrát neporadil s rolí, v níž vlastně neměl co hrát. Veškerý potenciál jako by byl vyčerpán hned v expozici příběhu - a pak už následovala pouze vlekoucí se vata. Rádoby civilně pojatý snímek o vyrovnávání se otce a dvou dcer s těžkou ztrátou a skrytou vinou (nejde o spoiler, protože všechno se divák dozví už v prvních minutách) se zoufale potýká s nedostatkem dalších nosných konfliktů. Ten základní konflikt (konflikt viny a mlčení) totiž zůstane trčet na místě. Jeho další vývoj a řešení je nahrazován pouze řetězením epizod založených hlavně na neukázněnosti tu jedné, tu druhé z dcer. A neukázněnost tu jedné, tu druhé z dcer vnáší do děje napětí výhradně a pouze díky tomu, že ani jedna z holek nemá mobil, takže je vždy obtížné zjistit, kde vlastně je. - Dost ubohá scenáristická obezlička, o pseudokatarzi v závěru nemluvě.

Kdysi jsem Fieldingův román odložila a nedočetla, protože se mi zdál až příliš rozvláčný a nudný. Nyní se mi zdál příliš rozvláčný a nudný i film. Nepochybně mu uškodil čas, jenž uběhl od jeho natočení. To, co se tenkrát zdálo roztomile frivolní a ironicky zábavné, působí dnes už těžkopádně a omšele.

Perfektní výkon Gillian Anderson zvýšil hodnocení o hvězdičku, a to navzdory vystupňovanému melodramatickému závěru. Literární předlohu Edith Whartonové neznám, bohužel, ale oceňuji posun této psychologicky a sociálně přesné studie ze sféry vysoké společnosti (jako tomu bylo u Věku nevinnosti) směrem k mnohem nižším vrstvám a mnohem závažnějším existenčním problémům. Zde už nejde pouze o etiketu a společenské postavení ve spojení s pokryteckou morálkou, zde už jde o chleba, ba o samo bytí. V tomto smyslu se mi zdá poselství příběhu závažnější než u Věku nevinnosti.

Jak jsem naznačila v komentáři k Schlesingerově starší verzi Hardyho románu, je pojetí tohoto televizního filmu romantizující, lyričtější. Nejde o žádnou změnu v ději, nýbrž o "změkčení" atmosféry, "zjemnění" charakterů (Alan Bates byl jistě už na první pohled drsnější typ než fešný Nathaniel Parker). Jde o interpretaci líbivější, uhlazenější, ale jistě oprávněnou. V tomto smyslu oceňuji, že tvůrci nové verze přinesli i nový úhel pohledu, aniž by však narušili celkové vyznění příběhu o strastiplném putování od milostné vášně ke skutečné lásce.

Srovnávám tuto Schlesingerovu verzi jak s románovou předlohou, tak s TV filmem z r. 1998. Domnívám se, že Schlesinger je blíže duchu ani ne tak tohoto Hardyho románu, jako duchu Hardyho díla jako celku. Román totiž Hardy - údajně na nátlak nakladatele - opatřil happyendem, což je v rozporu s jeho pojetím světa vyjádřeným v ostatních dílech. Schlesinger vystihl právě onu syrovou, krutou, nelítostnou stránku lidských osudů, jak je ukazoval Hardy. Typické je proto srovnání scény "cvičení s mečem" - zde surové, skoro sadistické, válečnicky nepříčetné, zatímco v mladším snímku v podstatě jenom romantické, fanfarónské. A pak je nezbytné srovnat i závěry obou filmových verzí: Schlesinger dodává maličkou, ale velevýznamnou, očividně ironickou tečku, zatímco televizní dílo se drží opět čisté romantického vyústění. V obou případech se však jedná o silné filmové zážitky.

