Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Pohádka

Recenze (1 174)

plakát

Zákony pohybu (1978) (seriál) 

Labůžo. Kam se hrabe Dietl. Kam se hrabe ve stejném roce rozjetý Dallas. Vhodné jen pro hard core diváky, všem ale doporučuji dadaistický 3. díl "Černý Petr". Zákony pohybu na nechtěnou férovku ukazují absurdnost tehdejších socialistických ekonomických vztahů, resp. celého sytému, v němž tím nejhorším, co může firmu potkat, jsou zakázky. Ale n.p. Radiana to zvládne. Stejně jako podniky Jádrostav, Betona nebo Kotlana. Na co se můžete těšit? Zvláště na Munzara jako zlého prospěchářského náměstka (taková postava nesmí chybět v žádném podobném počinu) nebo Štěpničku jako lehkomyslného, leč poctivého inženýra, který poctivě ojede všechno, co se hýbe, čímž zdravě vyvažuje seriózní milostné příběhy podávané v cudném stylu 19. století. Ve svých klasických polohách např. Vala (předseda závodní rady KSČ), Kodet (žel jen vedlejší role nějakého obchodního agenta Jádrostavu) a na koupališti přiznané bradavky Lenky Kořínkové. Jediným nedostatkem je absence Moučky, Urbánek je jako okresní tajemník dost marnej. Nelze si nevšimnout, že: 1) Mezi ženskými postavami prezentovanými zde jako šukézní (a není jich málo) není ani jedna bruneta,  naopak megery (Munzarova choť a Hájkova bývalá) jsou brunety obě. 2) V jádru dobbrý, leč velmi neukázněný inženýr Štěpnička čte Svobodné slovo, kdežto Munzarův tchán v buržoazním županu Lidovou demokracii (ne že by se tam mohli dočíst něco jiného než v Rudém právu, ale tituly jsou mnohomluvné a měly každý svou tradici). Vy čtěte: Marthos, liborek_, Ej Hlemýžď, Big Bear, slunicko2.

plakát

Pérák (2016) 

Pražský Pérák přichází na svět zhruba v téže době jako v Americe klasičtí komixoví superhrdinové. Ač není výtvorem nějakého nájemného pisálka, nýbrž z života samého vzešlou legendou, nápadně se svým komixovým kolegům podobá. Na to Berger upozorňuje obzvláště implementováním rovnomocného protivníka v postavě jakési árijské antihrdinky (resp. agentky). Taková figura je v legendě o Pérákovi zcela nepatřičná a nepochybně je jejím účelem včlenit Péráka do relevantních kulturních kontextů. Totiž do toho jednoho, což je ostatně provedeno i výtvarnou stylizací a rázem akčnosti. Jiným kontextem je tajemný svět pražských legend, a tak má Pérák co dělat také s Golemem. Důležitým dějovým prvkem je ježek v kleci, spojující dimenzi literárních fikcí s dimenzí (pražských) urbánních legend. Mimoto s ním divákovi vytane na mysli nepolapitelný stínadelský Široko, o Golemových superschopnostech netřeba ztrácet slov. Krásný úvodní pohled na Vršovice (srov. stylizace pražských částí a objektů v Trnkově Pérák a SS) za zvuku pochodujících bot (nacisty okupovaná Praha) přechází na mladého muže atletické postavy cvičícího doma s posilujícími péry (péry!), které sehrají výraznou roli při následující akci. Hned na začátku se prozrazuje Pérákova identita, pro odhalení její souvislosti s Golemem (resp. s jeho zázemím) si ale divák musí zastavit novinové titulky a začíst se do úvodního odstavce článku Pondělního večerníku (jinak jsou texty článků jako obvykle reprodukcí skutečné novinové stránky a s filmovým titulkem nemají nic společného, použité noviny jsou nepatřičně z r. 1938 a ledna a března 1939). Protože vždycky na všecko skočím, ptal jsem se hned strýčka Googla, ten ale žádného sportovce Davida Brázdu nezná. V závěru filmu divák čeká už jen nějaký doslov, překvapivě však teprve zde dochází ke klasickému "zrození superhrdiny". A jestliže se Bergerův Pérák dosud mohl hrdě stavět po bok Huga Stiglitze (modří vědí), pak finální pohled, z nějž mrazí v zádech, už nepokrytě nabízí (nepřináší, opravdu jen "nabízí") tarantinovské přepsání historie. Dobrá zpráva je, že Bergerův film není  k sobě nepatřicí motivy slepujícím paskvilem, nýbrž promyšleným komentářem včleňujícím Péráka do náležitých diskursů, je takto propojuícím a při tom všem v českém divákovi budícím vlastenecké dojetí a falešnou naději, což je vlastně další Pérákův domovský kontext.

