Adam Bernau

Velký úkol mám, Šéfa šéf to ví a Má to cenu mají předobraz zde. Na jednu z těch písní, které v Kouři použity nejsou, zůstala památka aspoň v Béďově hlášce "jó inža, ten kouří Klejky", kteýžto můstek je ostatně jedním z příznaků pozoruhodné skutečnosti, že mladý inženýr Mirek (zde ještě bez příjmení) je nejen předobrazem ing. Mirka Čápa, nýbrž částečně i ing. Křížka (srov. též Má to cenu). V tvůrcově hlavě to jistě probíhalo jinak, ale vezmeme-li v potaz pouze hotové dílo jako svatý text, vznikli Čáp a Křížek rozštěpením původního Mirka, přesněji řečeno ing. Křížek je vlastně Čápovým odštěpkem, což je psychologicky velmi závažné zjištění, nikoli bez hlubokého významu pro jakýkoli příští výklad Kouře. Druhou povážlivostí, které si nemůžeme nevšimnout, je druhá linka Inga (vztah s jeho dívkou, k čemuž později). Pouze první z obou dějových linek (práce na úkolu) byla pojata do Kouře - odtud nejen všechny tři převzaté (pozměněné) písně, ale i všechny převzaté postavy: Z Kouře nalézáme na svých místech v Ingovi krom Mirka toliko šéfa Glosnera (hraje Kodet) i jeho syna, dále stavitele Mráze (hraje doc. Vozáb), konstruktérku Běhalovou (zde se ovšem jmenuje Chodilová a hraje ji Vychodilová) i obě laborantky. Z okrajových postav Glosnerova sekretářka, která je zde ale pojata zcela jinak. A ještě dvě bezvýznamné zaměstnankyně, kterak si na chodbě šuškají něco jako "vidíš, dělá kariéru". Toť vše. Kromě Mirka, Mráze a Běhalové-Chodilové jsou všechny postavy v Ingovi ještě bezejmenné. Vidíme, že oddělení, v němž Mirek v Kouři pracuje, je z Inga převzato od šéfa až po sekretářku sakumprásk celé - až na klíčovou postavu Šmída. Toho ani jemu podobného v Ingovi není, neníť zde pro postavu takového charakteru vůbec místa. Ale naopak je zase tady navíc jeden kolega, který nebyl pojat do Kouře - a všimneme si, že jako tam Šmíd, tak i on zde se Mirkovi neúspěšně nabízí ke spolupráci na jeho úkolu. Takže jakési Šmídovo předembryo bychom přece jen měli. Zcela chybí motiv společenského konfliktu, není zde ani snaha o nějaké metaforické zobrazení společnosti jako v Kouři, základní linka je spíš takovou lehce provokativní hříčkou na obvyklá témata. Je tu ovšem druhá dějjová linka, a sice vztah Mirka a jeho dívky. V jejich duetech poznáváme poetiku Sklepa Na brigádě. Písničky české populární hudby 80. let jsou zde parodovány tak dokonale, že by klidně mohly tehdy uspět i jako neparodické. Jako je v lince pracoviště subverzní spíš forma než obsah, tak zase v lince vztahu je subverzní obrazový ("klipový") doprovod těchto zcela korektně přiblblých duetů. S láskou to dopadne špatně. Mirkova dívka se doslova nechá koupit nějakým arabským zazobancem. Co ale vidíme při duetech? Pózy, které společně zaujímají, opisují nejen (záhy přiznanou) spartakiádu, ale i různá budovatalská apod. sousoší. A končí to tím, že se z nevinné dívky stává kurva. Přece jen tedy i zde je nějaký pohled na tehdejší společnost, právě tato symbolická rovina totiž oběma zdánlivě nesouvisejícm linkám dává společný smysl. Nelze si nevzpomenout na Oldův večírek skupiny Vpřed z Pražské pětky (ostatně mezi skupinami na Ingovi se podílejícími nechybí z Pětky žádná). Slepenec obou linek by však mohl mít i subverzivně poetický důvod: Je přece obvyklé, že v "normálním" filmu, jehož hrdina řeší problémy na pracovišti (či kdekoli), řeší souběžně i svoje problémy vztahové. Dívku z Inga nelze ztotožňovat s Kotětem z Kouře, jde o zcela jiné postavy a také vztah mezi nimi a Mirkem je pojímán úplně jinak. Jednu důležitou věc ale mají společnou: Obě v závěru hrdinu opouštějí - jedna do ciziny, jedna s cizincem. Pokud jde o herecké obsaszení, mám za to, že výměny původních herců z Inga za ty, kterými Vorel obsadil shodné postavy v Kouři, jsou vesměs velmi šťastné, čímž nemyslím, že Hanák a ostatní nejsou v Ingovi velmi dobří, nebo že se sem nehodí (pouze představitel šéfova syna je nemastný neslaný a jeho nahrazení Čtvrtníčkem tuto postavu bez nadsázky zachránilo). Ale Kouř potřeboval něco jiného a zvláště s Hanákem v hlavní roli by prostě nemohl být takový, jaký je. (Také Zedníčková je pro Kouř mnohem lepší než Horká, stejně jako je Horká lepší pro Inga.) V obou filmech si zahráli Hanák (v Kouři má marginální roli číšníka), Holubová (v Ingovi okrajová postava podnikové úřednice, v Kouři Běhalová), Víchová (v Ingovi jedna z laborantek, v Kouři sekretářka), asi i Maruška (v titulkách Kouře uveden mylně se jménem Milan?) a v marginálních či téměř neviditelných rolích ještě někteří z herců či "herců" patřících do sklepáckého okruhu: Kušiaková (Hanáková), Dočekal, Veselý, Ťalský a Jiří Vorel. Ještě něco: Hanákovu zanedbatelnou roli číšníka v Kouři lze vnímat jako "cameo" - a když si vzpomenu na jeho náhlý pohled a Mirkův jakoby úlek, musím to považovat za jasný cameo odkaz na Inga. A když si toto uvědomíš, dojde ti, že propojení mezi Ingem a Kouřem je nejen hlubinně psychologické, ale i hluboce mystické.

