Adam Bernau

Adam Bernau

Miroslav Zapletal

Česko
Nikdo

65 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 10 18 27 35
    • 22.5.2020  06:31

    Další pitominka, ale naštěstí jsoucí přesně tím, čím se tváří být a s Ferbasovou je lekrace, Pivec je vždycky bombónek, k tomu manželství Šlemrová-Nový a konec konců si nešlo nevšimnout toho, co zde připomíná consuela1 ("režijní vedení dívčí přípravy na pánskou návštěvu (detaily čajové soupravy, pudřenky...)"). Takže mírné nadhodnocení je na místě.

    • 22.5.2020  06:16
    Váňa z Vorkuty (hudební videoklip) (2014)
    *****

    Ten vývoj na mapě byl doufám prorocký jenom po Krym, dál už snad ne, že ne? Jestli nejlepší slovenský klip a za jakou dobu, nemohu posoudit, ale jeden z nejlepších celosvětově, co jsem kdy viděl, určitě ano.

    • 17.5.2020  19:52

    Že píseň "Kamarádi" zpíval Suchý opravdu za sebe, je jasné každému, koho někdy jeho tvorba zajímala. Ale teprve po zhlédnutí tohoto vzpomínajícího bezmála dvadesátníka jsem mu tu víc než půlstoletí starou písničku beze zbytku uvěřil. Díky.

    • 16.5.2020  20:19
    Utrpení (1975)

    Byzantská říše, ještě k tomu rozsáhlá, se "rozprostírá až" na Balkán, "až" po Makedonii? To je vážně text z NFA?

    • 4.5.2020  05:16

    Poslední povídka (o travičce) je jak komiks od Neprakty a nacpat do hlavní rámcové role Kopeckého byla fatální chyba. Přesto klenot.

    • 4.5.2020  05:10
    Rabín a jeho Golem (TV film) (1995)
    *

    Dejme tomu příspěvek do Golemovy filmografie. Nový, Ráž a nevimjakjetomožný i pejzatý Zounar typově vůbec ne marní. Jenže je to úplně ve stylu (a zhruba na stejné úrovni) těch vážných zasmušilých studiových pohádek z 80. let. Ale úplně - příběh, dialogy, mluva, scénář, režie, herectví. Nechybí ani anekdota o moudrém rozsudku před vladařem. A ty říkadla při tvoření Golema? O nějaké charakterové koresponditě s historickými postavami (Maharal, Rudolf) se vůbec nebudeme bavit. Vrchol vší bídy přichází vlastně už na začátku, když slavnou historku na mostě vypravuje doma očitý svědek. Ne, pane Vorlíček, my jsme o tom také četli, takže ještě poslouchat o tom někoho podle Petišky deklamovat ve studiu nepotřebujeme.

    • 3.5.2020  16:41

    Tentokrát hodnotím trochu shovívavě. V detailech (dílčí situace, dialogy, vedlejší postavy, jako např. Havelkův Pešek) je scénář tragický, ale i z něho by býval mohl nějaký mladý a neklidný, hravý a na experimentování nadržený rejža udělat zhlédnutíhodnou bejkárnu. Ne tak komediový fabrikant Vorlíček, který invencí nikdy zrovna neoplýval a tady se mu evidnetně fakt moc nechtělo. Přitom syžet a "dramatický oblouk" vůbec nejsou špatné (tedy až na to, že hlavní komponenta happyendu, jíž je zatčení sobeckého příživníka, se sem, soudruzi od SNB prominou, jaksi nehodí), pár scén aspoň v rámci možného splnilo potenciál nějakého toho náboje, hlavně prvá setkávání, či spíše střetávání Nárožného s Kaisrem, jež dva mimochodem sledovat, jak se snaží hrát jeden druhého, je takový malý bonus pro sběratele. Vcelku to ale patří do subžánru "nudná komedie", což všudypřítomný pánský košilatý humor nezachrání a Švandové kozy teprve ne. Historicky hodnotná je hudba Karla Svobody s Elektrovoxem, protože nikdo jiný tak nedokáže zabít film ještě dřív, než vůbec začal, a v Já nejsem já máme aspiranta na nejbizarnější sračku, co kdy tento gigant spáchal.

    • 26.4.2020  14:42
    Slavný lovec Pampalini (TV seriál) (1976)
    ***

    Pampalini never gives up. Během prvního dílu řekl "Ó dono Kláro" celkem 14x. A že Pampalini se nikdy nevzdává, je poučka, kterou pětiletá Markéta zařadila do svého mudroslovního repertoáru už po prvním seznámení.

    • 26.4.2020  14:29

    Ne, že bych tu oblíbenou pohádku o bohatém synkovi a chudém děvčeti v jiných filmech neakceptoval. Ne, že by mě různé polodementní konstrukce a patologické motivace ve filmech té doby nebavily. Ale čeho je moc, toho je příliš. Navíc nuda.