plakát

Tři krtci pod Prahou (1974) (TV film) 

Ano, mám rád normalizační břečky, ale tohle jsem si snad nezasloužil. Opravdu nevím, co jsem A_Fishovi udělal, že se mi musel takto pomstít. Ale za Molavcovou do smrti dobrý, čehož výrazem budiž hvězdička.

plakát

Lojzička je číslo (2006) (TV film) 

Vyskytuje-li se v pohádce královský syn a/nebo dcera, obyčejně to skončí svatbou. Tak tomu je už od Němcové a Erbena, ale u moderních autorských televizních pohádek se uzavření sňatku nastoluje jako vlastní téma, resp. probléma. Jak provdat princeznu /prince; jak si zasloužit princeznu; výběr partnera; podmínka zamilovanosti (implicitní nebo výslovná); sňatek jako oficiální iniciace generační výměny na trůnu. No a k tomu trůnu: Značné možství pohádek jde totiž ještě dál, v těchto nevidíme, ba ani netušíme žádné království, neřku-li říši. Vidíme jen domácnost jakési lehce bizarní rodiny s komorníkem, případně s dalším personálem. Že je tato rodina přesto prezentována jako královská (a její hlava jako držitel moci v nejbližším okolí), dodává (vedle symbolického pojetí nevěsty coby královničky) těm rodinám zajímavý rozměr nezbavitelné exkluzivní odpovědnosti za okolní svět (většinou se nezdá, že by si tvůrci tento aspekt uvědomovali, někde se ale s onou odpovědností explicitně pracuje v určité kritické situaci, váhu má také "královské slovo", rozuměj nezrušitelné). Otázka sňatku často bývá v těchto pohádkách spojena s výchovnými problémy a obyčejně tyto pohádky disponují nějakou deviací. Je-li nostitelem deviace princezna, může být např. rozmazlená, větroplašská, sečtělá atd. atd. Často už název díla k příslušné deviaci odkazuje. Tak zde máme princeznu, která je "číslo". To je sice chytře víceznačné (stává se číslem cirkusového programu a je na to hrdá), ale očekávání názvem vyvolané vychází na prázdno. Jde prostě o princeznu, kterou nebaví nic než tělocvik a místo jakékoli číslovosti (třeba ztřeštěnost, poťouchlost aj.) na ní můžeme pozorovat toliko běžné pubertální frackovství. Ježto mě tato pohádka až do půlky dost nudila, je fajn, že aspoň Doležalová ve svém projevu nudná není, ačkoli vcelku byla herecky chabá, což obzvlášť vyniká vedle Hádka, na němž je už tady znát, že je to dobrý herec, a člověk si ho opravdu užívá. Táborský jako vodník skvělý a vzhledem k jeho žabí hubě, náležitě zde prodané, lze říci dokonalý. Rodičové Krbová-Trávníček hodně dobře sladění, i když s nějakým nepřehrávačem po boku mohla Krbová vyniknout ještě lépe. Rodičové Krečmerová-Jiráň si zasloužili mnohem víc prostoru, už pro tu vzájmenou jinakost a počáteční odpor mezi princem a princeznou. Vcelku mám podobný dojem jako u jiných Hanušem režírovaných pohádek: Z různých příčin je mi sympatická, ale provedení je dost chabé (čímž nemyslím okatou studiovost, ta je v cajku). Měřeno mým náročným vkusem je to na dvě hvězdy, ale musím připočíst, že týž můj vysoký vkus nemá problém tuto pohádku doporučit malým dětem, pro něž je myslím úplně v pohodě.

plakát

Princ Mamánek (2022) 