Alespoň čtyři z pěti částí programu P5 jsou i po neuvěřitelných třiceti letech (z toho cca dvaceti od minulého zhlédnutí) pořád neuvěřitelně skvělé a celek je v propojení úvody Dr. Šteindlera CSc, jejichž dokonalost si už vychutnáme asi jen my pamnětníci, zákeřným útokem na naše socialistické zřízení a kulturu. K hlasům o "nesourodosti" celku se nepřidávám. Snad byste chtěli sérii pěti srandovních taškařic? Obě "nudné" části, tak jak prokládají tři komické, mohou divákovi skýtat pohled drasticky jiného druhu na totéž, co se domnívá vidět v oněch třech. (Ostatně nerozumím ani tomu, proč většina diváků ve srovnání s Na Karlštejn a Na brigádě zcela podceňuje Oldův večírek, který je prostě best.) Nebo jiná možnost: co takhle vnímat i ony dvě části jako komedie? (Tím nechci naznačit, že jsem pochopil něco, co ostatní ne - pouze to navrhuji jako divácký experiment.) Pro více či méně skryté poťouchlosti je třeba film sledovat se zvýšenou pozorností (a asi vícekrát). Třeba fakt, že dva popeláři, kteří se jen mihnou na začátku Oldova večírku, jsou Čenský s Vašutem (jo, čtete správně: Čenský a Vašut), jsem zjistil až v titulcích. A slova sklepického předsedy, jimiž objednává pití, jsem si musel pustit několikrát, abych se ujistil, že říká "dvakrát na Barrandov". Vůbec jsem Na brigádě neobjevil deklarované postavy kulaka, mužika a Prudínka. A toho zlého skřítka z úvodní grotesky, tak toho se Vorel potom už nikdy nezbavil.