    • 5.4.2020  12:48

    Hnusu úhlavní postavy, jejího bytu a prostředí, v němž se pohybuje, je protikladen okolní svět esteticky co nejnenezávadněji, jakožto čistý, zdravý, ba hezký – srov. nové zaměstnání či domácnost přistěhovaleckých sousedů. A především samozřejmě ženy – uvnitř Fritzova světa staré zdevastované brécy, vně krásné mladé dívky – srov. scénu před gymnáziem, sousedovic dceru a ovšem vysněnou „řeznici“, jejíž zjevná, i v tvář vepsaná indolentnost ji činí Fritzovým milenkám podobnou, a jejíž poměr ke studiu ji možná udržuje nebezpečně blízko hranice dvou světů… Hranici, k níž ji jiným způsobem, řekněme v jiné dimenzi, bezprostředně přibližuje nesmělý a veleslušný zamilovaný spolužák, takto neodolatelně přitahovaný pajzlem U zlaté rukavice ve vykřičené čtvrti. Tento Willi nám může, sledujeme-li zde vše okolní v protikladech, posloužit jako protiklad hlavního hrdiny. Že je to protiklad poněkud tristní (až nezdravá absence agresivity), možná patří k důležitým výpovědím díla. Stejně jako znepokojivě bezprostřední dosažitelnost oné hranice, jak je naznačena v postavách spořádané, životem zklamané uklízečky Helgy a jejího nezaměstnaného manžela. Toho s Fritzem spojuje zásadní problém - alkohol. Abstinující Fritz se chová velmi slušně a s trochou útrpnosti se dá říci i zdvořile. Ale nenechme se, byť je pozoruhodné, že, jak se zdá, žádnou z obětí si Fritz domů nepřitáhl s úmyslem ji zavraždit, mýlit – chlast není viníkem toho, co se děje, nanejvýš je tak vykonavatelem. V kratičkém obrazu nepijícího Fritze doma v bytě se odhaluje vnitřní bezprizornost a prázdnota, již právě chlast a libido nejsnáze zaplní. A jak říká misijní pracovnice – každý červík se snaží podle svých sil. Film U zlaté rukavice totiž celkem nezobrazuje nic nenormálního, pouze normální záležitosti a procesy v nenormálně krajní, resp. „spodní“, doslova tedy infernální variantě. Že přesto mluvím o „dvou světech“, je stejně oprávněné jako rozlišení nebe, země a pekla na škále nejvyšší – nejnižší. Zjevná, filmem předkládaná protikladnost, nestaví ale onen okolní svět jako superiorum. Tady ale zase jednou narážím na mez, za níž bych už musel přemýšlet, což mi moc nejde. Také Willi rozhodně není Fritzovým protikladem ve smyslu superiority; takovým protikladem by mohla být postava misionářky, která zde však nefiguruje jako vlastní subjekt (či chcete-li objekt děje), nýbrž čistě jako (epizodní, leč velmi významný) aktér - ano, vlastně právě proto je vhodným "superiorním" protikladem Fritze Honky. Pokračujeme-li v tomto pohledu směrem na Williho, najednou nevypadá jako protiklad, ale spíše jako "protějšek" - bez chlastu je i Fritz vlastně slušňák a absence odvahy je jim společná, jakož i gravitace Zlaté rukavice a táž indolentní dívka jako eminentní objekt zájmu. Všejednotnost světa je ve filmu naznačena kalendářovými moudry a ustálenými rčeními v ústech rozličných postav (srov. též pohotovou mluvu misionářky a jednu její hlášku později Fritzem obměněnou). Trváme-li na dvou světech, pak jsou umně propojeny dobovými kýčovitými, odporně sentimentálními songy, mezi něž náš božský Kája, zvláště ve spojení s němčinou, bezvadně zapadá. Ostatně zmíněná „hezkost“ vnějšího světa též hraničí s nevkusem až kýčem – oproti tomu Honkův byt je mi ladným estetickým zážitkem - což na rozdíl od Verbala myslím vážně. Že je zde prostředí podávané jako hnusné (byt, pajzl) zobrazováno ve výrazné estetické kvalitě (souznící s retro vycizelovaností), může být pokládáno za slabinu díla (chce-li působit naturalisticky), ale i za přednost (skýtá pohled, který nám v reálu obvykle chybí). Celý film je velice hezký, skvěle vybudovaný, skvěle využívá i jakoby nedokonaných momentů a zdánlivě nevyužitých rekvizit (služební pistole). Tuto kvalitu má i výtečné finále, ačkoli (SPOJLER) jsem očekával, že efekt očistného ohně bude přesně opačný – že vše shoří (zvláště když k prozrazení už mohlo dojít na základě prosakujících červů). Ocenit je třeba i to, že autoři nezvolili oblíbený postup, kdy je teprve postupně odhalována zločinná žumpa zdánlivě neškodného srábka, ale ani naopak nás doatečně nekrmí hledáním jeho tzv. lidské stránky (čímž ji nepopírám, jen na ni nejsem zvědavý a hlavně to tu už asi mockrát bylo). „Normálnost“ Fritzovy hnusoty a nízkosti také rozkošně kontrastuje s jeho „všeříkající“ vizáží zakrslého polokryplího monstra - za upozornění na nosferatuálnost jeho tělesného postoje děkuji Zencitizenovi. Za jiné povšimnutí dík Morien. Z dalších komentářů líbily vietnamsky poetický Asia_Power, verbal a Marigold. Autentische autostromečky byly opravdu nejvíc a velmi efektně hází divákovi lano mezi touto delirantní noční můrou a bezpečnou realitou – takže ani probuzení není nic moc. Nebe nad Berlínem? Ano ano, jenže taky Hamburk 1970, St. Pauli. (Až nějakou dobu po napsání komentáře mi došlo, že spíše než z hledání symetrie mezi postavami a zdůrazňování protikladnost mezi Fritzovým vnějším a vnitřním světem, by bylo záhodno vycházet prostě z názvu: U zlaté rukavice je titulní "postava" a proto pajzl samotný musí být brán vážně jako epicentrum. Tomu ostatně odpovídá i značný prostor, jaký tento lokál se svým živým inventářem ve filmu dostává. Samozřejmě jeho přitažlivost pro Williho tím ještě více nabývá na významu a také misionářka se pak odhaluje jako velmi nejednoznačná postava. I ona stejně jako Fritz přece odvádí brécu ze Zlaté rukavice na nocleh.)

