utopia

Nedá mi to, abych na tomto místě neokomentovala celou ságu Stmívání. Kdybych to měla sledovat tak, jak jednotlivé díly přicházely do kin, určitě bych to nebyla schopná dokoukat, protože první díl by mě příliš neoslnil z hlediska žánru a ten druhý by mě naprosto odradil (je skutečně nejslabší). Dokonce si pamatuji, že ač jsem film v té době neviděla, vysmívala jsem se mu a strefovala se do poblázněných fanynek. Jsem ráda, že jsem si tuhle věc nechala na později a konkrétně na tuto dobu, protože už nemám tendence si na něco hrát a tvrdit, jak mi takovéhle filmy za zhlédnutí nestojí. Všechny díly jsem viděla během 4 dnů, takže ano, tak intenzivní sledování mi mohlo vymýt mozek! Proto jsem si nechala 14 dní odstup, abych se z toho případného chvilkového vymytí mohla probrat a „objektivně‟ film ohodnotit. Uvozovky u slova objektivně jsou použity záměrně, zjistila jsem totiž, že toho nejsem schopna. Nebudu rozebírat to, že ten film není vážně moc dobře natočený, že trikově jsme někde před XX lety, a že je to film pro poblázněné puberťačky, … Jde mi o úplně něco jiného. Všechny filmy hodnotím podle pocitů, které ve mně zanechají a ne podle toho, jak je hodnotí ostatní (počty propadáků a celkový počet procent). Znám tuny lepších filmů, lépe hodnocených, uznávaných, s hvězdným obsazením, atd. Jde však o to, že mnoho z těchto filmů ve mně nezanechalo jedinou stopu. Prostě jsem je zapomněla, vytěsnila (byly dobré, ale nijaké). Tady je vše jinak! Velkou zásluhu na tom má bezesporu soundtrack (jak Desplata, tak Burwella), který by si sám o sobě zasloužil 5 hvězdiček a ke kterému se neustále vracím. Nádherná příroda doplňuje smyslové počitky a vytváří tak s hudbou mix něčeho výjimečného (ok, přiznávám, jsem velkou částí melancholik milující přírodu a instrumentální hudbu). Také jsem čekala, zda se přikloním na stranu jednoho z hlavních hrdinů a zda si najdu někoho, koho budu nenávidět (odvěký spor fanynek Edwarda a Jacoba). Nestalo se tak. Oba dva mají své místo, ačkoli to fanynkám Jacoba většinu filmu nepřijde a do krve za něj bojují na internetových diskuzích. Všichni jsou přesně takoví, jací mají být a jací chtějí být. Robert Pattinson kdysi prohlásil, že Edward je v knize nesnesitelný frajírek a polobůh. Rád by ho zahrál realističtěji, protože si ho představuje jako mírně narušeného 107 let starého mladíka. A ať je herec jaký chce, tenhle svůj cíl splnil dokonale. Takže, ač se jedná o naivní, nerealistickou a zamilovanou story z upírského prostředí, tak se mě jednoduše dotýká. Nedokážu to definovat, ale zkrátka to funguje. A myslím si, že to je na filmech nejdůležitější. Pokud zanechá otisk byť jen v jednom člověku, tak je dobře, že existuje v takové podobě, v jaké je. Když už jsem v tom, vybavila jsem si jeden příspěvek v diskuzi pod recenzí konkrétně na tento díl. Bylo tam něco v tom smyslu: „Při závěrečné scéně, kdy Bella říká Edwardovi, že nikdy nikdo nemiloval nikoho tak, jak ona jeho, se tři čtvrtiny lidí v sále smějí a je tedy evidentní, že je něco špatně.” Špatně něco bude, otázkou zůstává, jestli je něco špatně s filmem nebo s lidmi, kteří se smějí (a asi je nad slunce jasné, jaký na to mám názor). Nevím, co je směšné na tom, když je někdo přesvědčený o svých citech k druhému a sděluje mu to. A je fuk, kdo a kdy to říká, jakým způsobem to říká, důležité je, že to myslí smrtelně vážně. A tady dokonce doslova! Takže, kdo chce, bude se smát, důležité však je, že pocity, které v některých lidech film vyvolává, to naštěstí nezmění. A také je to o tom, co od filmu očekáváme a jak se k němu stavíme. Pokud od fantasy upírské romantiky očekávám inteligentní dialogy, které se netýkají lásky, tak jsem dost mimo a měl jsem raději jít na film jiného žánru, kde se dočkám toho, po čem prahnu. A ještě jedna poznámka na závěr, hodnocení uživatele Cervenak, co se sekty týče, je nechutně trefné! Takže, ač se svými sympatiemi k této sáze nedokážu nic udělat, protože jsou ryze na pocitové úrovni, jsem schopna uznat i kritiku tohoto počinu, protože zrovna v případě tohoto uživatele má něco do sebe.

Vizuálně překrásné! Plus dávám i za obsazení role Belle a hudbu. Mínusem je zbytečně roztahaný začátek na úkor rychlého konce a chybějícího probuzení lásky mezi Belle a zvířetem. Škoda! Moc jsem se těšila, ale ve finále mi to přišlo vlažné a bez jiskry. Napadá mě seriál Once upon a time - tam je příběh Belle a ,,zvířete´´ upraven, ale nechybí v něm přerod z odporu v soucit a následně lásku. Tady jsem hlavní moment příběhu postrádala a zkazilo to celý dojem.

Ani na konci filmu nebudete mít jasno, co byla vlastně skutečnost a co jen přelud. Je to psychologická hra s diváky, která funguje. Touha po dokonalosti vede až k záhubě, která je však velkolepá a vyvolává silný tlukot srdce. Toto není však jen zásluhou překrásné Natalie Portman, která byla snad pro tuto roli stvořena, ale je to také zásluhou Clinta Mansella, který opět dokázal vytvořit něco, co se dá jen chválit. A je úplně jedno, že se jedná o variaci Labutího jezera. Je to tak citlivě pozměněné a doplněné, že si tam ani jinou hudbu nedokáži představit. Tleskám, vše v tomto filmu funguje tak, jak má. Budete šokováni, znechuceni, nadšeni a možná dokonce i plní dojetí, že to nakonec Nina dokázala a byla perfektní.