Dobře vy, pane Budař! Čekal jsem jízdu, ale tohle opravdu ne. Pohádka o Mamánkovi, studie opožděné iniciace, se rozjíždí ve stylu české žánrové produkce posledních desetiletí, tedy bezzubě (hlavně vinou oblíbeného vysvětlovacího úvodu), leč už při tom je o poznání vkusnější, než na co jsme zvyklí. Co se ale odvíjí od procitnutí v lese, jakož i způsob podání a zobrazení, je úplně jinde (snad jen ty čarodějnice mohly Trošku ubrat; i když vzhledem k jejich původu...) a současní zaběhnutí výrobci pohádek, neustále nám cpaní domácími produkcemi v čele s ČT, by se už konečně mohli jít zahrabat. Děj Budařovy prvotiny sotva může být primitivnější: princ se nedostane dál než do nejbližší hospody, odtud zpátky do lesa a k hrobařovi. Přesto dál, než kdokoli před ním. A stane se všechno, co se stát má a musí. Celá předlouhá pasáž pohřbení patří k tomu nejlepšímu, co jsem v českém filmu posledních desetiletí zažil. Škoda toho Abrháma (Huba nudný) a Lasici (Polívka jako hrobař ušel, jako vypravěč slabší). Nagyová přesná a, Pámbu mě netrestej, asi vhodnější, než by byla Šafránková (ale zase ta nepatřičná libuškovost by mohla dát celému komplexu s matkou zajímavou dimenzi). Kubařová schopností hrát roli i půvabem strčí do kapsy nejednu princeznu, k tomu jeden z nejlepších Vetchých, co jsem zažil, Javorský nejlepší jako vždy a všude, titulní Budař e-pes-ní. Pro posvátný dub mluvící hlasem Josefa Kemra a pro komára jako průvodce zásvětím jsem ochoten odpustit "vůbec" ve významu "vůbec ne", neustálé "pokud" místo patřičného "jestli" i opakované "omlouvám se" v hovorech se Smrtí. Díky!

plakát

Lída Baarová (2016) 

Kdysi jsem po zhlédnutí Hlídače č.47 vyjádřil názor, že uvědomí-li si Renč, že na hloubku nemá, a zaměří se na povrchovou obraznost, můžeme se od něj dočkat kvalitních děl. Tak asi ne. Prvních cca 20 minut Lídy Baarové je něco tak slabého a tak o ničem, že jsem už ani nebyl ochoten počkat na Goebelse. Reklamy a videoklipy - to je Renčův formát, to umí, což je znát i na tomto filmu.

plakát

Teorie tygra (2016) odpad!

Vzpouru proti manželské kuratele dělal už Olmer (1985, tématicky podobný je i jeho o rok starší film). U jeho antihrdiny to pokaždé bylo spojeno s novou láskou k mladé ženě, představující pravý opak stávající manželky, pokaždé ale taky s krizí ve vztahu k okolnímu světu. Že se ten Bajgarův potřebuje úplně odstřihnout (!) od ženského pohlaví, není rozdíl tak zajímavý jako ten, že zřejmě vůbec neví, co a proč s životem (a ani neví, že to neví). Hlavně ale narozdíl od obou Olmerových filmů je Teorie tygra obyčejná sračka. Filmový zážitek nula, zážitek z herců vlastně taky (marného Koháka mezi ně nepočítám). K filmové kvalitě srov. NinadeL a pokud jde o ideu, resp. její dementní zpracování, trefně se, každý ze svého hlediska, vyjádřili spacylemon, Marthos, Psice, Tetsuo, xxmartinxx. Připodotýkám, čeho si všimla PollyJean, totiž že i ten nový svobodný život musela bourákovi Barťákovi zařídit Vilhelmová (platební karta, hausbót). Můj názor je, že dané téma (manželky řídící život manželů) se může ze skutečnosti života vypreparovat a filmově zpracovat, ať co drama nebo co komedie,  s různou mírou obecnosti a s různou (třeba i nulovou) mírou vztahu k čemukoli reálnému, třeba i s nadržováním té či oné straně a despektem ke straně opačné. Nic z toho bych filmu nevyčítal, kdyby za něco stál. Což není náš případ. Teorie tygra nestojí za nic a místo tématu má jen pseudotéma ve stylu nekonečně prázdných pseudomouder zdejší zkurvené populace.

plakát

Tři zlaté dukáty (2023) (TV film) 

Ehm ehm, dukáty jsou vždycky zlaté. Jinak by to nebyly dukáty.

plakát

Malý pitaval z velkého města (1982) (seriál) 