    • 13.2.2020  12:58
    Bomba (1957)
    ****

    Mohu dát Balíkovi čtyři? Když uzávorkuju všechno, co mi - obsahově i formálně - vadí na filmech z té doby vůbec, a zavřu nad tím oko, mohu i Balíkovi dát čtyři. I když je to teda asi spíš na tři.

    • 13.2.2020  12:55

    "Na rozdíl od většiny diváků tohoto filmu jsem byl na této velké stavbě v době její stavby. Tři hodiny jsem se tam procházel a nahlížel do problematiky..." (Wandrwall)

    • 11.2.2020  05:28
    Hair Love (2019)
    *

    instastory (a přitom ten táta vypadá jako jasnej kadeřník)

    • 2.2.2020  02:56

    Hanušova práce rukou a vlastně celého těla připomíná střídavě Krytona a Spejbla. (Má frak, takže..) I přes ne zrovna výrazný projev byl fajn a průběžně se mu dokonce dařilo být vtipný. Každopádně lepší než Kopta na Českých lvech. S některými předavači cen to tedy bylo podstatně horší. Pokud jde o věc samu, tak něčemu s názvem "Ceny české filmové kritiky" jsem bezvýhradně věřil, dokud se nezačalo odhalovat, co všechno "česká filmová kritika" řadí mezi 10 nejlepších českých filmů posledních 30 let (i když samozřejmě dík za Kouř a některé další). Když jsem se dověděl, že tím úplně nejlepším je Kolja, už jem ani nechtěl vědět, který je nejlepší letos a šel jsem raději spat. Jak praví klasik: To jste se asi úplně posrali, ne?

    • 1.2.2020  13:40
    Clamor (amatérský film) (2019)
    *

    Voiceoverová divoženka jako jediná umí promluvit, z "herců" je jediný použitelný (divoženky nepočítám) ten, co hraje Wurma. Hvězdička za zájem a ohledávání námětu. Realizace je ochotnická v nejhorším smyslu slova, což se netýká jen herců, ale především autora. Poměrně kvalitní kamera ani velmi dobrá hudba to nezachrání.

    • 1.2.2020  04:11
    Velká plavba s Waldemarem (TV pořad) (2017)

    Naštěstí neviděl, ale jak to tak tady čtu, nepochybuju, že by do toho ten váš Waldemar velmi dobře zapadl.

    • 31.1.2020  22:12
    Kost v krku (TV film) (1973)
    **

    Kdo si přečte obsah od České televize a komentář LadyPupu, ví všechno. Cenná je ukázka mariášového folklóru ("...má každej trouba" apod.), jen jestli autentického?

    • 31.1.2020  14:04
    Heavy Trip (2018)
    ****

    Svéráz národního detmetalu je možná nejfajnovější crazy komedie, co jsem viděl. Vyprávění (v nepokrytém klasickém schématu outsider a jeho kamarádi - milované děvče - konkurenční frajírek) dává nahlédnout, jak se asi mohly udát pradávné příběhy severské mythologie, což je také podporováno podivným bezčasím: Zdá se, že jsme víceméně v době vzniku filmu (jak také napovídá rok 2016 na náhrobku), leccos však poukazuje k dobám, v nichž všemožné detmetaly k chlapeckému dospívání na venkově neodmyslitelně patřily. Srov. kazety či pravěké mobily. Snad nějaká narážka na "modernost" severofinského venkova?

    • 31.1.2020  12:09
    Košilka (TV film) (1974)
    *****

    Dobrých sedm minut (!) to vypadá na daší typickou přiblblou rádoby komedii té doby, s nemožnou zápletkou a trapnými nehumory, ano už jsem požádal Pollyjean, ať to vypne. Ještěže neposlechla! V zápětí se rozpoutá velmi netypická, místy nevěřitelná a smrtící rodinná crazy-konverzační smršť krutopřísných hlášek, neslušných narážek, češtinářského purismu, sexuologické osvěty, grammar nazi terroru a exkurzů do Freuda i českých klasiků (málem dojde na "něco krevnatého ze Šrámka"), takže jste nakonec rádi, že si bránice odpočine aspoň u některých opravdu dobově typických proluk a nevadí vám ani např. projev Jany Tomečkové, na jejíž postavě (Helena) je nepřirozené téměř všechno, od úsměvu až po vztah s vlastní dcerou. Snad jen ta věc s lechtivostí pana Cína je už trochu moc pitomá. Objektivně vzato to na pět hvězdiček není, ale musim, protože Košilka je v mé dosavadní inscenacografii naprostý unikát. Mám citovat? Jen jedno slovo: "Skvrna!"