Tyhle filmy mě dostávají čím dál víc. A fór s hotelem U zlého místokrále mám v hlavě pořád. Ono je to příznačné. Jako jsou v pohádkách (alespoň v českých filmových) královští rádci, ministři apod. ti zlí, tak jedním z typických prvků normalizačních inscenací s problematikou pracoviště je špatný náměstek oproti dobrým pracovníkům (nebo aspoň jejich progresivní části, zdravému jádru etc., které posléze strhne i ostatní) a obvykle dobrému, ale ne moc dobře informovanému řediteli. Podobnost s případem Slánský nebude náhodná. Teprve na tomto schématu si člověk uvědomí, že třeba takový film Vážení přátelé ano buď byl naprostá bomba, anebo doba, v níž vznikl, byla už opravdu podstatně jiná.

Prosím vás, naznačte někdo opatrně POMOvi, že by se měl vrátit ke své mateřštině.

Když si odmyslím jednající postavy, jejich příběh, jejich dialogy, tak je to pěkný film. A odmyslím si je snadno, protože mě zcela míjely. (Teprve v závěru mě baví mladá Janžurka.) Snad je to scénářem, který vychází nejlépe jako svědectví o dobových vyjadřovacích prostředcích a tématech k hovoru, snad kvůli hereckému pojetí zajetých umělců, které se s takovýmto filmem nesnáší. Každopádně lze doporučit k rozšíření jednoho z témat J. M. Marinsem hledané filmoložky.

návrat oživlých mrtvol

Naštěstí jsem nevěděl, že to má být Krimi / Thriller / Mysteriózní, neřku-li Renoir. Pořád to vypadalo, že je to prostě o jednom chlápkovi. A taky že jo. Ale stejně se obávám, že mé vnímání a hodnocení filmu je silně závislé na tom, kdo mi ho doporučil.

Drámo nepříliš sympatických afektovaných postav, pospojovaných pokřivenými příbuzenskými apod. vztahy, z jejichž vlastního nitra vidíme právě jen to, co je přímo dáno právě těmito vztahy (totiž krom Hlachové, která je těchto vztahů středobodem). Jako kriminálka Příbuzenstvo nevyniká, k určení pachatele klasicky stačí vyloučit všechny, vůči nimž se vnucuje podezření. Radost je sledovat kriminalistu Hrušínského, nikoli ve vyšetřovacích metodách, nýbrž v úsporných gestech a pronášení nemnohých slov. Nebývá vždy tak stroze přesný jako tady. Působí tak jako protipól Budínové coby královny celého představení, jehož základní náladu určuje už její úvodní nástup v roli Hlachové. Závěr v jejím podání coby Urbanové pak přirozeně ústí do přízračnosti okamžiku, v němž ji oba muži podepřou v loktech a pažích. Zaujmou asi tak tři výskyty překotného slovosledu v Budínové větách, dodávající jejímu textu autentičnosti obvykle neslýchané. Naopak mě na scénáři mrzí zejména přehnaná očividnost mladého Hlacha a jeho ženy a také dvě hloupé věty (nejspíš převzaté z knižní předlohy?) vložené do úst Hrušínskému a kazící tak jeho úspornost: totiž zmínka o špinavé lékarničce u Prokopů a "tebe ty ženský zničí" jako typická pohodlá klička, jimiž pisálci rádi dávají na jevo, že jejich kriminalistům nic lidského není cizí (zde ve formě věty k pozdě do práce přišedšímu mladému kolegovi).

Sympatický trubadůr vypráví drama s problematikou vztahů v dívčím volejbalovém týmu. Hodnověrní znalci žánru sice mají za to, že se tomu dá dát jen plný počet nebo odpad, ale já hodnotím jako laik.

Závěrečné slzy odpírajícího kolegy, zoufalství takříkajíc tváří v tvář zázraku, jsou jedinou věcí, která dává této epizodě právo na život. Totiž ještě i s tím související věc, že vpád zázračna (skutečný či iluzorní) nakonec není sám pointou, nýbrž toliko podkladem pro pointu. Proto je asi dobře, že jako hlavní postava je od začátku do konce prezentován někdo jiný. Serling se tak i tentokrát projevuje jako skutečný mistr pointy, i když celá povídka za moc nestojí. Škoda, že je onen moment skoro hned hloupě přerušen finálním zášlehem zcela přebytečného motivu "autorita pečovatelské instituce".