Ze zamýšleného projektu soustavně komentovat jednu každou epizodu zůstalo torzo čítající první tři a vracet se k tomu už nebudu. Budiž tedy alespoň poznamenáno, že překvapivě to je jeden z nejlepších viděných krimiseriálů. Často nechtěně zábavný (Narkomani nebo třeba Bartoška jako vekslák kunsthistorik), leckde dietlovsky přitažený za vlasy (Autorka detektivních povídek - ale on ten díl vlastně je jako taková detektivní povídka - proto je taky nečtu), na druhé straně nechybějí opravdu silné monenty (vyvrcholení konfrontace syn Kratěna - otec Sklenčka) a "Bezpečnost. Jste zatčen." nikdy nebylo vysloveno tak mazácky jako v skvostné scéně, v níž Hašek s mladým Peškem zatýká nebezpečného zločince, an jde s košem. Haškova postava por. Pekaře má vůbec potenciál kultovnosti a Frejův náčelník Břéťa vstoupil do lidové slovesnosti (ovšem prostřednictvím Krampolova "Břéťo"). Co do realističnosti kriminalistické práce se Pitaval dočkal překonání až v Případech prvního oddělení. Ve služební kanceláři (myslím, že náčelníkově) sem tam zahlédneme podobiznu F. E. Dzeržinského, podobně jako v jiných dobových kriminálkách, z čehož lze usoudit, že šlo o součást povinné výbavy tehdejších služeben SNB. V souvislosti s takřka nulovou mírou režimní propagandy v průběhu celého Pitavalu je nápadné, že divák si opravdu musí chtít všímat, aby si byl portrétu jednoho z nejvražednějších bolševiků a zakladatele Čeky (pozdější NKVD, pozdější KGB) vůbec vědom. K problematice oné nulové míry propagandy se blíže vyjadřuji v komentáři k 3. dílu. V seriálu o esenbácích z poč. 80. let je to věc opravdu povážlivá a básník Jiří Martínek je toho názoru, že ježto ideologii, propagandu a lživé převrácení moderní historie pokryl kovaný Major Zeman, nastupuje Pitaval s plněním úkolu udělat z esenbáků normální sympaťáky (podobně Marthos). Čehož se nemohl nikdo zhostit efektivněji Dietla. Čtěte: Marthos, Šandík, PollyJean, type_B.

plakát

Muž na radnici (1976) (seriál) 

Nejarogantnější komoušské svinstvo, co jsem od Dietla viděl (a viděl jsem i Okres na severu). Celou dobu se jedná o zbourání značné části starého města a její nahrazení panelákovým sídlištěm. Komoušským šmejdům vděčíme za devastaci historického centra nejdenoho města (nejen kvůli bytům: srov. jihlavský Prior), v případě Mostu za úplné vymazání města celého. Co na to Dietl? Jako obvykle. Domy k demolici určené zástavby jsou prezentovány jako zanedbané, zdraví škodlivé barabizny  a občané stavějící se proti celému projektu (jako by jim to mohlo být co platné) vykreslováni jako malí intrikáni a ještě menší ukřičení prospěcháři starající se jedině o to, aby na tom vydělali nebo aspoň neprodělali. Že by jim mohlo záležet na zachování jejich domovů i domovského prostoru společného, kusu srdce města, v němž vyrostli a s nímž jsou spjati stejně jako generace jejich předků? Ne, nic takového ani nezazní (leda snad ve vztahu k místní hospodě). Památkáři, kteří ke konci k předsedovi nakráčejí, ze sebe udělají úplné trotly. Kromě těchto invektiv propagandistických je zde též nehorázná invektiva jiného druhu, čistě poetická, vůči určité postavě, a po podobném zážitku z Ženy za pultem mohu už říci typicky dietlovská, tady ale ještě hnusnější a trapnější. Jde o to, že pan Dietl nedovolí svému dokonale kladnému hrdinovi, aby se evidentně nevhodného partnera prostě slušně zbavil (u Ženy je to bývalý manžel a otec jejích dětí, u Muže staronová láska, která se k němu přilepila poté, co ovdověl). Nová družka má své lepší i horší stránky, které se postupně projevují, a divák už dávno ví, že by se předseda měl od ní odstřihnout, protože tohle nemůže fungovat, a jít za lepším (jež se dávno rýsuje). Dokonce i k nějakému poněkud rozchodu skutečně dojde, ale hrdina je ochoten vše urovnat, takže antihrdinka se musí ve finále projevit jako odporná svině, z ničeho nic a neorganicky vzhledem k jejímu dosavadnímu charakteru, takže hrdina může odplout na mravním oblaku a konečně má právo na takový osobní život, jaký by chtěl, a na partnera (-ku), kterého (kterou) skutečně miluje. Venkoncem je seriál, o jehož úplné vylhanosti netřeba se šířit, schématický a spíš neživotný, ale pořád koukatelnější než nemožný kuchař Sváťa Kuřátko, kterého také spáchal pan Dietl. Body plus: Bláhovy záchvaty a hlášky ("Jenže ono to není totöööžž" je moment, který stál za sledování celého seriálu), osoba finální předsedovy lásky a oblíbená písnička jeho fotra Když jsem já ty koně pásal (v instrumentálním provedení znáte z Na samotě u lesa, za kterýžto postřeh děkuji PollyJean). Čtěte: Marthos, sportovec, sud, argenson, Ony.