    • 1.1.2020  04:39
    Paní Bohdana (TV film) (1969)
    ****

    Váš báchorný zjev, milostivá paní, jakož i nahlížení do klidné hlubiny svého mužství, na to se věru nezapomene. Byť úvod naznačuje, že Satoránský bude Sklenčkovi hodinu sekundovat v sentimentálním žvanění, záhy (totiž od Sklenčkova samolibého úsměvu nad nářkem svedených a oklamaných slečinek) se ukazuje, že toto "TV drama" bude stát za to. A ještě za tějc, když mladý pan leutenant chudák netuší, že má co do činění s Květou Fialovou. Po nějakou dobu to dokonce vypadalo na pět hvězd. K závěru (počínaje nedostatečně zpracovaným zdůvodněním vycouvání z další schůzky) je to unavenější, sice stále zvěstné, jenže finální vteřiny to přece jen překlopí (neprávem) do té sentimentality. Přesto je s podivem, že pozdější autor sebeparodických Dalskabátů uměl tak podařené tv inscenace. Ačkoli s těmi Dalskabáty by ladilo, že stávající výsledek adaptace Paní Bohdany je kouzlem nechtěného, že rež. Novotný bezděky vytvořil něco, co dává intenci předlohy pořádně na frak (anotace ČT tuto domněnku podporuje). Čímž by celá věc dostávala nový rozměr a tím spíše by bylo záhodno věnovat Novotného tvorbě patřičnou pozornost (a to i v případě, že dával předloze na frak záměrně). Každopádně lze v tomto díle volně proplouvat nesčetnými vrstvami na škále vážno - komično - parodično - sebeparodično. Dík Marthovi za upozornění, nedík ČT za "za chvíli AZ kvíz".

    • 28.12.2019  18:40

    Patří k nemnoha zdařilým pohádkám posledních třiceti let. Řekl bych "slabší průměr". Jenže vysoko nad standardem pánů Janáka, Karase, Epsteina se Strachem,... (o Zelenkovi nebo Troškovi nemluvě). Dokonce i zpívaná vložka je zde zapracována tak, že nevadí, neruší, netrapní a může být i přínosem. Rudolfové autorská pohádka je námětem jak má být, celkem dobře napsaná, celkem dobře natočená, jen různé motivy zasloužily nějakého nastínění, celek a detaily snad nějakého ozvláštnění, také některé lidské postavy (zejm. hodinář, dcera, učeň, hostinský) by si zasloužily jistého osobnějšího přístupu. Sudičská trojice je čupr (text, obsazení, sehrání), samozřejmě hlavně Plodkové Lichoradka. A Krobotem nebo Žáčkem se standardní pohádkové role nemusíme bát obsazovat častěji.

    • 28.12.2019  18:17

    Obě společné pohádky scénáristy Hudského a režiséra Janáka alternativním způsobem rozvíjejí známou zápletku, v níž hrdina sice zabil draka, ale vysvobozenou princeznu si má vzít nějaký podvodník. Jak to bylo v Korunním princi, viz v mém komentáři k němu. Zde v Princezně a půl království je výchozí otázka, jak to asi mohlo "doopravdy" být. Hudský si tuto otázku zodpovídá zcela správně: vysvobozená aristokratka se Honzovi poděkuje, počastuje ho nějakou odměnou, ale brát si toho burana za muže? Nepředstavitelné. Takže nápad opět dobrý. Bohužel nic víc. Ve svém prvním pohádkovém scénáři, byť nikoli dokonalém, rozpracoval Hudský svůj námět natolik rozkošně, že dokonce ani režisér Janákova formátu ho nedokázal zkazit a výsledná pohádka Korunní princ je možná nejlepším filmem, jaký kdy natočil. Žel u tohoto úspěchu zůstalo. Následující Hudského pohádka (s jiným režisérem) byla zoufalá a tato letošní je - nijaká. Janák zůstává Janákem, takže jsme tam, kde jsme byli před Korunním princem. Princezna a půl království sice není tak trapná a pitomá jako třeba Princezna a písař nebo Pravý rytíř, ale na rozdíl od nich je zase zoufale nudná a prázdná. Ale strašně. Což ještě zdůrazňuje impotentní Eben, jemuž nikdo neřekl, že hraje ve filmu a nikoli v televizní soutěži (to ho mám rád, kdysi mi připadal opravdu zábavný a zrovna tato role mu mohla velmi slušet). Podobně nejapný (další můj oblíbenec) Myšička. Většina prostoru, děje a detailů je podřízena - ať to stojí, co to stojí - dvěma přebujelým nápadům: velmi chabě zdůvodněné výuce etikety a postupně stále otravnější Egononanii. Naopak je velmi dobře dějově pojat motiv postav, s jejichž (až nepravděpodobnou) úctou k zákonu je zlý vládce konfrontován (velitel, kněz), to je ale asi jediný kvalitní dílčí prvek. Jen sem tam to má nějaký drajv: celkem nadějný začátek, pak moment, kdy si Honza vezme na Egona kladivo a oddávací jízda v kočáře. Úplně marné nebyly ani scény s Honzovými rodiči. Josefíková s Lexou v pohodě. Uhlířová chybí v titulcích, což je trapné a pro filmovou "kariéru" této vynikající herečky takřka symbolické.

    • 16.12.2019  14:57
    Tlapková patrola (TV seriál) (2013)
    odpad!

    Že to sjíždí i nejmladší Šídlova dcera, je hodně slabá útěcha.

    • 14.12.2019  05:20
    Oči plné slunce (TV film) (1975)

    "Pak jsem viděl podstatnou část televizního filmu Oči plné slunce režiséra Jaroslava Novotného. Hrozné. Plakát. Samá slova. Prázdná a obyčejná a všecko dohromady je vymyšlené." (Zápisky z blázince, Miroslav Macháček 1975)

    • 8.12.2019  15:35
    Lesapán (studentský film) (2015)
    ***

    Příliš klišé. Příliš kvalitní obraz. Příliš násilná recitace. Příliš směšně-dojemná tvář obludy. Příliš zbytečná epilogická scéna. A kdyby ta mdlá scéna zaběhnutí psa byla umístěna na samý úvod, nenarušovala by jinak působivý začátek filmu (scéna preparace geniálně dráždí divácké očekávání). Že mohlo jít o velmi dobrý film, o tom svědčí též např. vrcholná katastrofa i obě zlomek vteřiny trvající "lekačky" (v nichž nejde o lekání, ale o silnou náhlou konfrontaci). Závěrečné věnování Erbenovi by bylo skvělou tečkou, kdyby na něj při zpracování trochu víc mysleli. Takto je hlavním výtěžkem můj nový pedofilní idol slečna Havlíčková.