Psychologicky dokonalá studie klasického trojúhelníku manželka - manžel - milenka. Černobílá neokázalost, která však naprosto vtáhne diváka do děje. A bonus navíc: dneska takřka dokumentární svědectví o tom, jak se za těch pomalu padesát let od natočení snímku zrychlilo životní tempo a jak se zásadně změnil sociální status takových profesí, jako např. literát (nikoli bestsellerista), literární vědec atp.

Velkoryse pojatý snímek na motivy próz M. Bulgakova. K literární předloze se nemohu vyjádřit, nevím, z kterých děl tvůrci vlastně vycházeli, určitě ne z těch, které mám od Bulgakova "načteny". Obecně však mohu konstatovat, že se dle mého názoru snímek typicky "bulgakovovsky" rozpadá na dvě až tři nesourodé příběhové a zároveň žánrové linie, což mu uškodilo. (Podobně je tomu v románu Mistr a Markétka.) Je zde tedy jeden příběh tragický, válečný - s až mysteriózními prvky, druhý příběh groteskní až absurdní, třetí pak lyrický, milostný. Ano, všechny jsou přesně historicky zakotveny v období občanské války a krátce po ní, každý z těchto příběhů je velmi silný a zajímavý, nicméně jejich spojení do jednoho celku se mi jeví jako poněkud násilné a vzájemně rušivé.

Ani to, že jsem film viděla pouze s ruským rychlodabinkem, nedokázalo zničit potěšení ze skvělého snímku. Tato verze Dostojevského Hráče je mistrovská, založená na dokonalé znalosti autorova díla i života (viz scéna s líbáním nožky pod stolem - Dostojevskij byl totiž právě dámskými nožkami doslova posedlý a v Hráči se s tím netajil). Dokonce i to, že závěr je ještě vygradovanější než v literární předloze, jako by bylo zcela v intencích geniálního romanopisce - analogicky podle pravidla, že když se na začátku příběhu objeví (např.) revolver, potom... G. Philipe zde exceluje a L. Pulver je v této dramaticky vypjaté roli příjemným překvapením, protože si ji jinak pamatuji hlavně jako komediální herečku.

Naprosto vynikající film-symbol. Vynikající nejenom po výtvarné a technické stránce, ale i svým poselstvím. S hrůzou však po přečtení komentářů dalších uživatelů zjišťuji, že právě ono poselství jaksi zůstalo většině diváků skryto. Nechce se mi tomu věřit, leč vypadá to tak. A proto se nyní (POZOR!) chtíc nechtíc dopustím malého spoileru. Animák zajisté nevypráví pouze o děsivé cestě vlakem, nýbrž (a to je právě ten symbol), vypráví o cestě, na kterou se později nebo dříve musí vydat každý z nás. S tímto vodítkem už lze určitě dobře rozklíčovat význam jednotlivých scén: od úvodního světla (až příliš připomínajícího osvětlení např. operačního sálu), pak nástup s obrovským množstvím bagáže (jež během jízdy záhadně zmizí, ano, nezbude nic) až po závěrečné putování znovu za světlem, v němž se míhá - co? Můra, motýl, anděl, duše...? A konečně klid, nad krajinou, v níž už paní Tutli-Putli není, svítá a přichází nový den. Není marné zhlédnout snímek aspoň dvakrát, neboť právě při druhém a dalším zhlédnutí si člověk uvědomí, jak dokonale vše sedí. A zcela jiný význam pak dostane i ono zdánlivě odporně vulgární gesto spolucestujícího tenisty, i ono hororové rozpárání jeho těla, i bahnité šlépěje a hořící koleje, inu, někdo skončí v hlíně, někdo žehem...

Slabší snímek v jinak úžasné filmografii mého favorita Viscontiho. Jeden z mála, jenž časem hodně vyčichl. Problém vidím v tom, že tvůrce neadekvátně spojil dvě nestejnorodá a nesouvislá. i když jako by "podobná" témata do jednoho celku: společenskou stigmatizaci kvůli "rase" (zde Židé pronásledovaní fašistickým režimem) a společenskou stigmatizaci kvůli nepřijatelnému sexuálnímu chování (zde podezření z incestu).