    • 6.12.2019  14:32
    Lajna - Série 2 (série) (2019)
    ***

    "To bych byl nahoře za dobrýho kreténa, kdybych po tom všem chtěl, aby dobře dopad i zápas." Tak určitě, ale s tím všudypřítomným "Chanceliga" (místo normálního "druhá liga") jsi stejně i tak za kreténa.

    • 6.12.2019  13:20
    Single Man (TV seriál) (2017)
    odpad!

    Viděno celé, s Taclíkem snesitelné. Doufám, že vzal účast na takové zoufalosti jen kvůli prachům, a vůbec nechci vědět, jak mu bylo třeba při větě "škoda tý nemoci". Niethustra to s těmi odpady někdy přehání, ale toto se nijak ocenit opravdu nedá. Pokud tedy nejste Tosim. On ten seriál totiž vypadá tak nějak fajn. Tváří se velmi cool, jenže akž takž cool jsou jen dva momenty v posledním dílu: "snový" závěr a finální Plodková. Škoda, že jsem si nevybral raději Single Lady, která je prý podstatně lepší, ale už do toho nejdu.

    • 17.11.2019  21:47

    Začíná to jako naivní selanka o ničem, pokračuje jako naivní sentimentální selanka o hodných lidech, velmi velmi pomalu, ten film má neuvěřitelně času, má na všechno tolik času, že ještě než se rozvine, tak tě pohltí. Po zhlédnutí Pancho se žení a Jarní písně bych dal i deset Hrušínského rolí za jednu jeho další režii.

    • 16.11.2019  22:55
    Skřítek (2005)
    ****

    Kouř – Kamenný most – Cesta z města – Gympl – Cesta do lesa: tato řada dosud viděných Vorlových polistopadových filmů vykazuje kontinuální, zprvu pozvolný, později strmý, úbytek tvůrčí potence. Teprve teď viděný Skřítek tuto linii komplikuje. Stále sice platí, že po Kouři jeho autor už žádný tak dobrý film nenatočil a ještě Kamenný most byl (byl!) velmi dobrý, nicméně je mi překvapením, co ještě v roce 2005 dokázal ze sebe vykřesat. Jako by v posledním vzepětí sil vydal ze sebe to nejlepší, co ještě mohl. Troufám si hádat souvislost s tím, že Skřítka lze pojímat jako jistý středobod či uzlobod Vorlovy autorské historie. Samozřejmě mě to napadlo lacino na motivu skřítka, nikoli na základě nějakého mého bystrovhledu nebo analýzy. Ale jednak to není jen ten skřítek a jednak: jestli nám Vorel jakožto autor stojí za to (a pokud jde o mne, tak rozhodně ano), pak právě skřítek je tím prvkem, k němuž by se především měla obracet pozornost badatelů a vykladačů jeho díla. Díla, jehož znalcům netřeba připomínat zasazení filmu Skřítek v jeho kontextu – stejně jako kdysi pro základ Kouře použil Vorel svou velkorysou studentskou etudu Ing., tak i jedním ze základních kamenů Skřítka je dávná jím režírovaná groteska Směr Karlštejn (příspěvek skupiny Mimóza v Pražské pětce) – i zde sledujeme příběhy maléry stíhané rodiny (v roli matky dokonce i tutéž herečku). Odlišné jsou sice příběhy, maléry i rodina, ale opět je tu malá dcerka, která jediná má v obou filmech výsadu, že s ní navazuje kontakt záhadný skřítek. Začátek Skřítka na začátek Směru Karlštejn jednoznačně odkazuje. A především táž forma: groteska, byť u Skřítka ne tak ortodoxní. Nicméně stejně jako už v roce 1988 správně konstatoval Dr. Šteindler CSc, že Vorel a jeho spolutvůrci zkvalitňují staré groteskové postupy, i nyní platí, že Vorel a jeho herci opět a ještě více „zkvalitňují postupy“. Podíváme-li se na kontext Vorlova díla z opačné strany (za sebe mohu mluvit jen o Gymplu a Cestě do lesa), zdá se zvláštní, že Skřítek nevznikl až po nich, protože v mnohém působí, jako by v něm Vorel své vlastní (budoucí!) filmy parodoval, a to místy téměř doslovně (obrazem ovšem). Ale i to budiž připsáno na vrub mystické, neuchopitelné substanci Sklepa. Nebo na vrub Vorlova věčného škodolibého skřítka? Ovšem nejde jen o předparodii. Motivy obou těchto filmů jsou zde kondenzovány řekl bych s mnohem větší výpovědní silou, ačkoli ohledně Cesty do lesa to jde dost jinudy. (Dlužno však připomenout, že rodinou ve Skřítkovi Vorel ironizuje rodinu (údajně tutéž) z předchozí Cesty z lesa.) Co tedy Skřítek samotný? Příběh rodinné krize vrcholící flaškou šampaňského. Otec a matka jsou zaměstnáni jako typičtí poslední z posledních v konzumačních velkoprovozech, on na začátku (masokombinát), ona na konci (pokladní v hypermarketu) řetězu. Toho si všimneme i bez nápovědy, že se doma pokaždé podává k večeři totéž, co jsme téhož dne viděli na „začátku“ – v kombinátě, nicméně tento motiv večeře celé spojení skvěle korunuje, vlastně uzavírá řetězec produkce a konzumace. Proti tomu – každý svým způsobem a ovšem zcela neuvědoměle – „rebelují“ obě zlobivé děti, z nichž zvláště na syna teenagera a jeho vrstevníky pohlíží Vorel podobně jako kdysi Šteindler ve Vrať se do hrobu – s rozdílem daným adekvátností formě. Oba přehnaně jednostranně karikují jejich „typické problémové“ a pro střední a starší generace nepochopitelné projevy, nikoli však okem moralizátorů, spíše subjektivních sebeironických pozorovatelů vzdychajících po vlastním mládí (tehdy ještě poměrně mladý Šteindler - jinak jako tvůrce, jinak jako hlavní postava), resp. objektivních pozorovatelů typických přiblblých mezigeneračních konfliktů a neporozumění (nyní již řádově starší Vorel). Jestli v nich ale někdo vidí naději, naivní sílu vzdoru proti systému, pak Vorel. Srov. zvláště přesprejování „státního znaku“ a z toho pocházející otcův děsivý sen. Dceruška, ta je zase v naivní koalici se skřítkem. A ten skřítek, no tak k tomu hlavnímu se zase nedostanu, nevím totiž jak, ale jednou mu přijdu na kloub. Zdá se mi jisté, že vždy působí (úmyslně a rád) zlo, které se postavám děje, i to, které samy páchají. Ale také z těch zel pomáhá a zachraňuje. Stran kvality filmu je obdivuhodné, že Vorel zvládl takovýto film v takové délce tak, aby ho i divák zvládl až do konce a ještě z toho něco měl. Ačkoli však řadím Skřítka k tomu nejdůležitějšímu, co jsem z české filmové tvorby tohoto tisíciletí viděl, mám jako divák za to, že ho jeho tvůrce nezvládl tak docela. Selhává právě v tom, v čem mohl být nejsilnější: střídání různých forem, zejména groteskové stylizace s negroteskovými nebo méně groteskovými, se sice zjevně váže na určité typy scén (mám na mysli prostředí, resp. téma jednotlivých postav), což bych hlasitě kvitoval, jenže toto střídání, byť je působeno možná jen lehkým, ale citelným posunem důrazu v projevu herců a způsobu jeho filmového zvěčňování, není moc kvalitně provedeno, mohu-li soudit z toho, že mě jako diváka stále vyhazovalo doslova „z konceptu“. Ba připouštím i, že ten záměr mohl být mým výmyslem, racionalizací právě těchto vyhazování z konceptu, která působí jako přeřazování rychlosti řidičem, který to moc neumí, ano někdy možná i prachsprostým rozdílem v kvalitě ztvárnění jednotlivých scén (nižší kvalita provedení by se týkala zejména značné části scén se synem a jeho spolužáky). Přitom jednotlivé typy těchto mnou vnímaných stylizací (posunů důrazu) jsou fajn, zdají se dobře sedět k daným kategoriím scén a i mnohé jednotlivé gagy s účelově přehnanou stylizací (jako citace groteskových postupů a prvků) jsou prostě výtečné. Vyloženě problém mám se scénou uprchlého prasete na jatečním dvoře, jejíž vyvrcholení (nechci spojlerovat) z ní sice dělá jeden z kruciálních momentů, ale jak ta scéna vpadne do filmu a jak mě při ní týrá kameraman, příště prosím trochu jinak a lépe. Byť i to týrání kamerou v tomto případě mohlo být míněno jako nějaké to výše zmíněné „zkvalitňování postupů“, podobně jako pro grotesku vhodně zamýšlená stále téměř stejná, různě variovaná hudba, která však jen v některých konkrétních scénách působí vhodně, v jiných naopak. Také pro staré grotesky typické rychlostmívačky a odtmívačky nemohou být posilou celkové stylizace, když tak, jak jsou/nejsou ve filmu uplatněny, opět spíše narušují dojem. Naopak velmi dobře v tomtéž záměru působí scény příjezdů policistů (s bonusem v tom, kdo je hraje). Zkrátka a vesměs, mělo to být celé nějak lépe vyladěno s ohledem na celek – lepší střídání scén a tempa (čistě pro plynulost – problém není v tom, že by byl film někde moc rozvláčný nebo zase moc rychlý), možná rezignovat na všudypřítomnou groteskovost za každou cenu, nebo přesně naopak provést celý film jako grotesku v co možná nejortodoxnější formě bez výkyvů (osobně bych se klonil k první variantě). Z drobností asi jen máloco nelze chválit. Jako i v jiných Vorlových filmech, i tady se ďábel leckdy skrývá v detailu – portrét prezidenta Klause na stěně školní třídy působí sám o sobě ironicky a groteskně, jakkoli je samozřejmou reálií, která ke školním třídám prostě patří. Některé scény, obrazy, jako u všech i průměrných nebo špatných Vorlových filmů, jsou nádherné a pro kontext přesné. Scény z masokombinátu – snad proto, že hned ta první byl pro mne trochu otřes (domácí zabijačky byly samozřejmou součástí mého dětství, ale ten velkozpracovatelský proces jsem vlastně dosud nikdy neviděl, což lze předpokládat u drtivé většiny diváků) – považuji za jedny z nejlepších míst (nebo aspoň jedno z nejlepších „umístění“) novějšího českého filmu vůbec. Herci? Radost působí výskyt (a nejen výskyt) kteréhokoli ze sklepařů a dlouhodobě spřízněných herců, zejména Macháček, Šteindler a epizodní Ond. Trojan, o policistech nemluvě; Hanák jako učitel prvorepublikového střihu skvělý, Chýlková epesní, mladé/mladistvé herečky jsou skoro tak cool, jako byly za našeho mládí Geislerová s Vilhelmovou. Skřítek je asi přesně takový, jaký měl být (připomíná mi Škultétyho Čočkina). Pokud jde o hlavní postavy, zprvu se mi zdá, že Polívka není zdaleka tak vhodným „materiálem“, jako byl v Směru Karlštejn sklepák Vávra, ale záhy se začíná ukazovat, že byl pro tento film velmi šťastnou volbou. Tohoto herce jsem v jeho pozdním období už mockrát odepsal a ještě vždycky mě znovu překvapí. Holubová je bez debat (a v dějinách českého kina se hezky vyjímá, že už v Směru Karlštejn ztvárnila tutéž postavu, navíc zjištění, že celokariérní ošklivka může být - byť to tak zjevně nebylo míněno - eventuelně i sexy, je pozitivní), představitelka dcerky rovněž výborná. Problematickým mi zůstává mladý Vorel v roli syna, ale vlastně pořád nevím, proč. Že zrovna nepůsobí jako kluk z učňáku, je prkotina, která neruší, a do vazeb, v jakých se jeho postava pohybuje, se naopak typově hodí. A ve formě grotesky, jíž je podávána především interakce v rodině, disponuje použití právě jeho typu – vzhledem k působení postavy syna v této interakci – nečekanou satirickou silou. Že by špatně hrál, se taky říct nedá, ale možná to přece jen chtělo někoho nadanějšího co do nadsázky a stylizace. (Anebo za to může výše diskutovaný deficit v celkové stylizaci tématicky jeho scén.) Moc mě nebaví, že ve filmu hrají Globus, Coca-Cola a Gambrinus Jednak by fiktivní značky slušely takovému filmu lépe a krom toho že ano, co si budem povídat. Film se zcela evidentně odehrává ve své současnosti, ráz a zařízení bytu rodiny však odpovídá asi tak 70. letům, včetně typických ještě starších prvků, ale naopak i např. s rychlovarnou konvicí. Více viz v mých příspěvcích v sekci zajímavosti.

    • 16.11.2019  22:39

    Hrušínský, dobře ty! Roztomilý a nečekaně svěží počinek české parodické tvorby, byť to většinou vypadá, jako by se parodičnost obracela opačným směrem. Jestliže mexičtí bandité od začátku promlouvají typickým slohem a přednesem dobových českých filmů, je to dáno stylovou zabředlostí a diletantstvím, či zásadní nemožností vystoupit z dobové stylové formy (od níž odstup naopak nám pozdějším znemožňuje dílo vnímat živě), či spíše jde o tvůrčí záměr? Mám chuť klonit se k poslední možnosti, pro niž svědčí i nejeden dialog, hláška či dějový moment ("letos po pomerančích", bourání chalupy v očekávání věna, happyend s odměnou za dopadeného zločince) a také už sám fakt, že se vlastně jedná o přes těžké nástrahy dosažení kýženého sňatku zamilované dvojice. Parodie westernových rodokapsů slouží jako parodie toho, nač bylo domácí publikum zvyklé; parodované Mexiko paroduje Čechy (české filmy nebo i nažívání českých lidí??). Film trochu kazí pár nenápadných karambolů ve scénáři a něco málo chybějících vhodných dotažeností. Ale v celku je dotažen skvěle, má parádní spád a místy velmi vtipný "výmluvný" střih mezi jednotlivými scénami (častými prostřihy též jedna prokládá druhou, ku prospěchu dynamičnosti). Je zde značné množství nenápadných vtipných detailů. Za hudební a písňový doprovod by se nemuseli stydět ani svatí Suchý a Šlitr či musicus angelicus Morricone, tato složka působí dnes mnohem svěžeji, než bývá u filmů z tehdy právě doznívající éry zvykem. Nešikovnost v úvodu je jen zdánlivá: Marasquineho dosavadní divadelnický a následný banditský život jsou odděleny pouhými dvěma statickými záběry, v nichž plakát na jeho právě skončené divadelní představení střídá plakát s jeho jménem coby hledaným zločincem. Tato vtipná zkratka nás velmi šikovně přenáší přes jakési delší časové období; bohužel vinou buď nějaké technické vady nebo odfláknutého osvětlení není druhý plakát prakticky vidět (jde o noční scénu u ohně) a jeho absencí vyznívá ten přechod naopak velmi nešikovně. Finále mě na první zhlédnutí lehce zklamalo tím, jak jde všechno jak na drátkách, ale při druhém zhlédnutí už jasně vidím, že to tak má být. Všechno směřuje do Pantalegra k finálnímu střetu, stejně jako bude v Tenkrát na západě vše směřovat do Sweetwater. Stojí za to rozepsat si prostorové přesuny jednajících figur (čímž vynikne Hrušínského dobrý smysl pro psaní filmů, ale i některé účelové kotrmelce; odtud SPOILERY, vlastně většina děje): Vše se odehrává na ose Pantalegro (domov nevěsty) - Curacao - Marilla - Apricot (domov ženicha). Ve středu této osy ležící rozestník mezi Curacaem a Marillou se stává skutečným osudovým středobodem (alespoň pro "Péďu" Sancheze). Nuže Pedro vyráží z Apricotu za nevěstou (kterou nikdy neviděl) do Pantalegra, současně Rosita (nevěsta) prchá před svatbou do Marilly (k tetě). Tam on nocuje, ona současně v Curacau, v němž se seznamuje s Panchem (zde také operuje lupičská banda, kterou jsme poznali už v úvodu). Ráno Pancho Rositu doprovází do Marilly a vrací se do Curacaa, aby si zde vyřídil jisté účty. Tou dobou už je Pedro na téže cestě. U svrchu zmíněného osudového rozcestníku ho Pancho potkává, vše od něj vyzví, pomocí lsti mu odcizí doklady a poplete cestu, takže nic netušící Pedro směřuje zpět do Marilly a Pancho dál do Curacaa, nyní už sám jakožto ženich Pedro Sanchez. V Curacau uvízne ve vězení a stává se obětí podobné lsti právě propouštěného bývalého člena Marasquineho bandy Manuela. Ten ráno vyráží do Pantalegra jako ženich nevěsty se značným věnem, současně vyráží Pedro po přenocování v Marille (kde je právě přítomna i Rosita!) na druhý pokus ke Curacau. Zhruba v době, kdy Manuel šťastně dorazí k rodičům nevěsty, prchá Pancho z vězení tímž směrem a Rostia se rovněž vydává (i s tetou) do Curacaa v obavě, že se Panchovi něco stalo. Pedra u rozcestníku splete banální nehoda, takže se opět nevědomky vrací do Marilly (pravděpodobně se oba snoubenci, kteří se vzájemně neznali, museli na cestě potkat a je škoda, že to není ve filmu ukázáno). Takže nyní jsou dva falešní ženichové v Pantalegru, Rozita v Curacau a pravý ženich opět v Marille. Manuel po svém prozrazení utíká do Curacaa, odkud vyráží ještě večer s Marasquineho bandou zpět do Pantalegra na přepad relativně bohatého a takřka nehájeného nevěstina domu. Ta však domluvu vyslechla, tudíž se tam vydává rovněž i se starostou a jeho pistolníky. Konečně se sem na třetí pokus dostává i Pedro (tady je zjevná nesrovnalost, protože nemohl celou cestu z Marilly urazit na mezku tak rychle). Jsou tedy přítomni oba ženichové a třetí doráží s bandou, na niž už ovšem čekají starostovi caballeros. Vše vychází najevo, Rosita chce ovšem svého Pancha, k čemuž rodiče svolují po zjištění, že za přispění k dopadení Marasquineho obdrží bohatou odměnu (další krkolomnost: Pancho sice jaksi zapříčinil, že mohl být Marasquino dopaden, o jeho úkrytu však starostu informovala Rosita). Pravý ženich se po zhodnocení situace spěšně vrací domů. Tady Hrušínskému vyčítám, jak tuto postavu zbytečně znectil. Je to sice přihlouplý nekňuba, ale udělat z něj na konec i zbabělce (tím, jak jeho odjezd, vlastně útěk, vypadá) si tato postava přece jen nezaslouží a také to odporuje dojmu z ní v úplně první scéně, v níž se objeví. To ale vnuká jisté podezření: Jen dvě postavy jsou filmem bezvýhradně vysmívány: tento ženich, k jehož základní charakteristice patří, že stále fouká na okarínu (později použito v Tenkrát na západě) a operní pěvec Marasquino, který se stal směšným pěveckým padronem banditů. Útočí zde Hrušínský na umělce? Ať už v tom byl nějaký takový záměr či ne, ženicha Pedra se dalo pro závěr celé komedie využít mnohem lépe (nebo eventuelně mohl až do konce stále pendlovat mezi Marilou a rozcestníkem). Ale i pro něj je tu happyend. Na „zakleté“ křižovatce rozzlobeně skácí rozcestník, svůj bludný kámen, a pod ním nachází pytle plné peněz. Navíc se snad může vrátit k milované Marianě, již se z vůle rodičů pro plánovaný sňatek jen nerad vzdal. (Bývalo by ale bylo fajn, kdyby opětovné setkání s ní ve filmu nebylo chybělo, nehledě k tomu, že jsem se těšil, že tuto mexickou krásku v závěru opět uvidím). Pro spravedlnost dodejme, že také hlavní hrdina (ztvárněný samotným autorem) vykazuje značné charakterové vady, resp. podvádí způsobem, jaký si ani ten nejrošťáčtější hrdina dobových komedií nemohl dovolit, neměl-li před divákem ztratit tvář. Filmu mimo jiné značně prospívají i některé herecké výkony, obzvláště v postavách Pancha (Hrušínský), Pedra (Kemr), Rositina otce (Plachta) i matky, Marasquineho a dokonce také v několika zcela vedlejších postavách. Naopak velmi chabě (byť sympaticky a nekýčovitě půvabně) působí Matulová coby Rosita. Jak jsem se dočetl, autorův otec a zkaladatel rodu (R. Hrušínský nejst.) si zahrál Pedrova otce. Komentáře: NinadeL, Marthos, Sandiego. Že dobová kritika film strhala, svědčí spíše o její tehdejší řekněme nezřivosti, než o Hrušínského filmu. Škoda, že už se pak o další nikdy nepokusil. Pancho se žení mě baví a jeho pozice v dějinách české filmové komedie je unikátní (za opravy posledního tvrzení bych byl vděčen).

<< předchozí 1 2 3 4 10 18 27 35